Výprava do Zapovězeného lesa – 3.5. 2009

Felicitas Frobisherová

Venku je sice teplo (a to takové, že se dá chodit bosky, ale na lehání na zem to ještě není, pokud nejste vyloženě extrémně záhřevní, zem studí), ale náš nevyužitý krb v kolejní místnosti nám nedá spát. On tedy není tak úplně nevyužitý, tuhle jsem na něm našla několik pergamenů a husí brk, asi někdo někam spěchal, tak si to odložil… a já osobně jsem třeba uvažovala, že by se na něm hezky vyjímala váza se šeříkem, nebo žlutými tulipány, ale přeci jenom, krb má hořet. Navíc, proč se na chvíli neuchýlit z rozpálených školních pozemků do lesního chládku?

Na to jsem myslela, když jsem v neděli potkala ve Velké síni madam Lynn, která si zrovna domlouvala výpravu s červenými. Evidentně měla záchvat hyperaktivity, protože se mě zeptala, zda chceme taky do lesa. A jelikož to doplnila slovy: „Bude se vám to líbit!“, neváhala jsem ani chviličku a domluvila se s ní na třetí hodinu odpolední. Pak už stačilo jen napsat info na vývěsku a za chvíli už se hrnuly do mého sovince sovy s žádostmi o zařazení na seznam účastníků. Ten nakonec vypadal takto: Siny, Bailla, Vendesousa, Lucy a moje maličkost. S madam Lynn nás tedy bylo šest bab, taková dámská jízda v Zapovězeném lese (minule to bylo taky tak, pozn. red.).

Před třetí hodinou jsme se tedy sešly ve Velké síni, a jakmile se objevila madam Lynn, vyrazily jsme do lesa. Ještě na okraji se nás průvodkyně zeptala, jaké máme indicie ohledně jiskry Ohnivce. Zde nezklamala prefektka Lucy, která vyjmenovala vše, co se nám podařilo zjistit. Madam Lynn ale uznala, že stále nemáme vše, co potřebujeme a sdělila nám, že nás vezme za někým, kdo nám poradí (Bailla se zaradovala, neboť nám byl slíben jakýsi „týpek“). Vydaly jsme se tedy na cestu. (Byla kráááásná duha!) Když jsme dorazily ke křoví, které působilo neprostupně, vypadalo to na chvíli, že nevíme kudy kam, ale pak jsem po vzoru madam Lynn vytáhla hůlku a zeď prostě zmenšila.
A už jsme byly na úžasné mýtince, kde bylo spousta kytek. (I sedmikrásky tam rostly!) Madam Lynn nám řekla, že máme nalámat spodní větve stromů a donést je doprostřed na hromadu, že budeme pálit byliny, aby se ten „týpek“ objevil. Já jsem se jala lámat větve po mudlovsku, na rozdíl od Lucy, která to maličko přehnala s přivolávacím kouzlem, a větve ji zavalily, ale tento drobný karambol jsme zvládly. Pak jsme ještě natrhaly určené byliny a zapálily oheň. (Stojím si za tím, že kouzlo na oheň zní *Incendio*!)
A po chvíli se ozval dusot kopyt a objevil se… kentaur! Nejprve jsme na něho mlčky zíraly, některé dokonce s otevřenou pusou, ale brzy jsme se vzpamatovaly a slušně pozdravily. Madam Lynn pak kentaurovi sdělila, co bychom od něho potřebovaly vědět, a on nám řekl, že je to velice nebezpečné a dokonce mnoho lidí při výpravě za ohnivcem zemřelo! Já jsem si ale pomyslela, že to určitě nebude jen tak, že musí existovat nějaký způsob, jak jiskru najít a nezemřít při tom, a poněvadž se žádná z holek k ničemu neměla, zeptala jsem se na to kentaura sama. Naše rozmluva byla velice plodná, dozvěděla jsem se, že musíme najít něco, v čem bychom jiskru přenesly do hradu, má to mít podobu zhmotnělé vody a má to být studené – tedy něco z ledu. Dokonce nám napověděl i ohledně místa, kde to máme hledat – jedná se o místo, které není přímo na hradě, ale z hradu se tam dá dostat a je to místo, kde se dají najít nejrůznější věci. Když jsem se ale zeptala přímo na Ďáblovu jámu, kentaur se rozloučil a odešel. Ovšem madam Lynn pokyvovala hlavou, za což dostala od kentaura vynadáno – je tedy správná moje myšlenka, že je nutné znovu hledat v Ďáblově jámě?