Jak jsem umřela aneb Magrápa Česneková je duch!

Dnes 2. září 2012 došlo v Mrzimoru k nečekané tragédii. Avšak, koneckonců, jak uvidíte, ke tragédii s víceméně šťastným koncem…

Matthew Whitecrow > - vejde smutně do kolejky -

Milí studenti, mám pro vás velmi smutnou zprávu. Dnes večer na výpravě v Zakázaném lese se stalo neštěstí. Přišla tam totiž o život vaše spolužačka, Magrápa Česneková. Podrobnosti se mi zatím nepodařilo zjistit, ale pravděpodobně tam došlo k otravě zvláštní odrůdou česneku, jejíž následky nebyly slučitelné se životem.Tělo slečny Magrápy jsme přenesli na ošetřovnu, kde budete mít v příštích několika hodinách možnost se s ní naposledy rozloučit - zkroušeným pohledem pohlédne na všechny přítomné a potom odchází –

Vendesousa Asio Otusová > - moc zaraženě kouká - Ne, tak to nemůže být! - začne vzlykat  a pak se jí z očí koulí slzy jedna za druhou -

Sophia Glis Glisová > Cože???? Néééé, to nemůže být pravda, řekněte, že nééé!
- propukne v pláč a začne vyrábět česnekový věneček -

Vprostřed ošetřovny leží na vyvýšeném místě v prosklené rakvi tělo zemřelé mrzimorské studentky Magrápy Česnekové. Všude okolo hoří desítky vzpomínkových svíček.

Matthew Whitecrow > - přichází na ošetřovnu a pokládá na zem ke vzpomínkovým svíčkám kytici žlutých květin –

Matthew Whitecrow > - po chvíli odchází zpět do Velké síně -

Vendesousa Asio Otusová > - přidá další svíčku za Česnečku -

Theresa Mcrybičková > - nese věneček a svíčku - V naších srdcích zůstaneš navždy...

Sophia Glis Glisová > - plačíc vejde a nese česnekový věneček -

Grapínko! Co jsi nám to udělala! - položí věneček a zapálí několik žlutých svíček - Néééé, to nemůže být pravda! - dívá se do bledé Magrápiny tváře, v níž se zračí klid a smíření –

(O pár minut později v mrzimorské kolejce)

Magrápa Česneková > - propluje dveřmi s nataženou rukou - No do průvanu, na tohle si budu muset zvyknout! - zarazí se a podívá se na svoje nešťastné spolužáky - Za blbost se platí - smutně pokývá hlavou -

Emily Moonová > Né, Grapí nééé! - po tvařích se jí koulejí slzy, pak ale spatří ducha Grapí - Fuj to jsem se lekla!

Susan Cooková > Ach ne Grapí - ukápne jí pár slz - Tak na tohle si asi nezvyknu - koukne na ducha, který se zrovna objevil-

Sophia Glis Glisová > - při spatření ducha Grapí vyjekne - Gra-gra-pí! Česnečko! Ty žiješ! Teda vlastně ne, ty nežiješ, ale jsi s námi! Jejda! - omdlí -

Emily Moonová > né, Sophinka taky! - lítá po kolejce, rozhazuje rukama a kříčí - Epidemie, epidemie!

Magrápa Česneková > - vznáší se nad Sophi - Propleskněte ji někdo! Tady je místo jen pro jednoho ducha a jestli umře, zabiju jí!

Susan Cooková > - přidřepne k Sophi a trochu ji propleskne, aby se probrala - No tak, Sophí, to bude dobrý. Zas tak děsivě Grapí nevypadá, aby tě z ní trefil šlak, ne?:D  

Magrápa Česneková > Jo, jsem pořád kus a už ani tak moc nesmrdim! - zakrouží u lustru -

Sophia Glis Glisová > - probere se, opráší si hábit, vytáhne pergamen s hlavičkou Žlutého Trimela a brk a zatváří se hrozně důležitě - Grapí, jak se ti to stalo? Vyprávěj, přeháněj, co se v tom lese dělo? Ale ne tady, ať to všichni neslyší předem - honem dodá -

Matthew Whitecrow > - spokojeně sleduje, jak slečnu Sophii popadají redaktorské sklony, což jasně signalizuje, že už je to s ní zase lepší –

Sophia Glis Glisová > - snaží se Grapí popadnout za ruku a odvést do ústraní, chmátne ovšem do prázdna a ruka jí projde skrz Česnečku -

Magrápa Česneková > - plachtí za Sophi - Však už letim... :)

Magrápa Česneková > Ah, Sophinko +roztržitě propadne židlí, na kterou se chtěla usadit+, celý den byl od začátku špatný. Nic se mi nedařilo, všechno mi padalo z rukou. Prostě ten den, kdy vstaneš zadnicí napřed a ještě naruby.

Když jsem se k večeru celá zničená vypotácela z kolejky, že se trochu projdu po hradě a přijdu na lepší myšlenky (zjistila jsem, že mi někdo vyjedl krabici s cukrovím, co jsem dostala od rodičů na mé blížící se narozeniny), přečetla jsem si na vývěsce, že od sedmi hodin je výprava do lesa. Tak jsem zajásala, že přijdu na jiné myšlenky a třeba si užiji i nějaké dobrodružství.

To jsem ovšem netušila, že to bude největší a poslední dobrodružství mého krátkého kouzelného života. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že je už půl osmé! Půl hodiny po začátku výpravy, na kterou jsem chtěla! Tak jsem poslala zmatený dopis plný kaněk madam Monny, jestli bych se k nim mohla ještě přidat. Naštěstí byla madam ochotná přijmout i opozdilce a vyslala pro mě skřítka, který mě dovedl na místo, kde se moji spolužáci a madam nacházeli. Byla jsem šťastná jako už dlouho ne! Pryč z hradu, pěkně v lese, kde to mám moc ráda. Vůbec mi nevadilo, že jsem přišla o část výpravy, hlavně že jsem tam byla. +smutně se usměje+

Ovšem už po chvíli jsem se začala cítit trochu divně. Takový ten pocit, jako když mineš jeden schod, víš, co myslím? +zamyslí se+ Měla jsem tušit, že se mě můj šestý smysl snaží varovat. Když jsem pronesla větu, že je mi taková zima, že mě to snad zabije +vzpomíná+ - jo tak nějak jsem to řekla – utrhla se ze stromu větev a těsně mě minula. To se ovšem v tak pradávném lese, jako je ten náš, stává běžně, uklidňovala jsem se.  Bylo podivně ticho a my jsme sledovali stopu něčeho, co ohlodává mrtvá těla testrálů. Hrozně jsem se bála a přímo jsem vlála +usměje se nad tou ironií+ za madam Monny. Všichni jsme se drželi v těsném hloučku a byli jsme k smrti vystrašení. +opět se ušklíbne+ Madam nás upozornila na podivné dvě postavy shrbené blízko při zemi, jak tam něco dělají – zřejmě požírali jednoho z testrálů. Madam nás odborně poučila, že se jedná o… (tady si Sophi nepamatuju moc ten název – bylo to něco jako Nosferatu) a řekla nám, že jsou to dávní zlí předci upírů, kteří se nezastaví před ničím a nikým. Strachy jsme ani nedutali, šla z nich hrůza až nás mrazilo, a ta mlha, co se povalovala kolem – měla jsem husí kůži i přes punčochy!

Madam nás potichu dovedla k přenášedlu, že ví, jak nás správně ochránit, aby nám ti prapodivní upíři neublížili.

Tři dva jedna teď! Svět se  mi zvedl pod nohama, zatočil se a cuknul a najednou jsme stáli před skleníkem.  Ihned jsem věděla, co tím měla madam na mysli a byla jsem potěšena, protože jsem okamžitě ucítila silnou až štiplavou vůni česneku. Blahodárný česnek, ten jednou spasí svět, říkala jsem si. +smutně se usměje+  Jakmile madam otevřela dveře skleníku, přestala jsem poslouchat, co kdo říká a užívala jsem si tu milovanou vůni, která mi prostupovala celým tělem. A to byla moje největší chyba a také poslední, kterou jsem kdy udělala. +ukápne jí průhledná slza+ Madam zřejmě vykládala něco o tom, který česnek máme utrhnout, protože nezralý je velice nebezpečný. A já omámená jediným radostným okamžikem dne – neposlouchala. Na pokyn, ať si utrhneme česnek, jsem zareagovala, ale bohužel jsem utrhla zrádný a nezralý kousek. +při té vzpomínce naprázdno polkne+ Pak jsme měli česnek oloupat, rozdrtit a sníst. Všem se povedlo česnek rozdrtit, až na mě. Byla jsem tak hloupá a naivní, že jsem tomu nepřikládala nějakou váhu a nedošlo mi, že je něco špatně. Když se mi nedařilo vší silou stroužek rozdrtit, prostě jsem si ho strčila do pusy a polkla. +při té vzpomínce skoro vybledne+  Pak už si jen pamatuju hroznou bolest v krku, nemohla jsem se nadechnout, panikařila jsem. Kolem mě se roztočil vír barev a slyšela jsem, jak všichni křičí mé jméno. Doufala jsem, že mi někdo pomůže, že se stane zázrak  a vyváznu, tak jako vždycky. Nechápala jsem, proč se mi to děje, proč já, proč mi nikdo nepomůže od toho utrpení. A pak se hlasy vzdalovaly a já cítila podivný klid a usmíření. Najednou mi všechno připadalo tak malicherné, nicotné a přitom krásné. Stoupala jsem nad své spolužáky, kteří hystericky křičeli na madam Monny, že to není možný,  a že mě musí zachránit, že se plete. Viděla jsem,  jak mé tělo nesou na nosítkách k hradu a bylo mi to jedno. Bylo mi dobře a špatný den skončil.

A co bych chtěla sdělit světu?

1) Nežerte nic, co vám madam Monny neschválí.
2) Kdo mi sáhne na flašky s ležákem, toho budu do smrti strašit – do jeho smrti!
3) A o mrtvých jedině dobře!

----

P. S.

Magrápa Česneková > Nejvíc mě mrzí to, že se už nikdy nezhulákám u Tří košťat a co mě mrzí ještě víc je, že moje poslední slova nebyla "za Mrzimor! Za Hog! Za Vlast" ale "chrchrchr"

A tak Mrzimor sice částečně  ztratil skvělou studentku Magrápu Česnekovou, avšak získal novou, čerstvou dušici, která jak doufáme originálně oživí… nu raději řekněme obohatí kolejní atmosféru. 

Její poslední slova samozřejmě byla Za Mrzimor! Za Hog! Za Vlast!

Česnek její památce!