úterý 28. dubna 2009

Jak si vedou naši v Bradavické čtyřce?

V současnosti (28. 4.) už děvčata (Claire, Bailla, Siny a Sophia) pracují na druhém úkolu, který se má odevzdávat do soboty 2. května.

Ze Sophiina deníčku: Zadání se zatím musí udržet v tajnosti, ale mohu prozradit, že se maximálně snažíme a že se nám daří báječně spolupracovat. Holky jsou fakt skvělé. Věřím, že kolej nezklameme a že prokážeme, že jsme důvěru dostaly právem!
Všichni Mrzimorští mohou vyjadřovat podporu svému týmu, která se projevuje na speciálním měřiči. Děkujeme zejména Piper Jarwealth:) Alespoň někde Mrzimor vede.
Netrpělivě čekáme na hodnocení 1. úkolu…Pak vám budeme moci také naše první dílo představit.


Hodnocení 1. úkolu by mělo být zveřejněno s koncem termínu pro odevzdání 2. úkolu (sofistikované, že?), ale pan profesor Renine na školní nástěnce avizuje nějaké své problémy technického rázu, tak to nevidím jako moc jisté...

Famfrpál – nešťastný začátek…

V sobotu 25. dubna bylo zahájeno školní famfrpálové mistrovství léto 2009. Prvním oficiálním zápasem bylo utkání Zmijozel x Mrzimor.

Doufali jsme, že významným přínosem pro výkon našeho týmu bude na postu chytače Abrielan Zirp, který v sobě objevil netušené chytačské nadání a v posledním zápase loňské sezóny dokonce chytil zlatonku (sice jsme i tak prohráli, ale přesto to byl alespoň čestný úspěch…)

Bohužel Abrielan při poslední tréninku ve snaze se co nejvíce zlepšit použil nepovoleného dopingu, a tak mu kapitánka týmu Susan Rootletová zakázala v sobotním zápase hrát. Raději nastoupíme v takovémto oslabení, než aby na naší koleji ulpěla pověst podvodníků. Toto těžké, ale spravedlivé rozhodnutí podpořila řada studentů, Abrielan Zirp to však neunesl a úplně a definitivně odešel ze školy. Snad nalezne své štěstí jinde…

Mrzimor nastoupil k zápasu s favorizovaným Zmijozelem odhodlaně, ale ve velice oslabeném obsazení. Chyběli nám především silní střelci, a tak se žlutému týmu podařilo dát jeden jediný gól (střelkyně Hobit Kotlík). Ukazuje se, že nám scházejí letecké zkušenosti! Pak můžeme na famfrpálovém hřišti trénovat s míči jak chceme, ale zelení prostě létají o tolik rychleji, že nemáme šanci. Prefektka Lucy Koralka proto vymyslela kolejní soutěž Jazvec na metle (Jezevec na koštěti), která by měla motivovat studenty, aby více trénovali na letové ploše v Prasinkách a snažili se co nejvíce se zlepšit v obratnosti a chytání červených terčíků.

Utkání bohužel pro Mrzimor skončilo naprostým debaklem 10 : 2710 a ke konci to už bylo opravdu jen trápení a čekání, až hráče vysvobodí chycení zlatonky…



O podrobnější zhodnocení zápasu jsem poprosila kapitánku týmu Susan Rootletovou, pokud nebude moci článek napsat (je poslední dobou hodně zaneprázdněna různými povinnostmi), napíšu Vám sem něco sama… Zatím jen poděkování všem zúčastněným (můžete si je najít v knize zápasů na famfrpálovém hřišti, zde jmenovitě až v příštím článku).

Jak to bylo s Aidou Valemínkou?


Sophia:
Madam Leti, mohu Vás poprosit o malý rozhovor? Vy asi jako jediná jste osobně znala autorku Aidy Valemínky, jaké na ni máte vzpomínky? Jaká to byla studentka? Mám dojem, že byla i prefektkou, ale někde jsem slyšela, že byla snad později vyloučena? Tušíte, co se s Lemmou stalo dál?

p.p. Letitia te Tiba:
Och nie, vylúčená určite nebola. Slečna Lemma bola výnimočná študentka. Veľmi nadaná aktívna a dôsledná. Mala zmysel pre detail a neunikla jej ani najmenšia chybička. Vďaka svojej záľube v jazykoch dokázala písať naozaj zaujímavé príbehy aj kvalitné eseje. Pamätám si, ako som raz vyhlásila súťaž, v ktorej bolo treba preložiť jednoduchú vetičku z jazyka Kiribati. Lemma vtedy poslala tak podrobnú a dôslednú odpoveď, že som bola až trochu na rozpakoch, či moju rodnú reč neovláda lepšie ako ja. ;)
Áno, bola prefektkou. Ale po prázdninách, keď sa vrátil pán Keskiakainen zo svojich ciest som sa rozhodla dať do vedenia aspoň jedného muža, dúfala som, že slečna Plíživá sa uplatní vo vedení Žlutého Trimela. Ale krátko na to Lemma odcestovala na inú prestížnu školu so zameraním na jazyky. Potom som už stratila na ňu kontakt, ale dúfam, že je z nej za tie roky úspešná čarodejnica v obore, ktorý si sama vybrala.

Sophia:
Jak se Vám osobně kniha o Aidě Valemínce líbí? Co Vás nejvíce na příběhu zaujalo? Ale neprozraďte nám děj dopředu :) Je to docela napínavé…

p.p. Letitia te Tiba:
Priznám sa vám, že si za tie roky už veľa z deja nepamätám. S napätím ho čítam znova tak, ako ho vydávate v mrzimorskom časopise. Pamätám si len, že ma prekvapilo, aký kvalitný príbeh bola schopná slečna Plíživá napísať za tak krátky čas. Trvalo jej to len niekoľko dní, možno ešte menej.

Sophia:
Co to vlastně tenkrát bylo za soutěž? Mohla byste nám o tom něco vyprávět? Původně měla prý psát román celá kolej, ale nakonec to celé je dílem Lemmy, jak to bylo? Údajně už bylo něco společného rozepsáno – o čem měl ten příběh původně být?

p.p. Letitia te Tiba:
Bola to vlastne prvá celokolejní súťaž v histórii našej školy. Začala ešte keď som bola mrzimorskou študentkou. Zadanie bolo asi takéto: „Napíšte fanfiction. Rozsah minimálne 20(?) kapitol, každá kapitola bude mať aspoň 5 strán TNR12, normálne riadkovanie.“ Alebo nejako podobne. Presné čísla si už nepamätám.
Vtedy sme sa v koleji pokúšali písať nejaký príbeh formou „každý napíše jednu kapitolu“. Ale týmto spôsobom pribúdal text len veľmi pomaly a dej nemal žiadnu kvalitnú líniu. Navyše vďaka „záhade“ zmiznutého mrzimorského študenta sa spolu s pánom Oliverom Newtonom stratilo aj to, čo už bolo napísané. A to práve v deň, kedy bolo treba hotový príbeh odovzdať. Preto sa Lemma (vtedy bola študentkou prvého ročníka) podujala napísať celý príbeh odznova. Termín súťaže sme síce už nestihli, ale myslím, že Mrzimor môže byť na svoje dielo hrdý.

Sophia: Jak je vidět, s každou odpovědí se objevují nové otázky. Snad nám příště madam kolejní prozradí něco o studentovi jménem Oliver Newton, který záhadně zmizel. Co se tenkrát vlastně stalo?

Aida Valemínka: 3. kapitola - Podivná hůlka

napsala Lemma Plíživá

Aidin majetek se pod Josefovým vedením záhy rozrostl o kotlík, váhy, rukavice, skleněné flakónky, dalekohled a ještě několik drobností. Prošli snad celý trh a Aidu už bolely nohy. Jenže neustále objevovala něco nového k obdivování, takže si únavu příliš neuvědomovala. Jednou málem způsobila neštěstí, když omylem šlápla na ocas malému kotěti. Chtěla se sklonit, aby tu kuličku chlupů s omluvou pohladila, ale kočka se naježila, vytasila drápky dlouhé jako nože a Aida s hrůzou poznala, že tohle asi nebude normální roztomilé mláďátko. Tvor měl červené oči, spoustu zubů a dlouhou jizvu přes obličej, na kterém spočíval tak samolibý výraz, že to snad u zvířete nebylo ani možné.
„Silvere, nech slečinku!“Aida rychle ucukla a udělala krok zpět. Přesto ji kocour poškrábal na ruce.
„Nebojte se, slečno, on je Silver jen trochu podrážděný, ale mouše by neublížil,“ sdělila jí malá, kulatá, růžolící starší dáma, pravděpodobně majitelka oné bestie. Aida se nemohla ubránit údivu, jak je možné, že tak příjemně vypadající stařenka vlastní tak ošklivé zvíře. Její usměv jí však dočista zahnal z mysli bolest z poškrábané ruky.
Aida rychle našla své rodiče a už se od nich nemínila vzdálit. Když se k nim blížila, všimla si, že rychle schovávají do kapsy nějaké lejstro, které předtím pečlivě pročítali. Umínila si, že se všechno musí co nejrychleji dozvědět.
Když se rozloučili se svým průvodcem – vydal se hledat další nováčky, kterým by ukázal krásy Pohyblivého Trhu – a konečně si našli místo k sezení kousek od pódia s kapelou u stánku s pochutinami a koupili si něco na zub (Aida se v duchu divila, jak někdo může považovat za pochoutku sušenou netopýří hlavu), rozhodla se, že z rodičů všechno dostane. Maminka i tatínek chvíli zapírali, ale pod Aidinou pohrůžkou, že ztropí scénu, rodiče vzdychli a předali jí dopis, který celou dobu tak tajuplně schovávali do kapsy. Stálo v něm:

Vážená slečno Aido Valemínko,
s potěšením Vám sděluji, že jste byla přijata do Bradavické školy čar a kouzel, která je nejvyhlášenějším ústavem svého druhu ve střední Evropě. Dnem 1. září tohoto roku můžete nastoupit do prvního ročníku, kde je pro Vás již určeno místo.Pokud se rozhodnete zapsat se do naší školy, přijďte den před začátkem školního roku, to jest 31. srpna v 9 hodin ráno na třetí nástupiště stanice pražské podzemní dráhy Můstek, odkud budete dopravena do prostor školy.K dopisu je přiložen seznam školních potřeb a školní řád.
Těšíme se na Vás!

S pozdravem
Gerda Asmundová, zástupkyně ředitele

Aida ten dopis četla znovu a znovu a nemohla se toho pohledu nabažit. Škola čar a kouzel! To je přece něco, po čem toužila celý život! Zjistila, že přiložený seznam školních potřeb je opravdu to, do čeho se její rodiče po celou dobu nákupu dívali, aby nic nespletli. Školní řád se jí číst nechtělo, ale zaujal ji seznam učebnic. Byly to knihy o kouzelných formulích, bylinkách, přeměňování, lektvarech, obraně proti černé magii a podobných věcech. Aida byla v sedmém nebi. Hned šla s rodiči koupit potřebné učebnice a byla by se od nich vůbec neodtrhla, kdyby ještě nepotřebovali školní uniformu.
Jak se ukázalo, šlo o obyčejný černý hábit s emblémem školy. Nebylo příliš složité jej vybrat, prodavačka měla dobré oko. Koupili ještě jeden náhradní, zimní plášť a špičatou čapku podobnou té, kterou měl Josef, jen o hodně novější.
Na konec si nechali hůlku. Otec, jak se zdá, věděl něco o tom, jak je kouzelná hůlka důležitá, a bral celou proceduru patřičně vážně. Obchod s hůlkami nebyl stánek, byla to malá jeskyňka po straně prostranství tržiště. Vedl jej malý postarší mužík s rozčepýřenými vlasy a tikem ve tváři. Ukázalo se však, že je velice schopný a příjemný.
„Omluvte ten nepořádek, panstvo, to víte, Pohyblivý Trh se přesouvá až za týden, a to já ještě neuklízím... Á, slečna si přišla pro hůlku, jak vidím! Posaďte se sem a nebojte se!“ Mužík jí přisunul malou židličku, na kterou se Aida vděčně posadila, trochu popletená z toho, že ji prodavač vyká.
„Ták, teď si vyzkoušíme, co by se k vám hodilo. Vypadáte velice křehce, blánu z dračího srdce nebo zub mantichory ani nebudu zkoušet. Zkuste tuhle, uvnitř je chlup ze srsti jednorožčího hříběte, pro dívky jako stvořená!“
Aida si ji nejistě vzala, ale nevěděla co s ní.
„Tak s ní přece mávněte, mávněte!“ nabádal ji prodavač. Aida poslechla. Z hůlky se ozvalo zahvízdání jako z konvice na čaj a Aidě se podivně rozpálila v ruce. Prodavač si ji honem vzal zpět a vybral jinou. A po ní další a další. Aida nevěděla, kolikátou hůlku už zkouší, ale byla z toho pěkně unavená. Prodavač pobíhal po obchodě a zdálo, se že je bezradný. Nakonec vylovil ze zaprášené bedny dalších pár hůlek.
„Tohle jsou výtvory, které se mi dostaly do rukou a nikdy jsem nebyl schopen zjistit, co za magickou substanci se v nich skrývá. Obvykle je zákazníkům nenabízím, ale třeba vám jedna z nich padne,“ usmál se povzbudivě a Aida rezignovaně sáhla po jedné z nich.
Pravá byla až ta třetí. Aida si to uvědomila hned, jak ji vzala do ruky – něco z ní vyzařovalo, něco, co cítila až v morku kostí. Mávla s ní a k zemi začal padat zlatavý déšť. Cítila se šťastně.
Prodavač jásal spolu s ní.
„To je skvělé, slečinko, konečně máte tu pravou! Musíte zjistit, co je uvnitř. Až to zjistíte, určitě mi to přijďte říct, budu vždy k zastižení tady na Pohyblivém Trhu... eh, chci říci ne tady, samozřejmě tam, kde Trh v tu chvíli bude.“
Ale Aida ho už neposlouchala. Byla šťastná a hůlku v ruce svírala jako nejdražší poklad. Nedala si ji vůbec vzít, dokonce ani když se konečně vrátili domů a ona mohla jít po tak dlouhém dni spát.

Vyčkáváme a zkoumáme. Zatím se nám podařilo zajmout jen jednoho, aby jej Abbis mohl prohledat a vyslechnout, ale nemyslím, že zjistil cokoliv důležitého, protože velmi rychle zemřel, z neznámých příčin a rozpadl se na prach. Měl tělo staré paní, která určitě byla něčí hodnou babičkou. Chtělo se mi křičet.
Jenže Oni nemají inteligenci. Nebo možná mají, ale tak odlišnou od naší, že se to nedá slovy postihnout. Proč ale napadají lidi? Možná je to jen Jejich forma obživy nebo sebeobrany. Kdo ví.
Napadení lidé se poznají podle nesmírně bledé pokožky a ve tmě světélkujících očí. Jejich pohyby jsou pomalé a trhané. Není nám dosud jasné, proč před nimi tedy jejich oběti nebyly schopny utéct. Myslíme si, že na ně vyvíjejí nějakou formu psychického nátlaku, že je lákají jako Sirény námořníky na útesy.
Nahánějí mi strach. Abbisovi také, ale ten by to nikdy nedal najevo.
Zdá se, že útočí pouhým dotykem. Oběti nemají na sobě žádnou viditelnou známku násilí. Můj návrh, že by mohli útočit mentálně, Abbis okamžitě zavrhl. Věřím mu, on ví, co mluví. Ale něco se svými oběťmi přesto dělají, vypadá to, jako by z člověka vysáli duši a nahradili ji svou vlastní. Jestli ovšem to, co mají uvnitř, se dá nazývat duší...
Museli jsme se v Jejich přítomnosti pohybovat pod štítovým kouzlem. Nezdálo se, že by si nás všimli, spíše nás kompletně ignorovali, pokud jsme dodržovali bezpečnou vzdálenost. Ovšem kdybychom kouzlo zrušili, nejspíš by se to okamžitě změnilo. Problém je v tom, že toto kouzlo nesmírně vyčerpává. Budeme muset vymyslet něco lepšího.
Nikdo jiný zatím o Jejich přítomnosti neví, Abbis to tak chce. Plánuje říci o tomto nebezpečí jen několika dalším. Já se však obávám, že se to nakonec bude muset rozhlásit. Neubráníme celý prostor jen sami dva, dokonce ani ve větším počtu, protože Jich je stále víc a víc. Přemýšlela jsem také o evakuaci, ale kam bychom utíkali? Nejspíš by nás dříve či později stejně našli. A pokud tu nezůstaneme my, nebude se Jim mít kdo postavit. Musíme zůstat a bojovat.
Pátráme ve starých knihách, ale nikde ani zmínka o bytostech tohoto typu. Abbis sice tvrdí, že o nich kdysi dávno četl, ale nemůže si vzpomenout kde. Zažloutlé stránky nám ale svoje tajemství tak snadno nevydají a některé knihy se zdají být vyloženě nepřátelské ke čtenářům. Písmenka poskakují po stránce sem a tam a člověk se nemůže pořádně soustředit. Příliš nespíme, v noci pátráme po Jejich stopách a ve dne hledáme zbraň. Zbraň, která by nám poskytla konečné řešení, jak se jich zbavit.
Dnes v noci plánujeme další výpravu, tentokrát na povrch, abychom zjistili, nakolik se rozlézají tam. V podzemí jsou méně nebezpeční, není tam tolik lidí a my máme pořád ještě štítová kouzla na strategických místech.I přes to všechno mé obavy neustále vzrůstají.

Příště: 4. kapitola - Můstek, třetí nástupiště

Čtenářská tipovací soutěž:

2. otázka:
Co tvoří jádro Aidiny první hůlky? (celkem anonymně hlasovalo 27 čtenářů)

a) zub mantichory 5 (18%)
b) chlup ze srsti jednorožčího hříběte 13 (48%)
c) neznámá magická substance 9 (33%)

Správná odpověď, jak už jste mohli poznat z vyznačených míst v textu, byla c) neznámá magická substance.
Soví poštou poslali řešení 4 čtenáři a první bod za správný tip získává Lucy Koralka z Mrzimoru a Lili Smeaglová ze Zmijozelu (abych předešla nějakým domněnkám, Lili je sice moje nevlastní sestra, ale kapitoly dopředu jí opravdu číst nedávám, ani jí neprozrazuji správnou odpověď. Prostě měla dobrý odhad.)

Další (už čtvrtá) kapitola se bude jmenovat Můstek, třetí nástupiště.
A tak tu máme 3. tipovací otázku:
Jak se Aida dostane na třetí nástupiště?
a) nedokáže se tam dostat, ale nakonec jí pomůže jeden z prefektů
b) poklepe hůlkou na tajné místo na jednom ze sloupů
c) na konci eskalátoru nevystoupí a sjede ještě o kousek níž

Odpovědi prosím posílejte soví poštou na adresu Sophia Glis Glisová, anebo můžete anonymně hlasovat v anketě (nedostanete ale body).

pondělí 20. dubna 2009

Aida Valemínka: 2. kapitola - Pohyblivý trh

napsala Lemma Plíživá

Když Aida otevřela oči, bylo už sobotní ráno. Se stále větší rozmrzelostí si připomínala, že začátek školy se blíží. Neměla to tam ráda. Neměla ráda neustále pochichtávání spolužaček, pomluvy, skryté posmívání (ovšem ne natolik skryté, aby jej nezaregistrovala) a všemožné přezdívky šprtkou počínaje a Ajdou Pajdou Šmajdou konče.
Rodiče (hlavně matka) ji neustále povzbuzovali a dalekosáhle rozprávěli o potřebnosti vzdělání. Aida neměla nic proti vzdělání. Jen proti ponižování.
Setřásla černé myšlenky a na chvilku se ještě vrátila do svého snového světa. Měla neuvěřitelně barvité sny, které ráno ještě ráda rozváděla do dobrých konců. Teprve když pocítila v žaludku nepříjemné mručení, vydala se dolů na snídani. Rodiče ji tam už čekali a vypadali nějak zamlkle. Aida si v tu ránu vzpomněla na včerejší návštěvu a nedočkavostí málem nebyla schopná sníst míchaná vajíčka, její oblíbené jídlo.
Dočkala se ale teprve když dojedla. Tatínek poněkud prkenně vstal a s pohledem na svou manželku se rozhovořil.
„Aido, včera jsem měl návštěvu.“
Aida jen tak tak polkla na jazyk se jí hrnoucí: „Já vím.“
„Přišel mně navštívit můj otec, tvůj dědeček. Vždyť víš, ten, co vede velkou školu v cizině.“
Aidě se rozšířily zorničky, ale ani nedutala.
„Nabídl nám... Mysleli jsme si s maminkou...“ zadrhával Aron nejistě.
„No, zkrátka, asi by pro tebe bylo nejlepší, kdybys mohla studovat na jeho škole.“
Odmlčel se a sledoval dceřinu reakci. Aida nevěděla, co si o tom má myslet. Samozřejmě, že chtěla pryč z té hnusné třídy u nich na gymnáziu, to tatínek přece věděl. Ale odjet do ciziny?
„A kde ta škola vlastně je, tati?“ zeptala se bezelstně.
Tatínek se poněkud zakoktal.
„No, víš, je to taková trochu zvláštní škola. Tedy, nechci říci zvláštní škola... je prostě jen trochu jiná. A ve skutečnosti není moc daleko. Jen na okraji Prahy.“
Aida se zamyslela.
„Možná bude lepší, když si to všechno prohlédneš sama,“ vložila se do toho maminka. „Co kdybychom šli dnes nakoupit tvé školní potřeby?“
Aida tušila, že za tím vším se něco skrývá. A tak, přestože ji jindy nakupování připadalo z duše odporné, svolila. Maminka s tatínkem si svorně oddychli. K jejímu překvapení nejeli nakupovat autem, ale metrem. Vystoupili na Muzeu a vydali se po Václavském náměstí dolů, směrem k Můstku. Aida se ze svých rodičů snažila celou dobu vypáčit nějaké informace, ti byli ale neoblomní.
Bylo ještě poměrně brzy ráno, takže se nemuseli prodírat davy turistů. Po chvíli chůze zahnuli doleva a pasáží u kina Světozor prošli do Františkánské zahrady. Nebyla tam ani noha, což, jak se zdálo, oba dospělé uspokojovalo. Prošli zahradou až do rohu, kde nebyl žádný východ, jen holá zeď.
„Tak, co teď?“ zeptala se Eleanor.
Aron mlčel a zdálo se, že si snaží něco usilovně vylovit z paměti. Začal si něco pro sebe mumlat a postoupil dopředu, až se nosem téměř dotýkal zdi. Našel místo, které vypadalo jako každé jiné, ale Aida si všimla, že tam prasklá omítka vytvořila jakýsi trojúhelník. Aron na něj třikrát zaklepal. Pak dvakrát a po chviličce ještě čtyřikrát. Náhle ustoupil, protože se zdí se začalo něco dít.
Jako by se její barvy stíraly a ona bledla a zároveň průsvitněla. Za ní však nebyly vidět domy ani chodníky. Byl tam tunel osvětlený po stranách loučemi.
„Arone, jsi si tím jistý?“ zeptala se poněkud roztřeseně maminka a položila Aidě ruce na ramena, jako by ji chtěla chránit.
„Ano, takhle to přesně mělo vypadat. Pojďte, rychle!“
A dostrkal svou ženu i dceru do tmavého vchodu. Rozhlédl se, jestli je náhodou nikdo nezahlédl, a pak je následoval.
V průchodu byla v porovnáním s horkem venku lezavá zima. Jejich stíny se mihotaly na stěnách a ozvěna jejich kroků se nesla do daleka. Cesta neustále mírně klesala a zatáčela se různými směry. Aida byla v sedmém nebi. Jestli tohle nebylo dobrodružství, pak už nic.
Zničehonic tunel skončil. Octli se na velkém dobře osvětleném podzemním prostranství a co bylo překvapivější – uprostřed hlasitého lidského mumraje.
Všude se míhali lidé každého věku a pohlaví, staré ošklivé čarodějnice stejně jako nafintění a navonění mladíci, větrem ošlehaní svalovci a tajuplní zakuklenci, babky s šátkem okolo hlavy, děti, hrající si na honěnou, opilci s červenými nosy, ti všichni spěchali okolo nich, kráčeli za svým cílem a proplétali se mezi velkým množstvím malých stavení jako mravenci v obrovském mraveništi. Bylo to největší tržiště, jaké kdy Aida spatřila. Plachty, stany, stánky, barabizny všemožných tvarů a rozmanitých barev se rozkládaly, kam jen oko dohlédlo. Mezi nimi se v uzounkých uličkách tísnili a prodírali zákazníci, ve svých zavazadlech nejrůznější věci, z nichž některé se hýbaly.
Prodavači vyvolávali ceny a vychvalovali své zboží v několika jazycích, z nichž některé zněly jako krákání vran a jiné jako šplouchání vody v břiše, lákali zákazníky a odháněli otrapy různorodými prostředky. Mezi nohama kolemjdoucích se motala nejrůznější zvířata všemožných barev a tvarů, z jedné strany se ozývala veselá hudba a smích.
Sem tam bylo slyšet i zapraskání, výkřiky a nadávky, to když nějaký příliš drzý čumil strkal nos, kam neměl.
Celá scenérie působila tajemně a temně. Některým návštěvníkům nebylo radno pohlížet do obličeje, jiní zase vypadali, že za každým rohem na ně může číhat smrt, nebo že by byli rádi příčinou smrti někoho jiného a zvířata, která se držela svých pánů na různých částech těla také povětšinou nepřipomínala domácí mazlíčky, vhodné na pohovku, ale spíš ohyzdné stvůry z pekel.
Přesto byla Aida okouzlena. Chtěla se rozběhnout přímo dovnitř toho lidského hemžení a všechno si prohlédnout. Než to ale stihla udělat, ozval se jim za zády mladý, veselý hlas:
„Tak co, vašnosti, vypadáte jako zbrusu noví návštěvníci! Vítejte na Pohyblivém Trhu! Největší trh v tomhle zapadlém koutě světa! Máte štěstí, že jste přišli zrovna dnes, je tu zábavy kopec, támhle v rohu hrajou slavní Chřestící kostlivci a támhle na druhé straně...“
„Promiňte,“ přerušil tatínek hlaholícího mladíka. Aida na něm mohla oči nechat. Byl oblečený v mnohobarevném plášti, kde by se snad daly najít všechny odstíny, jaké si člověk dokáže představit. Na rukou měl pozlacené nátepníky, které Aidě připomínaly ty, jež viděla v muzeu na výstavě věnované Egyptu. Na hlavě mu trůnil špičatý klobouk, který byl snad kdysi černý, teď ale hrál všemi barvami stejně jako jeho plášť. Pod malýma rudýma kulatýma očkama vystupoval dlouhý rovný nos a zubící se ústa. Aida si pomyslela, že kdyby se neusmíval a neměl by na sobě tak barevné oblečení, nejspíš by vypadal dost odpudivě. Takhle na toto místo ale perfektně zapadl.
„Chtěli bychom koupit jen nějaké školní potřeby. Mohl byste nám říct, kde je seženeme?“ dokončil tatínek otázku.
„Ále jistě!“ rozpřáhl šťastně rukama mladík. „Josef ze Studny, jméno mé, vždy k službám! Slečinka asi jede letos do Bradavic, co? Pěkné, pěkné, doufám, že se na to už těšíš! Taky jsem tam kdysi chodil, ale to už je dlouho... Nevadí, pojďme támhle, starý Hari Seldon vám prodá, co budete chtít jen za pár zlatých! Anebo, pokud budete chtít fajnovější zboží, zajděte si k madam Portýřové, ta vám je ale kus, to vám teda řeknu...“
Josef pokračoval ve svém žvatlání, než došli k řadě seriózně vypadajících stánků. Na rozdíl od těch, které viděli cestou, a ve kterých se dala najít spousta rozličných předmětů, (v nichž Aida poznala amulety, lektvary, snad i nějaké lidské končetiny, spoustu bylinek, zvířat – živých i vycpaných, šátků, zbraní a mnoho věcí, které vůbec nedokázala identifikovat), byly tyto o trochu „normálnější“. Prodávaly se tu papíry, psací potřeby, knihy, nádobí, nějaké oblečení a vůbec to, co se dá zahlédnout i na běžném trhu. Na druhý pohled bylo ale všechno jiné. Podivný Josef je nejdřív vzal ke stánku, nad nímž se skvěl nápis: Koželuh a spol. – pergameny a psací potřeby pro každého. Aida pochopila, že to, co považovala za papíry, byly ve skutečnosti opravdové pergameny z kůže.
Prodavač – stařec s malými kulatými brýlemi a rudými tvářemi – je srdečně pozdravil a zkušenými pohyby vyložil na stůl všechno, co je potřeba pro školáky. Aida tak získala spoustu svitků pergamenu, opravdový psací brk, uhel a ještě nějaké drobnosti. Byla tak zaměstnána prohlížením svého nového majetku, že se úplně zapomněla zeptat rodičů na otázky, které ji už dlouho pálily na jazyku a na než maminka s tatínkem museli znát odpovědi.

příště: 3. kapitola - Podivná hůlka

Čtenářská tipovací soutěž:
1. otázka - řešení - jak vidíte, pravdě odpovídala možnost a) otec Arona Valemínka (2 hlasy), tak i c) ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích (2 hlasy). Nejčastěji tipovaný b) vyděrač (6 hlasů) to nebyl:) Protože ale nikdo neposlal svůj tip sovou, tak také nikdo nezískává žádný bod.
2. otázka - v 3. kapitole dostane Aida svou první hůlku. Tipněte si, co je jejím jádrem:
a) zub mantichory
b) chlup ze srsti jednorožčího hříběte
c) neznámá magická substance

sobota 18. dubna 2009

Ze zaprášeného archivu

Dnes mám pro vás překvapení. Co v našem časopise dosud chybělo?

Román na pokračování!

A nyní se to změní!
Díky naší milované kolejní ředitelce, madam Leti, se mi dostala do ruky velice napínavá a zajímavá kniha, která ležela kdovíjak dlouho skoro zapomenutá ve školním archivu, v oddělení Mrzimor. Kniha byla už celá zaprášená a dokonce trošičku okousaná (no tak, Fousku…), ale myslím, že stránka nechybí žádná!

Jak to začalo?

Letitia: Včera som večer dostala strašnú chuť, prečítať si niečo ... nejakú FF (fan fiction, pozn. Sophia*) s Mrzimorom... nič som nevedela nájsť a nakoniec som si spomenula, na jednu, ktorá bola napísaná... už veľmi dávno.
Bolo to v rámci súťaže FF - bola to kolejní súťaž možno ešte v roce 2005 alebo kedy. Písala to naša Lemma Plíživá. Ale ako duchovný majetok to patrí celému Mrzimoru
Napadlo mi, že by sme to mohli postupne vydávať v Trimelovi. Čo vy na to, slečna Sophia?
Sophia: Ale to je vynikající nápad! Nová rubrika - Ze zaprášeného archivu:) Díky, madam Leti!

*)Fan fiction, případně fanfiction je literární dílo vycházející z díla již existujícího a sepsané jeho fanouškem. Dílem, na kterém je fanfiction vystavěna a které se označuje také jako canon či kánon, je většinou nějaká kniha (např. HP:-), ale také například film, televizní seriál či komiks. V naprosté většině případů nemá fanfiction komerční ambice a šíří se především prostřednictvím internetu.
Principem fanfiction je použití postav, námětů a světa vytvořeného původním autorem, ovšem tak, že výsledné dílo není jen kopií (plagiátem) původního díla, ale kreativním výtvorem fanouška. Nové dílo tedy často volně dějově navazuje na děj původní knihy (povídky, komiksu, aj.) nebo vytváří odbočky a nové verze.
(podle Wikipedie - http://cs.wikipedia.org/wiki/Fanfiction)

To jen abyste se také trochu vzdělali, znalcům se omlouvám:)
Takže na co se můžete těšit?
Vždy s odstupem několika dnů najdete nové pokračování. Kapitol je celkem 18 a epilog, takže nám to může vydržet docela dlouho:)
Můžete se těšit také na
čtenářskou soutěž o ceny,
v níž budete tipovat děj příští kapitoly. Jednak to bude ve formě jednoduché ankety, ale ti, kdo chtějí získat na konci hodnotnou cenu, posílejte podepsané odpovědi také sovou na adresu Sophia Glis Glisová. Za správný tip dostanete bod, no a kdo bude mít bodů nejvíce, obdrží za odměnu pěkné překvapení!
Odpovědi můžete posílat vždy pouze do vydání další kapitoly, ale to jste určitě pochopili.

1. otázka:
Kdo byl tajemný noční návštěvník?
a) otec Arona Valemínka
b) vyděrač, který zná Aronovo tajemství
c) ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích

Aida Valemínka: prolog + 1. kapitola - Návštěva

Napsala Lemma Plíživá

Jedná se dílko koleje Mrzimor na http://hogwarts.czechzone.net, výsledek soutěže o kolejní fanfiction v roce 2005.

Prolog

Crrr.
„Ano?“
„Vše je připraveno, pane.“
„Kde a kdy?“
„Praha, střední Evropa, kolem roku 2000.“
„Výborně.“
„Těšilo nás s vámi spolupracovat. Na shledanou.“
„To snad raději ne.“
Cvak.

1. kapitola - Návštěva

Praha se koupala ve slunečním svitu, houfy lidí vyrazily ven, užít si jednoho z posledních dnů léta, vykoupat se, zasportovat si, vyrazit si s přáteli. Málokdo dnes zůstal doma, všechny to táhlo ven.

Aida Valemínka seděla na svém pohodlném polstrovaném křesle u počítače. Na uších měla sluchátka, v očích nepřítomný výraz a pořád cosi psala na klávesnici. Aron Valemínek se jí raději nepokoušel na nic vyptávat ani ji rušit. Jeho dcera byla prostě uzavřená. Velmi ho rmoutilo, že si nejde ven hrát se svými vrstevníky, že si neuspořádají piknik nebo se nejdou vykoupat. Pořád trávila čas doma, četla si, kreslila nebo psala a kutila cosi na počítači. Věděl, že je chytrá, ale nespolečenská. Aron si nevzpomínal, že by se jí někdy líbilo na nějakém táboře, kam ji každé léto posílali. Vždycky se vracela zamlklá a otrávená. Také do školy chodila smrtelně nerada, což bylo neustálým zdrojem problémů v rodině a rozporů mezi ním a jeho ženou. Eleanor Valemínka byla totiž toho názoru, že Aida by se měla s pomocí výchovných rodičovských metod nenápadně měnit. Její osobnost je ještě ve vývinu a správným tlakem na správná místa by se mohla formovat a z jejich dcery by bylo normální děvče.
Aron si povzdechl. Normální. Co je to normální? Bylo normální, že sbíral spínací špendlíky a stavěl modely budov ze sirek? Jedl polévku a hlavní jídlo ze stejného talíře (tedy, jen když nebyla Eleanor doma), do čaje si vždycky dával pět lžiček cukru a nosil do sandálů ponožky, čímž většinou bavil všechny své známé. Naštěstí byla jeho žena zrovna teď v práci a on se mohl věnovat svým „nenormálním“ koníčkům bez neustálého dorážení jeho ženy, která měla pocit, že on ani jejich dcera by neměli vybočovat z běžných standardů.
Ozval se domovní zvonek. Nepříjemný drnčivý zvuk, pronikající do morku kostí ho spolehlivě probral z příjemné letargie. Už několikrát přece chtěl koupit jiný! Proč to sakra ještě neudělal?Sešel dolů po schodech a neznámému návštěvníkovi otevřel dveře s nacvičeným neutrálním výrazem. Ten mu však dlouho nevydržel.
Aida si sundala sluchátka a s povzdechem vrátila své myšlenky do šedé reality. Už byla zase ve svém pokoji, kde znala každý kout, a kde všechno, kromě knih a počítače bylo tak děsivě nudné... Bavilo ji vymýšlet si fantastické světy, pohybovat se v nich a hrát různé role. Kdykoliv se ponořila do některé knihy nebo počítačové hry, byla okamžitě někým jiným a dělala věci, které by se v normálním životě neodvážila.Protože ji bolely oči, lehla si jen tak na postel a oddala se lenivému snění. Tak, čí roli bude hrát dnes? Neohrožená bojovnice z Garronie, černokněžnice ve věži Sthissu, ovládající magické síly a zmítající se mezi dobrem a zlem, uvězněná princezna, která se spřátelí s drakem nebo vesmírná pilotka, nejlepší v celé flotile?
Ještě než si stihla vybrat, zaslechla z přízemí podivné zvuky. Jako kdyby se někdo zuřivě hádal, ale snažil se přitom být co nejvíc potichu. Proti její vůli ji to zaujalo. Seběhla po špičkách dolů, jak nejtišeji mohla a nahlédla do obývacího pokoje.
Škvírou mezi dveřmi spatřila sem a tam přecházejícího tatínka a záda jakéhosi šedovlasého muže, stojícího naproti němu. Pochytila také útržky hovorů.

„... nemůžeš odpírat ...“
„... takové hlouposti poslouchat!“
„... kdo je tady hlupák ... necháš takhle živořit?“
„... absolutně ne! Nenechám se...“
„... Psst! Nekřič tak ...“
„... chceš, abych ... příkazem ...“
„To snad ne!“
„... Eleonora ... poslední slovo ...“
„Jak myslíš ... tady ... peníze na ...“

Aida vůbec netušila, o co se jedná, ale nějakým šestým smyslem vycítila, že to bude něco hodně zajímavého, co by možná slibovalo povyražení v téhle zoufale normální rodině. Schovala se pod schody, aby ji nikdo nezahlédl, až bude ten podivný muž odcházet. Dočkala se poměrně rychle. Prošli kolem ní mlčky a ani jednomu z nich neviděla do tváře. Ale co bylo zajímavé, muž byl vyšší než její tatínek a měl na sobě plášť. Aida snad nikdy nikoho v plášti neviděla. Napínala uši, ale k jejímu velkému rozčarování neřekli už vůbec nic, jen obvyklé fráze na rozloučenou.

„Pozdravuj ode mě manželku a dceru.“
„Jistě, jistě, měj se hezky.“
„Dávej na sebe pozor, Arone.“
„Ty taky.“

Víc už si neřekli. Aida počkala, až se její otec vrátí zpátky do obývacího pokoje a zavře za sebou dveře. Pak vyklouzla jako myš zpátky nahoru a do svého pokoje. Čekala, jestli jí její otec přijde něco vysvětlit. Nepřišel. Přemítala, jestli má sejít dolů a rovnou se ho zeptat, ale tím by prozradila, že poslouchala za dveřmi, a to nechtěla připustit. Po dlouhém a marném čekání si Aida vlezla do postele a usnula.

Dnes se stalo něco výjimečného. Tak zvláštního, že jsem se rozhodla po dlouhé době oprášit tento deník a zapsat si všechny svoje myšlenky. Snad mi to pomůže si je urovnat a třeba budou i varováním pro jiné, pro ty, co přijdou po nás.
Brzy ráno, ještě nikdo nebyl vzhůru, za mnou přišel Abbis a probudil mě. Chtěl, abych se oblékla a následovala jej, prý mi něco ukáže. Vypadal divně, jako kdyby kolem sebe stavěl neviditelnou zeď, což v jeho případě klidně mohla být čistá pravda.
Vylezli jsme jednou ze Zakázaných chodeb na povrch, přímo do města. Byla ještě tma a kolem úplné liduprázdno. Žádná okna nesvítila, žádný chodec kolem nás neprošel. To ticho bylo nesmírně tíživé. Dokonce ani vzduch se nehýbal. Nemluvili jsme. Abbis mě vedl uličkami někam směrem k Hradčanům, jejichž silueta nám zářila nad hlavami. Tahle čtvrť byla opravdu neuvěřitelně vylidněná na to, že první lidé by už měli vstávat do práce.
Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, jsme na rohu dvou ulic v záři skomírající lampy spatřili prvního člověka. Abbis na něj ukázal gestem a já pochopila, že chce, abych jej oslovila. Se stísněným hrdlem jsem popošla přímo k němu a jemně jsem zakašlala. Nic. Ten člověk se ani nehnul. Dotkla jsem se jeho ruky a řekla: „Promiňte, nevíte, jak se dostanu na Malou Stranu?“ žádná odpověď.
Zmítalo mnou nejasné podezření, ale necítila jsem strach. Snad to bylo Abbisovou přítomností. Postavila jsem se k němu čelem a zhrozila jsem se. Byla to odporná parodie na člověka. Na první pohled muž, asi třicetiletý, s hnědými vlasy a smrtelně bledou tváří. Jeho oči vypadaly zprvu normálně, ale při podrobnějším zkoumání jsem si všimla, že mu zorničky slabě a nepřirozeně světélkují. Jeho rysy byly propadlé, jako u mrtvoly.
Nevěděla jsem, co to bylo, ale rozhodně to nebyl normální člověk. Ještě jednou jsem mu zamávala dlaní před obličejem, abych dostála Abbisovu přání, ale muž se ani nepohnul. Nedával nijak najevo, že si je vědom mé přítomnosti. Když nad tím přemýšlím znovu, zjišťuji, že to vypadalo, jako by si nebyl vědom ani vlastní existence. Jako kdyby za jeho očima nezářila ani jiskřička vědomí, žádné myšlenky, žádná inteligence. Jen prázdná schránka.
Vrátila jsem se k Abbisovi a celou dobu jsem z podivné bytosti nespustila oči. Ještě teď se mi dělá zle při vzpomínce na tu hrůznou tvář, sice lidskou, ale přesto absolutně cizí. Oči vpadlé hluboko do obličeje, ruce svěšené podél těla, jakoby je nikdy nepoužíval a prázdný pohled upřený do nicoty.

Vrátili jsme se stejnou cestou. Teprve když jsme došli zpět do podzemí, odhodlala jsem se konečně promluvit. Snažila jsem se z něj dostat co nejvíce informací o těchto bytostech, ale zdálo se, že ani on toho příliš mnoho neví. Řekl mi, že o něčem podobném kdysi četl a že má silné podezření. S největší pravděpodobností jsou to bytosti z jiného prostoru i času, bytosti, ovládané jedinou silou, jako mravenci svojí královnou. Bytosti, jejichž přítomnost je zapříčiněná negativní energií, proudící z nějakého zdroje, pravděpodobně kdesi blízko, tady, v podzemí. Jejich energie požírá magii, takže se s nimi nedá bojovat kouzly, ta je jen posilují.

Zjistila jsem, že klidné časy končí. Nejspíš nám hrozí bezprostřední nebezpečí, se kterým ještě nevíme, jak se máme vypořádat.
Oni přišli.Jen v nejzatuchlejších knihách pokrytých prachem a v ústech nejstarších ze starců byste o Nich nalezli zmínku. Není před Nimi úniku. Neumíme s Nimi bojovat.
Přesto se o to musíme pokusit.

pátek 17. dubna 2009

Nimrandir Elénére se bojí vody a neumí pravopis!

Svůj první trimelesí paparazzi snímeček nám představuje mladá a přidrzlá fotoreportérka Bailla Peerlessová.

Na mušku si vzala samotného pana ředitele, kterého přistihla, jak... Ale podívejte se sami!

(Pozn. Sophia: Využiji této příležitosti a udělám si malou reklamu - čtěte můj nový článek v Denním Věštci s názvem Hody hody aneb Proč jsou si někteří rovnější? Zde se podrobněji zabývám problematikou týkající se pana ředitele, který přes všechnu snahu žen a dívek s jejich bezednými hrnci zůstal na Velikonoční pondělí úplně suchý, a to jako jediný z přítomných mužů a chlapců.)


Proč se náš časopis jmenuje Žlutý Trimeles?

Vysvětlení od pamětnice a primusky v jedné osobě - Felicitas Frobisherové

V kolejce se ptala Bailla, proč se Trimeles jmenuje Trimeles, a mě tak napadlo, že vlastně už spousta z nás neví, jak to tenkrát bylo. Já to teda taky nevím přímo, jenom z vyprávění madam Silvinky (prof. Silvia Honorová - pozn. red.), která mi to vypravovala na mým prvním sraze. (Právě jsem zamáčkla nostalgickou slzu v oku.)
Samozřejmě to souvisí s naší kolejí, hlavně s její historií. Znalci latiny a zoologie možná budou vědět, že Meles meles je jezevec lesní, tedy zvíře, jež má naše kolej ve znaku. Tím jsme se zhostili části názvu Trimeles. A teď trochu té zprostředkované historie:
Madam Silvinka mi vyprávěla, že kolejní časopisy vznikaly v době, kdy na škole působil tajný spolek tří žlutých studentů, kteří se scházeli po nocích ve velké síni a prováděli různé pěkné i nepěkné věci profesorům. Podle mých informací tam patřila právě madam Silvinka (tehdy samozřejmě ještě ve žlutém hábitu, dokonce možná i se zlatým odznakem na hrudi), pak ještě Anne DreamRealtas a Adam Devlin (což je shodou okolností autor původního Trimela - viz odkaz v levém sloupci - a i původního mrzimorského webu). A protože byli tři, a všichni z koleje s jezevcem ve znaku, začali si říkat Tajný žlutý Trimeles. Takže když pak došlo na vznik kolejního časopisu a bylo třeba jej pojmenovat, název Žlutý Trimeles se přímo nabízel.
Tolik tedy k názvu našeho časopisu:)

pondělí 13. dubna 2009

Nejlepší béčkotričko

A vítězem se stává...
se sedmi hlasy Bailla Peerlessová se svým návrhem jezevčího potisku.
Jako dárek od šéfredaktorky dostává čokoládovou žabku.
Na druhém místě s pěti hlasy je Sophia Glis Glisová
a na třetím místě se čtyřmi hlasy Alanise Olien Harlin.

Doufáme, že se nám Bailla pochlubí, jakou našla v žabce kartičku.

čtvrtek 9. dubna 2009

Zasedačka II.

Už v minulej rubrike som vám predstavila členov našej zasedačky. V tomto čísle vám ukážem, ako to v zasedačke vlastne vyzerá. Pozerajte a kochajte sa. Dostať sa do zasedačky môže každý, kto ma dobré nápady, je aktívny. A naozaj sa to oplatí, kedže ako môžete vidieť, je tam naozaj pohodlie, mäkké kreslá, krby, klavír, knižnica a veľa iných vecí.

neděle 5. dubna 2009

Bradavická čtyřka a kolejní béčkotrička

12. března 2009 byl na školní nástěnce vystaven pergamen s vyhlášením nového ročníku soutěže Bradavická čtyřka. Stálo tam mimo jiné:
„Po čtyři týdny se budou čtyři soutěžící ze čtyř kolejí potýkat se čtyřmi soutěžními úkoly. Nu a na konci roku si za toto snažení odnesou čtyři body do školního poháru. A to se vyplatí! Tato akce započne dnem 4. dubna, kdy soutěžící obdrží první úkol! Každá kolej si do 24. března vybere čtyři sebevražedné soutěžící ze svých řad, kteří se budou snažit vhodně prezentovat svoji kolej. Jména těchto čtyř nešťastníků budu očekávat ve svém sovinci do půlnoci 24. března, kam mi je odešlou primusové kolejí. Kolejím přeji šťastnou ruku při výběru a našim soutěžícím pevné nervy! Serge Renine“
V Mrzimoru bylo vyhlášeno výběrové řízení. Přihlásili se tito odvážlivci (v abecedním pořadí): Abrielan Zirp, Bailla Peerlessová, Claire Magic, Christina von Luna, Lucy Koralka, Morn Grinfil Gran, Siny de Sorrow, Sophia Glis Glisová.
Hlasování bylo velice napínavé a nakonec se reprezentanty koleje staly čtyři slečny:
Siny, Claire, Bailla a Sophia.
Doufejme, že svou úlohu zvládnou se ctí. Co je asi čeká?

Dnes 4. 4. jsme dostaly první úkol. Je to ale zatím přísně tajné.
Ostatní Mrzimorští nám můžou svou podporu projevit v místnosti B4. Klikejte jak diví :)
Ale aby se dělo i něco viditelného, vymyslela jsem soutěž o nejlepší návrh na kolejní mrzimorská BÉČKOTRIČKA a jiné reprezentantské i fanouškovské oblečky. Zatím se zapojili tři návrháři, a to ještě jeden z nich jsem já (Sophia Glis Glisová) a jedním je Abrielan Zirp, který účast dostal za trest od madam Letitie, protože "Chodí po hrade nedostatočne oblečený". Třetí návrh je od Bailly Peerlessové:)
Pokud ještě někdo pošlete další návrhy, přidám je sem!


Zatím jsou obrázky vystaveny v tomto pořadí (tím myslím, jak jdou v článku za sebou, ne který je nejlepší - to můžete ohodnotit Vy, čtenáři).
Bailla (návrh potisku na cokoli)
Sophia (4 varianty potisku trička)
Abrielan (tepláky a tričko)
Alanise Olien Harlin (dámská a pánská verze trička, přidáno 5.4.)

Pomatené barvičky aneb vtípek pana ředitele…



O aktuálním dění na hradě informuje Bailla Peerlessová

Jak jistě víte, 1.4. je Apríl – den vtípků… A ten žertík pana ředitele se opravdu povedl…

Kdo zde na apríla byl, už jistě ví, o čem mluvím, kdo ne, hned mu objasním…

Začněme tím, proč se Apríl slaví a co to vůbec je :

Apríl je označení pro první dubnový den a slaví se už od 16. století, je spojen s různými srandičkami a žertíky všeho druhu…Nejpravděpodobněji vznik jako reakce na přechod ze studené, smutné zimy na veselejší jaro.
Nejedná se o náš původní svátek, ale rychle zdomácněl.
V dřívějších dobách se stávali oběťmi žertů přátelé a známí, kterým se posílaly různé vzkazy, např. doporučení na nákup neexistujících věcí.

Historii máme tedy za sebou +utře si pot z čela+ Uf! No, pokračujeme dále, co si na nás nachystal pan ředitel :

Pomatené barvičky, do tohoto sousloví by se dal shrnout tento článek, někteří vědí, někteří tuší a někteří ještě nemají ani ponětí, co se stalo… Pan ředitel pomíchal barvičky (tj. kolejní barvy, takže mnozí se lekli, že byli bez svého vědomí přeřazeni do jiné koleje, nebo že jsou dokonce po smrti - pozn. Sophia), a ty barvy se pak snažily dostat zpět, na původní místo, ovšem samy nevěděly, kam patří, a tak se pořád přehazovaly a míchaly, ještě víc než předtím =D… Tento vtípek se panu řídícímu opravdu povedl, napálil spoustu lidí (včetně mě xD)… Pro ty co pořád nevědí, mám obrázek… Co dodat? Snad už jen : Hlídejte si svou barvičku a hasta la vista. ;)

(Sophia jen dodává: i já připojuji obrázek, koukám, že Bailla je velmi diskrétní, ale já vám ukážu i autentické reakce přebarvených - zajímavé je, že barvy se měnily rychleji, než to stihli komentovat)

pátek 3. dubna 2009

Zasedačka


Vaša zasedačka je tu pre vás stále. Trápi vás niečo, alebo máte dobré napady? Stačí sa na nás obrátiť.