Protože nyní o vánočních prázdninách je na čtení přece jen více času, napadlo mne, že by možná bylo nejlepší přečíst si celý dosavadní příběh vcelku bez nutnosti vyhledávání jednotlivých kapitol. A tak, abyste to měli pohodlnější, tady ho máte.
1. kapitola: To jsou Niedelsonovi
Vicky CharmantDvojčata Warick a Ondina Niedelsonovi nastoupili do Bradavického expresu. Oba se na svůj „nový život“ nesmírně těšili. Našli si volné kupé a pohodlně se usadili. Oba mlčeli, což bylo velmi nezvyklé. Stále si měli co říct. Teď se ale oba oddávali svým myšlenkám. Jejich rodina se těšila všeobecně velké úctě. Už třeba jen proto, že všichni z této rodiny studovali v Mrzimoru – stalo se to u nich tradicí. I Warick a Ondina doufali, že se dostanou právě tam. Ani jeden z nich si neuměl představit, že by ho Moudrý klobouk zařadil někam jinam.
Než mohli přemýšlet dál, upoutala jejich pozornost nesmělá dívka v trochu už obnošeném hábitu.
„Ahoj, nikde už není místo, můžu ještě k vám?“
„Ale jistě,“ odvětila Ondina a prohlížela si neznámou. „Ty budeš asi taky nová, že jo? Já jsem Ondina a tohle je můj bratr Warick,“ ukázala na bratra, který zahučel něco v tom smyslu jako ahoj.
Dívka se posadila, způsobně podala ruku Ondině a řekla: „Já jsem Vanessa a jsem taky nová.“ Poté vytáhla z kapsy svého hábitu sáček s Bertíkovými fazolkami tisíckrát jinak.
„Vemte si taky.“ Z Vanessy se vyklubalo velmi přátelské a upovídané děvče. Na rozdíl od Ondiny a Waricka disponovala s obrovským příbuzenstvem. Tím se i vysvětloval její hábit. Dvojčata na to nic neříkala.
Když došla řeč na to, kam by je měl klobouk poslat, Vanessa zaváhala.
„No u nás je to dost složité. Maminka studovala Nebelvír, táta Zmijozel. Můj nejstarší bratr byl zařazen do Havraspáru, mladší do Zmijozelu a moje sestra Mercedes je odteď nebelvírská prefektka,“ pyšně se usmála.
„Aha,“ usmála se Ondina a v duchu trochu doufala, že by se s Vanessou mohly dostat do stejné koleje – do Mrzimoru.
Cesta ubíhala hrozným tempem, vlak chvilkami zpomaloval, chvílemi zase zrychloval.
Když se blížili ke konci, přišla za nimi jakási starší dívka: „Ahoj, já jsem Emma, vy budete noví, že?“ Vanessa i dvojčata němě přikývla.
„Ničeho se nebojte, až vlak zastaví,“ podívala se na hodinky, „a zastaví za chvíli, tak se seřaďte před vlakem. Na prváky tam čeká školník, takový menší pán s dlouhým kabátem,“ vysvětlila jim. „Hodně štěstí,“ usmála se a běžela dál. Hábit za ní vlál.
Emma měla pravdu, vlak začal brzdit, až zastavil úplně. Warick se chtěl hned dostat ven, ale Vanessa ho moudře zastavila. Vlak se opravdu po minutě vyprázdnil a oni měli volný prostor. Vanessa vystoupila první. Warick chytnul sestru ochranitelsky za ruku a společně vyšli vstříc svému osudu…
2. kapitola: Nový život
Sophia Glis Glisová
Na nástupišti se hemžil pestrý mumraj mladších i starších studentů a Ondina měla trochu strach, aby se neztratila. Už se začínalo stmívat. Honem se rozhlížela po panu školníkovi.
„Všichni nováčci se shromáždí tady u cedule odjezdů! Nikam se nerozcházejte!“ ozval se silný a rozhodný mužský hlas.
Ondinu udivilo, když se otočila za hlasem a spatřila drobného mužíčka, snad i ona sama byla vyšší! Stál na hromadě jakýchsi klád, aby ho mezi všemi těmi dětmi bylo vůbec vidět, na sobě měl trochu podivný dlouhý hábit a jeho až nepříjemně ostře řezaná tvář plná vrásek působila velice přísně.
Přes tu nevelkou postavičku bylo zřejmé, že má skutečnou autoritu… při pohledu na jeho zvláštní vizáž se Ondina neudržela a drcla do Emmy: „Ten školník je opravdu –“ „Skřet, ale buď potichu, nemá rád, když ho nováčci takhle okukují,“ zarazila ji starší dívka. „Jedeme přece do kouzelnické školy, tak co se divíš?“ rozumoval Warick, ale sám byl z toho taky celý pryč. Vanessa se tvářila, jako by to byla naprostá samozřejmost, mít za školníka skřeta; přece jenom díky starším sourozencům už asi leccos o Bradavicích věděla.
Nebyl ale čas nad tím přemýšlet, školník se představil jako Lernej Servisto a překvapivě rychle zorganizoval a seřadil tlačící se dav do skupin podle ročníků. Vyšší třídy se v úhledných trojstupech vydaly pod velením primusů a prefektů pěšky k hradu, nováčky však školník zavedl k přístavišti na břehu jezera. Jako ve snách nasedla Ondina s Warickem a ostatními do červené loďky.
Naplněné lodičky vyrazily nečekanou rychlostí přes jezero a po půlhodině plavby se z šera vynořila světla bradavického hradu. Po dalších pár minutách už jasně rozeznávali osvětlená okna různých velikostí i tvarů, kamenné zdi a nejrůznější věžičky a arkýře. Hrad vypadal trochu jako slepenec různých historických slohů, ale nepůsobilo to nijak rušivě. „Je opravdu úžasný,“ vydechla Ondina, když vystoupila z vratké loďky na břeh. Ale už zas musela rychle cupitat za ostatními, aby je neztratila z dohledu. Chytila se bratra instinktivně za ruku, ale pak se zarazila a pustila ho. Jak se blížili k vstupní bráně, nedočkaví nováčci viditelně zrychlili.
Těžká vrata zdobená podivuhodnými řezbami se před nimi sama otevřela. Prošli vstupní halou, Ondina si stačila jen letmo všimnout spousty soch z bílého mramoru, které se na nováčky usmívaly, pomrkávaly a některé dokonce mávaly na pozdrav. Snad to byli nějací slavní kouzelníci z historie, ale nebyl čas si je prohlížet a číst mosazné tabulky, které u nich visely… už zase Ondinu někdo poštuchoval dopředu a ona vešla s ostatními do rozlehlého a jasně osvětleného sálu, v němž stálo pět dlouhých stolů – čtyři byly obsazeny studenty, kteří byli u každého stolu oblečeni do hábitů jiné barvy, u jednoho modré, u druhého červené, u třetího zelené a u posledního žluté. Warick už by se byl málem šel rovnou posadit k mrzimorskému stolu.
Nějaká profesorka ale vstala od učitelského stolu postaveného v čele sálu a s dlouhatánským stočeným pergamenem v ruce zamířila doprostřed síně k malému stolku s vyřezávanými nožičkami s tlapami s velikými drápy, který vypadal, jako že tu normálně nestává a dali ho sem jen pro tuhle příležitost. Byl ale prázdný..
Profesorka na něj namířila hůlku a polohlasně pronesla nějakou formuli. Náhle se na stolku objevil špičatý špinavě hnědý klobouk samá záplata.
„Hlavně se teď nezačni vyptávat, jestli je to ten Moudrý,“ sykl Warick.
Profesorka, která nováčkům právě vysvětlovala, jak bude zařazování probíhat, asi musela mít velice dobrý sluch, protože se zatvářila popuzeně a přísně se na Waricka zamračila.
„Posadíte se na tuhle židli,“ ukázala hůlkou na místo, kde žádná židle přece nestála – a v tu ránu to udělalo „puf“ a jakoby odnikud se zhmotnila stará sesle.
„Nasadíte si Moudrý klobouk a on vás zařadí do vaší budoucí koleje. Každý zařazený se bez zdržování půjde ihned posadit ke svému kolejnímu stolu.
Uvědomte si, že klobouk je opatřen mocnými kouzly a vidí do vašeho nitra lépe, než vy sami. Jeho rozhodnutí je nanejvýš moudré a neměnné, přijměte je s důvěrou, i když jste třeba čekali něco jiného. Vaše kolej tady v Bradavicích bude vaším domovem a něčím jako rodinou, přeji vám, abyste v ní byli spokojeni a nalezli nové přátele. Nedá se říci, že některá kolej je lepší nebo horší než ostatní. Jaká vaše kolej bude, to záleží i na vás, jak se přičiníte.“
Více či méně vyjukaní nováčci předstupovali podle toho, jak je profesorka v abecedním pořadí vyvolávala, odškrtávajíc si jména ze seznamu na dlouhém pruhu pergamenu. Každý si pln očekávání narazil klobouk na hlavu, a ten po různě dlouhé chvilce napětí vykřikl název jeho koleje.
Ondina si uvědomila, že se Vanessy ve vlaku nezeptala na příjmení, neměla však odvahu se jí teď ptát, protože si byla vědoma, že přísná profesorka nováčky sleduje ostřížím zrakem a nelibě nese jakékoli vyrušování. Občas se sice okolo ozvalo šuškání, ale jakmile na ně profesorka káravě pohlédla, dotyční okamžitě zmlkli.
„Konrádová, Vanessa!“ přečetla profesorka a Ondina viděla, jak Vanessa okamžitě vystartovala. Ondina v duchu doufala, že by se její nová kamarádka mohla dostat do Mrzimoru, o kterém byla přesvědčena, že bude určitě i její kolejí, jako dosud pro všechny v její rodině.
„Nebelvír!“ ozval se ale hlas klobouku téměř ihned, jak dosedl na Vanessinu hlavu. Ondina přemohla zklamání a povzbudivě zamávala na Vanessu, která se na ni jakoby omluvně ohlédla a rozběhla se k červenému stolu, u něhož v čele jako prefektka seděla i její starší sestra.
Následovala dlouhá řada jmen od K, L a M. Ondinino rozrušení se stupňovalo a zase měla nutkání chytit se Waricka za ruku, ale neudělala to – co by si o ní ostatní řekli? Přece už není malá!
Její bratr se snažil tvářit, že je nad věcí, ale Ondina si všimla, jak se napětím kouše do rtu.
„Niedelson, Warick!“
„Neboj, vždyť to přece stejně víme, že budeme spolu v Mrzimoru,“ pošeptal pobledlé sestře a odhodlaně se rychlým krokem šel posadit na starou židli.
„Mrzimor!“ zvolal klobouk bez váhání. Warick se zatvářil, jako že mu to bylo od začátku jasné a usadil se spokojeně na lavici mezi žlutě oděné studenty.
„Niedelsonová, Ondina!“
Ondina měla pocit, že snad omdlí. Na třesoucích se nohou došla k židli a převzala od profesorky klobouk. Sebrala všechnu odvahu a nasadila si ho.
„Myslíš si, že musíš jít za svým bratrem do Mrzimoru, viď?“ pošeptal jí klobouk do ucha. „Ale neměla by ses konečně stát víc sama sebou? Nemusíš přece pořád dělat totéž, co on. Ani nevíš, co se v tobě skrývá… pošlu tě tam, kde budeš moci své schopnosti nejlépe rozvinout.“
Ondina strnula.
„Tvým domovem bude Nebelvír!“ vykřikl klobouk a Ondina zalapala po dechu.
Na dálku zahlédla bratrův vytřeštěný pohled a rozjásanou tvář Vanessy, která jí ukazovala na volné místo vedle sebe u nebelvírského stolu. Jako v tranzu odevzdala klobouk dalšímu v abecedě a vyšla vstříc svému osudu.
3. kapitola: První hádka
Vicky Charmant
Ondina cítila, jak se jí po obličeji kutálí první slza. Rázně ji rukou zastavila a i přes své pocity se na své nebelvírské spolužáky usmála. Přece si to s nimi hned nerozhází. Přisedla si tedy k Vanesse, které se na ni stále rozzářeně usmívala. Ondina se otočila na bratra. Ten na ni stále jen nevěřícně zíral.
„To přece není možné,“ říkal si polohlasně a spolužáci se na něj trochu udiveně otáčeli. Ne však dlouho, všichni se totiž věnovali živé konverzaci. Warick si to jen nerad přiznával, ale cítil se bez Ondiny sám a podivně prázdný, jako kdyby už nikdy neměl být šťastný, jako kdyby ho vysál mozkomor… Zoufale pohlédl zpátky k Ondině, ale ta už ho neviděla.
Zhostila se své role dobře, vesele se s ostatními bavila, jen když došla řeč na to, do jaké koleje chtěl kdo vlastně jít, začala srkat ze své sklenice dýňové šťávy a raději poslouchala Vanessu, která nadšeně diskutovala o tom, jak vůbec nevěděla, kam má chtít jít, a že je ráda, protože tady má sestru… Jistě by povídala a povídala dál, jenže paní ředitelka cinkla lžičkou o skleničku.
„Ehm, vážení studenti, prázdniny nám zase utekly jak voda, proto nezbývá než s nově nabytou energií usednout znovu do školních lavic. Tímto bych také chtěla přivítat právě rozřazené nováčky. Primusové a prefektové jednotlivých kolejí je jistě obeznámí s jejich povinnostmi. Ať se vám tady líbí!“
Ředitelka domluvila a celou Velkou síní se ozval hromový potlesk. Všichni tady měli tu starou, možná už trochu vrásčitou ženu rádi. Ve své funkci už byla 20 let a říkalo se o ní, že je nesmírně laskavá a spravedlivá.
Nato začaly odkudsi z neznáma přilétat talíře s jídlem. Potom i dezerty.
„Tak, teď prosím všechny nováčky do kolejky, držte se za mnou!“ zařvala Mercedes. Vanessa se k ní rozeběhla, aby náhodou nebyla o krok pozadu. Ondina se držela někde uprostřed a přitom si povídala s Ester, se kterou se právě seznámila. Ester jí připadala jako dobrá holka a hlavně neměla pořád takovou potřebu mluvit jako Vanessa.
Ondina už nemluvila, jenom fascinovaně sledovala, kudy procházeli. Ohromné bludiště! Nakonec došli do slepé uličky. Mercedes přejela po zdánlivě slepé stěně malíčkem a ta se začala rozevírat do obou stran. Za stěnou se rozkládala ohromná místnost, které vévodila tapiserie s Godrikem Nebelvírem na červeném pozadí. Hned pod ní stál ohromný krb, který vyhříval celou místnost. Působilo to velkolepě!
Jakási starší studentka je vyzvala, aby se posadili do křesel, popřípadě kolem krbu. „Nemusíte se bát, je tu čisto,“ usmála se. „Jinak já jsem Claire Suliová, primuska koleje. K ruce mám tady Mercedes,“ Mercedes přistoupila ke Claire a Ondina si pomyslela, že Vanessa a Mercedes si nejsou podobné jen obličejem… „a tady Petera. To jsou prefekti a pomáhají mi se správou koleje. Pokud tedy budete mít jakýkoli problém, běžte za nimi, popřípadě za mnou. Peter vám teď vysvětlí, jak to je s výukou, Mercedes vám pak může něco povědět o úspěších naší koleje, popřípadě o famfrpálu, ale to se vás ještě asi netýká.“
Následoval vyčerpávající proslov o úkolech, chodu školy a dalších bodech, které Claire zmínila. Na nic se nezapomnělo. Asi po dvou hodinách je konečně pustili na „průzkum ložnic“. Ke své radosti Ondina zjistila, že je na pokoji se sympatickou Ester a ještě neznámou Andreou, ke svému zděšení zjistila, že bude na pokoji i s Vanessou. „No potěš Merlin!“
Všechny si začaly vybalovat věci, jediný, kdo měl při tom potřebu ještě mluvit, byla samozřejmě Vanessa. Ester a Andrea byly hotovy rychleji, proto se dohodly, že se pokusí objevit WC. Tak ji Ondina musela poslouchat sama.
„… no není to úžasný, že můžeme chodit do Prasinek? Každý víkend? Já tam ještě nikdy nebyla, ale budu se dobře učit, aby mě tam vždycky pustili a kdyžtak mi to Mercedes domluví…“
Tentokrát už Ondina nebyla zticha. „Víš, Vanesso, kdybys tady neměla sestru, tak taky na to pohlížíš jinak. Takhle jen ukazuješ, jak seš na ní doopravdy závislá.“
Vanessa vybuchla. „Ty mi prostě závidíš, že jo? Taky jsi chtěla být s bratrem a nejsi, tak si to vybíjíš na mě. Ty snad na bratrovi nejsi závislá?!“
„Ne,“ zavrčela Ondina. „Ne, ukážu, že umím být i bez něj!“ řekla si už jen pro sebe. Proud slz, který ji vytékal z očí jako potůček, už tentokrát nedokázala zastavit. Proto se předklonila nad kufrem, aby to neviděla Vanessa, a vybalovala dál.
Warick zamyšleně ležel na posteli, nohy křížem. Stále tomu nechtěl věřit. Věci si už vybalil, jenom tak ledabyle, až ho přijde navštívit Ondina, pomůže mu s tím. Pak mu to ale došlo. Ona nepřijde, ona je jinde a k němu do koleje nesmí. Nepřijde. Nepřijde. NEPŘIJDÉÉ.
4. kapitola: Warickova první noc
Alanise Olien Harlin
Ondina už s vybalenými věcmi tiše ležela na posteli a přemítala o té včerejší hádce. Ano, vadila jí Vanessina dolézavost, ale zase nechtěla být na celém hradě úplně sama. Ještě se tu s žádným vrstevníkem nestihla seznámit a nechtěla se po chodbách potulovat jen tak bez nikoho. Ale už by se nedokázala snížit k tomu, aby se Vanesse omluvila. Vadilo jí to a nechtěla se jí podrobit. Usnula s hlavou na polštáři a slzy jí stihly promáčet snad všechny vlasy…
Mezitím Waricka nečekala jen tak obyčejná noc. Ležel a povídal si se svým kamarádem, kterého jako jediného stihl poznat – jmenoval se Patrick Walles a zdál se velice milý a zábavný. Z něj a Waricka se stala prakticky nerozlučná dvojice.
Když právě probírali famrfpál a jejich názory na něj, ozvalo se hlasité „PUK“ a u Warickových nohou se zjevila maličká postavička. Patrick nechtěně vyjekl, vzbudil tak zbytek pokoje. Všichni kluci se shromáždili kolem oné postavičky. Chvíli na ni vyděšeně hleděli, až jeden z nich konečně potichu zašeptal „Lumos“ a hůlka posvítila na podivnou bytost. Byl to skřítek! Byl celkem podobný těm domácím, co jim vaří…
„Nečum tak blbě!“ vystřelil přisprostle skřítek a štípl jednoho z kluků do nosu. Ten se s bolestivým kvílením odpotácel a švihl sebou do postele.
„Čaués, Waricku! Přišel jsem tě pozvat na noční procházku.. Do Zapovězeného lesa. Bereš?“
Warick si skřítka chvíli zvědavě prohlížel, ale představa nočního dobrodružství se mu poměrně zamlouvala. Kývl, i když měl strach…
5. kapitola - Zapovězený les
Paul Brewer
Zatímco Ondina pokojně spala, u Waricka probíhalo drama.
Po tom, co se zjevil skřítek, nikdo ani necekl. Waricka překvapilo, proč oslovil skřítek zrovna jeho, ale vidina nějakého tajného nočního dobrodružství ho vzrušovala. Věděl, že do lesa se nesmí, ale pravidla jsou přece od toho, aby se porušovala, blesklo mu v hlavě.
„Tak dobře… A to půjdu sám?“ zeptal se skřítka, který se zasmál. „Hahá, tak dobře, vemem s sebou ještě jednoho člobrdu, ale víc ne, musíme bejt tichý jako laňky.“ Waricka okamžitě napadla Ondina, ale jak si hned uvědomil, ta byla zachumlaná v postýlce v Nebelvírské věži. Vždycky podnikali takové výpravy spolu. Tohle bude jako znak toho, že já jsem Warick a ona Ondina, nemůžeme být věčně spolu!
Popravdě jí trochu záviděl, ale přece si to nepřizná. Teď je to on, kdo zažije první nějaké dobrodružství a bude se tím moc chvástat před ní ve Velké síni. Při té představě se usmál a promluvil: „Tak s sebou vezmem ještě Patricka, ne?“ otázal se skřítka, který přikývl, a pak na Patricka, který se však nadšeně vůbec netvářil.
„Cože, do Zapovězeného lesa? Ty ses zbláznil! Vždyť jsou tam vlkodlaci, upíři a kdo-ví-co-ještě!“ vychrlil a pokračoval: „Můj děda mi povídal, že když byl ve škole, tak se tam šli jednou podívat, málem se ztratili a potom dostali hrozně školních trestů a málem je vyhodili! Ne, tam mě nikdo nedostane!“
Waricka to mrzelo, ale nic neříkal, v duchu si opakoval, že tam prostě půjde. Ostatní chlapci se tvářili taktéž bojácně a on je nechtěl k ničemu přinucovat. Obrátil se na skřítka.
„Fajn, půjdu sám,“ oznámil skřítkovi.
„Tak to je velice fajné, že do toho půjdeš se mnou... mimochodem, menuju se Truppy,“ řekl skřítek nakysle. „Možná, žes měl jít za sestrou do Nebelvíru. Chytni se mě.“
Warick nechápal, o co jde, ale uposlechnul skřítka. Jednou se rozhodnul, že tam půjde, a tak se s rozklepanou rukou a se strachem skřítka chopil.
Ozvalo se hlasité PUF a z ničeho nic se oba dva objevili na školních pozemcích před chatou pana školníka Lerneje Servista, který kromě školnictví má na starosti styk mezi skřety a kouzelníky v celé Anglii. Skřítek se tvářil velice vážně a Warick si připadal velice nemístně v pyžamu na školních pozemcích u skřítka a najednou ho zaplavil pocit, že chce jít zpátky do ložnice, a to hned. Krom toho měl z toho přemístění hodně nepříjemný pocit v žaludku.
Už byla tma a tak jen stěží viděl. Vedle v chaloupce se svítilo. Skřítek se zvednul, popadl Waricka za límec a táhnul ho rovnou k chaloupce, kde zaklepal a ve dveřích se objevila tvář skřeta, tedy školníka Lerneje Servista.
„To je načase, už jsem si myslel, že nepřijdete,“ promluvil hrubým hlasem a popadl dvě lucerny. Jednu dal Warickovi a jednu sobě. Warick si připadal jako v nějakém zlém snu a lucernu sotva udržel, tak moc se mu třásla ruka. Pomalu kráčeli k lesu a Truppy se neustále ohlížel. Warick se hrozně moc bál, a jako by mu přimrznul jazyk. Nebyl s to říct jediné slovo a společně se vydali stezkou v lese kamsi dál. Waricka už začaly bolet nohy, když došli ke svému cíli a Warick úžasem vyjekl. To, co spatřil, ho opravdu překvapilo a zároveň vyděsilo.
Uviděl svázanou Ondinu a ještě jednu dívku z Nebelvíru, kterou neznal jménem, jak leží nehnutě na mýtince.
Vyjekl a rozběhl se za ní.
6. kapitola – Skřítkovo odhalení
Elle Annie Green
„Ondino, Ondino, prober se!!!“ křičel Warick a jako šílený třásl se svou sestrou.
„Co se jim stalo?“ dožadoval se vysvětlení, zatímco zuřivě odvazoval Ondinu i tu druhou dívku.
„Proč jsou tu tak svázané, co se jim stalo?!“ opakoval pořád dokola, ale ani skřítek, ani školník Servisto nic neříkali.
Truppy se zase jen rozhlédl kolem a školník rychle začal něco kolem sebe sbírat. „Tak můžete mi odpovědět?!“ zařval Warick
„Ehm, no víš,“ řekl Truppy pomalu, „našli jsme je tady tak svázané už hnedka dneska brzo v podvečír. Museli jsme ti snad něco říct, tak se jako laskavě nerozčiluj, jó, ty kluku! My jsme ti chtěli jenom pomoct!“
Ale to už se Warick vydal nahoru k hradu sám pro pomoc, takže už neslyšel, jak malý školník říká skřítkovi: „Tohle jsme si nedomluvili, měli jsme je zabít hned, jak jsi je sem přinesl!“ Skřítek něco sprostě odsekl a školník jen zavrtěl hlavou a pod vousy si zabručel: „Tohle ti teda opravdu nedaruju.“
„Můžeš mi jako nějak vysvětlit, co jste tam dole v lese s Ester dělaly?“ ptal se Warick svojí sestry poté, co se konečně dozvěděl jméno její kamarádky a co ji a Ester vytáhl s pomocí Patrika z lesa. Patrick se ale potom odmítl vrátit na kolej, tak byli všichni čtyři na ošetřovně, která by jinak byla prázdná.
„No, víš, já vlastně nevím. Šla jsem večer normálně spát, ale pak jsem se vzbudila a šla jsem na záchod… potkala jsem tam Ester, tak jsme si začaly povídat, a když jsme spolu tak mluvily, někdo Ester trefil zezadu do hlavy nějakým divným omračujícím zaklínadlem.“
„Kdo tam mohl být? Na dívčích záchodech a v noci?“ vyhrkl Patrick, ale Ondina jen pokrčila rameny.
„Začala jsem křičet a najednou zezadu za mnou někdo vyskočil, bouchnul mě do hlavy a něčím mi zacpal pusu. A pak si pamatuju jenom bolest a takové tupé opojení, nevím, co to bylo. Nevím, jakto že jsme byly pak v lese… Hele, já už fakt nic víc nevím, mohl bys mě teď už nechat odpočívat, bolí mě hlava a něco mě pálí na krku. Hele, tak mohl bys…“ Ondina ale tuhle větu nedořekla, Warick se totiž k ní naklonil a odhrnul jí vlasy z krku.
Uviděli dvě hluboké malé jamky, jakoby od zubů. Ondina zrychleně dýchala a Warick i Patrick fascinovaně i zhnuseně zírali na její obnažený krk. Ondina se ale Warickovi vytrhla a sesula se na polštář. Oba chlapci byli neschopni slova.
„Musíme se nějak spojit s Truppym, ten jediný bude vědět, co se stalo!“ řekl po chvíli Warick Patrickovi. Patrick jen přikývl a začal se rozhlížet po jejich teď už vylidněné společenské místnosti, kam právě s Warickem vběhli.
„Je to dobrý, nikdo tady není.“ řekl Patrick po důkladném prozkoumání kruhovitého pokoje. „Ehm, ehm,“ odkašlal si Warick, „Truppy… Truppy? Mohl by ses nám prosím ukázat?“
„Ale ano, já vždy říkám, že PROSÍM pomůže jako to nejlepší zaklínadlo!“ ozvalo se z jednoho kouta a s hlasitým PUK! se před nimi objevil skřítek.
„Volal mě zas někdo? Moje práce nespočívá jen v poflakování se kolem malých kluků. Co zase chcete?“
„Chceme vědět, co se doopravdy, slyšíš, doopravdy stalo v tom lese. A žádný věci typu ´v podvečír jsme je tam našli´ neberem. Chceme jen pravdu, rozumíš?“ řekl mu varovně Warick a skřítek se bázlivě přikrčil.
„Ach jo, tak dobře“, řekl skřítek a posadil se na postel. „Víte, měli byste jako vědět, že i když sem, co sem, sem hodnej, a nikomu jsem neublížil. Víte, já jsem poloupír. Nejsem stoprocentní, ale pořád jsem.“
Oba chlapci ohromeně zírali.
„Dneska pozdě odpoledne jsem měl opravdu žízeň, neměl jsem nikoho, koho bych moh kousnout, tak jsem se jen tak porozhlížel po Vstupní síni. Uviděl jsem nějaký moc hezký holky, tak jsem si řek, proč nekousnout, nic hroznýho se jim přece nestane, ne? Tak jsem to udělal. Počíhal jsem si na ně na dívčích záchodech. Trošičku jsem je omráčil a odnesl jsem je do lesa… Nic se jim nestalo, jenom pak byly trochu malátný. Ale kousnul jsem je až potom, co jsme je s Lernejem svázali, tvoje sestra se teda panečku bránila!“ řekl furiantsky a ukázal na Waricka. „No, ale pak se to zvrtlo. Zatímco jsem pil, přikradli se tam nějací opravdový upíři a Lerneje i mě omráčili. Pak se ale ozval nějakej výbuch a od tý Ondiny, nebo jak ste říkali, že se menuje, to jednoho z nich, co se na ni sápal, odhodilo. Ten druhej u tý její kamarádky se tak lek, že začal najednou strašně utíkat pryč, a ten odhozenej utíkal hned za ním. Lerneje sem musel postavit na nohy sám, omráčili ho teda pořádně, to vám řeknu! A pak jsem se vydal za tebou. To je všechno.“
Warick i jeho kamarád si oddechli, holkám se nic vážného nestalo!
„Jo, ale něco sem zapomněl: mé kousnutí těm holkám nic neudělalo, ale když se smísí můj jed s jedem opravdových upírů, je z toho smrtící kombinace. Ondině i její kamarádce teď zbývá asi…“ začal to počítat, „asi tak 12 hodin života, víc ne.“
Patrick se jen šokovaně díval jakoby skrz zeď, Warick se proti zdi dokonce rozběhl a mlátil do ní pěstmi jako šílenec. „Copak není proti tomu nějaký protijed?!“ ptal se Patrick.
„No, myslím, že mléko dvourohého jednorožce, jinak nic. Ale těch žije v Zapovězeném lese jen pár, asi tak čtyři, víc ne, ty teď ve tmě nenajdete!!“ křičel za nimi skřítek, protože oba chlapci se rozběhli ven, pryč z bezpečné a teplé místnosti, a dolů, dolů do temného lesa, získat mléko jednorožců a zachránit tak obě dívky...
7. kapitola - Já je pomstím
Ann Lila Carter
Warick a Patrick běželi, co jim jen síly stačily, do Zapovězeného lesa. Ani jeden z nich nevěděl, kde dvourohé jednorožce hledat, ale poháněla je touha zachránit obě dívky. Běželi s větrem o závod a ani nevěděli kam, nebylo tedy k podivu, že když se za chvíli zastavili, ani nevěděli, kde jsou.
„Myslím…“ ztěžka oddechoval Patrick. „Myslím, Waricku, že jsme se asi ztratili.“
Warick mlčel, protože si byl vědom, v jak prekérní situaci jsou a nepotřeboval to připomínat.
„Možná, že bychom měli hledat ty… jak to jen říkal… ty dvourohé jednorožce, jo. Hehe, dvourohý jednorožec, to je srandovní!“ snažil se Patrick odlehčit situaci.
„Ty ses snad úplně zbláznil, Patricku! Nevidíš, jak je to vážné?“ okřikl ho Warick.
„No promiň, no…“ houkl Patrick. „Ale místo neustálého napomínání bys mohl přemýšlet, jak najdeme ty… no zkrátka ty dvourožce.“
„A proč zrovna já?“ ohradil se Warick. „Když jsi tak chytrý, tak vymýšlej ty!“
„Ty jsi tady šéf,“ ušklíbl se Patrick.
„Nebudeme se přece hádat,“ projevil Warick konečně svou mrzimorskou nehádavou povahu. „Nemělo by to cenu.“ Patrick přikývl.
„Jenže jak je najdeme? Nemáme se koho zeptat, tohle není vlakové nádraží,“ uvažoval Warick. Patrick se užuž nadechoval, aby mu odpověděl, ale v ten okamžik tam vtrhl nějaký osamělý kentaur.
„Co tady děláte, lidská mláďata?“ vyhrkl zlostně.
„Jé, Waricku, a co kdyby nám pomohl tady pan… eh, pan…“
„Jsem Avonlad, neobyčejný kentaur! Ostatní mého druhu vám v žádném případě nepomohou, zato já jsem ochoten přijímat úplatky,“ představil se kentaur.
„Máš nějaké peníze?“ zeptal na rovinu Patrick Waricka a ukázal mu prázdné kapsy.
„Obvykle s sebou něco nosím, pro jistotu,“ kývl Warick a chvíli doloval rukou v kapse, až konečně vytáhl stříbrný srpec.
„Srpec? Za srpec vám tak maximálně řeknu, že jsem kentaur,“ posmíval se Avonlad.
„Víc nemám,“ posmutněl Warick. „Ale co třeba provést výměnu?“
„Jakou výměnu?“ zeptal se Avonlad.
„Informaci za informaci. Přesně uprostřed Zapovězeného lesa je obrovský strom, ten poznáte. Vyvrátíte ho z kořenů a budete kopat, kopat a kopat, dokud nenarazíte na beton. Ten je ale doopravdy hodně hluboko. No a až narazíte na ten beton, musíte tam udělat díru, a tam v tom betonu je velká truhlice, ve které je poklad – spousty a spousty galeonů,“ vymýšlel si honem Warick.
„Hm, tak fajn, co chcete vědět vy?“ netrpělivě podupával kopytem Avonlad, který zjevně netoužil po ničem jiném, než konečně vyrazit.
„Kde najdeme dvourohý jednorožce?“ vypálil na něj Patrick.
„No dobře, řeknu vám to, ale je to přísně tajný! Slibte, že to nikomu neřeknete!“
„Slibujeme,“ odpověděli jednohlasně oba chlapci.
Kentaur se k nim naklonil a zašeptal: „Dvourohý jednorožec tady je. Jsou ale už jenom dva. Onehda někdo tři zabil a nedlouho poté se té klisně, co přežila, narodilo mládě. Je ještě malinké a klisna vás může i zabít, jak se k němu přiblížíte, je na tohle hrozně choulostivá.“
„A kde je najdeme?“ nevydržel to Warick. Avonlad si ho změřil vyčítavým pohledem, než pokračoval.
„Je to tady kousek, na mýtince,“ řekl.
„A jak se dostaneme zpět do hradu?“ zeptal se Patrick.
„Víte co, půjdu s váma a pak vás zpět do hradu odvedu… Ta informace byla skvělá,“ usmál se Avonlad a vydali se na nedalekou mýtinku.
Na mýtince však nebylo nic, kromě spousty stříbřité krve.
„To není dobré,“ zamumlal Avonlad a rozhlížel se kolem sebe. „To vůbec není dobré, dvourozí jednorožci jinam než sem nechodí.“ Chvíli bylo ticho, což však brzy přerušil tlumený výkřik. Patrick si rukou zakrýval ústa a prstem ukazoval někam do trávy. Warick se tam rychle podíval a srdce se mu na okamžik zastavilo – v trávě tam leželi ti nejúchvatnější tvorové, jaké kdy viděl, a bohužel byli oba mrtví.
„Ale… určitě jsou ještě nějací další, že ano?“ ptal se vyděšeně.
„Ne,“ zavrtěl Avonlad smutně hlavou. „To byli poslední na světě.“ S Warickem se zatočil celý les a upadl na zem.
Když se probral, bylo mu podivně teplo. Ležel na ošetřovně, kde však jejich školní ošetřovatelka nebyla – nikdo jí o děvčatech nic neřekl. Nad ním se s poněkud starostlivým výrazem skláněli kentaur Avonlad i skřítek Truppy, Patrick měl v očích výraz naprostého zoufalství.
„Ondina,“ zašeptal Warick. „Kde je moje sestra?“ Odvedli ho k postelím, kde Ondina i Ester ležely.
„Sestřičko,“ vzlykl Warick. Ondina se zavrtěla a probrala se.
„Není mi vůbec dobře…“ zamrmlala. „Strašně mě bolí krk.“ Warick se ani nesnažil potlačit slzy.
„Myslím, že jsem se ždibec přepočítal,“ ozval se skřítek. „Zbývá už jenom asi čtvrthodina.“
„Zbývá? Na co?“ ptala se zmateně Ondina. Warick se rozplakal.
„Ondino,“ začal Patrick. „Tobě a Ester zbývá už jenom čtvrthodina.“
„Čtvrthodina čeho? Tedy… aha.“ Ondina pochopila a taky se dala do pláče.
„Co se to děje?“ Ester se za zvuku pláče dvojčat probrala. „Je mi…“ nedořekla, protože ji najednou popadl strašný záchvat kašle. Patrick ji držel za ruku a neudržel pláč.
Ester se ještě chvíli dusila a pak vydechla naposled. Patrick jí přikryl obličej dekou a svůj obličej skryl do dlaní.
Warick po celou tu dobu Ondinu objímal a zakrýval jí uši, aby nic neslyšela, ani neviděla, jeho sestra ale nebyla hloupá.
„Já ještě nechci umřít,“ vzlykala v záplavě slz.
„Mám tě moc rád, sestřičko,“ vymáčkl ze sebe Warick a hladil Ondinu po tváři.
„Já tě taky moc…“ Ondina se začala dusit, stejně jako Ester a stejně jako Ester se i ona po chvíli udusila.
Truppy s tlumeným prásknutím zmizel. Warick přikryl Ondině obličej dekou, stejně jako to udělal Patrick Ester, a se zarudlýma očima se napřímil.
„Přísahám při samotném Bohu, a vy, Patricku a Avonlade, vy jste mi svědky, že Ester Longovou a hlavně Ondinu Niedelsonovou pomstím! A pomstím se na všech – na tom mizerném skřítkovi, školníkovi, upírech, ale i na těch, co zabili ty jednorožce! Pomstím se – i kdyby mě to mělo stát život.“
8. kapitola: Poslání
Sophia Glis Glisová
„Pane Niedelsone, pane Niedelsone, proberte se!“
Warick ucítil, jak s ním někdo silně třese. Otevřel oči a uviděl ženu v bílém ošetřovatelském hábitu. Zmateně se rozhlížel okolo. Ležel na ošetřovně a muselo být už nejméně dopoledne, protože přes bílé záclony sem pronikaly jasné paprsky slunce.
„Kam jste je odnesli? Co jste s nimi udělali?!“
„Měl jste jen nějaký hrozný sen, chlapče,“ položila mu ošetřovatelka ruku na rameno v uklidňujícím gestu. „Křičel jste něco o pomstě a o upírech, a dokonce o panu školníkovi!“
„Ale jak to tedy - kde je Ondina? Ondina tedy neumřela?“ vykřikl Warick s náhlou nadějí. „Ale to, že jsme byli s Patrickem v lese, to přece nebyl sen? Co je vlastně s Patrickem? Jak jsem se sem dostal? Je tu někde ten školník? A kam zmizel skřítek Truppy?“ kladl zmatený Warick jednu otázku přes druhou.
„Vaše sestra je v naprostém pořádku, nebojte se. Co vás to napadlo, studenti prvního ročníku a vydat se v noci do Zapovězeného lesa?“ Ošetřovatelka zpřísnila tón hlasu. „Přinesl vás pan Avonlad, musel jste omdlít, našel vás na nějaké mýtině… takový nerozum! Ale počkejte, za chvíli přijde za vámi vaše kolejní ředitelka, ta už si to s vámi vyříká – dostanete určitě školní trest!“
Warick byl čím dál víc vyjevený. Hlava mu třeštila a snažil se rozpomenout, co se doopravdy v lese stalo… ale nejdůležitější bylo, že Ondina žije! Žije!
Ozvalo se rázné zaklepání na dveře. Prakticky vzápětí, skoro dřív, než ošetřovatelka zavolala „dále, prosím!“, vešla do místnosti starší profesorka a Warick si uvědomil, že už se s ní setkal. To ona řídila zařazování. Je to tedy jeho kolejní ředitelka!
„Mafaldo, prosím, kdybyste mohla - “ naznačila krátkým pohybem hlavy a zdravotnice přikývla a s lehkým pokynutím na pozdrav beze slova opustila ošetřovnu.
„Tak se tedy zase setkáváme, pane Niedelsone,“ poznamenala ředitelka s nevyzpytatelným výrazem. „Mimochodem, mé jméno je Regnatrix Austerová, kolejní ředitelka Mrzimoru a vyučující Obrany proti černé magii,“ podala zkoprnělému Warickovi ruku.
„Patrně vám dlužíme jisté…vysvětlení,“ dodala, když Warick vykoktal své „Tě-těší mě.“
„Mrzí mě, že jsme vás museli podrobit trochu…hm…nestandardní zkoušce, ale bylo to nezbytné.“
„Zkoušce? Můžete mi prosím konečně říct, o co tady jde?“ Warick stále nic nechápal.
„Prokázal jste překvapivou odvahu a velkou oddanost své sestře, ale bohužel také značnou dávku nerozvážnosti.“
„Odvahu… vždyť jsem nic nedokázal, omdlel jsem tam jak špalek a Ondině jsem nepomohl…zklamal jsem,“ hlesl sklíčeně Warick.
„Vždyť je vám pouhých jedenáct let, chlapče drahý,“ řekla profesorka překvapivě měkce, „ještě se máte hodně co učit. Ale myslím, že v budoucnu dokážete být své sestře oporou, jakou bude potřebovat při svém poslání. Ve své zkoušce jste obstál. Odpusťte, že to muselo být tak drsné…“
„Poslání? Jaké poslání?“ vyhrkl Warick, ale profesorka Austerová ho gestem umlčela. „O tom později, Waricku. Až přijde čas. Jen jsem vás chtěla ujistit, že my tady v Bradavicích máme věci pod kontrolou více, než si myslíte. Přece bychom nenechali po školních pozemcích bez dozoru potulovat upíry. Pan školník i Truppy jsou spolehlivými bystrozorskými spolupracovníky ministerstva kouzel.“
„Ale co ti upíři? A jednorožci? Ti byli doopravdy mrtví?“
„Žádné upíry jste přece neviděl. Víte jen to, co vám řekl Truppy,“ upozornila ho profesorka. „To, co chtěl, abyste si mysleli.“
„A dvourozí jednorožci?“
„Víte, Waricku, žádní dvourozí jednorožci v lese nikdy nežili,“ pousmála se profesorka. „To byste věděl, kdybyste se předem trochu podíval do učebnic,“ dodala káravě, ale v očích jí zasvitly veselé jiskřičky.
„Jejich úlohy se laskavě ujali dva zvěromágové z Ústředí bystrozorů. A na vaši sestru a její kamarádku jsme bohužel museli použít menší spoutávací kouzlo,“ připojila téměř omluvně.
„Takže jste si z nás udělali blázny? Nevadí vám, že jsem strachy málem umřel?“ vybuchl Warick, ale vzápětí si uvědomil, že mluví s kolejní ředitelkou Mrzimoru. „Promiňte, madam,“ řekl přidušeně.
„Já vím, bylo toho dneska na vás dost, hochu. Ale tiše. Madam Mafaldu necháváme při tom, že jste se do toho lesa vypravili z obyčejné klukoviny. Koneckonců to tak zpočátku i bylo. Není právě rozumné chodit v noci s do Zapovězeného lesa se skřítkem, kterého vůbec neznáte. Na druhou stranu, i odvaha riskovat může být někdy potřebná. Později to poznáte sám. – Tak, pane Niedelsone,“ řekla profesorka najednou úplně jiným tónem a mnohem hlasitěji, „abyste si pamatoval, že v Zapovězeném lese nemáte bez dozoru profesora co pohledávat, dostavíte se pozítří v pět hodin odpoledne do kanceláře pana školníka ve druhém patře a budete se hlásit k vykonání školního trestu. Pan Servisto už vám nějakou tu prácičku zadá.“
Warick na ni vytřeštil oči, ale když si všiml, že nepatrně přimhouřila jedno oko a téměř neznatelně ukázala někam za něj, ohlédl se a ve dveřích uviděl ošetřovatelku, která se vrátila.
„Promiňte, paní ředitelko, ale je tady slečna Niedelsonová, mám jí říct, aby přišla později?“
„Ale ne, už jsem na odchodu, Mafaldo. Jen ať jde dál, její bratr ji určitě rád uvidí. Tak nashledanou, pane Niedelsone, a nezapomeňte, pozítří v pět ve druhém patře.“ A než se Warick zmohl na slovo, byla profesorka Austerová pryč.
Vzápětí se ozvalo váhavé zaklepání a za pár okamžiků vešla Ondina. Vypadala úplně v pořádku, ale měla v obličeji výraz, jaký u ní neznal.
Warick se bleskově na posteli posadil a sestra mu vletěla do náruče.
O ilustraci tentokrát nehlasujeme, protože máme v tomto kole opět jedinou. 
