neděle 31. května 2009

Varování

Alienor Holubová

Ruce země k nebi se vzpínají,
skrz stromy holé.
Země se tím netají,
že poslední výstraha to je.

Poslední výstraha pro lidi,
přestaňte mi ubližovat.
Nebo každý z vás uvidí,
že budete se muset jít schovat.

Před zlobou mou,
která bublala stovky let.
Zažijete, co mé síly dokážou,
Bouřit, doutnat, hořet, mrazit v led.

Dejte si na mě pozor,
hodně vzteku na vás mám.
Přestaňte mě ničit,
a já vám pokoj dám.


Pokud se vám báseň líbí, autorka výslovně povoluje její kopírování a další šíření, aby varovaných bylo co nejvíce a tu naši Zemi jsme si dále neničili...
---

Magíci sú tu!

Aktuálně z hradu Lucy Koralka

Dneska na hrade nastal doslova chaos. Každý sa zaujímal o to, kam zmizla statistika a čo bude na jej mieste. Pán riaditeľ študentov upokojil a oznámil im, že statistika sa premiestnila do statusu a prázdne miesto po statistike sa čoskoro zaplní. Každý v tej chvíli vo VS začal byť netrpezlivý. Študenti medzi sebou sa začali dohadovať o tom, čo tam nové môže byť. Cez rôzne teórie súvisiace s famfrpálom až po absurdné veci :]
Záhada nenechala na seba dlho čakať a už pred obedom študenti mali možnosť zistiť čo nového pribudlo. Claire Magic – žltá prefektka zjedla vo VS fazuľku a zrazu z ničoho nič - Magíci! Milé osadenstvo hradu Magíci sú tu! Každý utekal do svojej kolónky- Magíci a zisťoval ako ich môže získať, celkový počet bodov, ktoré môžete za nich získať, je 950.
V tej chvíli každí človiečik vo VS začal jesť bertíkové fazuľky , riešiť kvízy, meniť účesy, kupovať klietky pre sovy, kupovať sovy :] zoznam je dlhý, čo môžete spraviť, abyste získali Magíka.

Oresta Vianueva snědla Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak
Oresta Vianueva získala magíka s názvem "To je dobrota!"
Ginevra de Naga získala magíka s názvem "Sluší ti to"
Ginevra de Naga navštívila kadeřnictví na Příčné ulici a změnila svou image.
John Werewolf získal magíka s názvem "Vzbuzuj respekt"
John Werewolf získal magíka s názvem "Co můžeš udělat dnes"
John Werewolf se dopuje energetizujícím dryákem.

Jeden obzvlášť nepríjemný Magik - Uaaaaa sa dá získať, ak vám niekto pošle Huláka. VS sa stala miestom plného hluku. Jeden hulák cez druhý sa prekrikovali a študenti si len zakrývali svoje uši. Tí, čo si chceli zachovať aspoň zvyšky sluchu ušli z VS von, to predýchať.

Viacerí študenti spozorneli pri kolónke Godrikovo údolie. Žeby to znamenalo, že čoskoro sa funkčne otvorí?

Jedna vec je istá, Magíci doniesli zo sebou na hrad život. VS konečne ožila, študenti začali usilovne pracovať aby získali čo najviac Magíkov. Subojový klub bol zrazu plný študentov, herňa u Čmouda sa tiež zapojila, Ďáblova jáma zažíva doslova nápor študentov, silácky ring sa tiež dostal do kurzu a nesmiem zabudnúť ani na obľúbené čaroku :]

„Magíci, vítajte medzi nami“! :]

Riaditeľova kačička

(Komentář přináší Lucy Koralka)
Asi každý na hrade vie, že pán riaditeľ má múdru a všemohúcu kačičku. Boli o nej popísané rôzne báje, historky a každý na hrade si o nej šepká. Počet súťaží, kde bolo treba kačičku nakresliť alebo o nej napísať báseň, bolo mnoho. Nejako som si zvykla na to, že kačička je súčasťou hog - jej neoddeliteľnou súčasťou, myslím, že na hrade ani nie je študent, ktorí by o nej nevedel. Ale tu sa už treba zamyslieť. Toľko oslavovaná každým poznaná kačička a ja som ju ešte nikdy nevidela na vlastné oči! Celé štyri roky, čo študujem na hrade, som na vlastné oči neuvidela ani kúštiček z riaditeľovej kačičky. Kde sa kačička nachádza? Celé dni je zatvorená len v riaditeľovej kúpeľni? A ako vlastne vyzerá? Videla som veľa obrázkov žltej kačičky, ale naozaj tak vyzerá? A existuje vôbec?
Milí čitatelia, ak ste riaditeľovu kačičku videli na vlastné oči a dokonca ste sa s ňou pozhovárali, pošlite nám svoj zážitok a obrázok kačičky, ako vyzerá - na mail Trimela.
My čo sme ju dosiaľ nevideli, môžeme len špekulovať o jej výzore. Môže byť zelená, oranžová, ružová s bielymi bodkami. Dokonca môže byť dúhová, čierna alebo vyzerať ako čert či anjel. Podôb kačičky môže byť veľa a nám ostáva len dúfať, že sa nájde niekto, kto nám prezradí, kde sa kačička nachádza, čo robí a ako vyzerá a snáď jedného dňa kačičku stretneme vo VS.

pátek 29. května 2009

Může za to ten duch aneb příhoda z ošetřovny



Podivná historka od Alanise Olien Harlin

Vydala jsem se navštívit nemocné na ošetřovně. Sedla jsem si na postel, chvíli jsem se dívala do stěny a najednou se něco stalo.

„Uííííí…“ ozývalo se kvílení z rohů ošetřovny. Začala jsem se hrozně bát a zahrabala jsem se pod jednu volnou pokrývku. Naštěstí jsem tam nebyla sama (na ošetřovně, ne pod pokrývkou, aby to někdo špatně nepochopil ;)). Byla se mnou nebelvírská studentka Tartufa von Tarkin, takže jsme se bály spolu. Po chvíli se ozvalo mohutné „žuch“ a váza spadla ze stolku a rozbila se. Vyděsily jsme se a utíkaly jsme ke Třem košťatům - kde jsem já osobně,10minut před onou událostí na ošetřovně, trpěla dost silnou samomluvou - abychom prodiskutovaly to, co jsme právě slyšely na ošetřovně a taky proto, abychom tam už nemusely být :). A že jsme to prodiskutovaly pořádně :). Po několikatiminutové rozmluvě jsme přišly na to, že je na ošetřovně asi duch, protože Tarty slyšela podivné zvuky už předtím a že se tam dostal buď společně s včerejší bouřkou, nebo se prostě duchové množí, když je to jaro. Noc z 27.5. na 28.5. jsme se chystaly spát na ošetřovně, dopadlo to ale tak, že z přespání sešlo z důvodu toho, že se duchů moc bojíme a asi bychom tam nevydržely :). Společně ale doufáme, že si madam te Tiba případné nevítané návštěvníky ošetřovny ohlídá.

Dále k té mé samomluvě. Hodně jsem o tom přemýšlela, a asi jsem trochu divná. A mám strach, aby za to nemohli právě ti duchové. Je totiž možné, že se jeden z nich „rozpůlil“ a jeho polovina vlezla do mne, takže ve mně žije a já kvůli toho potom trpím samomluvou, protože mě on nutí mluvit. Takže Vás varuji – dejte si pozor na duchy (mám na mysli ty, které neznáte, ne ty naše kamarádské kolejní:) a neoddalujte se ode mne, když si budu mluvit sama pro sebe, může za to ten duch a já osobně myslím, že jsem psychicky úplně v pořádku!

A pokud máte někdo stejný problém, jako já, tak neváhejte a svěřte se mi.. Budu ráda, že nejsem sama ;).

čtvrtek 28. května 2009

Všední den žluté primusky


Zajímalo by vás, co vlastně takový člověk se zlatým odznakem na hábitu dělá? Teď máte jedinečnou možnost se to dozvědět. Článek pro nás napsala Felicitas Frobisherová.

Ráno vstanu (ano, i primusky musí vstávat, a zrovna u mě se to neobejde bez nadávek - vstávání je moje nejméně oblíbená část dne, proto po mně nikdy nic nechtějte dokud jsem v noční košili a neučesaná) a pokud mi v tom nezabrání mudlovské povinnosti, začnu obíhat svoje pravidelné kolečko po hradě (snídani hledáte marně, většinou nesnídám, pokud mi to někdo nepřipraví až pod nos, maximálně si někde ulovím kakao nebo čaj).
Složení je už léta neměnné, pořadí se občas změní. Tak tedy: sovinec (pokud mám zprávu nebo pokud potřebuji poslat zprávu nebo pokud je nutnost uklidit) – kolejka (zjistím, co je nového, zkontroluju Fouska, i když o něj se výtečně stará Lucy) – zasedačka (tam pochválím dobré nápady a zamítnu ty, které jsou z nějakého důvodu neproveditelné) – studentská rada – kumbál (abych se přesvědčila, že všechny bylinky jsou v sekci bylinky, famfrpálová výbava v sekci famfrpál, prostě abych zamezila nepořádku, protože ačkoliv uklízím z duše nerada, v kumbále musí být pořádek) – vývěska – úvodka – nástěnka s oslavencem (abych měla přehled, kdo má narozeniny, a pokud je to někdo žlutý, poslala mu dárek od koleje) – ředitelna (hlavně mrazící a mazací sekce, abych měla aktuální informace) – kabinet p.p. Serge (mám tak svoji sekci!) – Velká síň (kde si konečně na chvíli sednu, a přečtu si něco z Trimela nebo z jiného tisku, případně si popovídám s tím, kdo tam zrovna je, pokud je někdo takový).
Jednou za dva dny k tomu přibývá ještě Agentura Žlutá tlapa, tak tři dny před koncem termínu ještě výuka (to pak sedím ve Velké síni s pergamenama se zadáním úkolu před sebou a tvářím se, že něco dělám) a když je otevřená, tak Síň nováčků, moje nejoblíbenější místo na hradě. Občas zaskočím i na Ošetřovnu, abych jim tam vyvětrala, nebo nemocné jinak poctila svou přítomností.
Toto kolečko se opakuje několikrát denně, často samozřejmě zaskočím do kolejky nebo zasedačky i samostatně, bez toho, abych obíhala všechno ostatní, ale nejčastěji mě můžete nalézt právě ve Velké síni. U toho všeho mám ještě pořád zapálený krb, kde se sice občas tvářím, že se nenacházím, ale stejně jako Velkou síň ho po očku sleduji. (Takže kdo říká, že mě nemohl sehnat nebo že mě nikdy neviděl, tak kecá:D)
Můj den končívá pozdě v noci, kdy ještě naposledy oběhnu všechna důležitá místa na hradě a jdu celá uběhaná a příjemně unavená spát. Tohle je naopak moje nejoblíbenější část dne:)

A jak vypadá Váš den?
---

Beznaděj


Je to zvláštní, ale mladé básnířky píší mnohdy dosti pochmurně...
doufejme, že Jostein Lauierová pociťuje beznaděj pouze v rámci téhle básničky...

Poslední rudá růže
Která proplouvá tichou krajinou
Řekou plnou beznaděje
Slzavou a bouřlivou
Poslední růže
Způsobila radost a pak bolest
Rozlomila srdce
Propíchla krásu, zůstal jen smutek
Rudá růže
Darovaná z hrané lásky
Vyslaná změtí nápadů
Rozházela pohodu a štěstí
Poslední rudá růže
Která provoněla pokoj
V němž mladá tvář se usmívala
I naposledy zaplakala
Rudá růže
Zahozena ze skály
Která naposledy zachytila její vůni
I vůni jinou
Poslední růže
Uchopená dlaní něžnou
Třesoucí se a přec tak pevnou
Navždy zapomenutou
Poslední rudá růže
Ta která naposledy
Zachytila zrak i dech
Zemřelé duše
-----

Života běh

Po delší době tady máme básničku. Tuhle napsala Alienor Holubová.

Když narodí se človíček,
je to malý uzlíček.
Malýma očkama na svět se podívá,
s křikem na svět chodívá.

Je to kouzlo zrození,
bez nějž život není.
Uplyne nějaký čas,
miluje ho každý z nás.

Za nějakou dobu chce vše znát,
prstíčkama vše osahat.
Do ručičky vzít,
a pak na zem zahodit.

Uplyne rychle každé období,
rodiče se s ním často nazlobí.
Pak tento človíček vlastní děti má,
to co jeho rodiče také on prožívá.

Ve stáří čas neúprosný je,
on nedovede čekat.
Smrt človíčkovi přihraje,
ta asi nemusí ho lekat.

A tak náš človíček navždy odejde,
jeho tělo v zemi zetleje.
Však i bez něj čas jde dál,
kdo by o věčný život stál.

Nám však přeji život věčný,
ať každý má nás rád.
My dokážeme věci neskutečný,
a každého dokážeme rozesmát.

Huff! Huff! Hufflepuff!
--------

úterý 26. května 2009

Mrzimor vstáva k životu? Hurá!


Proslov kolejní ředitelky Mrzimoru
profesorky Letitie te Tiba

Zdá sa, že sa pomaličky preberáme.
A ja vám chcem za to poďakovať.
Ste to vy, kto dáva Mrzimoru život. Je to každý jeden z vás, kto sa zapojil, alebo urobil niečo pre svoju kolej a jej malé i väčšie víťazstvá. Každý, kto sa zapojil do kolejní súťaže či už to bolo maľovanie Fúzika, alebo hoci písanie komentárov k článkom v kolejním časopise. Každý, kto napísal akokoľvek maličký príspevok, každý kto usilovne sadal na koště v snahe pomôcť svojej koleji získať nejaký ten bod vo famfrpálovom utkání. Každý kto bol ochotný dať svoj čas a um a prihlásil sa vykonávať niektorú z voľných funkcií (trebárs zbieranie fazuliek pre nováčkov a hladošov). Každý, kto v snahe čokoľvek zlepšiť napísal pár viet v kolejní místnosti. Aj keď by to bolo iba „Ahoj, jak se máte?“ Aspoň sme videli, že vás máme a že sa máme pre koho snažiť čosi dosiahnuť...

Pamätám si, že keď som pred dvoma rokmi odchádzala na štúdijný pobyt a prenechala Mrzimor kolegovi Reninovi, Mrzimor spal. Keď som sa z ciest vrátila a keď som znova prebrala vedenie Mrzimoru, táto kolej ešte stále spala. Zdalo sa mi, že sa tu nič nehýbe... Ale už sa pohlo. A ja verím, že sa bude hýbať ďalej. Malá vlnka rozhýbe ďalšie a ďalšie kvapky ochotné k pohybu. Už sa na to teším. :) Ba nie, už teraz si užívam všetky naše aktivity a víťazstvá – malé i tie väčšie.

Začalo sa to fungujúcim časopisom. Technické problémy sme nejako obišli a hoci je náš Žlutý Trimeles teraz technicky a vzhľadovo jednoduchší, o to viac je zaplnený zaujímavými článkami. A pribúdajú nové články. A čo ma teší ešte viac, pribúdajú noví autori.
Len tak ďalej, každý jeden z vás môže prispieť k peknému obrazu Mrzimoru prostredníctvom článku, či svojho výtvoru, ktorý poskytne na uverejnenie. Možno ste niečo zaujímavé vytvorili do súťaže alebo ako DU. Nebojte sa podeliť. Mrzimorskí sa radi pokochajú zaujímavým dielom, ktoré vytvoril jeden z nich.
Ak si nie ste istí, či je vaše dielo „dosť dobré“ do časopisu, netrápte sa tým, od toho predsa máme šéfredaktorku, aby to posúdila. Zdá sa vám, že máme článkov dosť? Ani tým sa nemusíte zaťažovať, nech si robí ťažkú hlavu šéfredaktorka, ktoré články vydať a kedy ;-) Nie ste si istí pravopisom? Určite je lepšie napísať článok bez chýb, ale ak sa hmýria po celom texte – nič to – máme aj korektora, ten si na chyby posvieti ;-)

Ďalší hmatateľný úspech sme dosiahli vo famfrpále. Konečne si zas raz mohli Mrzimorskí z plného hrdla zakričať „Hurááá! Vyhrali smeeee!“ A nie len to, že sme vyhrali, vašu snahu a vytrvalosť ocenili aj súperi. Som na vás hrdá, že ste vydržali bojovať až do úspešného konca – a to aj vtedy, keď to už na víťazstvo nijako nevyzeralo. Cením si každú minútu každého z vás, kto v sobotu vysadol na metlu a bojoval. A myslím tým rovnako hráčov, ktorí sa podieľali na víťazstve proti Havraspáru, ako aj tých, ktorí sa všemožne snažili zmierniť prehru s favoritom školskej súťaže Zmijozelom. A tak isto budem hrdá na všetkých tých, ktorí sa budúcu sobotu postavia nebelvírskemu tímu. A keďže prekvapenia sa dejú, želám vám aj jedno sobotné, hoc priznávam veľmi nepravdepodobné prekvapenie – ďalšie víťazstvo.

Veď jazvec je vytrvalý a tvrdohlavý. Keď sa do niečoho pustí, len tak ľahko nepustí!


Aida Valemínka: 7. kapitola - Krbem tam a zpět

Od mrzimorského stolu se ozval nadšený potlesk. Aida vystoupila ze Sféry a posadila se na kraj lavice vedle dalších nováčků. Všichni ji zdravili, ti bližší podávali ruce, ti vzdálenější alespoň mávali. Aida cítila, jak jí červeň stoupá do tváří. Ještě nikdy nebyla středem takové pozornosti. Když byl zařazen poslední prvňák, Vyvolávači znovu zvedli ruce. Ředitel Sféře poděkoval za pomoc a znovu započal podivnou píseň. Čtyři studenti se k němu přidávali stejně jako předtím a Sféra se začala rozplývat do beztvarého kouře a postupně mizet. Za chvíli už po ní nebylo ani památky. Píseň utichla a celá pětice unaveně spustila ruce a uvolnila se. Ozval se hromový aplaus a Vyvolávači se šťastnými úsměvy vyhledali znovu svá místa u kolejních stolů. Z Mrzimoru byla dívka s bílými vlasy, která předtím stála po pravici ředitele. Přijala několik gratulací od svých sousedů a vyčerpaně složila hlavu do dlaní.
„To bylo teda něco! Příští rok bude Prvním Vyvolávačem určitě Erik, uvidíš! Už si na to brousí zuby dlouho...“ řekl jeden z jejích spolužáků svému sousedovi. „Blbost, já sázím na Eliáše, ten je mnohem lepší, i když je jen prefekt,“ prohlásil ten druhý. Oba se začali hádat. Aida pochopila, že být vybrán k vyvolání Sféry Rozhodnutí je zřejmě privilegium, po kterém touží nejeden student.
Vzápětí se všichni pustili do jídla, které jim přiletělo na stůl v okřídlených kouřících mísách jakoby odnikud. Tolik dobrot najednou Aida snad nikdy neviděla. Byly tu do křupava opečená kuřátka, steaky, ze kterých kapala šťáva, křehké filetky, spousta různobarevných salátů, všechny možné přílohy a polévky a nakonec se jim na stůl snesly i dezerty – pudinky v barvách kolejí (všichni se shodli na tom, že jejich žlutý vypadá ze všech nejjedleji), čokoládové dorty, ovocné dorty, věnečky, šátečky, řezy, vafle a mnoho dalších. Jídlo mizelo nevídanou rychlostí, jako kdyby studenti týden nejedli.
„He to vhdycky tahle dobhý?“ otázala se Aida s plnou pusou opečených brambor staršího chlapce naproti ní, který zrovna žvýkal kuřecí stehýnko.
„Jenom na začátku a na konci roku. Normální jídla jsou trochu střídmější. Ale neboj se, hlady tu ještě nikdo netrpěl,“ odpověděl s úsměvem.
„Ty jsi ředitelova příbuzná? Nebo je to jen shoda jmen?“ položil otázku, která vrtala hlavou všem. Studenti v nejbližším okolí začali jejich rozhovor zvědavě sledovat.
„Hm, je to můj dědeček,“ řekla stydlivě Aida.
„To muselo být skvělé, vyrůstat s takovýmhle dědečkem!“ obrátila se k ní jedna ze starších spolužaček.
Aida zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem ho neviděla, přišel nás navštívit jen jednou a to ještě tajně...“ přiznala.
To vyvolalo u stolu vlnu dalších otázek a Aida musela vyprávět, jak v její mudlovské rodině nikdo nikdy nepoužíval kouzla a jak o prázdninách odposlouchávala rozhovor svého tatínka a dědečka a teprve pak se dozvěděla o škole a o magii vůbec.
Když ji konečně nechali dojíst, chýlila se už slavnost ke konci. Talíře a mísy roztáhly svá křidélka a odletěly – vlastně zmizely chvíli potom, co se vznesly nad jejich hlavy.
Ředitel se znovu zvedl a popřál jim krásný poslední den prázdnin. Nato se zvedli všichni ostatní a postupně začali odcházet různými dveřmi po stranách Síně. U mrzimorského stolu se vztyčil vysoký světlovlasý mladík, postavil se na lavici a gestem je vyzval, aby zůstali ještě chvilku sedět.
„Prvňákům ukážu nejkratší cestu ke kolejním místnostem já, ostatní běžte napřed a připravte soukromou mrzimorskou oslavu!“ snažil se překřičet hluk od ostatních stolů.
Mrzimorští se zvedli a vyrazili několika různými dveřmi ven z Velké Síně. Aida a ostatní nováčci se seskupili kolem stojícího mladíka.
„Moje jméno je Erik Černý a jsem mrzimorský primus. To znamená, že za mnou kdykoliv můžete přijít s jakýmkoliv problémem, dotazem, stížností nebo návrhem. V naší kolejní místnosti teď připravujeme takovou malou uvítací a seznamovací oslavu. Cestu tam si dobře zapamatujte, tohle podzemí je hodně rozsáhlé a když zabloudíte, nemuseli byste už najít cestu zpátky...“ prohlásil hrozivým hlasem, ale pak se srdečně zasmál.
„A co tedy máme dělat, když se opravdu ztratíme?“ zeptala se Aida s obavami.
„Většinou stačí najít nějakého chrliče a ten vám poradí. Jsou roztroušení snad všude...“
Prvňáci nevypadali příliš nadšení z představy žádání některé z těch kamenných zubatých potvor o pomoc. Ale Erik tomu nevěnoval pozornost a vyvedl je z Velké Síně zdobenými dveřmi vlevo.
Prošli chodbou se sochami předešlých ředitelů školy (jak jim prozradil Erik), které na ně zvědavě pomrkávaly, a zahnuli znovu doleva. Pak po kamenných schodech vzhůru okolo obrovitého kamenného stromu se zlatými a stříbrnými lístečky, silným zvrásněným kmenem a pletencem kořenů, který obepínal téměř polovinu prostoru odpočívadla mezi dvěma širokými schodišti. Poté rovně další klenutou chodbou a na křižovatce čtyř chodeb tou nejtmavší doprava. Tam se zastavili před velkým starým nepoužívaným krbem.
„Tady je vstup do naší kolejní místnosti. Vždycky, než tam vejdete, nezapomeňte se rozhlédnout, jestli vás nevidí někdo z jiné koleje. Nechceme přece, aby nám sem lezl někdo cizí,“ řekl Erik. Aida se mimoděk rozhlédla a usoudila, že v téhle chodbě se stejně není kam schovat.
„Heslo se každý týden mění, sdělím vám ho vždy já nebo některý prefekt. Do příští neděle je heslo: Zuřivý jezevec!
Aida se dívala velice pozorně, ale žádnou změnu neviděla. Erik jí pokynul, aby vstoupila do krbu. Udělala to, ale zjistila, že zadní stěna je pořád pevná jako solidní kámen, ze kterého byla také udělaná. Ohmatávala ji, aby našla nějaké spáry, ale nic tam nebylo.
„Zkus to víc vlevo,“ nabádal ji Erik. Aida tedy proklepávala zeď na levé straně. Nic. „Ještě doleva!“ smál se primus. Aida se přesunula do rohu krbu. Ve chvíli, kdy zavadila ramenem o levou stěnu krbu si překvapeně uvědomila, že nic necítila. Natáhla ruku, ta prošla skrz, jako kdyby tam byl jen vzduch.
„Výborně!“ pochválil ji Erik. „Tak a teď ostatní.“ Do krbu se začali hrnout její spolužáci, Aida tedy prošla iluzorní stěnou do mrzimorské kolejní místnosti.
Přivítaly ji nadšené pozdravy jejích spolužáků, kteří stáli všude okolo ní se sklenkami v rukou. Stydlivě se usmála a uhnula z cesty nově příchozím – východ z místnosti vypadal také jako krb a prvňáčci přicházeli oběma postranními stěnami najednou.
Společenská místnost byla poměrně velká. Dominovalo jí veliké okno s výplní z barevného skla a žlutočernými závěsy. Na stěnách visely erby Bradavické školy a Mrzimoru, portréty několika mužů a žen, kteří se zájmem sledovali dění v místnosti. Aidu už po chrličích a sochách ani nepřekvapilo, že se hýbou jako živí. Řada starších studentů se rozestoupila a odhalila stolky a židle narovnané podél nejdelší stěny. Na nich byla vystavena spousta sladkostí a nějaké pití. Všichni si dávali do nosu, jako by tenhle večer ještě nic nejedli. Když si každý udělal pohodlí, Erik zacinkal lžičkou o skleničku v nápodobě obvyklého gesta jejich ředitele a vyžádal si tak pozornost všech mrzimorských.
„Takže tu máme zase další rok a další posily do naší skvělé koleje!“ začal. Odměnou mu byly souhlasné výkřiky. „Nejdřív mi dovolte, abych našim nejmladším představil další dvě důležité osoby naší koleje. Tohle jsou mrzimorští prefekti – Eliáš Orion a Simone van der Waals.“
Dopředu postoupil rozcuchaný obrýlený chlapec a zrzavá dívka s úzkým obličejem a pihovatým nosem, pozdravili a postavili se vedle Erika. „Doufali jsme, že se k nám připojí i naše kolejní ředitelka, paní Ocúnová, jenže, jak všichni víme, zdraví jí už příliš neslouží a po uvítací slavnosti byla velmi unavená.“
Aida si vzpomněla na starou paní, kterou viděla sedět u profesorského stolu, s vlasy prokvetlými stříbrem, a domyslela si, že to určitě byla profesorka Ocúnová.
„Chtěl bych tu tedy naše prvňáčky přivítat a popřát, ať se jim v naší koleji líbí!“ dokončil Erik a symbolicky pozvedl sklenku na jejich zdraví. Ostatní ho následovali a za chvíli se rozproudila čilá zábava. Aidy se všichni vyptávali na jejího dědečka a ji po chvilce omrzelo říkat všechno pořád dokola. Zatoužila po klidu a posteli. Pak si uvědomila, že vlastně neví, kde je ubytovaná. Prodrala se tedy davem k Simone, která si nabírala na talířek kokosové kuličky a zatahala ji za rukáv.
„Promiň, nevíš prosím, kde jsme my prvňáci ubytovaní?“ zeptala se ostýchavě. Simone se usmála a ukázala na opačnou stranu místnosti. „Vidíš támhlety schody? Vlevo se jde k chlapeckým ložnicím, vpravo k dívčím. První ročníky mají ložnici až úplně na konci patra. Tvoje zavazadla by tam už měla být.“
Aida způsobně poděkovala a vydala se napříč houfem studentů ke schodům. Dala se vpravo a vystoupala poměrně vysoko do patra nad kolejní místností. Octla se v široké chodbě, vyzdobené po celé jedné straně tapisérií, zobrazující les a lesní tvory. Byl tam kentaur, krásně bílý jednorožec, dryády s jemně zelenou kůží, malinké vílečky s křidélky nejrůznějších barev, velký bílý sýček, z nory vylézající jezevec, to vše propletené sytými barvami prastarých stromů a mnoho dalších detailů.
Na konci chodby byly vskutku masivní dveře s destičkou, na níž bylo zdobně vyryto číslo 1. Stiskla velkou mosaznou kliku a vstoupila. Velmi ji překvapilo, že uvnitř už někdo byl. Na posteli seděla blonďatá dívenka s cůpky a vybalovala si věci.
„Ehm, ahoj!“ pozdravila Aida.
„Ahoj!“ odpověděla její nová spolubydlící. „Já jsem Eva a ty?“
Aida se představila a Eva se na ni podezřívavě zadívala. „Jo ty jsi ta ředitelova vnučka, co? Protekční děcko!“ zasmála se jakoby nic, ale Aidu to přesto ranilo. Raději se rozhlížela po svých zavazadlech. Našla je u postele, která byla nejblíže k dalšímu očarovanému oknu. Byla velice vděčná, že všechna lůžka jsou s nebesy a bude tak mít aspoň trochu soukromí. V ložnici bylo postelí jen pět.
Oblečení si nechala zatím v kufru a začala si vyndávat věci na noční stolek. Pergameny, knihy, brky a tak dále. Ještě než byla hotová, dveře do ložnice se znovu otevřely a vešel zbytek osazenstva pokoje. Seznámily se rychle. Gudrun byla ještě blonďatější než Eva, měla křišťálově modré oči a zaoblenou postavu. Laura a Linda byly sestry – dvojčata. Aidě připadaly k nerozeznání podobné, až na to, že Laura měla na rozdíl od sestry nakrátko ostříhané vlasy, které jí trčely do všech stran.
Když si všechny vybalily, rozhodly se, že půjdou na průzkum podzemí. Aida sice navrhovala, že by si měly jako průvodce vzít někoho staršího, ale byla přehlasována.
Ve společenské místnosti už bylo téměř prázdno. V jednom koutě seděla Simone s Eliášem nad kupou papírů. Když kolem nich procházely, Simone je provrtala vševědoucím pohledem. „Nechoďte nikam daleko, děvčata. Tady se člověk snadno ztratí!“ varovala je. Dívky kývly na souhlas a zamířily ke krbu. Aida si ještě všimla, že v dalším křesílku sedí ta dívka s bílými vlasy, která pomáhala při vyvolávání Sféry Rozhodnutí, zabraná do čtení.
Prošly krbem – při zpáteční cestě nebylo potřeba heslo – a vydaly se směrem k Velké Síni.

Dnešek proběhl v poklidu, nestalo se nic zvláštního. Přijali jsme nové studenty, vypadají slibně. Byla mezi nimi i Abbisova vnučka. Je dobře, že se podařilo její rodiče přesvědčit, bez naší ochrany a vedení by byla, až vyroste, ve velkém nebezpečí.Dostala jsem za úkol ji nenápadně hlídat a sledovat, aby se nedostala ven z ochranného štítu. Nevím, jestli se mi to povede, každý nový student se musí seznámit se Zakázanými chodbami, to prostě patří k tradici.
Abbis ale tvrdí, že štít začíná mít trhliny. Je to docela možné, myslím, že jej naposled obnovoval jeden z Abbisových předchůdců. Jenže obnovit jej je práce na týdny. A nelze ji provést, když jsou ve škole studenti, ochranný štít se totiž musí zrušit a vystavět znova. Škoda, že jsme to neudělali o prázdninách, ale nikdo z nás to nemohl vědět.
Doufejme, že vydržíme. Trhliny můžeme zacelit provizorními zaklínadly a chodby, vedoucí příliš blízko k Nim, zabarikádujeme. Ale to všechno je jen dočasné řešení. Musíme najít nějaké definitivní.
Díky zpřístupnění nejstarších částí knihovny, které si Knihovník žárlivě střežil, můžu teď nerušeně pátrat všude, kde chci. Podezřívám Abbise, že musel na našeho strážce knih vyvinout nějaký nátlak, aby dosáhl svého. Stejně však netuším, kde bych měla hledat. Snad se na mě usměje štěstí. Na nás všechny.

Příští týden: 8. kapitola - Zakázaná chodba

Čtenářská tipovací soutěž:

6. tipovací otázka:
Jaké bude první heslo pro vstup do mrzimorské „kolejky“? (Celkem anonymně hlasovalo 22 čtenářů, i tentokrát mělo dobrý odhad celých 10 tipujících.)

a) Jezevčí čepička 7 (31%)
b) Zuřivý jezevec 10 (45%)
c) Plyšový jezevec 5 (22%)

Správně bylo, jak jste se v právě přečtené kapitole sami přesvědčili, b) Zuřivý jezevec. Takže bacha na jezevce!
Většina hlasujících ale byla líná poslat svou odpověď soví poštou, takže neznáme jejich totožnost. Bod za správný tip tak získávají tentokrát čtyři slečny: Bailla Peerlessová (celkem má 2 body), Christina von Luna (celkem má 1 bod), Lucy Koralka (celkem má 5 bodů) a Lili Smeaglová (celkem má 5 bodů). Ještě stále se ale můžete k soutěži připojit! Čekají nás ještě další kapitoly a zbývá jich ještě 11!

Další (už osmá) kapitola nese název Zakázaná chodba.

7. tipovací otázka:
Co myslíte, že Aida najde v Zakázané chodbě?
a) léta ztracenou cestu do tajné komnaty
b) bludného ducha mrzimorské koleje
c) malou trhlinu v ochranném štítu

pondělí 25. května 2009

Čtenářská tipovací soutěž

Nezapomeňte do pondělního večera poslat svůj tip také sovou (na adresu Sophia Glis Glisová):
jaké bude v románu Aida Valemínka první heslo do mrzimorské "kolejky"? Sbírejte body, ať vyhrajete odměnu pro nejlepšího tipaře:)
V pondělí večer nová kapitola s názvem Krbem tam a zpět.

neděle 24. května 2009

Já, mravenčí mor a ošetřovna aneb jak jsem lezla kam jsem neměla


Nejprve bych se chtěla představit. Jmenuji se Jostein Lauierová. Jsem studentkou prvního ročníku, Mrzimorská kolej. Jsem strašně zvědavý a nervózní človíček, jak zjistíte záhy. A taky se lehce naštvu. Na druhou stranu si však myslím, že jsem docela milá Ale to musí posoudit jiní, že?


Tak, kde začít? No, asi od začátku, že?
Takže, když jsem se dostala na tuto školu, okamžitě jsem začala vše prohledávat. Hledala jsem něco zajímavého a samozřejmě jsem se chtěla se vším seznámit. A několik zajímavých věcí jsem našla. Mezi ně patřila i Apatyka. Ptáte se proč? No nejvíc protože byla zamčená. Tak ostatně vše, co bylo zamčené, mě přitahovalo. Ale dnes se zaměříme na Apatyku.
Protože má zvědavost je silnější než já, pravidelně jsem zkoušela dveře Apatyky otevřít. Nechtělo se to povést. Jsem taky netrpělivá, ale v tomhle ohledu se mi zdálo, že musím vydržet, že se to jednou povede. A taky povedlo.

Bylo to nedávno. Nemůžu vám říct, kdy přesně. Zamotaly se mi dny, když jsem ležela na ošetřovně. Prostě jsem ztratila pojem o čase.
Každopádně, když se mi podařilo otevřít dveře apatyky, měla jsem velikou radost. Moc se mi tam líbilo. A byla jsem strašně zvědavá, co se mnou jaký lektvar udělá. Samozřejmě jsem věděla, že některé lektvary jsou na úrazy při famfrpálu, a proto jsem chtěla zkusit nějaký, který k těmto nepatří. A tak jsem si hltla z lahvičky s černou tekutinou. A ejhle, najednou jsem byla na ošetřovně a na sobě jsem měla spoustu boláčků.

Byla jsem vyděšená, to mi věřte. Okamžitě jsem chtěla běžet do Velké síně a tam se někoho zeptat, co se se mnou děje. Ale nechtěli mě do velké síně pustit.
Jak sem byla naštvaná a smutná. Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem si sedla na postel a zoufala si.

Co se dělo pak nevím, ale pamatuji se, že první, s kým jsem mluvila, byla studentka Zmijozelské koleje. Nepamatuji se, jak se jmenovala, ale vím, že mi řekla, že mám Mravenčí mor, a že jestli se chci vyléčit, musím hledat v Ďáblově jámě bylinku Rumex. Tak jsem hledala. Ale moc jsem nevěřila, že ji najdu. Do té doby jsem totiž v jámě našla jen fazole.
Teď mám zase okno. Vím, že jsem chodila do jámy. Ale jak dlouho to bylo, nebo co se dělo na ošetřovně, to nevím.


(Ilustrační foto: jiná pacientka postižená mravenčím morem - fotografii Jostein nemá redakce k dispozici)

Pamatuji si, že přišla madam Letitia a ta mi vysvětlila, jak je nebezpečné pít něco v Apatyce. Že je nebezpečné vůbec tam chodit. A já jí věřila.
Víte, určitě totiž vím, že do ošetřovny nechodí moc lidí, takže si tam v podstatě nemáte s kým povídat. Přišlo mě navštívit pár lidí. I z mé koleje, ale na jména si nepamatuji. Tím se tedy všem omlouvám, ale nemoc mi asi popletla hlavu.
A taky je strašně skličující, když nemůžete najít to, co potřebujete.

No, ale abych nebyla k Ďáblově jámě nespravedlivá, přece jen v jeden den jsem tam našla mandragoru. A ještě jednu bylinku. Ale Rumex ne. Byla jsem šíleně nešťastná. A taky jsem byla naštvaná.

Abych to zrychlila... Zachránila mě madam Letitia. Našla v jámě Rumex a darovala mi ho, takže mě vyléčila. Já jsem jí darovala bylinky které jsem našla. Měla jsem hroznou radost, že mě uzdravila, ale musím přiznat, že mě mrzelo, že jsem nenašla Rumex já. Proč? Na to je jednoduchá odpověď. Do šlamastyky jsem se dostala sama, a tak jsem se s ní chtěla sama vyhrabat. Ano, nikdo nemůže za to, že dělám, co nemám, a že lezu, kam nemám. Jen já si za to mohu, a má zvědavost.
Věřte však, že už to nikdy neudělám. Byla to sice zkušenost, ale nestála za to.

Nikomu nedoporučuji zkoušet lektvary bez toho, abyste věděli, na co jsou. Je to nebezpečné. A i když máte naději na vyléčení, to, že musíte být na ošetřovně, za to nestojí. Opravdu.
Já sice nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale vím, že to určitě mohlo být i déle. Bylinka se totiž nemusela tak rychle najít. A taky, jak mi madam Letitia řekla, kdyby se nenašla, jiné vyléčení není. Takže naděje, že vás někdo vyléčí, není tak velká. Závisí totiž na štěstí hledačů v Ďáblově jámě. A myslím, že každý z vlastní zkušenosti ví, že jáma není dvakrát štědrá. :)
Ale dlužím jí za své zdraví. Takže chvála Ďáblově jámě a madam Letitii.


Rumex obtusifolius
(Šťovík tupolistý) - vytrvalá bylina vysoká přes 1 m rostoucí ze silného, kůlovitého kořenu. Lodyha je rozvětvená, rýhovaná, často načervenalá. Přízemní listy tvoří růžici, jsou celokrajné a srdčitě vejčité, čepele listů jsou 15 – 30 cm dlouhé a 8 – 15 cm široké. Květenství vytváří husté rozvětvené lichopřesleny. Jednotlivé nazelenalé květy jsou asi 3 mm velké. Kvete od června do srpna. Plody jsou trojboké dvounažky červenohnědé barvy. Oddenky se používají jako projímadlo.
V kouzlomedicíně se používá k léčení mravenčího moru.
(Protože je to tak poučný článek, zařazuji ho i do rubriky Zdravotní okénko - snad redaktorka Christina, která tuto rubriku založila, nebude proti:) - pozn. šéfredaktorky)

pátek 22. května 2009

Nová módna kolekcia je tu!

(Přímo z Příčné Lucy Koralka)
Len krátko po tom čo sme vám priniesli informácie o letnej kolekcií na hrade nastala radosť. Letná kolekcia bola prichystaná a vyvesená v obchodoch. V tej chvíli na PU (Príčna ulica) prúdil dav nadšených študentov. Samozrejme ako správna redaktorka a maniačka na nákupy :] som utekala tam tiež. V obchodoch bolo plno a nikam sa nedalo pohnúť. Pri pokladni stál dlhý rad a pred skúšobnými kabínkami ste sa tiež pekne dlho načakali. Jednotlivé kúsky oblečenia išli doslova na dračku a rýchlosťou svetla mizli z vešiakov. Len čo si študenti vystáli rad a kúpili oblečenie, hneď utekali do svojich izieb, aby sa mohli prezliecť a nové oblečenie tak čím skôr ukázať. Tak sa mi stalo, že som stretla viacero študentov po sebe, ktorí mali oblečené doslova to isté, tá istá kombinácia.

Teraz vám predstavím niektoré kúsky z novej kolekcie, ktoré pobláznili hrad, modelka – Lucy Koralka (zmenila som znova účes) :D

Na prvom obrázku máte možnosť vidieť: Tričko Dračí jezdec, Kolejní koktejlky a sukňu Černá duše.

Na druhom máte možnosť vidieť: Tričko Kolejní vychytralosť a Spoločenskú minisukňu

Na tretom modeli je oblečený Zlatorudý vyšívaný korzet a Puntikatá minisukňa.

Štvrtý model má na sebe Kouzlosveter a už spomínanú sukňu Černá duše

Na piatom modeli máte možnosť vidieť jedny šaty z veľkého množstva šiat letnej kolekcie a to konkrétne Írske šaty sv. Patrika, no nie sú úžasné?

Na poslednom modeli sú oblečené šaty Karkulka a žltý svetrík.

Nová módna kolekcia

Aktuálně z Příčné ulice Lucy Koralka

Už niekoľko dní prevláda v hrade hystéria. Všetci na hrade netrpezlivo očakávajú novú módnu kolekciu. Na túto kolekciu nás nechala mdm. Lenůlie poriadne dlho čakať. Nedočkaví študenti začali obliehať jej kanceláriu a zisťovať, kedy konečne sa dočkajú kolekcie.
Mdm. Lenůlia študentom prezradila len to, že sa kolekcia objaví hneď po súťaži – Oblečte svoju hog postavičku. Táto súťaž skončila v utorok a od vtedy snáď každý na hrade pravidelne navštívil Príčnu ulicu. Už ubehlo niekoľko dní, ale po novej kolekcií ani náznaku.

Preto som zašla za mdm. Lenůliou a zisťovala niečo o novej kolekcií. Od mdm. Lenůlie mi prišla táto odpoveď: Návrhy od všech návrhářů jsem převzala a nyní jsem zavřená ve své dílničce a šiji a přešívám, kompletuji.. Zkrátka moře práce! Letos se sešlo vyjímečně moc krásných modelů a počet vážně začíná přesahovat normu klasické kolekce.. Budu muset kolekci jaksi "rozpůlit", či ostatní kusy oblečků dávat do prodeje průběžně... Ještě uvidím. Máte se opravdu na co těšit ;-)

Ako vidíte milí čitatelia, počkať na kolekciu sa naozaj vyplatilo. Vyzerá to tak, že tohtoročná letná kolekcia bude naozaj bohatá a nám nezostáva nič iné než len šetriť galeony.

Móda v metlobale (ve famfrpálu)

Informuje naše módní expertka Lucy Koralka

Naša kolej Mrzimor má za sebou už dva tréningy a dva zápasy. Počas týchto zápasov som mala možnosť poobzerať sa po hráčoch, čo majú na sebe. Pri obyčajnom tréningu nemusí mať hráč na sebe výstroj, stačí mu len metla a hrá sa. Avšak pri zápase je potrebné mať na sebe výstroj. Toto oblečenie je navrhnuté tak, aby sa hráč v ňom cítil čo najlepšie a najpríjemnejšie. Helma, chrániče rúk a nôh majú zabrániť, aby sa hráč počas hry zranil.

Lenže ako som tak sedela na lavičke a čakala až budem môcť nastúpiť na post, všimla som si divnú vec. Ako som spomínala, helma ma predovšetkým chrániť, ale keď som sa pozrela na hráčov, nemohla som si pomôcť. Pri chlapcoch to nebolo až tak vidieť, ale niektoré dievčatá s helmou vyzerali naozaj divne. Keď si nasadali helmu, ich vlasy divne spľasli a zvyšok vlasov odstával od hlavy. Počas letu odstavajúce vlasy nepríjemne vliali okolo hlavy a liezli všade kam sa dalo. Je mi jasné, že helmy sa určite kvôli tomu prerábať nebudú , ale kompetentný by sa nad tým mohli zamyslieť. Nepríjemne poletujúce vlasy môžu odvádzať pozornosť hráča od hry a tak zapríčiniť jeho zranenie.

Dúfajme, že sa nikto kvôli tomu nezraní a radšej sa bude venovať hre ako svojim vlasom.

čtvrtek 21. května 2009

Stojí Denní Veštec na pokraji zničenia?

Svoje postrehy prináša Lucy Koralka

Ako keby nestačilo čo sa deje v posledných dňoch na hrade a rúti sa na nás ďalšia skaza. Okolo Denného Veštca to začalo vrieť. Celé to začalo dlhodobou nečinnosťou redaktorov, ktorí ako keby zaspali a nechcelo sa im nič napísať. Žeby to spôsobili letné horúčavy alebo niekto ich zaklial? Milí čitatelia nebojte sa, nás nikto nezaklial a budeme vám naďalej prinášať články :]

Vráťme sa k veci. Táto nečinnosť doviedla mdm. Anseiolu k zármutku. Preto sa rozhodla vynaliezavým spôsobom prinavrátiť chuť do písania.

Anseiola Renine Rawenclav (17.05.2009)
Nečtěte Denní Věštec, nic tam nepíšou! :)

Určite mdm. Anseiola dúfala, že takto preberie spiacich redaktorov a začnú znova písať. Veď mrhať svojím talentom je úplne zbytočné!
Ďalším krokom mdm. Anseioli bolo vyhlásenie na úvodnej strane nášho hradu:

K tomu dodávám, abyste nepsali do Denního Věštce, jelikož těch třicet srpců za brilantně zpracovanou zprávu z hradního dění za to prostě vůbec nestojí.

Keď ich neprebralo prvé vyhlásenie, vidina srpcov ich už určite preberie. Dobre a šľachetné myslená vec, ale rozpútala hádku obrovských rozmerov. Na Denní Veštec padla halda kritických komentárov. Na jednej strane stála skupina, ktorá si myslí, že treba DV zmenu, alebo ho treba dokonca rozpustiť!

Na druhej strane stáli zástancovia DV. Musím povedať, že tento deň je veľmi smutný pre všetkých milovníkov literatúry.

Celý tento škandál rozpútal pán Lee - „Já si myslím...vůbec celej věštec nestojí za nic“.

Možno je to len nešťastné vyjadrenie a nepochopenie irónie jednej strany. Mdm. Anseiola na to reagovala s vtipom, že DV sa tak rozpustí. Potom nasledovalo množstvo komentárov plných citu, hnevu, sklamania.

Nestačilo by len trochu chcieť a ukázať svetu , že my študenti na hog máme radi literatúru, že sa dokážeme zabaviť inteligentne a rozvíjať svoje nadanie? Takéto napádanie nikam nevedie , len ublíži pár ľuďom :-(

Záhadné udalosti na hrade



Aktuálně z hradu Lucy Koralka

Ubehlo len pár dní od zistenia šokujúcich informácií. Z nezistiteľných dôvodov prišli profesori o niektoré zo svojich kúziel a dokonca niekto p.p Letti vyzliekol donaha!

V celom hrade vládol chaos a zmätok. Každý sa pýtal, kto za tým stojí a v celom hrade začali platiť prísne bezpečnostné pravidlá.
Milí obyvatelia hradu, keď ste si mysleli, že záhadný vinník znova nezaútočí, mýlili ste sa.
Jeho obeťou sa stala p.p. Anseiola Renine Rawenclav.
Jedno popoludnie, ako som si tak kráčala po chodbe, upútala ma postava pani profesorky. Už z diaľky sa mi čosi nepozdávalo. Len čo sa ku mne priblížili zistila som čo.

Nohy pani profesorky sa snažili utiecť zvyšku tela!

Dokonca spodná časť tela vôbec nenadväzovala na zvyšok tela. Celá spodná časť bola ako keby posunutá do boku, doslovne nohy sa rozhodli odísť inam. Čo sa to stalo pani profesorke? Kto to zapríčinil?
Azda robí pán riaditeľ na profesoroch pokusy? Môže byť to výsledok nepodareného kúzla? Táto možnosť ma napadla ako prvá.
Milí čitatelia, určite poznáte kúzelnícky trik, pri ktorom asistent vojde do debny, ktorú kúzelník prereže pílou. Skúšala azda tento trik pani profesorka a dačo sa pri tom pokazilo?

Tak či onak v našom hrade sa dejú čudné udalosti, môžeme len veriť , že sa čoskoro vyriešia.

středa 20. května 2009

Zdravotní okénko: Veverčí zubzejda

Poučné okénko otevírá Christina von Luna.

Nápad na novou rubriku – o zdraví, nemocech a léčivých bylinách - jsem měla velmi dávno, ale po nějaké době jsem ně to zapomněla. Když se včera Bailla ptala madam Tiby na tuto kouzelnou bylinku, vzpomněla jsem si :). Ano, správně. Autorkou těchto otázek je Bailla Peerlessová a odpovídá naše kolejní ředitelka p.p. Letitia te Tiba. Příště už bude článek jenom můj a madam Lettí :).

Otázka: K čemu je dobrý Rulík zlomocný (Atropa bella-dona)? (Je to přece jen hlavně jedovatá rostlina…pozn. redakce)
Odpoveď: Rulík zlomocný je potrebný na vyliečenie chrípky, alebo veverčí zubzejdy.

Otázka: Zubzejda, to je pazubnice?
Odpoveď: Nie, sú to dve rozdielne ochorenia, aj keď príznaky majú podobné.

Otázka: A v čem je tedy rozdíl?
Odpoveď: Pri oboch vám narastú veľké zuby (veverčí zubzejda má názov podľa toho, že zuby postihnutého sa nápadne podobajú na zuby veveričky. S tým tiež súvisí sťažená výslovnosť hlavne niektorých hlások.
No obe choroby spôsobuje rôzna príčina a na ich vyliečenie je potrebný iný liek.

Otázka: Co způsobuje veverčí zubzejdu?
Odpoveď: Nejaký bacil... Áno, je to zubina nákazlivá (Dentalus infectus). Môžete sa ním nakaziť pri stretnutí s prenášačom. Žiaľ, prenášačom nemusí byť len chorý (tí sú hneď izolovaní v ošetrovni), ale napr. aj veverička v lese, na ktorej príznaky pochopiteľne nevidno.
A prirodzene riziko nákazy sa zvyšuje, keď má človek oslabené zdravie, alebo je nedostatočne oblečený.

Otázka: Už tedy víme, že na vyléčení veverčí zubzejdy je potřebný rulík. Připomeňme ještě čtenářům, jak se dá léčit pazubnice...
Odpoveď: Na vyliečenie pazubnice je potrebný hadovník väčší (Rdesno hadí kořen, Bistorta major).

Otázka: A jak se může nemocný pazubnicí nakazit?
Odpoveď: Najčastejšou príčinou tohto ochorenia je predávkovanie sa niektorými elixírmi z apatyky. Preto najviac chorých pribúda počas famfrpálovej sezóny, keď zranení nepozorne siahnu po nesprávnom elixíre. Je potrebné dávať si veľký pozor, niektoré lektvary majú veľmi nepríjemné vedľajšie účinky.

Takže - Pozor na veverky v lese a hlavně pozor na lektvary v apatyce - pijte jen ty, o kterých zaručeně víte, že jsou na vaši nemoc vhodné! (Pokud to nevíte, ptejte se kvalifikovaných kouzlozdravotníků, pozn. redakce.)

Posun v případu "Přepadení Mdm. te Tiby"

Srdečně zdravím čtenáře Trimela, mé jméno je Brian Parker, soukromý detektiv.

Mám tu několik aktualit o případu, jenž nyní zajímá celou mrzimorskou kolej, a sice, jak to bylo s madam Letitií te Tibou? Víte, abych se přiznal, již odmalička mi imponovali velcí detektivové a miloval jsem jejich vyšetřování.


Proto jsem se případu ujal a udělal s madam informativní výslech.

Výslech probíhal přes krb, takže si ho nikdo nemohl přečíst, slíbil jsem své klientce naprosté soukromí. Protože se někdy stává, že ta nejabsurdnější vysvětlení jsou pravdivá, zeptal jsem se madam te Tiby, na jakou světovou stranu má okna. Bylo totiž možné, že tuto noc byla náměsíčná.
Tuto možnost jsem pak ale rychle vyloučil. Nepravděpodobná je i možnost byliny, protože tak účinných bylin je málo.
Nakonec, po skončení výslechu, jsem usoudil, že madam Letitia nebyla ani pod kletbou Imperius. Byla zřejmě pod vlivem jakéhosi elixíru, podle mámivé vůně, kterou cítila..

Takže už víme, co způsobilo nevědomost madam te Tiby. Já vím, říkáte si, že to je celkem málo, ale nemůžeme přece chtít všechno hned. Mozaika je taky složena z malých kamínků.

úterý 19. května 2009

Famfrpál: Co dokáže odhodlání!

(Stručně od Sophie) K sobotnímu zápasu ve famfrpále zatím jen telegraficky: Tým Mrzimoru porazil favorizované mužstvo Havraspáru!
Poslední famfrpálové vítězství přitom naše kolej zaznamenala ve školním roce Léto 2007!! Tenkrát to také byl zápas proti „modrým“. (A rovněž v posledním loňském utkání s Havraspárem dosáhl alespoň symbolického úspěchu A. Zirp, který chytil Zlatonku, i když tím prohře již nešlo zabránit.)
Nesmírně důležité vítězství v sobotním zápase Mrzimor x Havraspár (2150 : 1680) je zásluhou především obětavé kapitánky Susan Rootletové, která až do ranních hodin neděle 17. května kroužila po hřišti a pátrala po zlatonce – zatímco Havraspárští již v noci nevydrželi a šli spát.
Kdo všechno z našich hráčů se během dne i noci zapojil do hry, to si můžete přečíst v soupisce v Síni pohárů. Obrovský dík patří všem a já doufám, že se dočkáme i podrobnějšího hodnocení a rozboru zápasu od kapitánky Susan. Vítáme i další články, zážitky a fotografie z utkání.

pondělí 18. května 2009

Aida Valemínka: 6. kapitola - Sféra rozhodnutí

Velká Síň byla pro všechny nové studenty překvapením i po zážitku ze Vstupní síně a Chodby Chrličů. Aida se musela bránit, aby nevykřikla úžasem. Od Klary věděla, že tento majestátní dóm je kopií toho v Anglii, ale stejně si nedovedla představit nic impozantnějšího a nádhernějšího.

Celá místnost působila jako chrámová loď, jen s tím rozdílem, že vpředu nestál oltář, ale stůl profesorů. Vysokými lomenými okny sem pronikalo hebké sluneční světlo. Nad nimi se klenul nádherně zdobený strop, kde se v prapodivných úhlech sbíhaly postranní sloupy a vytvářely pletenec podobný pavučině obrovského pavouka. Z něj visely dolů tři veliké lustry snad se stovkami svic a ozařovaly teplým naoranžovělým světlem čtyři dlouhé stoly, u kterých seděl zbytek studentstva.
Aidě až se zpožděním došlo, že okna nemohou vést ven, a musí být nějakým způsobem očarovaná. Vždyť byli kilometry pod povrchem! Přesto se dal za nimi tušit krásný slunečný den a Aida se té iluzi nemohla ubránit.
Jakmile prvňáčci vešli, celou Velkou Síní se rozlehl hlasitý smích. Aida se ani moc nedivila, vždyť museli vypadat absolutně nemožně. Měli pěnu ve vlasech, hábity plné lístečků, květů, konfet, papírků, z rukávů se jim sypaly jiskřičky a občas někdo z nich vyplivl pár bublin.
Profesor Vlček, který stál opodál, jim přátelsky pokynul, aby se seřadili před profesorským stolem a trochu se dali do pořádku. Zatímco se zbytek osazenstva srdečně pochechtával, jak se zebe sypali barevné smetí a ždímali si hábity, z prostředního křesla vstal postarší kouzelník ve stříbročerném hábitu pošitém barevnými vzory a jemně si odkašlal.
Celá Síň najednou ztichla a obrátila zrak směrem k němu. I prvňáci se přestali oklepávat a zpozorněli. Byl to Aidin dědeček, ředitel této školy. Vzbuzoval úctu a respekt i když tam jen tak stál a Aida pocítila náhlý příval hrdosti na svůj původ a náležitě se vypjala.
„Všechny vás tady vítám, některé znovu a jiné poprvé.“ Jeho tichý hluboký hlas se nesl celou místností a pronikal do každého rohu.
„Kdo z vás mě ještě nezná, tomu prozradím, že jsem ředitelem této skvělé instituce již řadu let a mé jméno je Abbis Valemínek.“ Ozval se krátký, ale srdečný potlesk.
„Doufám, že se naši prvňáci již seznámili s nejdůležitějšími obyvateli této školy a že jim prominou toto povyražení, na které se vždy těší celý rok a které jim proto nemáme to srdce odepřít,“ prohlásil s úsměvem na rtech a gestem naznačil rezignovaný souhlas s lumpárnami, které chrliče pokaždé nováčkům vyvedou. Z davu studentů se ozval pobavený smích. Každý z nich si Chodbou Chrličů prošel a někteří si ještě s ruměncem na tvářích vzpomínali na vlastní strach.
„Doufám, že budete všem novým studentům nápomocní a rychle je seznámíte s během školy a se všemi právy, povinnostmi a zákazy, které jsou ovšem,“ zatvářil se významně, „samozřejmě uvedeny ve školním řádu, se kterým se jistě každý z vás podrobně seznámil.“ Ředitel šibalsky mrkl na hihňající se studenty.
„Na tomto místě bych vás všechny rád jen upozornil, že na žádost několika profesorů budou letos tresty za vstup do Zakázaných chodeb ještě vyšší. Ale nebojte se, jako vyrovnání tohoto nemilého pravidla jsme se rozhodli zpřístupnit všem studentům další části knihovny a – pozor – Jižní výstup otevřít od příštího pátku každé odpoledne!“
Ozval se uši drásající jásot. Studenti vyskočili na nohy a všemožnými způsoby vyjadřovali své nadšení. Aida tomu sice příliš nerozuměla, ale připojila se k ostatním.
Když se nadšení studenti opět zklidnili, ředitel pokračoval. „Ještě než přikročíme k hostině, na kterou všichni jistě netrpělivě čekáte, musíme zařadit naše nováčky do kolejí. Prosím letošní vybrané Vyvolávače, aby sem přišli a předvedli, co umí.“
Z každého stolu se zvedl jeden student. Za hrobového ticha prošli kolem nováčků na prostranství před profesorským stolem, kde zůstali stát. Aida si všimla, že na podlaze je vyryt velký pentagram, mířící špičkou ke křeslu ředitele. Ten obešel stůl a postavil se na nejvzdálenější špici pěticípé hvězdy. Na čtyřech zbylých stáli vybraní dva chlapci a dvě dívky, s pohledem upřeným do středu pentagramu, kde byl vyryt složitý znak.
Po několika úderech srdce, které Aidě zazněly v uších, zvedlo všech pět osob před nimi naráz ruce a zavřelo oči. Ředitel otevřel ústa a začal rytmicky na několika tónech recitovat podivnou řečí. K němu se přidala dívka po jeho pravici, pak hoch vpravo od ní, pak druhá dívka a nakonec poslední chlapec. Pokud to Aida mohla posoudit, každý zpíval něco jiného a nějak jinak. Přesto to dohromady vytvářelo složitou a působivou harmonii, ze které běhal mráz po zádech. Všichni fascinovaně zírali do středu pentagramu, kde se najednou začal vlnit vzduch. Znak na podlaze vypadal, že se pohybuje. Prostor mezi pěticí Vyvolávačů zaplnila opalizující mlha. Vypadala jako živý organismus, měnila barvy a svíjela se. Do tváří Vyvolávačů se vkradlo napětí a některým se lehce třásly ruce. Píseň zesílila. Mlha průsvitněla, ale zároveň vypadala skutečnější. Nakonec se ustálila ve tvaru průhledné koule, po jejímž povrchu probíhaly odstíny všech možných barev a která se dotýkala podlahy přesně v místě, kde byl onen podivný znak.
Pětice kouzelníků spustila ruce na úroveň ramen. Píseň zeslábla, až docela ustala. Otevřeli oči. Dívali se přímo do koule, až ředitel konečně promluvil.
„Vítej, vševědoucí Sféro Rozhodnutí. Pomůžeš nám i dnes v našem konání?“ otázal se zvučným hlasem. Velká Síň zadržela dech.
„Pomohu vám, jako již tolikrát předtím. Udílej rozkazy,“ ozval se podivný, nezemský hlas, jakoby složený z tisíců jiných, rezonující ne v uších, ale přímo v hlavě.
„Učiň zadost svému jménu a rozhodni, kam tito mladí lidé mají přijít. Co je jejich osudem,“ řekl Abbis Valemínek autoritativně.
„Nuže vstupte, smrtelníci,“ ozvalo se ze Sféry. „Řeknu vám, kam vedou cesty vašeho osudu.“
Než se prvňáci stihli rozkoukat, stála před nimi profesorka Asmundová a vyvolala první jméno – Astrid Aurelová. Byla to právě ona dívenka, která se v Chodbě Chrličů tak rozplakala. Teď vypadala jako vrostlá do země. Profesor Vlček přispěchal na pomoc, vedl dívku směrem k obrovské bublině, a jemně ji vstrčil dovnitř. Sféra se opět naplnila opalizující mlhou a Aida spatřila, že holčičce se hýbou ústa. O čem asi mluví?
Po chvíli se mlha rozptýlila a jim v hlavách zazněl hlas Sféry. „Tvé schopnosti se nejvíce uplatní v Nebelvíru. Jdi.“
Ze stolu vlevo se ozval nadšený potlesk, jak nebelvírští vítali svou novou spolužačku. Aida nevěděla, co si o tom má myslet, vždyť tam měli jít přece ti stateční! Ale vypadalo to, že Sféra ví, co dělá.
Na řadu přicházeli podle abecedy další a další studenti. Sféra je přiřazovala postupně do všech čtyř kolejí. Velice osudovým tónem pronášela rozsudky: „Havraspár je kolej, která tě potřebuje. Jdi.“
Nebo: „Tebe můžu zařadit pouze do Mrzimoru, tam se hodíš nejvíce. Jdi.“
Kdyby nebyla tak nervózní, určitě by se smála téměř lidským vlastnostem Sféry Rozhodnutí, která se evidentně snažila působit důležitým dojmem.
Aida přemítala, kam asi bude poslána ona. Polichotil by jí Havraspár, vždycky o sobě věděla, že není úplně hloupá, ale takový Nebelvír taky nebyl k zahození...
Poté co Sféra vyplivla jednoho z posledních studentů, a v Síni se ozvalo: „Budeš velkým přínosem pro Zmijozel. Jdi,“ se bledý chlapec, Benedikt Turandot, kterého si Aida pamatovala z Chodby Chrličů, vydal k jednomu z prostředních stolů a profesorka Asmundová přečetla Aidino jméno.
Mezi studenty to zašumělo. Aida si palčivě uvědomila, že teď bude každý na škole vědět, s kým je příbuzná. Vystoupila z řady, nejistě prošla mezi dvěma Vyvolávači a stanula před Sférou. Ani neviděla, jak na ni její dědeček povzbudivě mrknul. Vešla dovnitř.
Obklopilo jí ticho. Nedoléhaly sem žádné zvuky ze Síně. Okolo ní se převalovaly jemné cáry mlhy, které se jí otíraly o pokožku. Když zvedla ruku, aby se jednoho z nich dotkla, připadalo jí, že tam vůbec nic není a všechno je to jen přelud.
„Hmmm...“ ozvalo se všude okolo ní. Aida měla velice silný pocit, že si ji někdo ze všech stran prohlíží. Také zevnitř. Trochu jí to popudilo a zeptala se: „No?“
„Co ‚No‘?“ ozvala se Sféra dotčeně. „Dopřej mi trochu času si tě pořádně prohlédnout. Vidím i do tvé mysli...“ dodala samolibě.
„Tak už mi řekneš, kam se hodím?“ dotírala Aida.
„Zvědavá a drzá,“ komentovala to Sféra.
„No?“ zopakovala Aida.
„Ty si myslíš, že můžeš ovlivnit moje rozhodnutí, že? Úplně slyším, jak mi tvoje myšlenky podsouvají různé možnosti. S tebou mám ale jiné plány. Tvůj příchod sem byl nevyhnutelný, byl v mém vědění odedávna. Máš osud předurčen již od narození, malá smrtelnice a s tím nic nenaděláš. Vidím jej před sebou velice jasně. Ale samozřejmě ti nic nemohu prozradit.“
Sféra udělala významnou pauzu, do které se Aida už neodvážila vpadnout, tak byla napnutá.
„Mrzimor je tvůj osud. Jdi.“

Příští týden: 7. kapitola - Krbem tam a zpět


Čtenářská tipovací soutěž:

5. tipovací otázka:

Jak probíhá zařazování ve škole, kam právě Aida nastoupila? (Celkem anonymně hlasovalo 18 čtenářů, tentokrát mělo dobrý odhad celých 10 tipujících.)

a) každý student musí projít bránou Sféry, která vysloví jméno jeho koleje 2 (11%)
b) každý student se postaví na kouzelný pentagram a po chvilce Sféra jeho hábit přebarví na příslušnou barvu 6 (33%)
c) každý student musí vstoupit do obří bubliny naplněné mlhou, v níž uslyší hlas Sféry 10 (55%)

Správně bylo, jak jste se v právě přečtené kapitole sami přesvědčili, c) každý student musí vstoupit do obří bubliny naplněné mlhou, v níž uslyší hlas Sféry.
Většina hlasujících ale neposlala svou odpověď soví poštou, takže neznáme jejich totožnost. Bod za správný tip tak získávají tentokrát tři slečny: Bailla Peerlessová (celkem má 1 bod),
Lucy Koralka (celkem má 4 body) a Lili Smeaglová (celkem má 4 body)

Další (už sedmá) kapitola, nese název Krbem tam a zpět. Prozradím vám, že krbem se Aida dostane do společenské místnosti své koleje.

6. tipovací otázka:

Jaké bude první heslo pro vstup do mrzimorské „kolejky“?
a) Jezevčí čepička
b) Zuřivý jezevec
c) Plyšový jezevec

Záhadné krádeže! Profesoři okradeni o svá kouzla!


Reportáž a komentář Sophia Glis Glisová
Také vám rodiče s oblibou říkávají: „Jen se pilně uč, co se naučíš, to ti nikdo nevezme!“?
A vidíte – ani netuší, jak se mýlili.

Stali jsme se svědky neuvěřitelného jevu, pokud jsme v pátek 15. května zrovna seděli ve Velké síni.
Začalo to tím, že madam Angela nabyla dojmu, že studentka Adanedhel Bloom „vypadá mrtvě“ – a tak se ji rozhodla vyléčit jedním novým lékouzelnickým kouzlem:

Angela Grey-Slytherin > *PENICILIUMUS* Adanedhel Bloom
Angela Grey-Slytherin > hm... nějaké nové kouzlíčko... a nic...
Letitia te Tiba > jej, žeby ďalšia obeť tajomného škoditeľa? ;-)
Angela Grey-Slytherin > Leti, mně ze statusu zmizelo to kouzlo na kytičky.. Florondono, nebo jak to bylo... vy ho máte?
Christina von Luna > - ostražitě se dívá kolem sebe -
Letitia te Tiba > Angela - mala som obe kúzla - a obe mi boli cez víkend ukradnuté :-o
Angela Grey-Slytherin > Ukradené kouzla?!!! No toto!! kdo je ukradl!!
Letitia te Tiba > To veru neviem... ale hádam sa to podarí vypátrať... niekomu... a škodiča spravodlivo to... umravniť ;)
Angela Grey-Slytherin > nevím, k čemu někdo potřebuje umět tolik Florondon ;-)
Letitia te Tiba > Kto vie, o čo ide. Možno sa chystá nejaký kytičkový útok?
Alebo to bude ten... ako zákerne premenil všetku vodu na cencúľ (rampouch, pozn. red.) a na úbohých študentov použil kúzlo smädu (žízně, pozn. red.:D) ... no ak poprvýkrát nepočítal s čučoriedkovým kúzlom, teraz sa zabespečil. FLORONDONO by ho mohlo poraziť. Takto, keď ho všetkým profesorom ukradol, nebudeme sa mať ako brániť...

Obě dámy si šly stěžovat do ředitelny. Ovšem - madam Letitia zdůrazňovala, že své kouzelné schopnosti, které „nadobudla poctivým a ťažkým vzdelávaním“, potřebuje získat zpět, aby mohla plnohodnotně vykonávat funkci ošetřovatelky. Oproti tomu poněkud samolibá madam Angela vyžaduje „náhradu, neb jsem měla újmu nejen psychickou, materiální, a společenské paux pas“.


Madam Angela potom vyzkoušela na obětavé studentce Channah Cohen alespoň kouzlo SILENCIUS. To naštěstí fungovalo. Pak si profesorka vzpomněla, co včera slyšela vyprávět o madam Letitii. Svou zvědavost nedokázala překonat:

Angela Grey-Slytherin > Leti, vám zobrali aj šaty? ;-)


Ovšem co čert nechtěl, do Velké síně právě vešla osoba, která by mohla způsobit, že před veřejností nezůstane utajeno vůbec nic. Sama šéfredaktorka Denního Věštce. P.p. Letitia se okamžitě začala tvářit, jako že se vůbec nic neděje.

Ano, skutečně je tomu tak, největší zásluhu na rozkrytí této kauzy má právě Christina von Luna.
Protože hrozí nebezpečí, že by madam Rawenclav mohla tyto zajímavé informace zveřejnit jako první a tak připravit o sólokapra naši investigativní redaktorku Christinu, která následně upadla do šoku a momentálně není schopna udržet pero v ruce, zveřejňuji je raději já.

Dokonce i p.p. Rawenclav byla záhadně připravena o část své kouzelné moci.

Anseiola Renine Rawenclav > papoušek ... léčení ... kytička ... pryč! - začne se zuřivě přehrabovat ve své velké kabelce -

Poté, co spolkla hrst antidepresiv, odkráčela i madam Anseiola směrem k oddělení stížností, aby zpravila pana ředitele o tom, jaké nehoráznosti se ve škole dějí.



Dočkáme se adekvátní reakce vedení školy, anebo jako už mnohokrát setrvá v pozici mrtvého brouka?? Zatím profesor neodpověděl.

Profesorka te Tiba zákeřně přepadena: „Nevím, co se se mnou dělo!“




Exkluzivní rozhovor s mrzimorskou kolejní ředitelkou přináší Christina von Luna. Článek byl zaslán také do Denního Věštce

Christina von Luna: Krásný den, madam Leti. Ráda bych Vám položila několik otázek na okolnosti té nepříjemné události, která Vás nedávno potkala. (Pozn. šéfredaktorky: viz níže článek Šokující odhalení vydaný 10. května)
Můžu se zeptat, Vy jste nevěděla o tom, že nejste oblečená?
Myslíte, že to mohl způsobit korzet Hypnoza?
A co říkáte na domněnky, že jste byla pod kletbou Impérius?
Podezíráte někoho?

p.p. Letitia te Tiba:
To, že ste ma pristihli bez oblečenia, je len vrchol ľadovca. Pravdupovediac vôbec neviem, čo presne sa stalo, a to ma na celej veci znepokojuje najviac. Nikdy nepožívam omamné látky a pred vplyvom čiernej mágie sa chránim všetkými bežnými prostriedkami. Štvrtok 7. mája som prežila úplne bežným spôsobom a na nič neobvyklé si nespomínam. Večer som sa uložila spať s plánmi na predĺžený víkend prežitý s rodinou. A naozaj sme si užívali s manželom a synom krásne výlety do okolia. Všetko bolo v poriadku (aspoň teda zdanlivo).
Až v pondelok ma zobudilo klopanie na dvere môjho kabinetu. Bola to slečna Sophia, ktorá sa na mňa obrátila so šokujúcou otázkou. Nechápala som, ako mohla prísť na takú hlúposť, že by som bola neoblečená. Ale pohľad na moju postavu mi vyrazil dych. Naozaj som nemala na sebe vôbec nič. Okamžite som sa vrhla do skrine a nahádzala na seba prvé veci, ktoré mi padli do ruky. No skôr, ako som sa stihla obliecť zaútočila na mňa pani Norrisová. Neviem, ako sa dostala do mojej súkromnej izby a už vôbec nechápem, prečo bola tak agresívna. Hádam ju len čosi vyrušilo. Možno sa škodič ešte stále prechádza po hradných chodbách a pani Norrisová je nervózna z toho, že ho stále nevie vysliediť.
Keď som videla, ako moje prudké pohyby pani Norrisovú znervózňujú, obliekala som sa pomalšie (teraz sa už školníkova mačka odplížila hľadať záškodníkov inam) a až potom som vyšla z izby. Žiaľ nepodarilo sa mi vypátrať, kto je za tento incident zodpovedný. Dúfam, že sa to podarí vám a dôjde k náprave.

Christina von Luna:
Nemohl by Vás během spánku někdo ukrást?
Nechybí Vám něco nebo nebylo něco přesunuto?

p.p. Letitia te Tiba:

Teraz neviem, pýtate sa, či je možné aby niekto uniesol moju osobu? No to by bolo neslýchané, hrozné a určite veľmi nepríjemné... alebo je to len preklep, namiesto „ukrást“ ste chceli napísať „okrást“ a vás zaujíma, či mi zmizli nejaké veci z majetku (šatníka)? Nie, pokiaľ viem, nič mi nechýba. I keď mám dosť veľa vecí, a nejaká jedna, či dve chýbajúce veci mohli teoreticky uniknúť mojej pozornosti. Ale nie je mi známe, žeby mi nejaké veci chýbali, to nie. Tu išlo o závažnejší problém, než o obyčajnú krádež.
(ďalšie stopy vedú do riaditeľne a ošetrovne) Pokúste sa prosím vypátrať pravdu.
Ďakujem za vašu snahu i za váš čas.

Děkuji Vám za rozhovor, ještě bych si chtěla promluvit s panem kolejním Havraspáru a samotným panem ředitelem. Tenhle krutý žertík nenecháme přece jenom tak ;).


p.p. Letitia te Tiba:
Držím vám palce, aby si náš zaneprázdnený pán riaditeľ našiel čas na rozhovor s vami (rada - buďte neodbytná ;) ). A prečo s pánom kolejním Havraspáru? Stalo sa mu azda niečo podobné?

Na odpověď na tuto otázku si ale musíme počkat.

čtvrtek 14. května 2009

Nevidomý kouzelník, pravda nebo fikce?

Rozhovor s Brianem Parkerem přináší Christina von Luna

Už to není jako před několika desítkami let, kdy školu obývali jenom "zdraví" lidé. Dnes máme možnost studovat i s handicapem. To, že naše škola přesto není úplně bezbariérová, mě zklamalo a i trošku naštvalo, přece jenom, i mudlové mají bezbariérové školy.

Christina: Ahoj Briane. Chtěla bych se tě zeptat, jestli s tvým handicapem máš na naší škole nějaké problémy?
Brian‎: Hi Chris, no, celkem to jde. Ale jsou některé věci, které bych změnil.
Christina‎: A jaké třeba?
Brian‎: No, třeba... +chvíli přemýšlí+ Uvítal bych třeba, kdyby se moje soví pošta otvírala v okně, kde by nebylo nic jiného. Na stránce je totiž potom příliš mnoho odkazů.
Christina‎: Vím, že máš speciální program s hlasovým výstupem. Ale jak ten program vlastně funguje? :)
Brian: No já pohybuju kurzorem pomocí klávesnice, kurzor je naprosto nezávislý na kurzoru myši, a on mi přečte, co je na tom řádku, nebo aktuální znak, prostě, co se mi hodí.
Christina: A jak vlastně rozpoznáváš profesory od studentů?
Brian‎: Blbě :D. Je pravda, že by u každého profesora mohl být nějaký znak, který je „viditelný“. Např by u jména měla napsáno Profesorka, mdm, nebo něco podobného. A ještě, abych se vrátil k té poště, jestli můžu, dobré by bylo, kdyby nejdříve byl seznam zpráv a potom až takové ty odkazy jako „pošli dopis“, nebo „spal vše“ atd.
Christina‎: Ano, to by bylo dobré. Takže tvůj „čtecí“ program nerozlišuje barvy?
Brian: Ne, tak daleko vývojáři z Freedom Scientific nedospěli.
Christina‎: Měl jsi s tím nějaký problém? Přece jenom asi všem tykáš, že?
Brian: Jo, ale když si přečtu historii, poznám, že je v síni nějaký profesor, některé znám i podle jména. Např. sl. le Ross atd.
Christina‎: Aha. A jak je to s převlékáním a obchody?
Brian‎: No, převlékání celkem jde, obchody také. Jen bych prosil spolužáky, aby mi třeba neříkali, že nějaký obchod je vpravo nahoře :D:D:D
Christina‎: A soutěže děláš? Nebo to jde těžce?
Brian‎: Ne, soutěže moc nedělám.
Christina‎: Děkuji Ti za rozhovor..:)

středa 13. května 2009

Ze zažloutlého deníčku II.

Další kousek papíru je založen mezi listy starého vydání Trimela… Zase ti to nedá a zvedneš si jej blíž k očím. Třeba se něco nového dozvíš.

V Kmínovém údolí jsem ale narazila i na několik dalších druhů skřítků. Pod velikým lopuchem se za velikého deště skrývala rodinka Papustňáků, také nejspíš dosud neobjevený druh. Ale stejně – kdo by mi to byl uvěřil? Nikdo. To ale nevadí. Stejně si ho tu popíšu, pro případ, že bych na své cestování někdy náhodou začínala zapomínat….

Velikost: Přibližně 3cm

Vzhled: Zakulacená postavička s krátkýma nožkama, ale mimořádně dlouhýma rukama, hlava sedí na krátkém krčku, oči jsou přímhouřené, ve tváří nejčastěji úzkostný výraz

Výskyt: Nejraději se schovávají pod listy lopuchů

Stupeň ohrožení: Vysoký

S Papustňáky jsem zažila ještě hodně srandy. Jsou to poměrně inteligentní skřítci a v jejich schopnostech převažuje umění dokonale zmást oběť. Tedy oběť, jak se to vezme. Na člověka si jako na oběť netroufnou, ale dokáží ho pořádně poškádlit. Obalamutit však dokonale dokážou třeba takovou kunu a to už není zrovna nejmenší zvířátko. Když jich je tak pět, během deseti minut kunu spořádají k svačince... Papustňáci jsou totiž masožraví a přiznám se, chvílema jsem se bála o své prsty.

Při seznamování jsem zjistila, že jsou také velice vynalézaví.

Vylezla jsem si na strom a chtěla si na nějaké počíhat, když se pode mnou začaly míhat drobné tečky které jsem odhadovala na Papustňáky,…..

Stránka je utrhnutá a i kdybys možná ještě rád dál četl, už nemůžeš. Marně prohrabáváš Trimeles, jestli někde nenajdeš ještě kousek deníčku. Marně, bez úspěchu.

úterý 12. května 2009

Autentické kouzlofotografie k Aidě Valemínce

Přinášíme Vám ilustrační obrázky, pořízené na autentických místech, kde se odehrávají klíčové události 4. kapitoly.




Aida Valemínka: 5. kapitola - Chodba Chrličů

napsala Lemma Plíživá

Aida se také dozvěděla, že onen chlapec, kterého znala z metra, je havraspárský prefekt Peer Jakobson. Samozřejmě ihned následovala otázka, co jsou to prefekti a dostala vyčerpávající odpověď.

Při Klařině výkladu pomalu začala chápat systém studia.
Místo známek, na které byla zvyklá, se získávají a ztrácejí body pro vlastní kolej a kdo má na konci roku nejvíce bodů, ten získá Školní pohár.
„Lóni vyhral Škólni pohár Havraspar a předtim prý njekolikrat take. Smijosel ho získal napósled před dvjéma léty. Vjétšinou to byvá docéla těsne. Třeba jen o par desítek bodu, to je potom hrósna potupa pro óstatni koléje, že nesabraly o tróšku víc.“
Zatímco si takhle družně povídaly a vyměňovaly informace, spřežení je vezlo stále dál, stále hlouběji do podzemí. Aida nebyla s to odhadnout, jak hluboko pod povrchem se nalézají. Zvláštní ale bylo, že všude byl čerstvý vzduch.
Klara se místo odpovědi na její zvědavé otázky jen smála a poznamenala, že by si Aida pomalu mohla začít zvykat na magii.
Po cestě projížděli ještě několika jeskyněmi – v jedné z nich byla socha spícího draka v životní velikosti, tak opravdová, že si Aida na první pohled neuvědomila, že jde o sochu a vykřikla úžasem. Zároveň s ní vyjeklo také několik dalších lidí z vlaku a Klara se smála, prý tak každý rok straší prvňáky.
Aida se taky naučila nové slovo – „mudlové“. Přišlo jí pěkně odporné, už jen proto, že ještě před pár dny taky jedním z nich byla a její rodiče jsou nekouzelníky pořád. Klara jí ale chlácholila, pokaždé se tu objeví mnoho studentů z mudlovských rodin – kouzelný talent se může objevit i neočekávaně. Její rodina je prý jedna ze starších kouzelnických rodin, všichni její příbuzní vystudovali některou z magických škol.
„To existuje víc škol pro kouzelníky?“ divila se Aida.
„No jasnje, povídala jsem ti přece o Hogwarts, ta je kdesi ve Velké Britanii. Pak jsou tu škóly růsnje po Evropě a po světě – v Rúsku, Turécku, Francii, na Islándu... O dálšich se toho moc névi. Hlavnje próto, še mesi sebou neudršuji kontakty.“
„A všechny jsou stejné?“ vyzvídala mladší dívka.
„Jásnje, še ne. Právě, še je kášda jiná. Jenom naše a Hogwarts jsou si pódobnjejši, ale taky ne móc.“
Aida měla dost materiálu na to, aby zaměstnala svou fantazii na několik dní. Jenže vlak už dojížděl do konečné stanice, což obě poznaly podle zpomalení vozítek.
Bradavické nástupiště vypadalo snad ještě impozantněji než pražské. Velikou halu protínala čtyři vysoká sloupořadí, která se vysoko nad jejich hlavami sbíhala v křížovou klenbu. Všude po stranách vstupní haly byly dveře, vesměs dřevěné a každé jinak zdobené. Na nástupišti stál zástup dospělých kouzelníků a čarodějek, který je vítal máváním.
„To je zvláštni, neni tu pan ředitel,“ podotkla Klara. Aidu trochu píchlo pomyšlení, že je to vlastně její dědeček a že ji ani nepřišel přivítat. Zároveň se trochu zastyděla za své rozhodnutí nic Klaře neříct. Ale přece jen ji příliš neznala. Pak jí ale došlo, že Klara to stejně musela poznat – vždyť jí řekla své příjmení! A ředitel se přece musel jmenovat stejně, vždyť je to tatínkův otec...
„Ta dama vlevo je pani Asmundová. Zastupkyně ředitele a vedouci havrasparske koleje. Móc dulešita osoba, je dobre si ji nepohnjevat. A ten třeti zleva je naš kolejni ředitel, profesor Noctus. Je uš trochu stáry, ale pořad mu to mysli. Určitě ho posnaš sama.“
Ale vlak už zastavil a v nastalém mumraji nebylo slyšet vlastního slova. Vzduchem se ozývalo vyvolávání jmen jednotlivých kolejí, bouřlivé vítání studentů, kteří se nestihli přivítat v Praze a marné příkazy prefektů a primusů, jež se snažili vnést do zmatku alespoň nějaký řád.
Klara Aidě zamávala. „Uš musim jit ke své koleji. Uvidime se na slávnosti!“ A byla pryč. Aida sebrala svůj kufr a rozhlížela se po okolí. Dav se začal poměrně třídit – jednotlivé koleje se houfovaly u svých vedoucích. Úplně na kraji ale zahlédla skupinku asi dvaceti studentů, kteří vypadali stejně staří jako ona a vyhlíželi podobně nejistě. Stál u nich mladý sympatický kouzelník, který Aidě povzbudivě pokynul. Vydala se tedy k nim, těžký kufr ji při tom neustále táhl k zemi.
„Prvňáci, prvňáci sem!“ mával mladý učitel na další studenty, kteří vylézali z vozítek. Aida si všimla, že vlak nic netáhne. Zřejmě se pohyboval kouzlem. Anebo měl motor jako normální vlaky, jenže ten by se asi nikam nevešel...
Její přemítání přerušil jejich průvodce, který usoudil, že jsou všichni.
„Vítám vás v Bradavické škole čar a kouzel,“ řekl obřadně. „Jmenuji se Alan Vlček, učím tu praktickou alchymii, a pro tuto chvíli budu vaším průvodcem. Teď se půjdete všichni převléknout do školních stejnokrojů a pak se vydáme na zahajovací slavnost. Nějaké otázky?“
Přihlásil se vysoký chlapec s rozcuchanými vlasy. „Prosím, proč jsme si s sebou nemohli vzít zvířata?“ Ze skupiny se ozvalo souhlasné mručení. „Jo, proč?“ dožadoval se odpovědi někdo další.
Profesor Vlček se jen usmál. „Jak vidíte, naše škola je v podzemí. Jediná zvířata, která by tu měla pohodlné žití, by byli netopýři. Všechna ostatní by zde trpěla – museli byste je chodit venčit a starat se o ně daleko víc než doma. A to by vás zdržovalo od studia a ještě by bylo větší riziko prozrazení mudlům, což určitě nechcete. Ještě někdo má dotaz?“
Nikdo už se k tomu neměl, a tak profesor Vlček ukázal na jedny dveře na levé straně síně. „Tady jsou dívčí šatny, chlapci musí na druhou stranu. Až se převléknete, sejdeme se znovu tady.“
Skupinka se rozprchla na dvě strany a zároveň s ní se rozdělili i ostatní studenti. Ukázalo se, že každý ročník má svou šatnu a nebudou se tedy muset mačkat v jedné.
Když se všichni znovu sešli, starší studenti už odcházeli velkými dveřmi z haly ven. Profesor Vlček je odvedl k jiným dveřím, na kterých byla vytesána nestvůrná hlava jakéhosi monstra s velkými zuby. Aida se zachvěla a měla velmi silný pocit, že nechce vědět, co se skrývá za nimi.
„Než se připojíte k zahajovací slavnosti, projdete Chodbou Chrličů. Je to tradice, kterou musí vykonat všechny první ročníky. Tak se nebojte a vstupte!“ Profesor Vlček se sice usmíval, ale na tvářích studentů převládalo zděšení. Mladý učitel otevřel velké dveře a většina ostatních udělala několik kroků vzad. Za dveřmi byla naprostá tma a ticho. Nikdo se nemohl přimět vstoupit.
„Tak do toho, nebojte se! Ještě nám tu nikdo nezemřel!“ prohlásil učitel chlácholivě a zasmál se. Ostatním však do smíchu nebylo. Nakonec se jeden chlapec odhodlal a udělal pár kroků směrem do chodby. Další se vydali za ním a Aida se bázlivě snažila držet uprostřed skupiny. O to se ale snažili i ostatní, takže se v chodbě mačkali jeden na druhého.
Jen co ušli pár kroků, začaly se rozsvěcet louče na stěnách. Všichni vydechli úlevou, jenže dech se jim zadrhl v hrdlech. Světlo odhalilo monstrózní sochy, stojící po obou stranách chodby. Byly to chrliče, podle nichž se tento průchod jmenoval. Sochy se náhle pohnuly. Otočily hlavy směrem k nim a hrozivě zamručely. Zástup studentů okamžitě zastavil a některé slabší povahy se obrátily na útěk. Jenže profesor Vlček za nimi zabouchl dveře, které nešly otevřít.
„Jsme tu v pasti!“ volal kdosi.
„Nemáme na vybranou,“ ozval se jiný, o mnoho rozumnější hlas. „Nemyslíte, že kdyby to bylo životu nebezpečné, nenechali by nás tu jen tak?“
K bledému chlapci s nevýraznými rty se otočili skoro všichni a někteří souhlasně přikyvovali.
„Třeba nejsou tak zlí, jak vypadají,“ podotkl a otočil se k chrličům. Odpovědí mu bylo mnohohlasné zařvání z kamenných hrdel. Studenti vyjekli, ale několik se jich nedalo zastrašit. Vešli do úzké uličky mezi nimi a pokoušeli se nedívat na všudypřítomné zuby a drápy okolo nich. Každý chrlič měl jiný tvar, ale žádný z nich nebyl hezký na pohled. Byly vytesány, aby zastrašovaly, a to se jim úspěšně dařilo.
Nakonec vstoupilo celé procesí mezi chrliče, Aida jako jedna z posledních. Sdílela chlapcovy rozumné argumenty, ale nemohla přemoci třesoucí se kolena. Chrliče po nich chňapaly a neustále výhrůžně vrčely. Jedna dívka se dokonce rozplakala. Konec chodby byl v nedohlednu a bestie se dostávaly do ráže.
Najednou se ozval uši rvoucí řev. Všichni padli na zem. Chrliče se zvedly na svých podstavcích a vytasily drápy.
Celá skupina začala křičet. Tlapy s hrůznými drápy se připravily k útoku. Aida s vytřeštěnýma očima sledovala, jak se chrlič nad ní rozmáchl, aby jí zasadil smrtelnou ránu. A pak, v jeden hrůzný okamžik, všechny chrliče jako na povel své pařáty spustily dolů.

Aida vykřikla. Stejně tak vykřikli i ostatní. Ale nestvůrné tlapy nedopadly. Mávnutí jejich končetiny bylo jako gesto startéra. Chrliče začaly chrlit. Vzduch se naplnil malými jiskérkami, bublinami všech možných barev, deštěm kvítků a konfet. Každá potvora plivala ze svého chřtánu na vyděšené studenty něco jiného. Aida dostala pořádnou sprchu studené vody od toho svého. A co bylo ještě neuvěřitelnější, chrliče se do toho všeho rozjařeně chechtaly! Evidentně to pokládaly za dobrý vtip.
Pár studentů se začalo také smát, poskakovali mezi padajícími lístky, praskali bubliny a uhýbali sprškám vody a pěny. Postupně se dobrá nálada přenesla na skoro všechny a skupina pokračovala mezi smějícími se chrliči dál. Aida měla na čapce spoustu oranžové pěny, na hábitu stříbrné hvězdičky a barevné chlupaté kuličky, které se hrozně lepily. Podobně na tom byli i ostatní, ovšem nikdo si z toho příliš nedělal. Aida si všimla, že jen dívenka před ní, která se jako první rozplakala, stále hystericky vzlyká a její kamarádka ji musí podpírat, aby neupadla.
Užívali si nečekaného potěšení, když chodba najednou skončila a před nimi se otevřely další dveře. Chrliče jim na rozloučenou zamávaly a oni mohli zmáčení, barevní a stále ještě trochu v šoku konečně vstoupit do Velké síně.
Aida měla však pocit, že ještě než se za chrliči zavřely dveře, zaslechla tichý hovor.
„Ty, Tuamo, nepfehnaui fme to dnefka tuochu?
„Aue byua to fuanda, ve jo!“
„Fi pif, buácho, tahue fen fe uv duouho nepobauiu!“


Příští týden: 6. kapitola – Sféra rozhodnutí

Čtenářská tipovací soutěž:

4. otázka:
Co se stane v Chodbě Chrličů? (Celkem anonymně hlasovalo 15 čtenářů, ale jen 3 to uhodli!)

a) jeden chrlič polije Aidu studenou vodou 3 (20%)
b) studenti musejí projít mezi chrliči plivajícími oheň 3 (20%)
c) Aida najde na zdi v chodbě podpis svého otce 9 (60%)

Tentokrát musím trošku škodolibě říci, že většina tipujících čtenářů se dala napálit:)
Je to lákavá možnost, že by Aida našla důkaz, že i její otec chodil do Bradavic – ale v kapitole Chodba Chrličů Aida opravdu žádný jeho podpis nenajde:D Jaké odhalení nás čeká dál, to se nechme překvapit!
Dobrý odhad opět projevila Lucy, u které se mi moc líbí, že své rozhodnutí i zdůvodňuje: „Tipujem po A, príde mi to také smiešne a zábavne :D - po B podla mňa nie, pretože pochybujem, že by žiakov vystavili nebezpečenstvu. C je tiež zaujímavé :-D ale to podla mňa nebude dobrá odpoveď.“
Přesně tak, a) jeden chrlič polije Aidu studenou vodou je správně a Lucy Koralka získává další bod v čtenářské tipovací soutěži. Stejně tak i Lili Smeaglová, takže obě mají 3 body. Nikdo další sovou správnou odpověď neposlal, ale zbývá nám ještě asi 15 kapitol, proto neváhejte a zapojte se do soutěže klidně až teď!

Další (už šestá) kapitola, nese název Sféra rozhodnutí. Co to ale ta Sféra vlastně je?
5. tipovací otázka zní takto:

Jak probíhá zařazování ve škole, kam právě Aida nastoupila?
a) každý student musí projít bránou Sféry, která vysloví jméno jeho koleje
b) každý student se postaví na kouzelný pentagram a po chvilce Sféra jeho hábit přebarví na příslušnou barvu
c) každý student musí vstoupit do obří bubliny naplněné mlhou, v níž uslyší hlas Sféry