úterý 30. června 2009

Aida Valemínka: 12. kapitola - Pod zemí a nad zemí

Lemma Plíživá

Většinu úkolů dělala Aida s nadšením. Dokonce i za esej pro profesora Nocta se musela pochválit. Bavilo ji také večerní posedávání ve Velké Síni se studenty ze všech kolejí a hlavně rozhovory a hry s jejími mrzimorskými spolužáky.

V kolejní místnosti panovala neustále uvolněná atmosféra, křesílka zvala k odpočinku a z druhého krbu, toho používaného, sálalo příjemné teplo. Před spaním si pak dívky ještě dlouho povídaly v ložnici a usínaly v dobré náladě. Všechno se zdálo být v nejlepším pořádku.

Na co se ale Aida nejvíce těšila, bylo Mudlovské vědění, které neučil nikdo jiný než její dědeček, ředitel školy. Přivítal je vřelým úsměvem, který mu po celou dobu téměř nezmizel z tváře.

Napřed se přiznal, že někteří z nich toho budou o mudlech vědět asi více než on, který je pouze studuje, ale nikdy mezi nimi doopravdy nežil, tak aby nikdo neváhal a klidně jej opravoval a přerušoval.

Slíbil jim, že pokud přinesou nějaká svá témata, která by chtěli rozebírat, nebude se tomu v žádném případě bránit. Také vyzval studenty z mudlovských rodin, aby si připravili nějaký malý referátek o své oblíbené technické vymoženosti a Aida se hned přihlásila o téma počítač.

Dále prozradil, že se jim pokusí nastínit i základy mudlovských přírodních věd, jako je biologie, chemie a fyzika a pro zájemce má připraveny semináře z matematiky, mudlovské hudby a některých užitečných mudlovských jazyků.

Mluvil o tom, že nesmíme podceňovat mudly a jejich vědění a v žádném případě jimi pohrdat. Že přinesli lidstvu mnoho dobrého a bez nich bychom ani my, kouzelníci, nebyli tam, kde jsme teď. Popisoval jim užitečné a prospěšné věci, které mudlové vymysleli, vyprávěl o filosofech a myšlenkových proudech, státech a společenstvích, společně se podívali do starého Řecka a Říma za jejich hrdiny a bohy, matematiky a historiky, vládci a vojevůdci.

Mluvil dlouho a plynule, ale nikoho nenapadlo dělat něco jiného než poslouchat. Jeho hlas jako by rezonoval v každém z nich a když domluvil, všichni ještě chvíli seděli okouzleni na svých místech.

Když se pak zvedali, aby se přesunuli do učebny profesora Zbigniewského, ředitel položil Aidě ruku na rameno a zadržel ji. Ta se k němu otočila s poněkud překvapenou tváří.

„Milá Aido, chtěl jsem se tě jen zeptat, jak se ti daří. Všechno v pořádku?“ Aida jen kývla, přemohla ji přílišná plachost.

„Rodičům jsem musel slíbit, že na tebe budu dávat pozor, to víš,“ usmál se. Aida se také pokusila o chabý úsměv.

„Kdybys měla jakýkoliv problém, můžeš se na mě vždycky obrátit.“ Dívka způsobně poděkovala a raději rychle odspěchala za svými spolužačkami, neschopna skrýt svoje rozpaky. Naštěstí se zdálo, že si jí žádná z jejích kamarádek příliš nevšímá.

Zbytek týdne proběhl poměrně klidně. Aida se dočkala další pochvaly od profesorky Ocúnové za to, že se jí jako první povedlo přeměnit porcelánový hrneček na konvičku. Když v pátek přežili poslední hodinu Teorie kouzel, všichni si pořádně oddychli. Erik jim ve společenské místnosti ještě připomněl, že dnes se poprvé otevírá Jižní výstup na povrch a že všichni jsou zváni na procházku a koupání v nedalekém jezeře.

Aida se těšila a odcházela do své ložnice s lehkým srdcem a v dobré náladě. Ale jakmile vstoupila, vycítila, že něco není v pořádku. Její čtyři spolužačky se od sebe odtrhly, jako vyrušeny z tajného hovoru.

„Á, slečna ředitelová se na nás přišla podívat,“ přivítala ji jedovatě Eva s nepřátelským leskem v očích. Aida zůstala stát jako vrostlá do země.

„Jak se má vážený pan dědeček?“ přidala se Linda.

Aida vytřeštila oči, nevěděla, co říct.

„To je ale smůla, že my nemáme takové příbuzné, kteří by nám vymohli nedělat žádné úkoly,“ pokračovala Eva zlomyslně.

Linda kontrovala: „Budoucnost koleje, ano, musí se přece zavděčit slečně vnučce!“ Hořce se zasmála.

Aidě se zastavilo srdce. Co je to popadlo? S nadějí se rozhlédla po ostatních, ale nikde neviděla porozumění. Všechny tváře zrcadlily nespokojenost, závist a nepřátelství. Tohle neunesla. Beze slova se otočila na podpatku, vyběhla z ložnice, proběhla krbem ve společenské místnosti a pak nazdařbůh chodbami hradu. Po tvářích jí stékaly slzy a chvílemi nemohla popadnout dech. Nezastavila se ani když vbíhala do chodby označené runou Zákazu, protože ji rozmazaným zrakem ani nezaregistrovala. Prostě běžela pořád dál. Její dokonalý sen se pokazil.

Došlo k tomu, čeho jsem se obávala, i když jsem to nečekala už takhle brzy. Mrzimorští prváci už vyčlenili Abbisovu vnučku ze svého středu a nejspíš jí to dali pěkně ošklivě najevo, protože vyběhla z ložnice se slzami v očích. Dalo mi docela práci sledovat ji a neprozradit se. Bylo mi jí vážně líto. I já jsem si něco podobného kdysi prožila.

Nějakou zpropadenou náhodou se jí zase podařilo najít Zakázanou chodbu, ve které byla trhlina ve štítu. (Asi bych to měla přestat považovat za náhodu, téměř v každé chodbě jsou teď už trhliny.) A co bylo ještě horší – tahle chodba vedla nebezpečně blízko k Nim.

Po pár metrech byla jasně cítit Jejich přítomnost a já jsem se rozběhla, abych zabránila nejhoršímu.

Aida se zastavila, aby popadla dech a sesunula se na zem. Chvilku jen tak seděla a nechala vztek, smutek a ponížení proudit všemi póry svého těla. Myslela si, jak v této škole konečně zapadne, najde si opravdové přátele a splní všechny své tajné sny. Myslela si, jak to bude všechno skvělé, když se bude učit kouzlit. Ale co měla teď dělat, když ji její vlastní spolubydlící vyhostily ze svého středu? Jak by se teď mohla vrátit do své vlastní ložnice, když ji tam nečekalo nic jiného než nepřátelství? Skryla hlavu do dlaní.

Pak ale ucítila něco podivného. Začalo to jako jemné nutkání, které přerostlo v naléhavé volání a vábení, jež se k ní neslo prostorem z tmavé chodby. Bylo to neodolatelné. Aida vstala a vydala se tomu vstříc. Její mozek ji přestal poslouchat. Nemohla se soustředit na nic jiného než na lákavé volání. V mysli jako by jí zněl libý zpěv, který ji přitahoval stále víc a víc. Neviděla postavu, která se k ní blížila zepředu a napřahovala ruku, ani neslyšela spěšné kroky za sebou. Jen poslouchala tu zvláštní podzemní Sirénu.

Chodbou se rozlehl pronikavý výkřik a po něm druhý. Aida konečně zaostřila zrak a myšlenky se jí opět rozběhly. Na kameny pokryté zemi před ní ležely dvě postavy, z nichž jedna se divoce zmítala a vydávala nepříjemné neartikulované skřeky.

Aida se musela opřít o zeď, protože ztratila rovnováhu. Teď ji pro změnu neposlouchaly nohy. Jedna z postav před ní se zvedla a seslala na tu druhou, ležící, nějaké zaklínadlo. Tělo na zemi se změnilo v prach. Aidu ale přemáhala stále větší slabost. Nakonec se neudržela na nohou, hlava se jí zatočila a skácela se na kamennou dlažbu.

První, co uviděla, byl dívčí obličej, který na ni starostlivě shlížel.

„Jsi v pořádku? Můžeš vstát?“ ptala se jí dívka a Aida si s překvapením uvědomila, že hledí na mrzimorskou První Vyvolávačku, kterou spatřila při zahajovací slavnosti.

„Tak pojď, opři se o mě. Musíme odsud pryč,“ řekla rozhodně, vzala Aidu pod paží a vlekla ji směrem, odkud přišly. Pořád na ni mluvila.

„Snaž se jít co nejrychleji. Nemysli na nic jiného než na to, kam a jak kladeš nohy. Tak, správně. Půjdeme na vzduch, tam se ti uleví.“

Aidě se stále ještě motala hlava, ale už byla schopná přemýšlet. Co se jí to vlastně stalo? Kdo byla ta druhá osoba v chodbě a byla opravdu mrtvá? Vážně viděla před malou chvílí zemřít člověka? Pak ale zahanbeně vrátila myšlenky ke svým krokům a snažila se poslouchat svou bělovlasou průvodkyni.

Ani nezaregistrovala jejich cestu, byla jen ráda, když na spáncích ucítila chladný vítr a místo mihotavého osvětlení loučí jí do tváří zasvítilo pozdně letní slunce. Zhluboka se nadechla a konečně byla schopná jasně registrovat svět okolo sebe.

Starší dívka ji vedla daleko od míst, kde se bavili ostatní studenti, za což jí byla Aida velice vděčná. Toužila po odpočinku. Došly ke břehu jezera a zamířily k ostrohu, kde byl stín a příjemná měkká tráva.

Usadily se a opřely o kmen stromu. Nemluvily a vychutnávaly si denní světlo, vůni přírody okolo nich a vzdálený zpěv ptáků, jakoby už léta nebyly venku. Aida přerušila ticho jako první.

„Co se stalo?“ zeptala se unaveným hlasem, v němž nicméně byla slyšet zvědavost.

„Málem jsi zemřela,“ odvětila bělovlasá klidně. „Bude to ale chtít delší vysvětlení. Jsi na ně připravená?“

Aida jen mlčky kývla.

„Napřed se ti musím představit. Moje jméno je Fiona Troy. A jsem tvoje sestřenice.

Příště: 13. kapitola - Jezevčí nora

Čtenářská tipovací soutěž:

11. tipovací otázka: Kdo si psal deník, z něhož se v příběhu objevují ukázky? (Celkem anonymně hlasovalo 8 čtenářů, správně tipovali jen dva.)
a) profesorka Asmundová 1 (12%)
b) mrzimorská prefektka Simone 3 (37%)
c) Aidina sestřenice 2 (25%)
d) Aidina nevlastní babička 1 (12%)
e) profesorka Ocúnová 1 (12%)

Úryvky pocházejí z deníku Fiony Troy, mrzimorské Vyvolávačky. Matkou této dívky je dcera Abbise Valemínka, ředitele školy čar a kouzel – Fiona je tedy Aidina sestřenice.

Bod za správnou odpověď poslanou sovou tentokrát získává opět Lili Smeaglová a Lucy Koralka - a stav je takovýto:

1.-2. Lucy Koralka a Lili Smeaglová (celkem 8 b), 3. Bailla Peerlessová (celkem 2 b), 4. Christina von Luna (celkem 1 b). Co k tomu dodat?

Snad jen novou tipovací otázku. Příští – 13. kapitola se bude jmenovat Jezevčí nora.

12. tipovací otázka: Co to je Jezevčí nora?
a) pracovna Abbise Valemínka s maskovaným vchodem
b) tajný úkryt záhadné knihy, schovaný v tapisérii s jezevci
c) tajná klubovna spikleneckých mrzimorských studentů
d) doupě zmutovaných mluvících jezevců

úterý 23. června 2009

Aida Valemínka: 11. kapitola - Kamenný strom

Lemma Plíživá

Aida a její spolužačky zapomněly dýchat. Ale naklonil se k ní Ignác a pošeptal jí: „Tohle prý říká každý rok všem prvňákům! Simone povídala, že většina výprav projde bez trestu, jinak by to taky nikdo nedělal.“ Čtverácky na ní mrkl. „Taky jsme byli včera v jedné z chodeb!“


Další z chlapců, Aida věděla, že se jmenuje Mikuláš, položil zásadní otázku: „Když jsou tam tak nebezpečná stvoření, kterým současný stav vadí, proč prostě nepřijdou a nevezmou si zpátky své zabrané území? Tahle škola přece nemůže odolat nějakému organizovanému útoku, nebo ano?“
Profesor se nevesele usmál. „Zatím se to bohudík nestalo. Zčásti proto, že tu existuje jakási nepsaná dohoda mezi inteligentními obyvateli podzemí a námi. My neobtěžujeme je a oni nechávají na pokoji nás – tak to funguje bohudík již mnoho let. A co se týče těch méně inteligentních a více agresivních – nemyslete si, že tyhle chodby nejsou střeženy. Je v nich nespočet zaklínadel a kleteb, které zabraňují vstupu nepovolaným.“
Dívky si vyměnily významné pohledy. To byla tedy obrana – neviditelná bariéra s dírou uprostřed, kterou lehce prošla pětice nezkušených prvňaček. Nicméně ani jedna z nich nic neřekla.
Profesor Zbigniewski s nimi nakonec obešel úplně všechny Zakázané chodby, prý aby poznali, kam až sahá moc školy, a kde budou odsouzeni k jisté smrti, pokud tam nevkročí s někým z profesorů. A možná i tak.
Prošli ještě mnoho dalších zajímavých míst podzemí, dozvěděli se, že úctu budící kamenný strom kousek od Velké Síně je památka na prvního ředitele školy, Thesea Stromovládce, který byl velkým milovníkem přírody a toužil mít alespoň její kousek ve své škole. Byl prý původně zelený a opravdu rostl, ale po Stromovládcově smrti se proměnil v kámen a setrvává tak již celá staletí.
Obrovský dub je podle Zbigniewského magicky chráněn proti poškození a profesor jim doporučil jeho okolí jako dobré místo, kde se střetnout s nepřítelem, neboť neustále vyzařuje auru ochranné magie. Ještě si prohlédli netopýří jeskyně a vyslechli dlouhý výklad o jejich užitečnosti, přizpůsobivostí počínaje a výzvědnou službou pro kouzelníky konče, když byla hodina u konce a oni se mohli rozejít.
Pak ale přišla katastrofa, o které mluvili jejich starší spolužáci, a to v neočekávané podobě předmětu Teorie kouzel a jeho vyučujícího, profesora Nocta, ředitele zmijozelské koleje. Aida si musela ač nechtěně vzpomenout na všechno, co ji vyprávěla Klara o své koleji. Zmijozel – to jméno se na tohoto muže opravdu hodilo.
Profesor Noctus byl malý, plešatý a vrásčitý, neustále zamračený a nenaložený. Aidě připadalo, že na ně všechny pohlíží jako na překážky, které musí zdolat. Že jsou jenom nic neznamenající pěšáčci, se kterými se bohužel musí zabývat a taky k nim tak mluvil. Nedíval se jim do očí, neustále upíral zrak někam za jejich hlavy, jako kdyby vůbec neexistovali. Jeho projev působil jako básnička, kterou se naučil nazpaměť a teď monotónně recituje.
Což znamenalo, že už po pár minutách měli studenti jeho skřípavého hlasu a nepřátelského tónu plně zuby a začali se starat o vlastní věci – četli si pod lavicí, hráli různé hry, posílali si psaníčka. Aida se snažila jak nejdéle to šlo udržovat si v mysli nit profesorova výkladu a něco si i zapisovat, ale v momentě, kdy začal hořekovat, že kouzelníci začátečníci jsou metlou magie, že ji zneužívají a neumí docenit její jemnosti, to už bylo i na ni moc. Začala si do sešitu kreslit obrázky a poslouchala jen tak na půl ucha.
Naštěstí se zdálo, že profesor Noctus je natolik pohlcen vlastním výkladem, že vůbec nevnímá svět okolo sebe. Rozsáhle jim objasňoval příčiny a následky užívání magie, její formy, historii, a tak podobně. Skákal od tématu k tématu a všechno nezapomněl prokládat bědováním, jak jsou oni všichni mladí a neschopní, což byla jediná příležitost, kdy se modulace jeho hlasu změnila a vyrušila tak studenty z jejich bohulibé nečinnosti.
Celá třída si oddechla, když konečně skončil a propustil je. Aida a její spolužačky se unaveně dovlekly do společenské místnosti a hořekovaly nad svým osudem.
„Kdybychom to měli třeba jen jednu hodinu týdně, to by se dalo vydržet. Ale čtyři...“ vrtěla hlavou Linda. Laura se k ní přidala: „A jednou v úterý odpoledne a druhé v pátek! To nevydržíme, dejte na má slova!“
Zaslechl je jejich spolužák z prvního ročníku, Andrzej, a přizvukoval: „To je važnje hrůza! Fórmule mi vůbec néšly, na dějiny a álchymíi máme táky úkol a teď jéště tři stránky dlóuha esej o róvnováze mágie – ják to próboha má člóvěk zvládnout?“
„Tak to radši aby ses do toho pustil, ne?“ připojil se k nim Robert, další z jejich třídy. „Já osobně už mám polovinu hotovou.“
„Jo, a v noci nám šoupe s postelema, jak se pilně připravuje na Formule,“ vysmál se mu Mikuláš a přisedl si k nim. Za chvíli se sešla celá skupina v družném rozhovoru, kdy svorně pomlouvali nebo vychvalovali kvality svých učitelů. Ukázalo se, že i přes svou špatnou češtinu je Andrzej milý a příjemný, Aida si s ním dlouho povídala o trudném životě mezi mudly. Mikuláš a Ignác byli dvojka, která jak se Aidě zdálo aspirovala na post třídních lotrů. Dušovali se, že prolezli už tucet Zakázaných chodeb, jenže když se jich Eva zeptala, co tam viděli, tak podezřele rychle změnili téma hovoru.
Zbývající člen jejich kolektivu, Samiel, byl tichý a uzavřený, Aidě v mnohém připomínal ji samou. Měl bledou kůži, která jako by se nerada vystavovala slunci a v rozhovorech spíše poslouchal než mluvil.
Setrvali tak až do večera, kdy je prefekti zahnali do ložnic. Když Aida usínala, zdálo se jí, že v tuhle chvíli našla svůj svět, přátele a sny a konečně je opravdu šťastná.
Ráno je přivítalo svitem slunce ze začarovaných oken a oni se vyhrnuli ze svých postelí čelit dalšímu školnímu dni.
Aida a ostatní prvňáci byli prozatím, co se týkalo výuky, spokojeni. Další hodina formulí vypadala podobně jako ta předchozí a Aida byla ráda, že nemusela cvičit používání hůlky. Profesorka Asmundová totiž každého jednotlivě vyzkoušela a komu hromádka pilin na stole nevzplanula, ten dostal další domácí cvičení navíc, což se nevyhnulo více než polovině Aidiných spolužáků.
Konečně se také naučili první zaklínadlo – Aqua demonstrata. Když si nacvičili vlnitý pohyb hůlkou a správné vyslovení zaklínadla, vyzkoušeli si jej i naživo. Z konců jejich hůlek tryskaly spršky vody – někomu jen pár kapek, ti schopnější mohli stříkat ostatním do obličeje. Profesorka Asmundová mezi nimi chodila a radila jim, občas kouzlem usušila někoho příliš zlitého. Zapsali si ještě několik informací o této formuli a na příští hodinu si měli nastudovat další dvě.
Ten den také poprvé potkali profesorku Ocúnovou. Byla to stará, rozvážná paní s příjemným hlubokým hlasem a patřičnou hrdostí na svou kolej. Aida si s neveselým úsměvem vzpomněla na profesora Nocta a přemýšlela, jestli i on je někdy spokojený se zmijozelskými žáky. Pravděpodobně ne.
Profesorka Ocúnová začala jako obvykle teorií. Vysvětlovala podstatu přeměňování neživých látek, ale i biologických organismů. Prohlásila, že jako prvňáky je nemůže hned nutit transformovat živou hmotu, ale že si jako první zkusí pouze změnu tvaru.
Mrzimorští tedy až do úmoru měnili dřevěné krychličky na koule, pak na jehlany a zpět. Jeden z hlavních problémů byl opět se soustředěním. Nedostatečné soustředění vyvolávalo nedostatečnou přeměnu.
„Nikdy jsem netušil, že se mi jednou podaří vyrobit hranatou kouli,“ šeptal Mikuláš svému sousedovi. A vskutku, jeho předmět vypadal, jako kdyby někdo vzal kostku a snažil se jí zmačkat do kuličky.
„Nezapomeňte, dřevo je jeden z materiálů, který se jednoduše poddává přeměnám. Nejhůř to jde naopak s kamenem. Transformovat kámen, ať už do jiného tvaru, nebo dokonce do jiné substance, dokáží jen obzvláště schopní kouzelníci, mezi které budete doufám jednou patřit!“ povzbuzovala je profesorka.
Aida byla opět příjemně překvapena, jak lehce jí všechno šlo. Její hůlka jako kdyby plnila všechna její přání bez nejmenšího zaváhání. Měla pocit, že už se s ní sžila a ona ji poslouchá přesně tak, jak chce. Doufala, že čím více s ní bude cvičit, tím lépe jí všechno půjde a proto neustávala ve snažení, ani když si její spolužáci znuděně začali svými dřevěnými kuličkami házet. Vysloužila si tím dokonce i pochvalu od své kolejní ředitelky.
„Výborně, slečno! Vy budete určitě velkou posilou pro naši kolej. Už spoustu let jsem nedržela v ruce školní pohár. Letos by se to díky takovým jako vy mohlo radikálně změnit!“
Aida zčervenala až za ušima a upírala pohled pouze na svou hůlku. Nevšimla si tedy kradmých pohledů svých spolužaček, které v sobě skrývaly kapičky ošklivé závisti.

Příště: 12. kapitola - Pod zemí a nad zemí

Čtenářská tipovací soutěž:

10. tipovací otázka:
Jakého druhu je ten magický Kamenný strom? (Celkem anonymně hlasovalo 11 čtenářů, nadpoloviční většina z nich to uhodla.)

a) dub 6 (54%)
b) cedr 2 (18%)
c) baobab 2 (18%)
d) platan 1 (9%)

Správně byl opravdu dub.
Stav soutěže: 1.-2. Lucy Koralka a Lili Smeaglová (celkem 8 b), 3. Bailla Peerlessová (celkem 2 b), 4. Christina von Luna (celkem 1 b).

Příště nás čeká už 12. kapitola s názvem Pod zemí a nad zemí. A také 11. tipovací otázka! Konečně se dovíme, z čího deníku pocházejí úryvky, které se objevují v příběhu (jsou to ty úseky textu psané kurzívou). Tentokrát máte celých 5 možností:)

Tento deník si psala:
a) profesorka Asmundová
b) mrzimorská prefektka Simone
c) Aidina sestřenice
d) Aidina nevlastní babička
e) profesorka Ocúnová

Body dostanou jen podepsané odpovědi poslané do mého sovince.

středa 17. června 2009

Aida Valemínka: 10. kapitola - Baňky a chrliče

Lemma Plíživá

Praktická alchymie začínala po obědě a prvňáci museli sejít po několika schodištích do tmavého podlaží, kde se nacházela Vlčkova laboratoř. Jako jediný v ní neměl začarované okno, jen umělé osvětlení, které sestávalo ze skleněných koulí naplněných podivným barvy měnícím svítícím kouřem.

V místnosti panovalo mírné šero. Podél stěn byly narovnány přístroje a zařízení, jejichž účel nebyl nikdo s to uhodnout. Všude okolo bublaly tekutiny rozmanitých barev, protékaly rovnými i spirálovitými trubicemi, končily svou cestu v některé z nádob, odkapávaly do misek nebo se vypařovaly nad hořícími kahany. U stropu se vznášel modro-zeleno-fialovo-žlutý dým, který pocházel z různých míst ve třídě. Také na zemi vířily chuchvalce bílého kouře, který se před jejich kroky rozestupoval.
Profesor Vlček je přivítal srdečně a s ďábelským leskem v očích se hned jal popisovat veškeré krásy svého předmětu. Předvedl jim všechny své aparatury – baňky, frakční baňky, byrety, pipety, misky, nálevky, zkumavky, sklíčka, alonže, odměrné válce, křivule, kádinky, vývěvy, exsikátory, kahany, síťky, stojany, kleště – vysvětlil jim, jaký je rozdíl mezi tyglíkem a třecí miskou, čím se nesmí polít, a okamžitě demonstroval na vpředu sedícím Ignácovi, jak rychle může taková žíravina leptat slavnostní hábit, se stoickým klidem jim sdělil, jak se nejrychleji dostanou na ošetřovnu a kudy mají utíkat v případě výbuchu nebo jakýchkoliv jiných problémů.
Pak krátce, leč velice zajímavě vyprávěl o historii alchymie, o prvcích, živlech, úspěšných i neúspěšných pokusech a roli magie v nich.
V druhé části hodiny jim ukázal několik experimentů, které budou také jednou muset podrobně a přesně ovládat.
Postavil před ně asi dva metry vysoký skleněný válec, rozdělený na několik pater přepážkami, nichž byl pokaždé jeden skleněný hříbeček s dírkami. Profesor je okamžitě poučil, že se tomu říká kloboučková kolona a slouží k oddělování kapalin a požádal studenty, ať ji obstoupí ze všech stran, aby všichni dobře viděli.
Pak namířil hůlkou pod aparaturu, kde se okamžitě objevil mihotavý plamínek, který se postupně rozhořel v pořádný oheň a ohříval tak tmavě fialovou kapalinu v prvním patře. Chvíli se nic nedělo a studenti vrhali zvědavé pohledy na soustředěného profesora. Pak se ve druhém patře okolo kloboučku začaly objevovat modré kapičky, ve třetím zelené a chvíli nato už kapala i ve čtvrtém a pátém žlutá a červená tekutina. Zároveň to vrhalo barevné stíny na tváře okolostojících. Všichni byli nadšeni a profesor s úsměvem zhasnul světlo v místnosti úplně, takže si to mohli pořádně vychutnat.
„Ve třetím ročníku se dozvíte, jak to všechno probíhá a proč. Teď se můžete kochat krásnou podívanou.“ Nato pozvedl hůlku, otevřel uzávěr na vrchu kolony a na překvapené studenty se snesla sprška jiskřiček. Postižení studenti s křikem uskočili a hasili své vlasy, hábity a chlupy na rukou. Profesor se jim ale jen smál. „Uvědomte si, že zdaleka ne všechny krásné věci jsou také neškodné. Mnohé z toho, co zde budeme zkoušet, bude hezké na pohled, ale často velice nebezpečné, takže když si nedáte pozor, můžete přijít o prsty raz dva.“
Mrzimorští prvňáci ztuhli a na jejich tvářích se střídala nedůvěra se strachem a nově nabytým respektem k mladému učiteli.
Pak sledovali výrobu jednoduchého umělého světla, podobného tomu uzavřenému v koulích. Profesor Vlček přinesl v dračích rukavicích a v kleštích žlutavý kouřící kámen velikosti dětské pěstičky, který opatrně vložil do baňky a zazátkoval.
„Tohle je sírovec. Je to kámen nasáklý magickou energií draků, který byl vystaven jejich ohni. Je velice nesnadné jej získat, protože se dá nalézt jen v blízkosti nebo přímo uvnitř jejich doupat. Jen velmi málo kouzelníků se odváží jít jej hledat, ale ti pak zase velice snadno zbohatnou, neboť je po něm obrovská poptávka. Používá se do mnoha lektvarů a má nespočet užitečných vlastností. Mimo jiné je téměř nevyčerpatelným zdrojem světla. Ukážu vám, jak se z něj dá světlo extrahovat. Zároveň vám na tomto pokusu demonstruji některá rizika, která může taková práce přinášet.“
Baňku s kamenem ponořil do vodní lázně a skrze zátku prostrčil rourku, která vedla do další, o něco větší baňky. Otevřel uzávěr v trubičce a kouř začal skrze ni stoupat do druhé nádoby. Když byla plná, nebo tak aspoň vypadala, uzávěr zase zavřel a baňku s kouřem také pečlivě zazátkoval. Přitom neustával ve výkladu.
„Je velice nebezpečné nechat kouř ze zchlazeného sírovce unikat, i v minimálním množství. Rozptýlil by se totiž po celé místnosti a způsobil by vám v lepším případ akutní záchvaty kýchání a v tom horším by vám prožral plíce.“ Většina studentů si po tomto prohlášení pro jistotu přikryla ústa rukávem nebo kapesníkem.
„A teď jej musíme vystavit nějakému světelnému kouzlu. Illuminatio!“ pronesl s hůlkou namířenou na baňku. Kouř v baňce se začal přeskupovat, až vytvořil světélkující substanci.
„Teď by bylo lepší ponechat jej na několik dní v naprosté tmě, ale pro naše účely bude stačit i toto. Opět zhasnul a studenti si mohli prohlédnout, jak jím vyrobená mlha žlutě světélkuje.
„Samozřejmě by to k pořádnému osvětlení nestačilo. Příští hodinu vám ukážu, jak se jeho svítivost po uchování v temnotě zlepšila.“
Za domácí úkol dostali podrobně popsat tento pokus a nastudovat si z učebnice další – blesky v láhvi – který budou dělat příště.
Mrzimorští odcházeli z alchymie okouzleni. Někteří měli, pravda, díry v rukávu nebo sežehnutý pramínek vlasů, to všechno ale přehlušilo nadšení z právě prožité hodiny.
Den uběhl jako blesk a nastal další. Všichni prváci byli velmi příjemně překvapeni Dějinami čar a kouzel. Do třídy vešel sympatický profesor ve středních letech s fialovým kloboukem posazeným na stranu a zelenou vázankou. Představil se jako profesor Tulipán a Aida si nemohla odpustit myšlenku, že tak opravdu vypadá. Byl vytáhlý a hubený, s velikou hlavou. Klobouk ještě víc dokresloval dojem okvětních lístků.
Začal vykládat o počátcích magie, rituálech a obřadech, šamanech a medicinmanech, obětech zvířecích i lidských, až běhal mráz po zádech. Aida si dělala pilně poznámky a v duchu se profesorovi omlouvala, že považovala jeho předmět za nudný jen podle názvu.
Došlo i na otázky. Profesor je postupně vyvolával a ptal se jich na rozmanité věci související s magií, dějinami, ale i s lidským myšlením. Aida kupříkladu dostala otázku: „Proč si myslíte, že lidé začali mluvit?“
Pokusila se nějak smysluplně odpovědět. „No, asi jim nějaké výkřiky a zvuky nestačily k dorozumění, prostě si všechno chtěli sdělit líp a srozumitelněji. A taky asi potřebovali pojmenovat různé věci, aby je od sebe poznali...“ Pak už jí došla fantazie. Profesor Tulipán ji pochválil a protože i na všechny ostatní otázky uspokojivě odpověděla, vyhnula se tak psaní eseje na téma Proč měly osoby, ovládající magii, v historii takovou moc?
Na hodiny Obrany proti černé magii se všichni nesmírně těšili, protože od starších spolužáků věděli, že tady budou konečně moci doopravdy kouzlit. Profesor Zbigniewski byl vedoucí nebelvírské koleje a působil dojmem rozhodného člověka, který ovšem na každém rohu předpokládá nebezpečí, past nebo alespoň nepříjemnosti. Tmavé oči mu neustále těkaly z místa na místo, hůlku nepustil vůbec z ruky a našlapoval tiše a obezřetně. Jeho paranoia velmi rychle přešla i na žáky, takže při procházce hradem se všichni neustále rozhlíželi okolo sebe, jestli je někdo nebo něco nesleduje.
První zastávka byla u chrličů. V jedné z hlavních chodeb postávali asi tři zubaté postavy, připomínající křížence krokodýla, gryfa a ještě několika neidentifikovatelných zvířat. Většina mrzimorských se k nim nechtěla ani přiblížit, ačkoliv je profesor ujišťoval, že jsou jako jedni z mála obyvatel tohoto podzemí přátelští k lidem. Nakonec se někteří z nich osmělili a podrbali jednoho z nich za ušima, což kamenná obluda doprovázela slastným mručením.
Posléze obcházeli vchody do Zakázaných chodeb. Na otázku, proč jsou vlastně zakázané, se profesor Zbigniewski sáhodlouze rozpovídal.
„Jak možná víte, tahle škola má tradici několika staletí. Byl jí vyhrazen jen omezený prostor v podzemí, který byl zajištěn a chráněn. Zbytek byl ponechán původním obyvatelům a mohu vám říct, že se to většině z nich vůbec nelíbilo a nelíbí dodnes. Za těmito chodbami je podzemí ještě rozsáhlejší než prostory této školy a nikdo je ještě celé neprozkoumal. Žijí tam snad veškeří podzemní tvorové, jaké si umíte představit. Od těch neškodných až po smrtelně nebezpečné.“
Profesorovy rysy ztvrdly. „Již několikrát se stalo, že tam někdo vešel a už se nikdy nevrátil. Obzvláště neopatrní studenti prvních ročníků by si měli dávat pozor,“ mumlal si zlověstně pro sebe. „Ve svém kabinetu mám magické předměty, které mi spolehlivě sdělí, kdo ze studentů byl na místech, kde nemá co dělat...“ usmál se trochu škodolibě a hladil si při tom krátkou bradku. „A všechno hlásím panu řediteli!“

Příště: 11. kapitola - Kamenný strom

Čtenářská tipovací soutěž: 10. otázka

Vyhodnocení z minulého kola - 9. tipovací otázka:
Kdo vyučuje Dějiny čar a kouzel? (Celkem anonymně hlasovalo pouhých 9 čtenářů, jen 2 z nich to uhodli!)

a) profesorka Pomněnková 3 (33%)
b) profesor Narcis 4 (44%)
c) profesor Tulipán 2 (22%)

Správná odpověď trochu překvapivě zní profesor Tulipán, přestože u profesorky Pomněnkové bychom podle jména mohli čekat výbornou paměť, což by pro výuku Dějin bylo výhodné. Ani samolibý profesor Narcis to nebyl:)
Bod za správnou odpověď poslanou sovou tentokrát získává opět Lili Smeaglová a Lucy Koralka - a stav je takovýto:
1.-2. Lucy Koralka a Lili Smeaglová (celkem 7 b), 3. Bailla Peerlessová (celkem 2 b), 4. Christina von Luna (celkem 1 b).
Zdá se, že ostatní na soutěž rezignovali, takže boj o 1. místo svedou pouze dvě vyrovnané soupeřky… Nu, čekám, třeba ještě přijde nějaké překvapení…

Příště nás čeká již 11. kapitola s názvem Kamenný strom. Co myslíte, o jaký strom se bude jednat? Prozradím, že ho kdysi zasadil první ředitel školy, Theseus Stromovládce a po jeho smrti strom zkameněl. Aby to bylo napínavější, dám vám tentokrát 4 možnosti:)

10. tipovací otázka:
Jakého druhu je ten magický Kamenný strom?
a) dub
b) cedr
c) baobab
d) platan

Hlasujte v anketě. Posílejte odpovědi také sovou.

úterý 16. června 2009

B4 - 1. úkol (4. část): Profesoři v mudlovském vlaku

Claire Magic

Jednoho krásného dne se profesoři rozhodli, že v rámci teambuildingu (překlad pro neznalce – týmová spolupráce) pojedou společně zkoumat mudly a celkově mudlovský svět. Musíme uznat, že jim nechybí odvaha, jelikož mudlové jsou tvorové nevypočitatelní a mnohdy dokonce záhadnější než kouzelníci.

Ráda bych se s vámi podělila o nějaké jejich zážitky z této výpravy. Ptáte se, jak asi, když přece nejsem profesorka ani nic podobně fialového? No, to je jednoduché, prostě jsem použila zmenšovací kouzlo (dobře, použila ho na mě jiná osoba, a to naše primuska, já jsem přece jen třeťák, ten to ještě umět nemůže a myslím, že s mou nešikovností ještě hodně dlouho umět nebude :D) a vecpala se jednomu nejmenovanému fialovému do batohu.

Byla to taková túra po kouzelnickém světě, a to mudlovskou železniční dopravou. Profesorům se to zdálo jako nejvhodnější možnost, protože zde mají šanci poznat mudly z větší blízkosti.

Začalo to tím, že nastoupili do vozu, kterému se prý říká rychlík a hledali kupé, ve kterém by bylo těch pochybných existencí co nejvíc. A našli jich hned několik. Posadili se tedy do jednoho a kupodivu nevyvolali ani žádné údivy ze strany mudlů. To se jim ale vůbec nelíbilo. Co mají vyzkoumat na sedících mudlech, koukajících z okna nebo do blba? Pan profesor Papulka to nevydržel a z batohu vytáhl bůček…

Mudlové pořád nic. Že by na podobné situace byli zvyklí? Pan profesor Wington byl ale odvážnější… Došlo mu, že na mudly se musí trošku víc nápadně, jinak si vás ani nevšimnou, protože většina z nich drží v ruce přístroj, kterému říkají mobilní telefon, a nebo třeba em pé tři přehrávač (divný název, že?)…

A o tomhle bude právě tato příhoda. Pan Tom chvilku pozoroval mudlu, který seděl hned vedle něho a datloval do svého telefonu. :D Řekl si, že by mohlo být vtipné, když si zahraje na zloděje. Nikdy to nezkoušel, protože to dělají jen mudlové. Opatrně se přikradl k tomu muži (ano, bylo mu blbé okrást ženu, i když se mu její růžový mobil líbil o mnoho více, než ten mobil od toho chlapa) a než se mudla stačil vzpamatovat, už mu mířil kouzelnickou hůlkou do obličeje a myslel si, že je ten muž bezbranný, ale to se docela spletl. (Viz obrázky V mudlvlaku 1 a V mudlvlaku 2 – kresba Siny de Sorrow)
Tom totiž nevěděl, že mudlové mají také různá bojová umění. Opravdu nevím, jak se jmenovalo zrovna to, které předvedl tenhleten chlápek, každopádně chytl Tomovu hůlku a zlomil ji na dvě půlky a při tom ho jednou polovinou hůlky přetáhl docela hodně přes hlavu. Panu profesorovi se zamotala hlava a upadl do krátkodobého bezvědomí, ale pořád v ruce svíral ten mudlův mobil.
Nastal veliký zmatek, omráčený pan Tom sebou sekl na zem, což způsobilo velikou ránu. To přivolalo průvodčího, který šel zkontrolovat, co to cestující vyvádějí. Mudla, který se z oběti proměnil v útočníka, se sice snažil vysvětlovat, co se stalo, ale rozrušené profesorky ho nechtěly pustit ke slovu, a když průvodčí uviděl pana Wingtona s rozbitou hlavou ležícího na zemi, popadl mudlovského pasažéra a vykázal ho z vlaku (mezitím totiž akorát dojeli na nádraží). No a tak nakonec mudlovský mobil panu Tomovi zůstal…

Když profesoři vystupovali na další zastávce z vlaku, tak si řekli, že přece jen to v něčem bylo užitečné – mají mudlovský mobil! Sice to nebylo úplně… korektní, avšak bylo to v zájmu vědy! Teď budou moci pořádně prozkoumat, co je schované uvnitř té zajímavé věcičky a jak to funguje. (Viz obrázek Mudlmobil – kresba Siny de Sorrow)

Ale plyne z toho také jeden poznatek, který si zapsali do svých bonzbločků, a to: Nikdy neprovokujte mudlu, kterého neznáte, protože by se mohlo stát, že narazíte na někoho mírně labilního, kdo vás přizabije.

A tak šli bradavičtí profesoři dál zkoumat mudlovský svět a nebezpečí s ním spojená.
Přejme jim hodně štěstí při jejich dalších výpravách, a ať se vrátí živi a zdrávi. x)

sobota 13. června 2009

B4 - 1. úkol (3. část): "Nuda" v Bradavicích

Bailla Peerlessová

Teambuilding, takové bylo zadání pro naše pátrání… Jistě byla takovýchto akcí spousta… A já, jakožto občasně zlobivý študentík, který už se párkrát podíval za lochneskou do Hanibalova jezera (a samozřejmě se s ní skamarádil), jsem si vybrala snad tu nejpikantnější teambuldingovou akci…

Díkybohu, že lochneska je drbna a samozřejmě ví, co se kde v jezeře šustne, a tak mi posloužila jako důvěryhodný zdroj informací, co se dělo pod hladinou, a taky mě včas informovala o plánech pana ředitele….A já v maskovaném přestrojení za žábu seděla hodiny a hodiny s fotící krabičkou (geniální toť vynález) v křoví a celou akci pozorovala a také řádně zdokumentovala … Ale začněme popořádku:

Když už jsem seděla u jezera nějakou tu půlhodinku, začaly se u jezera sbíhat postavy, ve kterých jsem poznávala některé profesory, zabalené v županech a ručnících… Jen mdm Laskavá si to kráčela oblečená se záchranným kruhem kolem pasu, a taky věděla proč- ale o tom až později.

Profesoři si chvíli lebedili na břehu a čekali na pana řídícího… Působili na mě klidným dojmem, takže už asi věděli, co je čeká… Ale já pořád ne, a tak jsem seděla a čekala, než se zjeví i pan ředitel… Když už konečně přišel a všichni se uvítali, mohla akce začít… A to co se odehrálo poté, mi vyrazilo dech…

Shodili ze sebe ručníky a mně spadla čelist a vyhrklo ze mě hlasité : Kvák!, neměli totiž na sobě žádný oděv (ano, slyšíte dobře, byli úplně nazí) a naskákali do jezera, teda ne všichni, madam Grey-Slytherin musela zůstat na břehu, sádra (a my už víme, kde k ní přišla…) jí nedovolila se koupat a madam Laskavá toužila po opálení…
Naštěstí se mi i podařilo ukořistit pár hezkých fotek…

(Viz obrázek Profesoři koupající se bez oděvu v Hanibalově jezeře )

(fotografie byly z pochopitelných důvodů a s ohledem na pověst profesorek a profesorů cenzurně upraveny)

Když už jsem se trochu otřepala a zvykla si na koupající se profesory, zjistila jsem, že se rozdělili do dvou skupinek… Na skupinku plácající se u břehu a snažící se o něco podobného plavání a skupinku zkušených, kteří znají pravý význam vody a ladně pluli po hladině.

Ještě dříve, než stihlo pominout počáteční paralyzování z nahoty profesorů, se objevil další šok. Někdo z plavajících začal zběsile mávat rukama a pomalu mizet pod vodní hladinou. Očividně přecenil své síly. Samozřejmě se k němu hned vydali všichni okolo, aby mu pomohli, ale nejdůležitějším zákrokem byl ten madam Laskavé, která do té doby pohodlně ležela na břehu… Naštěstí myslela na všechno a s sebou vzala i záchranný kruh: Madam Laskavá tonoucího zachránila a stala se tak hrdinkou týdne, možná i měsíce…

Tím to ale celé rozhodně nekončí. Večer sotva začínal a tma se ještě ani nepřiblížila. Jak by se dalo tušit, plavání brzo profesory omrzelo. Co se ale čekat nedalo, bylo to, že vytáhli podivné mudlovské věcičky, pobíhali po břehu a stříkali na sebe vodu. Někteří místo hračiček vytáhli hůlky a proudy vody šlehali sem tam. Inu, co povídat, zkrátka se zdá, že každý má v sobě dětskou duši a stačí příležitost a už si všichni hrajeme jak malé dětičky.

Po tomto návratu do dětství se už madam Grey-Slytherin značně nudila a bylo to znát, navíc se už přitmívalo, a tak pan ředitel akci ukončil, následoval jeho proslov o tom, jak se vydařilo počasí a přidal i něco z historie nudismu a jeho příznivých účincích, které zapomněl poznamenat na začátku… Lidé holdující nudismu, neboli moderněji naturismu, jsou podle něho velmi upřímní a vlídní. „Je to zřejmě tím, že jsou všichni nahatí, nemají co skrývat a nemohou se nad ostatní povyšovat. No a pak také, když na sobě nemají studivé mokré plavky, nudisté se vyhnou různým nepříjemným chorobám z nachlazení.“

Pak se vyjádřili i někteří profesoři, jako jak se jim to líbilo a že už se těší na další akci a doufají, že se sejdou v hojnějším počtu… Úplně na závěr rozdal pan Nimrandir symbolické dary ve formě (fialového) spodního prádla a hlouček fialových se začal oblékat, tak, a ještě sbalit deky a můžeme jít, nashle příště ;)

Příště: Profesoři v mudlovském vlaku - Claire Magic

středa 10. června 2009

Aida Valemínka: 9. kapitola - Kouzelné formule bez formulí

Lemma Plíživá

V pondělí při snídani dostali prvňáci své první rozvrhy. Většina se nemohla dočkat začátku výuky a obzvlášť hodin, na kterých se bude kouzlit. Aida si bryskně spočítala, že má jen šest předmětů a závistivě nahlížela do rozvrhů straších spolužáků, kteří jej měli daleko víc zaplněný a názvy jejich předmětů zněly lákavěji.


„Není o co stát,“ řekla jí ale Simone, když viděla její lítostivý pohled. „Čím víc předmětů, tím víc domácích úkolů a míň času na ně... První ročník je jeden z nejlehčích, dej na mě!“ zasmála se. „Pak už je to jenom horší... ovšem je zase pravda, že si můžeš vybírat specializaci a předměty, které tě baví. Já například chci zkoumat budoucnost – mám Věštění z koule, Věštění z karet, Numerologii, Astrologii a Astronomii – to abych získala všeobecnější rozhled. Eliáš, ten chce být léčitelem – vybral si První pomoc při zranění kouzlem, Ničivé kletby, Lektvary, Bylinkářství, Magické rostliny – tedy, já už mám dlouho podezření, že tyhle dva předměty jsou úplně to samé – a Mudlovskou biologii.
Je tu poměrně velký výběr, ale v prvním a druhém ročníku musíš prostě získat všeobecné základy, bez kterých to nejde...“
„Mě bude bavit všechno!“ odvětila přesvědčeně Aida. Simone se uchichtla, ale neřekla už nic.
„Copak, kazíš tomu nebohému dítěti iluze?“ ozval se vedle nich Erikův hlas a jeho majitel si přisedl k nim a vzal si toast s medem.
„Podívejme se na to... hm, dnes máš Kouzelné formule, skvělý předmět, ale Asmundovou hned po ránu, to je skoro nezdravé... u ní si musíš dávat pozor hlavně na úkoly. Jsou profesoři, kteří je nečtou a dávají je jen aby buzerovali žáky... nebudeme jmenovat, že...“ Simone i Erik se obezřetně rozhlédli, jestli je neposlouchá někdo nepovolaný. Aida byla jedno ucho a s ní i většina mrzimorských prvňáčků.
„Ale Asmundová ano. Myslím, že za ty roky už musí mít o nás jen díky našim domácím úkolům takový přehled, že by nás poznala i poslepu podle pergamenu,“ smál se primus.
„Praktická alchymie potom, no to budou tři hodiny ve Vlčkově laboratoři... je to sranda, obzvláště až budete vyrábět výbušniny... ale člověk potom trochu smrdí a je lepší brát si tam obnošené věci, ani nevíte, jak snadno kyselina propálí takový zánovní hábit s vyšíváním...“ smál se primus. „To je dobrý začátek týdne, děcka.“
„Hlavně se nenechte otrávit, když se vám nějaký předmět nebude líbit... to se bohužel stává na všech školách...“ mínila Simone a vyměnila si s Erikem významný pohled. Aida přemýšlela, který předmět tak mohou myslet a vsadila na Dějiny čar a kouzel. Dějepis ji nikdy nebavil a neočekávala, že tomu bude jinak i tady.
„Mně se tedy z celého prváku nejvíc líbilo Mudlovské vědění,“ vyjádřil Erik svůj názor. „A to jsme prosím jediná škola na celém světě, kde se něco takového učí!“
Simone přisvědčila: „To díky Valemínkovi. Někteří mu říkají ‚mudlofil‘, ale já si myslím, že to byl neuvěřitelně užitečný předmět. Naučil nás mudly respektovat a ocenit to, co vytvořili. Jenom je škoda, že si teď tu reputaci tak kazí...“
Mrzimorský primus chtěl vědět, o co jde a oba dva na dlouhou dobu zabředli do debaty o životním prostředí, o něčem, co se jmenovalo ekologie a o vlivu mudlů na celou planetu.
Aida jim příliš nerozuměla, a tak si radši znovu prostudovala rozvrh. Hlavní rozdíl oproti jejím předchozím zkušenostem bylo to, že měli málo předmětů, ale ve vícehodinových blocích. Nejdelší vyučování bylo v úterý, kdy na ně čekaly Dějiny čar a kouzel, Obrana proti černé magii a Teorie kouzel (pod tím si Aida nedovedla vůbec nic představit).
Erik a Simone je záhy opustili, šli každý na svou hodinu a prvňáci se podle jejich rady vydali k učebně Kouzelných formulí, která se nacházela ve stejném patře jako Velká Síň, v chodbě vyzdobené brněními na podstavcích a několika indiferentně se tvářícími chrliči.
Profesorka Asmundová na ně již čekala. Způsobně pozdravili a usadili se na místa. Profesorka je vyzvala k uchopení hůlek a chvilku jim vykládala o jejich schopnostech.
„Vaše hůlka musí být při kouzlení prodloužením vaší ruky. Koncentruje a usměrňuje magickou energii, kterou můžete svými pohyby a slovy ovládat. Něco si zkusíme. Každý máte před sebou skleničku. Ukažte na ni hůlkou a usilovně si přejte, aby praskla. Neřeknu vám kouzelnou formuli, abyste viděli, že to funguje i bez ní. Můžete říkat cokoliv, co vás napadne. Dejte se do toho!“
Ve třídě zavládl mumraj. Všichni mávali hůlkami před sebe a křičeli věci jako: „Praskni, tak už sakra praskni!“ Aidě to připadalo trochu trapné, tak prostě namířila hůlku na skleničku a snažila se myslet jen na to, jak sklo praská. A skutečně, po chvilce se objevila malá prasklinka.
Přerušilo ji řinčení rozbíjeného skla a slova profesorky Asmundové: „Pane Selikowiczi, neříkala jsem rozbít skleničku shozením ze stolu!“ Celá třída se smála, plísněný chlapec totiž mával hůlkou tak zuřivě, až do skleničky strčil a ona spadla na zem. Malý pihovatý chlapec stál nad hromádkou střepů celý červený a koktal: „P- p- promiňte, p- páni profésork- ko...“ Aida měla pocit, že jeho přízvuk byl podobný tomu u Klary, musel to tedy být také Polák.
„Reparo!“ pronesla profesorka Asmundová s hůlkou napřaženou směrem ke střepům. Sklenička se znovu složila do původního tvaru.
„Nic se nestalo, pane Selikowiczi. Ale příště používejte víc hlavu než ruce.“
Profesorčina poznámka vyvolala u studentů další salvu smíchu. Asmundová se obrátila a všimla si Aidiny skleničky.
„To vypadá slibně, slečno Valemínko. Pokračujte,“ vybídla ji. Aida se pod jejím propalujícím pohledem těžko soustředila, ale podařilo se jí prasklinu o něco zvětšit.
„Výborně!“ pochválila ji profesorka. Pak se otočila ke třídě. „Tady máte krásný příklad, jak to funguje. Mohla byste nám, slečno, laskavě popsat, jak jste toho dosáhla?“
Aida byla už zase středem nechtěné pozornosti a slova ze sebe lovila jen těžko.
„No... prostě jsem si představovala, že ta sklenička má prasklinu. A ona se tam udělala...“
Profesorka přikývla. „Jde o to, že si nesmíte představovat ‚prasknutí‘. To je příliš abstraktní příkaz pro vaši hůlku. Stačí, když jí vnutíte svou jasnou a jednoznačnou představu – například ‚tady vytvoř prasklinu‘. To je pak nesrovnatelně jednodušší. Formule fungují právě tak. Každá má svůj jasný a jednoznačný význam, který vám sice mohu popsat, ale na jeho přesné provedení musíte přijít sami. Aby vaše hůlka dělala přesně to, co chcete, musíte se především naučit soustředit.“
To byla základní idea celého kursu, na níž profesorka zřejmě velmi lpěla. Po celý zbytek vymezeného času zkoušeli přimět vlastní hůlky dělat všechno podle jejich představ.
Dostali velké archy pergamenu a profesorka před ně vykouzlila několik jednoduchých tvarů, které měli bez použití jakýchkoliv psacích potřeb – jen vlastními hůlkami – přenést na pergameny.
Ukázalo se, že to nebyl tak jednoduchý úkol, hůlky měly tendenci dělat něco úplně jiného, než po nich studenti chtěli. Posouvaly se po stole, vznášely se do vzduchu, Evě dokonce ten její neočekávaně vzplál. Aida vyplazovala špičku jazyka, jak upírala veškeré své soustředění na to, přimět svou hůlku kreslit čáru. Po hodné chvíli marného snažení se pokusila změnit taktiku. Vtiskla si do mysli jeden z obrazců a představila si jej nakreslený na papíře. K jejímu obrovskému překvapení se tam opravdu objevil. Zkoušela to i s těmi dalšími, ale pokud si tvar dostatečně jasně nepředstavila, hůlka měla tendence dělat neplechy. Například psát na pergamen věty, které měla právě v mysli, a které většinou nebyly právě nejslušnější.
Když se před ní po druhé místo oválné spirály objevila věta Krucinál, tak už sakra dělej, co chci, ty blbej kuse dřeva!, procházela profesorka Asmundová zrovna okolo a Aidě se jen taktak povedlo vykreslit tam příslušný obrazec místo usvědčujícího nápisu.
Ovšem podle poznámek, které profesorka trousila při cestě třídou, měli tento problém i jiní.
„Pane z Loyoly, vaše myšlenky tedy nejsou příliš svaté,“ utrousila směrem k Ignácovi, sedícímu v lavici před Aidou.
„Slečno Herbertová, nechcete se napít vody? Vypadá to, že byste potřebovala uklidnit nervy...“ prohlásila po shlédnutí Evina pergamenu.
„A jé, pane Kolumbe, teď jste tedy objevil Ameriku!“ spráskla ruce nad Robertem, který zrovna pochopil, že tlačením hůlky na povrch pergamenu si příliš nepomůže a v duchu proklínal své rodiče, kteří byli původci jeho příjmení.
Nakonec to ale k profesorčině uspokojení všichni jakž takž zvládli. A mohli se s úlevou vydat na oběd.
Aidě to šlo k jejímu velkému překvapení ze všech nejlépe a nemusela tedy dělat domácí úkol – zkoušet to znovu a znovu a všechny pokusy pečlivě popsat a vyhodnotit vlastní chyby – což jí vysloužilo několik závistivých pohledů spolužaček.

Příští týden: 10. kapitola - Baňky a chrliče

Čtenářská tipovací soutěž:

Vyhodnocení minulého kola -
8. tipovací otázka:
Jaké bude první kouzlo, které se povede Aidě? (Celkem anonymně hlasovalo 12 čtenářů, ale jen 5 z nich to uhodlo! Slabota!)

a) prasknutí skleničky 5 (41%)
b) zapálení svíčky silou vůle 5 (41%)
c) přenesení kresby na pergamen 2 (16%)

Správná odpověď byla tentokrát a) prasknutí skleničky. Přenášení kresby na pergamen se žáci také učili, nebylo to však první Aidino kouzlo:)

Bod tentokrát získává pouze Lili Smeaglová, takže vyrovnává náskok Lucy a stav je takovýto:
1.-2. Lucy Koralka a Lili Smeaglová (celkem 6 b), 3. Bailla Peerlessová (celkem 2 b), 4. Christina von Luna (celkem 1 b).

Další (už desátá) kapitola nese název Baňky a chrliče. Aida bude mít totiž svou první hodinu praktické alchymie. Já se vás tentokrát ale zeptám na následující předmět – kdo ho vyučuje?

9. tipovací otázka:
Kdo vyučuje Dějiny čar a kouzel?

a) profesorka Pomněnková
b) profesor Narcis
c) profesor Tulipán

Nezapomeňte poslat odpověď soví poštou:) Odpovědi přijímám vždy do ukončení on-line hlasování.

úterý 9. června 2009

B4 - 1. úkol - pokračování

Jak se profesoři učili sportu mudlovskému

Siny de Sorrow

Jak už jsme slyšeli, bradavičtí profesoři propadli zálibě v teambuildingu. A jak už to tak bývá, na teambuildingových akcích vznikají podivné nápady.

S jedním takovým přišel i ctěný pan ředitel. V rámci odpočinku od studentů a od práce vůbec navrhl pan ředitel, aby si profesoři zahráli nějakou úplně novou hru. Vzkázal tedy všem dotyčným, aby se odpoledne dostavili na famfrpálové hřiště ve vhodném sportovním oblečení. Tato akce ale samozřejmě nemohla ujít bystrým studentům, kterým to celé přišlo velice divné a ujali se tedy rolí nezávislých tajných pozorovatelů.

Profesoři se začali pozvolna scházet na hřišti, snad všichni ve famfrpálovém oblečení, jelikož jiné sportovní snad ani neznali. Žádnému z nich nechybělo ani koště - co by to přeci bylo za sport, kdyby se při něm nelétalo?

S malým zpožděním pak dorazil i sám pan ředitel, taktéž vybavený jak na famfrpál a v ruce nesl něco, co tajně pozorující studenti nazvali novinami. Pohodlně se opřel o koště a začal nahlas předčítat jakýsi článek. Jak někteří slídilové později zjistili, šlo o mudlovské noviny se článkem ,,Fotbal, aneb rady pro tatínky s malými dětmi."
I přes vzdálenost půl hřiště byli vidět zamyšlené, někdy až vytřeštěné výrazy v obličejích vyučujících (viz obrázek Překvapení profesoři - od Siny).
Pak kdosi z famfrpálově oděných osob přinesl bednu čítající camrál, potlouky a zlatonku – „kuličky“ potřebné ke hraní famfrpálu. Ale kterou z nich vybrat? Toť byla očividně velká debata. Nakonec se ustanovilo, že bude nejlepší vypustit všechny míče a jim podobné předměty a že se uvidí, se kterým se bude hrát nejlépe.

Nová hádka na sebe ale nenechala dlouho čekat. Strhla se právě v té chvíli, když se sportovci chystali sednout na koště. V tu chvíli totiž pan profesor Nekro prohlásil: ,,Jakožto znalec mudlů a jejich vynálezů...No zkrátka, kolegové, opomněli jsme jeden důležitý fakt. Mudlové neumějí létat na košťatech...." A tak se vytvořily dvě party, které se přely o to, zda se již mudlové naučili létat na košťatech, nebo zda se nejedná o sport, protože bez košťat to zkrátka není sport (viz obrázek Fotbal – od Sophie). Výsledkem byl opět kompromis. Protože jak řekla profesorka A. R. Rawenclaw - ,,Pokud se mudlové naučili létat, rozhodně moc nad zem nevystoupají."
A tak tedy profesoři nasedli na košťata a snažili se létat jen kousíček nad zemí, aby se jejich nohy sotva odlepily od země.
Když se tedy všichni přizpůsobili přízemnímu stylu létání, začali přemýšlet nad tím, čím vlastně budou míče odpalovat, když v článku nebyla žádná řeč o pálkách či něčem podobném. A tak kdosi z řad profesorů přečetl článek ještě jednou.

Udivené pohledy opět nechyběly, jelikož ve článku údajně stálo cosi jako ,,kopat do míče", načež se opět ozval profesor Nekro s komentářem, že slovo kopat znamená hloubit - tedy kopat hrob. K tomu je ale potřeba cosi divného, něco jako lopata nebo jiné náčiní spadajíce spíše do bylinkářství či zahradničení. Pár jedinců se tedy vydalo pro lopaty, někteří pěšky, ti odvážnější letěli na košťatech.

Bohužel došlo k tomu, že madam Adrianet le Ros přecenila své síly a skončila mezi květináči. Ihned byla samozřejmě dopravena na ošetřovnu, kde jí hezky ovázali hlavu a doporučili klid a odpočinek.

Zbytek profesorů se zatím snažil přijít na to, co má společného míč a kopání hrobu. Přišel na to až netrpělivý pan Papulka, který vzteky a nudou dohromady kopl levou nohou do míče položeného na zemi. Ten zasvištěl vzduchem a pak opět dopadl na zem, byl to totiž camrál (viz obrázek Fotbal 2 – od Sophie).

,,Zajímavé!" vykřikl nadšeně pan řídící a všichni se hned začali kolem sebe rozhlížet, co se děje. Po chvilce dohadování, co se vlastně stalo, dotyčný profesor zopakoval svůj kopanec. ,,To bude ono," řekla zamyšleně madam Rawenclav zkoumající novinový článek. ,,Podívejte se na tu fotografii, tady nemají žádné rýče a mají míč tak divně u nohy. To bude asi ono..."

A tak profesoři konečně přišli na to, jak se hraje fotbal. Už jen chybělo odložit košťata - ale to by již bylo moc mudlovské, to bychom snad ani neměli dopustit.
Tímto vznikl kouzelnický fotbal s prazvláštními pravidly, která čítala mnoho podivných způsobů, ať už to bylo prostředí famfrpálového hřiště či honička stylu ,,všichni za míčem a míč za námi..." Samozřejmě nesmějí chybět košťata a ladný nízký let. Nejtěžší ovšem na tomto sportu je dokopnout míč až do vysokých branek patřících famfrpálu. Je to tedy hra na dlouhý čas a kdo se první trefí, vyhrává.

Nutno ovšem podotknouti, že jsou k tomu potřeba pořádné boty. Právě na to totiž doplatila Angela Grey - Slytherin, která navštívila ošetřovnu krátce po madam Adrianet a taktéž si odnesla pořádný obvaz, ba dokonce sádru jako novou ozdobu sličné levé nožky.

Ač to tak ze začátku rozhodně nevypadalo, tak se profesoři velice bavili a vydrželi hrát dlouhé hodiny, než je začalo bolet celé tělo. Ale i potom očividně rádi vzpomínají na tento zážitek a v domnění, že o tom nikdo ze studentů neví, se klidně usmívají nad všemi trapasy a zábavnými momenty, které je při této hře potkaly.

Příště:
„Nuda“ v Bradavicích - Bailla Peerlessová

čtvrtek 4. června 2009

Obrazová příloha k článku Co prováděli profesoři v Zakázaném lese?

První pomoc (autor Sophia Glis Glisová – koláž s použitím nalezené fotografie z mudlovského tisku)Ředitelský stan (autor Sophia Glis Glisová - koláž s použitím nalezené fotografie z filmu HP a Ohnivý pohár a dvou obrázků ze Školní obrazárny Bradavické školy čar a kouzel – se svolením p. Renina)Mudlovské stany (autor Sophia Glis Glisová s použitím nalezené fotografie stanu, fotografie lesa od Nicholase McElena – se svolením autora*) a jednoho obrázku ze Školní obrazárny Bradavické školy čar a kouzel – se svolením p. Renina)

Ředitelský stan 2 (autor Sophia Glis Glisová - koláž s použitím vlastní fotografie a dvou obrázků ze Školní obrazárny Bradavické školy čar a kouzel – se svolením p. Renina)
*) zvláštní poznámka – zadání úkolu jsem samozřejmě neprozradila

Co jsme to vlastně napsaly do B4?

PROFESORSKÝ TEAMBUILDING
Čtyři pikantní střípky
Pro Bradavickou čtyřku 2009 sepsalo reprezentační družstvo Mrzimoru
ve složení Claire Magic, Bailla Peerlessová, Siny de Sorrow a Sophia Glis Glisová

Co prováděli profesoři v Zakázaném lese?

Sophia Glis Glisová

Vážení čtenáři, možná že si vzpomínáte na loňské podivné události v Zakázaném lese. Kouzelnický tisk tehdy spekuloval na jedné straně o šikaně mezi bradavickými studenty, nezodpovědnosti průvodců a laxnosti vedení, na druhé straně o hysterických puberťačkách a vulgárních výrostcích…
Ministerstvo kouzel zvažovalo vyslání inspekce do Bradavické školy čar a kouzel, nakonec k tomu ale nedošlo - díky konexím pana ředitele Elénéra, flirtování ředitelské kachničky s ministerskými úředníky na odboru čarovzdělávání a také díky utěšenému kusu řádně vyuzeného bůčku, který věnoval ze svých zásob pan profesor Papulka
Studentské kolejní časopisy vedly rozsáhlou polemiku, šířily se všelijaké fámy a šuškanda, avšak nikdo pořádně nevěděl, co se vlastně přesně stalo.
Ale jisté je, že jednoho rána začátkem prosince roku 2008 se na hlavní školní nástěnce objevilo šokující oznámení:
Les byl potom zavřený celý měsíc a samozřejmě se množily jak domněnky, co to má znamenat a co se v Lese vlastně děje, tak také stížnosti a reptání. Ze strany lesních skautů se ozývaly námitky, že právě teď je zapotřebí, aby lesní pracovníci mohli do lesa, neboť je potřeba v zimě přikrmovat zvířátka.
Vedení školy však nijak nespěchalo s vysvětlením prapodivné situace. Jen profesor Werewolf vyzval osazenstvo hradu ke klidu a prozradil: „Změna v lese nebude úplně malého rázu.“

Někdy po Novém roce se zrekonstruovaná brána Lesa otevřela a v přebudované přijímací kanceláři se návštěvníci dočkali zajímavé novinky: Lesní knihy, která je veřejně přístupná pro každého studentíka a v níž je zaznamenán průběh všech výprav do Zapovězeného lesa.
Všech? Nu, jen těch, které proběhly PO Novém roce.
Co se však odehrávalo v Lese po dobu, kdy byl uzavřen?
Proč se to nemá nikdo dovědět?

Jako investigativní novinářka, šéfredaktorka Žlutého Trimela a redaktorka Denního Věštce jsem to nemohla nechat jen tak.
Opravdu přestavba vstupní brány Lesa trvala celé čtyři týdny? A proč v té době bylo ve škole tak málo profesorů? Vždyť jsme několikrát měli suplování! Dobře, pak do toho přišly vánoční prázdniny, ale stejně! Co před námi ti důstojně vyhlížející muži a ženy ve fialových hábitech vlastně tají?

A tak jsem se začala pozorně rozhlížet okolo sebe…
Moje podezření vzbudil mladý profesor Ségolas Clermond Revain, který se neustále promenoval po hradě s křišťálovou lahvičkou v ruce a zasněným výrazem ve tváři. Na lahvičce sice byl nápis Elixír štěstí, ale přesně do takovýchhle lahviček si přece lidé odkládají vzpomínky, od kterých si chtějí – no řekněme odpočinout…
Pan Révain, známý milovník hudby, je tak trochu roztržitý, a tak se mi podařilo ho jednou zastavit a pod záminkou dotazu na podrobnosti chystaného hudebního večera jsem mu lahvičku nenápadně vyměnila za jinou, na pohled úplně stejnou. Byl v ní jitrocelový sirup…

A zatímco pan Révain odběhl za hudbymilovnými studenty, já jsem se schovala v dívčí umývárně a zamkla se v jedné kabince…
Otevřela jsem lahvičku a podívala se do ní: opravdu, vypadalo to jako vzpomínka.
Naštěstí jsem si ještě pamatovala tajný vchod do havraspárské muzejní expozice – byla tam přece vystavená opravdická myslánka!
A tak (samozřejmě neprozradím jak a kudy) jsem se tam tajně v noci vplížila. Ve své Jezevčí taštičce jsem měla dvě lahvičky: jednu plnou, kterou jsem sebrala panu Révainovi, a jednu prázdnou. Do té jsem nalila vzpomínku pana Werewolfa, která byla v jedné z myslánek, nádobu jsem raději ještě vyčistila kouzlem Pulírexo a vyklopila do ní vzpomínku pana Révaina.

A tady je.

Jsem v nějaké honosně zařízené místnosti, je plná profesorů, a tak usuzuji, že to nejspíš bude sborovna. Samosebou, až dosud jsem tu nikdy nebyla, a tak se zvědavě rozhlížím.
Ale všichni profesoři jsou shromážděni v hloučku kolem pana ředitele a pana profesora Gravediggera, který jim něco náramně důležitě vykládá, a tak jdu honem poslouchat.

Pan Nekro, proslulý jako expert na mudly, drží v ruce nějaký barevný leták vytištěný na křídovém papíře, bezpochyby mudlovský. A už slyším, co předčítá:

„Outdoorové aktivity jsou velice oblíbeným prostředkem vzdělávání zaměstnanců a zároveň způsobem, jak stmelovat pracovní kolektivy. Přínosy takového programu jsou především v zlepšení pracovní spolupráce, zvýšení motivace a zlepšení vnitro- i mezitýmové komunikace, vzájemné poznání členů týmu, ale také relaxace a odpočinek nebo zvýšení fyzické kondice.“

„Čože? Čo je to autdúrové?“ ozve se madam te Tiba. Ostatní se sice tváří, že tomu rozuměli, ale je vidět, že si také moc jistí nejsou.
„No…jak bych vám to…prostě víte, jak pan ředitel vykládal o tom teambuildingu,“ začne vysvětlovat pan Nekro. „Že je to ohromně populární mezi mudly, když si na nějakém pracovišti jdou už všichni na nervy, na ničem se nejsou schopní domluvit, nikoho to nebaví a práce se jim nedaří, tak prý pomůže, když odjedou někam na výlet a třeba po sobě střílí barvičkama, skáčou na gumovém laně z mostu nebo sjíždějí řeku na kánoích, no a protože to jsou všecko věci, které se dělají venku, tak se tomu říká out-door, to je anglicky. To slovo teambuilding je taky anglicky, je to něco jako budování týmu.“

Bylo zábavné sledovat stupňující se zmatek ve tvářích profesorů, jindy tak suverénních.
Madam te Tiba nepřestávala kroutit hlavou a zaslechla jsem, jak něco šeptá panu Reninovi, ale nerozuměla jsem jí.

„No a tadyhle pan Nekro pro nás objednal ohromně zajímavý teambuildingový program u jedné mudlovské agentury, která se jmenuje Survival. Jedná se o kurs přežití v extrémních podmínkách, a všichni určitě uznáte, že jako pedagogové toto určitě využijeme. Dostaneme mudlovského instruktora, který bude vše organizovat, samozřejmě mu potom budeme muset trochu pozměnit paměť,“ zamrkal pan Elénére na profesorky, které k němu s úctou vzhlížely.

„Bude se to celé odehrávat v Zapovězeném lese, takže nyní jistě chápete opatření, která jsem učinil,“ pozvedl pergamen s kopií oznámení o uzavření Lesa z důvodu reorganizace. Mezi profesory to zašumělo. Ředitel je pohybem ruky utišil a pokračoval: „Nemůžeme přece potřebovat, aby nás okukovali nějací mrňaví zvědaví studentíci, jak se snažíme postavit na sněhu mudlovský stan.“

Profesoři nevěřili vlastní uším. Cože? Mudlovský stan? Ředitel jim však nenechal žádný čas k váhání. Naopak, na cestu se měli vydat teď hned.
„Všichni se teple oblékněte, jinak si s sebou nic neberte a hůlky nechte v ložnici. Zkusíme si přežít ve sněhu a mrazu v Zapovězeném lese úplně bez použití kouzel! To bude úžasně dobrodružné! Uvidíte, jak nás takový zážitek ohromně stmelí! Naučíme se lépe spolupracovat, pomáhat si a řešit nečekané problémy!“
„Nemohli bysme se prostě vožrat jako vždycky? To bysme byli kamarádi hnedka!“ zeptal se někdo, ale pan ředitel se hrozivě zamračil. A tak se všichni rozběhli do svých komnat, aby se oblékli na nečekanou výpravu.

Za chvíli už jsem je viděla, jak v houfu směřují k bráně Lesa. Utíkala jsem za nimi. Všimla jsem si, že teď je s nimi nějaký urostlý a ohromně hezký, i když drsně vyhlížející mudla kolem třicítky, samý sval a šlacha…no nic, budu pokračovat. Opravdu netuším, jak se dostal k hradu, ale samozřejmě pro pana ředitele není nic nemožného.

Byl to zaručeně ten instruktor. „Takže…vy jste tedy učitelé a rádi byste si vyzkoušeli přežití v zimní přírodě…tak poslouchejte, co nás zhruba čeká.“
Bylo vidět, že profesoři vlečou nějaké těžké pytle a vaky, samozřejmě ale nemohli použít žádné nadnášecí kouzlo, jak byli zvyklí.

Instruktor u lesní brány všem profesorům rozdal nějaké divné zařízení a ukázal jim, jak si to mají připevnit na boty. Byly to takové asi půl metru dlouhé placky z čehosi spleteného do oválného tvaru. Instruktor vysvětlil, že jsou to sněžnice a mají jim pomoct, aby se při chůzi nebořili do hlubokého sněhu.
„Samotný kurz začíná nácvikem pohybu v neupraveném terénu na sněžnicích, orientací v terénu jak pomocí klasické mapy, tak i prostřednictvím GPS přístroje,“ vykládal instruktor zkoprnělým profesorům. Dámy, které se nedokázaly vzdát elegance, se klopotně snažily zašněrovat své střevíčky s jehlovými podpatky do sněžnic.
„Poté následuje krátký úvod do první pomoci v horských podmínkách a nácvik lavinové záchrany. V odpoledních hodinách pak přesun na místo noclehu, kde si účastníci postaví stany a přenocují.“ Madam Grey-Slytherin vyjekla a madam Čihůlková omdlela. Když se podařilo obě profesorky přivést k sobě a jakž takž uklidnit, instruktor pokračoval:
„Druhý den skupinu čeká krátká túra na sněžnicích, nácvik pohybu v hustém lese a v lavinovém svahu. Ještě jednou si pak všichni vyzkouší reálné řešení krizové situace – simulaci záchrany pod lavinou. Jako bonus nakonec je před návratem zpět do civilizace pro všechny připravena možnost vyzkoušet si jízdu se psím spřežením.“

Celý den až do odpoledne profesoři pochodovali lesem. Instruktor jim občas něco ukazoval na veliké barevné mapě. (Zajímavé! Tak mudlové normálně mají mapu Zapovězeného lesa, a nám se pořád tvrdí, že žádná neexistuje. Instruktor něco vykládal o snímcích z „družice“, ale to nevím, co tím myslel.) Potom se všichni shlukli okolo jakési malé krabičky, o které instruktor řekl, že to je „džípíeska“ a vysvětloval, jak to funguje. Prý se nějak zadá, kam se chceme dostat, a ta krabička nám říká, jak máme jít – je tam prý nějaká šipka, která ukazuje směr a ozve se hlas, který radí třeba „sto metrů rovně“. No a pak že prý mudlové neznají kouzla…

Také si cestou zkoušeli záchranu raněného (viz obrázek První pomoc – obrazová příloha). Zavázali profesorce Grey-Slytherin nohu, jako že ji má zlomenou (to ještě nevěděli, že zanedlouho se jí to vyplní – viz článek Jak se profesoři učili sportu mudlovskému od Siny de Sorrow). Pan Werewolf a pan Nekromacer posadili madam Grey-Slytherin na jakési dřevěné tyčky jako na nosítka a nesli ji na ramenou, pan Kilahim s panem Reninem nesli nějakou jinou profesorku, myslím, že to byla madam Ravenclaw, protože dost nadávala, že ji to dřevo tlačí a že to moc drncá.

Když se přiblížil soumrak, zavelel instruktor, že je třeba postavit stany. Pan ředitel, který přece nabádal profesory, aby hůlky nechali doma, sáhl do své holínky a hádejte, co vytáhl! Ukázal na plácek sněhu před sebou a pronesl jakousi formuli, načež se z jeho pytle vybalil stan a sám se postavil. Instruktor na to koukal jako blázen, ale to ještě nebylo nic proti tomu, když se podíval dovnitř a uviděl ten luxus (viz obrázek Ředitelský stan – obrazová příloha). Profesor Werewolf si zuřivě plácal na čelo a honem provedl na instruktorovi důkladné paměťové kouzlo.

Pan Nekro všem připomněl, že si mají své stany vlastnoručně postavit, a to stany mudlovské, zapůjčené od agentury Survival, které nesou v pytlích. Vypadalo to zajímavě. Profesoři vytřepali z obalů velké všelijak poskládané cosi ze šustivé látky s různými poutky a šňůrami, pak nějaké divné tyčky a kolíky a bezradně nad tím stáli. Instruktor obrátil oči v sloup, ale jen si pomyslel své a šel jim pomáhat a radit. Za hodinu stany opravdu stály! Bylo zajímavé, že v nich byly nastrkané dlouhatánské pružné tyče, měly aspoň deset stop, ale přitom je instruktor vysypával z úplně malého sáčku a pak je nějak zvětšil nebo co…

Profesoři vlezli do stanů a ihned se začali hrozně divit, jak se mají vejít do tak mrňavého prostoru (viz obrázek Mudlovské stany a Ředitelský stan 2 -– obrazová příloha) a madam Angela se ptala, kde to má koupelnu. Instruktor si myslel, že to má být vtip, tak se úslužně zasmál, ale pan Nekro za jeho zády na všechny potichu gestikuloval, aby mlčeli. Instruktor profesorům rozdal spací pytle a chvíli poté se vzpomínka pana Révaina zatměla. Pravděpodobně usnul.

Sice měl následovat ještě další den, ale uvědomila jsem si, že mám druhý den písemku z Chovu dinosaurů a musím se ještě učit. A tak jsem se zhluboka nadechla a vrátila se z myslánky zpět do přítomnosti.

Obrazová příloha byla přidána v dalším příspěvku, takže se nachází NAD tímto článkem:)


Příště:
Jak se profesoři učili sportu mudlovskému od Siny de Sorrow

středa 3. června 2009

Riaditeľova kačička II.

(Informuje odbornice na kachničky Lucy Koralka)
Len prednedávnom sme vám priniesli článok o kačičke a reakcie nenechali na seba dlho čakať. V komentároch ku článku sa jeden čitateľ vyjadril, že kačičku mal možnosť vidieť na vlastné oči, no skôr než kačičku, jej podobiznu na trenírkach. Tak som vyzvala tohto čitateľa, konkrétne Alanise Olien Harlin, aby nám do redakcie zaslala fotku, ak ju má.

Nemusela som čakať dlho a fotka nám do redakcie prišla. Musím povedať, že som bola veľmi zvedavá, čo na nej bude. Po otvorení obálky som mala možnosť zazrieť fotku pána riaditeťa v trenírkach, na ktorých bol obrázok kačičky. Bingo! Kačička v plnej kráse. Predpokladám, že pán riaditeľ nosí na trenírkach skutočnú podobu kačičky - alebo možno nie? Môžeme predpokladať, že vpustil niekoho do blízkosti kačičky, aby mu mohol vyrobiť trenírky s jej podobizňou? Pre istotu sme fotky podrobili skúške originality a v tej obstála, nebol to žiadny falzifikát! Snáď máme pred sebou skutočnú podobu kačičky :]
Ale zároveň s príchodom tejto fotky sa otvorila ďalšia záhada. S kade mala slečna Alanise túto fotku? Vyfotila ju sama? Potom ako sa dostala do blízkosti pána riaditeľa, dokonca v trenírkach! Zablúdila snáď na hrade a nechcene vošla do jeho kabinetu? Je to čoraz viac zaujímavejšie. Chcela som za ňou zájsť a popýtať sa na to, ale výzor na jej tvári mi prezradil, že nie je na to ten pravý čas. Veľký monokel pod okom vravel za všetko :]

Dúfam, že slečna Alanise nám rozpovie príbeh ako sa k tejto fotke dostala :]

úterý 2. června 2009

Aida Valemínka: 8. kapitola - Zakázaná chodba

napsala Lemma Plíživá

Chodby, křižovatky, zákruty, zkratky a slepé uličky, to všechno dívky zakrátko objevily i v bezprostředním okolí Velké Síně. Ze začátku se pohybovaly pouze v jejím okolí, ale záhy začaly být zvědavé, jak to vypadá mimo obydlené srdce školy.

Vydaly se směrem, kterým předtím ještě nešly. Chodby se zužovaly, ubývalo soch, obrazů a ozdob a přibývalo vlhkosti, prachu a sem tam i nějakých těch zvířat. Ukázalo se, že jediná Aida má odpor z krys, všechny ostatní vyrůstaly v kouzelnických rodinách, kde jsou krysy oblíbenými domácími mazlíčky.
Ve chvíli, kdy začaly přemýšlet, jestli se nemají vrátit zpátky, narazily na chodbu označenou třemi svislými zářezy a nějakým znakem. Gudrun si toho všimla jako první.
„Podívejte se na tohle, co myslíte, že to je?“ Většina jen pokrčila rameny, ale důvtipnější Laura prohlásila sebejistě: „To je přece jasné, to bude jedna ze Zakázaných chodeb, o kterých mluvil ředitel na slavnosti. Erik mi říkal, že jsou označené prastarou runou zákazu. Tahle značka bude asi ona.“
Zakázané chodby! Ta slova všechny lákala. Nejen, že jim nikdo neřekl, proč jsou zakázané, ale také neměly ani tušení, co se skrývá uvnitř.
První to vyslovila Eva. „Pojďme do ní nakouknout! Jen pár kroků a pak se vrátíme! Je tam světla dost a můžeme se kdykoliv vrátit...“
Dívky pohlížely jedna na druhou a snažily se najít nějaký přijatelný kompromis mezi poslušností a zvědavostí. Nakonec přece jen zvítězila touha po poznání a v čele s Evou se vydaly pomalými a obezřetnými kroky chodbou. Aida si s každým metrem uvědomovala víc a víc, jak jsou bezbranné. Mají sice svoje hůlky, ale můžou je tak akorát házet. Jenže když šly i ostatní... tak přece nezůstane sama.
Jejich pochod přerušila Eva, jdoucí vpředu, když se náhle zastavila.
„Co se děje?“ ozvalo se zezadu.
„Je tu... nějaká zeď...“ váhala Eva.
„Co blázníš, jaká zeď?“ chtěla vědět Laura.
„Tak si sáhni sama, když mi nevěříš,“ odsekla Eva a skutečně to vypadalo, jako kdyby byly její ruce o něco pevného opřené. Všechny dohromady si osahaly neviditelnou bariéru před nimi, která jim zabraňovala v dalším postupu. Ať tlačily, bouchaly nebo kopaly jak chtěly, magická stěna neustoupila.
„Tohle nemá cenu,“ namítala celkem rozumně Aida. „Kdokoliv tady tu stěnu postavil, určitě uměl kouzlit líp než my všechny dohromady...“
Gudrun se nechala přesvědčit a odstoupila. V tu chvíli Linda, která osahávala stěnu po celé její šířce, vykřikla překvapením.
„Tady něco je!“
Všechny čtyři se k ní nahrnuly. Linda měla ruku téměř úplně u levé zdi, přibližně ve výši svého pasu.
„Je to tady nějaké... slabší. Pruží to... a když zatlačím...“ zkusila to Linda, „jsem uvnitř!“ zajásala a pohybovala rukou, aby ostatní viděly, že ji má skrz bariéru. Ostatní si to taky chtěly vyzkoušet. Lauře se dokonce povedlo „díru“ rozšířit tak, že se jí tam vešla ruka i hlava.
„Pomozte mi a budeme moct na druhou stranu všechny!“ nabádala je. Pustily se do toho. V zápalu práce úplně zapomněly, že se pohybují v Zakázané chodbě a mohou za to dostat vysoký trest.
Nakonec se Evě podařilo protáhnout na druhou stranu a pomohla tam i ostatním. Všechny se trochu nejistě rozhlédly kolem sebe.
„Pojďme ještě tady za ten roh,“ prosila Eva. Nečekala na souhlas a vydala se tam. Nakoukla a zavrtěla hlavou. „Nic nevidím. Je tam úplná tma,“ prohlásila lítostivě.
„Pojďme už zpátky,“ přesvědčovala ji Aida, „co když nás tu chytnou?“ Rozumně předpokládala, že argumenty týkající se možného nebezpečí nebudou její kamarádky brát v úvahu. Všechny kromě Evy vypadaly rozpolceně.
Najednou sebou Gudrun trhla.
„Něco jsem zaslechla!“ špitla ustrašeně. Eva se okamžitě vrátila k ostatním a vrhala do chodby nejisté pohledy. Dívky zatajovaly dech, aby jim neunikl sebemenší šramot. A opravdu. Uslyšely pravidelný klapavý zvuk, který mohl být stejně dobře kapání vody ze stropu jako něčí tiché kroky.
Aida začala couvat, až narazila zády na bariéru. Nevěděla, jestli si to jen nepředstavuje, ale připadalo jí, že se zvuky pomalu blíží. Zpanikařila a začala hledat mezeru v neviditelné stěně. K její hrůze se však zmenšila na původní velikost dětské pěsti.
„Honem, pomozte mi!“ šeptala zoufale. „Ta díra se znova zmenšila!“
To zbylé čtyři dívky konečně vyrvalo z jejich zkamenění. Pět párů dětských rukou zvětšovalo mezeru co nejrychlejším tempem. Když se Aida mimoděk ohlédla, připadalo jí, že zpoza rohu vychází matné světlo. Díra byla už dost velká na to, aby tudy mohlo prolézt štíhlé Evino tělo a vzápětí jejího příkladu následovala i Linda. Jako poslední zůstala na druhé straně Gudrun. Byla trošku tlustší než ostatní, takže díra potřebovala ještě o trochu zvětšit. Dívky se zoufale snažily, když se z tmavé chodby ozval nelidský řev.
V protikladu k předchozímu tichu působil strašlivě. Gudrun byla posledními silami protažena stěnou a při pádu dolů si odřela lokty a bradu. Nikdo tomu ale nevěnoval pozornost. Všechny čtyři běžely jako o život k ústí Zakázané chodby a pak pořád dál až doběhly do prostor, které si pamatovaly.
Vystrašené a udýchané proběhly mrzimorskou společenskou místností, kde teď už nikdo nebyl, a nakonec se zavřely ve své ložnici, kde jako jeden muž zalezly do postelí.
„Co myslíte, že to bylo?“ špitla se Gudrun.
Napoprvé ji ale nikdo neposlouchal, protože všem zněl ještě v uších ten hrůzný skřek, takže musela svou otázku zopakovat.
Názory se různily. Od umírající nestvůry přes obří krysu až po hladového chrliče. Lindu napadlo, že to také mohla být jenom iluze pro zahnání zvědavých nováčků zpátky do „povolených“ prostor školy, ale bylo slyšet, že tomu ani sama nevěří.
Stalo se to jejich společným tajemstvím. Nikde se o tom nezmínily, ani když se jich jejich spolužáci u večeře vyptávali na strávené odpoledne.
Jen je trochu vystrašil pan ředitel, který po jídle vstal, zjednal si ticho a s jemným úsměvem na rtech prohlásil: „Doufám, že se tu naši nováčci zabydlují a vy ostatní také. Vzhledem k tomu, že školní rok ještě nezačal a já tedy nemám právo nikomu odnímat body, budou ti, kteří dnes porušili můj výslovný zákaz a vstoupili do Zakázaných chodeb, pouze napomenuti. Ať se to již neopakuje. Nezapomeňte, v Zakázaných chodbách na vás čekají nebezpečí, kterým je málokdo z vás schopen čelit!“ Domluvil, vrhl přes Velkou Síň zářivý úsměv a znovu se usadil.
Aida měla pocit, že se hanbou propadne a že má svůj prohřešek napsaný na čele. Byla tedy obzvlášť překvapená, když zjistila, že většina lidí nehnutě zírá do svých talířů a neodváží se zvednout pohled k profesorskému stolu.
Simone zachytila její pohled, nahnula se k ní a zašeptala jí: „Nic si z toho nedělej, každý z nás chodí alespoň jednou za rok do Zakázaných chodeb. Je to už taková tradice!“
Aidě se pořádně ulevilo a hned se jí jedlo s větší chutí.


Náš malý výlet nedopadl nijak slavně. Byli jsme schopni lokalizovat několik Jejich obětí, z nichž většina byla už mrtvá. Ostatní se pohybovali příliš blízko jiným lidem, takže jsme mohli jen stát a sledovat. Vypadalo to, že ale na povrch nepronikají tak, jak by mohli – východů z podzemí je nespočet. Proč by to také dělali, když na ně tam dole čeká hostina v podobě nás, kouzelníků. Abbis je přesvědčen, že osoby s magickými schopnostmi je přitahují daleko víc, že v jejich myslích „září“ jako jasný oheň, zatímco mudlové jen jako plamínky svíček. Asi nebude trvat dlouho a objeví některou cestičku do nitra školy.
Pokusila jsem se Abbise přesvědčit, aby vyhlásil stav ohrožení a nechal učitele a starší studenty hlídkovat u Zakázaných chodeb, ale on věří tomu, že to zvládneme i bez „zbytečného“ rozruchu.
Dnes se málem stalo neštěstí. Paradoxně jsme z toho ovšem profitovali my. Dostala jsem pěkně vynadáno od Abbise a ještě teď mě brní celé tělo od toho, jak...
Ale popořadě.
Abbisova vnučka se samozřejmě (jako každý prvňák) vydala prozkoumat školu a Zakázané chodby. Naštěstí nešla sama, bylo jich pět. Jenže co zmůže pět holčiček proti Nim?
První Zakázanou chodbu našly poměrně brzy a bohužel to byla zrovna jedna s trhlinou v ochranném štítu. Skoro mi vháněly slzy do očí, když jsem je viděla, jak je snadné zničit dlouholetou práci několika velice schopných kouzelníků. Když prolézaly na druhou stranu, vydala jsem se k nim oklikou odjinud. Nesměla jsem připustit, aby se jim něco stalo, ale také mě nesměly vidět. Co by si asi pomyslely, kdyby věděly, že jsou sledovány?
Když jsem se blížila k jejich pozici, věděla jsem, že je zle. Před sebou jsem spatřila mátožnou postavu mířící pomalými, ale jistými kroky směrem k osvětlené chodbě, kde stálo všech pět dívek.
Dostala jsem strach, ale vzpomněla jsem si na všechna Abbisova varování ohledně působení kouzel na Ně. Nenapadlo mě tedy nic lepšího než svléknout rukavice a zaútočit.
Bylo to strašné. Mysli pěti dětí Ho asi lákaly víc než moje jediná. Takže se neotočil, když jsem mu obemkla jednou rukou krk a druhou přiložila na temeno hlavy. Měla jsem výhodu překvapení. Kdyby zaútočil jako první On, nejspíš bych to nepřežila. Vydal ze sebe hrozný skřek (za který jsem byla později vděčná, protože udrží ty holky na nějaký čas od prostor mimo štít) a zhroutil se na zem. Ještě několik tepů srdce jsem ho držela za spánky, abych měla jistotu, že je opravdu mrtvý.
Pak jsem se zhroutila na podlahu vedle něj. Pamatuji si jen velice nepříjemný pocit mnohosti ve své mysli.
Probudila jsem se samozřejmě v Abbisově pracovně, který přiběhl jen chvilku po mně. Vyplísnil mě za neuvážené jednání, ale musel přiznat, že jsme konečně objevili zbraň proti Nim. Zbraň, kterou jsme tak dlouho hledali a přitom nám ležela takovou dobu pod rukama. Nebo spíš pod rukavicemi.

Příští týden: 9. kapitola - Kouzelné formule bez formulí
------

Čtenářská tipovací soutěž:

7. tipovací otázka:
Co myslíte, že Aida najde v Zakázané chodbě? (Celkem anonymně hlasovalo 18 čtenářů, ale jen 7 z nich to uhodlo!)
a) léta ztracenou cestu do tajné komnaty 4 (22%)
b) bludného ducha mrzimorské koleje 7 (38%)
c) malou trhlinu v ochranném štítu 7 (38%)

Jak jste se dočetli, cé je správně. Správná odpověď zní c) malou trhlinu v ochranném štítu. Na to, že je třeba poslat správnou odpověď soví poštou (do schránky Sophie Glis Glisové) si tentokrát vzpomněla jediná čtenářka – Lucy Koralka. Proto také ona jediná získává bod a stav tipovací soutěže je k dnešnímu dni následující:
1. Lucy Koralka (celkem 6 b), 2. Lili Smeaglová (celkem 5 b), 3. Bailla Peerlessová (celkem 2 b), 4. Christina von Luna (celkem 1 b)

Další (už devátá) kapitola nese název Kouzelné formule bez formulí.
8. tipovací otázka:
Jaké bude první kouzlo, které se povede Aidě?
a) prasknutí skleničky
b) zapálení svíčky silou vůle
c) přenesení kresby na pergamen

Nezapomeňte poslat odpověď soví poštou:)