Zavřu oči a
znovu vidím ostré egyptské slunce. Mám ho doslova vypálené na sítnici. Aby ne,
mám pocit, že ho mám vypálené všude na těle. A moc dobře vím, proč jsem si
jednu chvíli velmi opatrně sedal.
Ale začneme
od začátku.
Byla středa
29. srpna a já strkal do kufru pár posledních věcí, které jsem si napsal na
seznam. Odjíždět jsem měl před osmou hodinou večer, protože pokyny cestovní
kanceláře zněly jasně. „K odbavení na letišti se dostavte laskavě ve 22:05.“
Těch pět minut po desáté se mi fakt líbilo.
„Máš
všechno?“
Protočil
jsem oči. Proč se musí kamarádova přítelkyně pořád do všeho plést? „Jo, mám
všechno,“ zavrčel jsem otráveně.
„I holení?“
„Ty,
vole…holení!“
Jen si
odfrkla. „Bez oholených nohou bych nevylezla na pláž.“
Nohy jsem si
holit nechtěl, pravda, ale jak jsem mohl zapomenout na takovou věc? Elektrický
strojek jsem okamžitě zavrhl. Moc dobře jsem si pamatoval, jak dopadlo holení
minule. Nějakým záhadným způsobem vám moře z toho strniště na bradě udělá
korály či co a strojek to nebere. Musíte hezky pěnu a "kopáček". A protože jsem
měl už všechno sbaleno a kufr poctivě zavřený, zamčený a zapečetěný, strčil
jsem onu nezbytnost do příruční tašky, která k doporučeným pěti kilům měla
hodně daleko. Aby ne… byl tam pas, Komplexní odbavení, které sloužilo místo
voucheru, potvrzení o ubytování i pojištění (skvělá věc, místo pěti papírů jen
jeden. Pokrok v byrokracii.) a peníze. Jo a kapesníky. Když máte sennou
rýmu, stanou se vaší součástí.
V půl
osmé jsme s Romanem sedli do auta a vyrazili. Celou cestu jsme si ještě
ujasňovali, kdy odvede Audrey (mého psího miláčka) ke kamarádce, která se
uvolila ji občas pohlídat a kdy si ji zase vezme zpátky. Na letiště jsem
dorazil dvacet minut před určenou dobou. Terminál 1. Vešel jsem do haly a
zařadil se do davu, který se mačkal před světelnou tabulí a sledoval odlety
jako by to byl nejlepší seriál, jaký kdy viděli. Můj let, který podle pokynů
cestovky měl odlétat pět minut po půlnoci, měl čas odletu ve 23:15. Chvíli jsem
hledal nějakou chybu v Matrixu, ale žádnou jsem nenašel. Usedl jsem na lavici a
čekal. Neviděl jsem důvod proč tam postávat, když stejně většina těch lidí
letěla do Hurghady jako já (slyšel jsem, jak si o tom povídají). Stačilo
počkat, až se pohnou a přidat se k nim.
Někdy kolem
půl jedenácté se skutečně dav pohnul. Poslušně jsem odložil kufr na pás, počkal
si na palubní vstupenku (hurá 23A – u okénka) a odebral se k pasové
kontrole. První problém nastal, když jsem odevzdal příruční zavazadlo
k prohlídce a prošel skenovacím rámem. Zahulákal. Chvilku jsem zmateně
koukal, ale sečna, která tam stála, mne nevzrušeně vyzvala, abych si sundal
pásek a prošel ještě jednou. Pak mi z tašky sebrala pěnu na holení se
slovy, že do letadla je moc veliká. Super! Holit se budu asi šamponem.
Nabručeně
jsem odkráčel do Gate 18. Během chvíle se zaplnila lidmi, z nichž polovina
si, stejně jako já, navlékala pásky ke kalhotám. Musel jsem se tomu úkazu začít
smát.
„No a co?“
ozvalo se za mnou. „Jiným pípaly pásky a mně sandály. Taky z toho
naděláš.“
Otočil jsem
se. Jakýsi starší pán se culil na manželku a zapínal si obrovské přezky na
botách. Spiklenecky jsme na sebe mrkli.
Do odletu
zbývala ještě asi půlhodina, tak jsem šel podívat po Free zóně. Jojo,
free…všechno free. Free Shop, když jsem si koupil 0,5 l perlivou Matonku, byl
jsem free o 50 kaček. Zato tam všude nádherně voněl parfém od Huga Bosse.
Čichání bylo free, tak jsem čichal.
Letadlo
nakonec neletělo v avízovaných 23:15, jak stálo na světelné tabuli, ani
00:05 jak jsem měl v pokynech. Vybralo si zlatou střední cestu a začalo
rolovat ve 23:45.
Miluju
létání. Ten pocit, když sedíte a jedete normální autobusovou rychlostí, pak
začnou řvát motory a tlak vás vrazí do sedačky. Moment, když se letadlo odlepí
od země se snad nedá popsat jinak, než jako jízda na kolotoči. Prostě super!
Už méně
super byl fakt, že si na sedačku přede mne sedl pán s velkými přezkami na
botách a od něj do širého okolí zavanul odér nejméně dva dny starého potu.
Domníval jsem se, že si na něj během těch čtyř hodin letu zvyknu. Marně.
Nezvykl. V Hurghadě jsem vypadl z letadla a inhaloval sice horký, ale
pouští provoněný vzduch s radostí čerstvě narozeného dítěte.
Popisovat
cestu nebudu, byla by to ztráta času. Stejně jsem ji celou proklimbal.
Letiště
v Hurghadě v noci nebo spíš nad ránem zelo prázdnotou. Až na bíle
oděné celníky, vojáky a další pracovníky. Všichni měli u pasu pistole. Ten
kontrast bílých uniforem, tmavých obličejů, černých bot, černých pásků a
černých zbraní je na jednu stranu úchvatný. Na tu druhou vám ale připomene, že
tady už to není tak free jako doma.
Po odbavení
jsme si šli pro kufry. Rozestavili jsme se kolem pásu a čekali trpělivě jako
bezdomovci na teplou polévku. Nějakých deset minut kroužily na pásu tři kufry,
které nikdo z nás evidentně nechtěl. Teprve potom začaly vyjíždět ty naše.
Ulovil jsem si svůj majetek a vešel do haly.
Tam
netrpělivě postával mladý, příjemný muž v oranžovém triku s cedulí
v ruce a vykřikoval: „Exim a Kartágo Tours! Exim a Kartágo Tours!“
Odškrtl si
mě v seznamu a poslal k autobusu č. 4, který stál před letištěm. Tam
si mne převzal další mladý muž, oznámil mi, že rozváží lidi do hotelů Makadi
Bay, Aqua Blu Resort, Pik Albatros a Jungle Aqua Park (hurá…tam jedu, neztratil
jsem se!). Kupodivu uměl celkem dobře česky. Kdyby tak strašně nedrmolil, možná
bych mu i rozuměl.
Žádné komentáře:
Okomentovat