Blázen a klobouk počtvrté

Čas utíká jako voda, a tak skoro ani není překvapením, že zase nadešel čas, kdy se jedna bláznivá žlutá prefektka vydala za Moudrým kloboukem. Na její obranu nutno říci, že opravdu nemá za koníčka to, že mu pravidelně přivozuje skoro infarkty. Ona je jen tak trochu blázen. A kdo to neví, ten to brzy pozná. =D

Hogwartský hrad je charakteristický tím, že v každou noční i denní dobu tu někoho potkáte. A je jedno, jestli je sedm hodin večer či ráno, dvě hodiny v noci, či půlnoc. Právě v poslední zmiňované době tu ale potkáte docela dost lidí. Většinou to jsou navíc starší studenti či profesoři - občas nějaký ten duch či "prasinkář". Mladou krev tu skoro nikdy nepotkáte, protože ta spořádaně spí ve svých malinkých barevných postýlkách v těch malinkých barevných kolejních místnostech. Co sem ale ty větší vlastně v tuto dobu přivádí? Někdo by mohl říci, že se marně pokoušejí vyzpovídat Půlnočníčka. Nebo že jejich síla zvyku vstávat o půlnoci na zapsání seminářů je tak silná, že to prostě a jednoduše praktikují každý den.
Jenže pravda je úplně a úplně jiná. Jistě teď vás napadne, že loví bazilišky či jinou havěť, ale stále jste na omylu. 
Oni si totiž brousí své meče hůlky na ty zlovolné, husinu nahanějící příšery ve sklepení. Právě po půlnoci se jim totiž dobije jejich kouzelnická zázračná energie na soubojování a oni mohou směle vytasit hůlky, klíče, váčky na kořist, berle (pro jistotu), svačinu a pití (no co, v tom sklepení se ztratí každý druhý). S tímto nákladem se pak mohou vydat vzhůru do sklepení... 
Jenže... každý, kdo tam chodí, zná i to čekání na příliv nové energie... nuda, čekání, zívání, kontrolování zásob,... a jednou takhle o půlnoci tam u mrzimorského kolejního stolu čekala i Elizabeth. Vesele si seděla na lavici v žlutém županu, kopala nožičkama a u toho si pískala. 
Když v tom ji něco zaujalo. Tam, přímo před profesorským stolem stála stolička. A na té stoličce neležel nikdo jiný než Moudrý klobouk. Jako vždy starý, ošumtělý, záplatovaný. 
Zvedla se tedy ze svého místečka a přemístila se na zem před klobouk. Ten potichu pochrupoval,  až se mu chvěla krempa. Eliz přemýšlela, jak ho šetrně vzbudit. Nejprve zkusila zaklepat o podlahu, následně i o stoličku, ale klobouk dál spal. Nakonec se k němu naklonila a v místě, kde by teoreticky měl mít ucho, zašeptala: „Klobouku?"
Reakce se dostavila okamžitě. Klobouk se s tichým výkřikem pobral a málem slítl ze stoličky. Když se už stihl rozkoukat a rozdýchat tento nepěkný zážitek (přeci jenom už není nejmladší),  velmi ošklivě se na Elizku zahleděl. „Ty?!" 
Žlutá si povzdechla. Vzbudila klobouka, aby náhodou nezaspal a takhle se jí odvděčí. „No, vidíš tady někoho jiného?" 
„Merlinužel ne," povzdechl si zase klobouk, protože si uvědomil, že rozhovoru no. 4 se prostě nevyhne. 
„No co se dá dělat. Co nováčci?"
„Stejný jako každej rok," odpověděl nabručeně klobouk.
„Nějaký blázen?"
„Naštěstí ne."
„Jak to myslíš - naštěstí?" podívala se na něj nechápavě.
„To bys nepochopila."
„Hele, já nejsem tak blbá, jak vypadám!" ohradila se. 
„Myslíš?" kouknul se na ni přes obroučky brýlí, které stejně neměl. Ale to je detail.
„Jo, myslím! Ty už jsi jako Ave, to snad není možný," nepatrně se rozčílila. 
„Budeš mě otravovat ještě dlouho?" povzdechl si.
„Já tě neotravuju!"
„Otravuješ!"
„Ale nene!"
„Jak to můžeš vědět?"
„Vždyť jsem na tebe hodná - nosím ti kuře a povídám si s tebou," ohradila se.
„Taky pravda," rezignoval klobouk. „Hele, nechceš už jít? Támhle vidím nějakýho červenýho, co se dere ze sklepení o berlích."  Klobouk mávnul špičkou  ke vchodu do síně a přitom si gratuloval, že vyhrál sázku s tlející zombie. Ta si totiž myslela, že ten červenej toho kyklopa dá... tak trochu se spletla.
„Fakt?" koukla se tam. „Jé, Oliver konečně nějakou příšeru neporazil! Já se jdu taky nechat zabít, tak se měj!" Ještě mu mávla a už byla tutam.

Pro ŽT Elizabeth Gibsonová

PS: Tu zombie jsem nedala, ale nebude mi odolávat věčně! MuKVÁ- Muhaha! =D