Proč jsem hrdá na to, že jsem v Mrzimoru (6)

Lilian Isabella Rorrs
Nejsem žádný velký spisovatel, proto prosím nečekejte, že své myšlenky předem nějak uspořádám nebo, že je přednesu nějakou vznešenou formou. Prostě vám to vyložím, jak to je.
Když jsem se octla na téhle škole poprvé, měla jsem jasnou představu o zelených, červených i modrých, ke kterým jsem hrozně moc chtěla, jen žlutí mě nikdy nijak nezajímali. Proč taky? Nikdy o nich nikdo nikde moc nemluvil. Nejsou ani extrémně chytří, ani stateční, ani nijak mazaní, tak proč chtít k nim.
Dozajisté si tedy dovedetepředstavit to zklamání, které mne pohltilo, když na slavnosti Modrý klobouk zakřičel „MRZIMOR!“ namísto vytouženého „HAVRASPÁR!“. Proklínala jsem se za to, že když se mě klobouk ptal, kam bych chtěla, tvrdila jsem, že je mi to jedno. Ten večer se mi chtělo plakat zoufalstvím.
Pak mě mezi sebe žlutí přijali, byli hodní a milí, obětaví a ochotní. Vzali mě bez výhrad a ukázali, že nejde o odvahu, mozek, ani vychytralost, hlavní je a vždycky bude přátelství.
Dnes pláču štěstím a jsem hrdá na to, že jsem v Mrzimoru!