Celá místnost působila jako chrámová loď, jen s tím rozdílem, že vpředu nestál oltář, ale stůl profesorů. Vysokými lomenými okny sem pronikalo hebké sluneční světlo. Nad nimi se klenul nádherně zdobený strop, kde se v prapodivných úhlech sbíhaly postranní sloupy a vytvářely pletenec podobný pavučině obrovského pavouka. Z něj visely dolů tři veliké lustry snad se stovkami svic a ozařovaly teplým naoranžovělým světlem čtyři dlouhé stoly, u kterých seděl zbytek studentstva.
Aidě až se zpožděním došlo, že okna nemohou vést ven, a musí být nějakým způsobem očarovaná. Vždyť byli kilometry pod povrchem! Přesto se dal za nimi tušit krásný slunečný den a Aida se té iluzi nemohla ubránit.
Jakmile prvňáčci vešli, celou Velkou Síní se rozlehl hlasitý smích. Aida se ani moc nedivila, vždyť museli vypadat absolutně nemožně. Měli pěnu ve vlasech, hábity plné lístečků, květů, konfet, papírků, z rukávů se jim sypaly jiskřičky a občas někdo z nich vyplivl pár bublin.
Profesor Vlček, který stál opodál, jim přátelsky pokynul, aby se seřadili před profesorským stolem a trochu se dali do pořádku. Zatímco se zbytek osazenstva srdečně pochechtával, jak se zebe sypali barevné smetí a ždímali si hábity, z prostředního křesla vstal postarší kouzelník ve stříbročerném hábitu pošitém barevnými vzory a jemně si odkašlal.
Celá Síň najednou ztichla a obrátila zrak směrem k němu. I prvňáci se přestali oklepávat a zpozorněli. Byl to Aidin dědeček, ředitel této školy. Vzbuzoval úctu a respekt i když tam jen tak stál a Aida pocítila náhlý příval hrdosti na svůj původ a náležitě se vypjala.
„Všechny vás tady vítám, některé znovu a jiné poprvé.“ Jeho tichý hluboký hlas se nesl celou místností a pronikal do každého rohu.
„Kdo z vás mě ještě nezná, tomu prozradím, že jsem ředitelem této skvělé instituce již řadu let a mé jméno je Abbis Valemínek.“ Ozval se krátký, ale srdečný potlesk.
„Doufám, že se naši prvňáci již seznámili s nejdůležitějšími obyvateli této školy a že jim prominou toto povyražení, na které se vždy těší celý rok a které jim proto nemáme to srdce odepřít,“ prohlásil s úsměvem na rtech a gestem naznačil rezignovaný souhlas s lumpárnami, které chrliče pokaždé nováčkům vyvedou. Z davu studentů se ozval pobavený smích. Každý z nich si Chodbou Chrličů prošel a někteří si ještě s ruměncem na tvářích vzpomínali na vlastní strach.
„Doufám, že budete všem novým studentům nápomocní a rychle je seznámíte s během školy a se všemi právy, povinnostmi a zákazy, které jsou ovšem,“ zatvářil se významně, „samozřejmě uvedeny ve školním řádu, se kterým se jistě každý z vás podrobně seznámil.“ Ředitel šibalsky mrkl na hihňající se studenty.
„Na tomto místě bych vás všechny rád jen upozornil, že na žádost několika profesorů budou letos tresty za vstup do Zakázaných chodeb ještě vyšší. Ale nebojte se, jako vyrovnání tohoto nemilého pravidla jsme se rozhodli zpřístupnit všem studentům další části knihovny a – pozor – Jižní výstup otevřít od příštího pátku každé odpoledne!“
Ozval se uši drásající jásot. Studenti vyskočili na nohy a všemožnými způsoby vyjadřovali své nadšení. Aida tomu sice příliš nerozuměla, ale připojila se k ostatním.
Když se nadšení studenti opět zklidnili, ředitel pokračoval. „Ještě než přikročíme k hostině, na kterou všichni jistě netrpělivě čekáte, musíme zařadit naše nováčky do kolejí. Prosím letošní vybrané Vyvolávače, aby sem přišli a předvedli, co umí.“
Z každého stolu se zvedl jeden student. Za hrobového ticha prošli kolem nováčků na prostranství před profesorským stolem, kde zůstali stát. Aida si všimla, že na podlaze je vyryt velký pentagram, mířící špičkou ke křeslu ředitele. Ten obešel stůl a postavil se na nejvzdálenější špici pěticípé hvězdy. Na čtyřech zbylých stáli vybraní dva chlapci a dvě dívky, s pohledem upřeným do středu pentagramu, kde byl vyryt složitý znak.
Po několika úderech srdce, které Aidě zazněly v uších, zvedlo všech pět osob před nimi naráz ruce a zavřelo oči. Ředitel otevřel ústa a začal rytmicky na několika tónech recitovat podivnou řečí. K němu se přidala dívka po jeho pravici, pak hoch vpravo od ní, pak druhá dívka a nakonec poslední chlapec. Pokud to Aida mohla posoudit, každý zpíval něco jiného a nějak jinak. Přesto to dohromady vytvářelo složitou a působivou harmonii, ze které běhal mráz po zádech. Všichni fascinovaně zírali do středu pentagramu, kde se najednou začal vlnit vzduch. Znak na podlaze vypadal, že se pohybuje. Prostor mezi pěticí Vyvolávačů zaplnila opalizující mlha. Vypadala jako živý organismus, měnila barvy a svíjela se. Do tváří Vyvolávačů se vkradlo napětí a některým se lehce třásly ruce. Píseň zesílila. Mlha průsvitněla, ale zároveň vypadala skutečnější. Nakonec se ustálila ve tvaru průhledné koule, po jejímž povrchu probíhaly odstíny všech možných barev a která se dotýkala podlahy přesně v místě, kde byl onen podivný znak.
Pětice kouzelníků spustila ruce na úroveň ramen. Píseň zeslábla, až docela ustala. Otevřeli oči. Dívali se přímo do koule, až ředitel konečně promluvil.
„Vítej, vševědoucí Sféro Rozhodnutí. Pomůžeš nám i dnes v našem konání?“ otázal se zvučným hlasem. Velká Síň zadržela dech.
„Pomohu vám, jako již tolikrát předtím. Udílej rozkazy,“ ozval se podivný, nezemský hlas, jakoby složený z tisíců jiných, rezonující ne v uších, ale přímo v hlavě.
„Učiň zadost svému jménu a rozhodni, kam tito mladí lidé mají přijít. Co je jejich osudem,“ řekl Abbis Valemínek autoritativně.
„Nuže vstupte, smrtelníci,“ ozvalo se ze Sféry. „Řeknu vám, kam vedou cesty vašeho osudu.“
Než se prvňáci stihli rozkoukat, stála před nimi profesorka Asmundová a vyvolala první jméno – Astrid Aurelová. Byla to právě ona dívenka, která se v Chodbě Chrličů tak rozplakala. Teď vypadala jako vrostlá do země. Profesor Vlček přispěchal na pomoc, vedl dívku směrem k obrovské bublině, a jemně ji vstrčil dovnitř. Sféra se opět naplnila opalizující mlhou a Aida spatřila, že holčičce se hýbou ústa. O čem asi mluví?
Po chvíli se mlha rozptýlila a jim v hlavách zazněl hlas Sféry. „Tvé schopnosti se nejvíce uplatní v Nebelvíru. Jdi.“
Ze stolu vlevo se ozval nadšený potlesk, jak nebelvírští vítali svou novou spolužačku. Aida nevěděla, co si o tom má myslet, vždyť tam měli jít přece ti stateční! Ale vypadalo to, že Sféra ví, co dělá.
Na řadu přicházeli podle abecedy další a další studenti. Sféra je přiřazovala postupně do všech čtyř kolejí. Velice osudovým tónem pronášela rozsudky: „Havraspár je kolej, která tě potřebuje. Jdi.“
Nebo: „Tebe můžu zařadit pouze do Mrzimoru, tam se hodíš nejvíce. Jdi.“
Kdyby nebyla tak nervózní, určitě by se smála téměř lidským vlastnostem Sféry Rozhodnutí, která se evidentně snažila působit důležitým dojmem.
Aida přemítala, kam asi bude poslána ona. Polichotil by jí Havraspár, vždycky o sobě věděla, že není úplně hloupá, ale takový Nebelvír taky nebyl k zahození...
Poté co Sféra vyplivla jednoho z posledních studentů, a v Síni se ozvalo: „Budeš velkým přínosem pro Zmijozel. Jdi,“ se bledý chlapec, Benedikt Turandot, kterého si Aida pamatovala z Chodby Chrličů, vydal k jednomu z prostředních stolů a profesorka Asmundová přečetla Aidino jméno.
Mezi studenty to zašumělo. Aida si palčivě uvědomila, že teď bude každý na škole vědět, s kým je příbuzná. Vystoupila z řady, nejistě prošla mezi dvěma Vyvolávači a stanula před Sférou. Ani neviděla, jak na ni její dědeček povzbudivě mrknul. Vešla dovnitř.
Obklopilo jí ticho. Nedoléhaly sem žádné zvuky ze Síně. Okolo ní se převalovaly jemné cáry mlhy, které se jí otíraly o pokožku. Když zvedla ruku, aby se jednoho z nich dotkla, připadalo jí, že tam vůbec nic není a všechno je to jen přelud.
„Hmmm...“ ozvalo se všude okolo ní. Aida měla velice silný pocit, že si ji někdo ze všech stran prohlíží. Také zevnitř. Trochu jí to popudilo a zeptala se: „No?“
„Co ‚No‘?“ ozvala se Sféra dotčeně. „Dopřej mi trochu času si tě pořádně prohlédnout. Vidím i do tvé mysli...“ dodala samolibě.
„Tak už mi řekneš, kam se hodím?“ dotírala Aida.
„Zvědavá a drzá,“ komentovala to Sféra.
„No?“ zopakovala Aida.
„Ty si myslíš, že můžeš ovlivnit moje rozhodnutí, že? Úplně slyším, jak mi tvoje myšlenky podsouvají různé možnosti. S tebou mám ale jiné plány. Tvůj příchod sem byl nevyhnutelný, byl v mém vědění odedávna. Máš osud předurčen již od narození, malá smrtelnice a s tím nic nenaděláš. Vidím jej před sebou velice jasně. Ale samozřejmě ti nic nemohu prozradit.“
Sféra udělala významnou pauzu, do které se Aida už neodvážila vpadnout, tak byla napnutá.
„Mrzimor je tvůj osud. Jdi.“
Příští týden: 7. kapitola - Krbem tam a zpět
Čtenářská tipovací soutěž:
5. tipovací otázka:
Jak probíhá zařazování ve škole, kam právě Aida nastoupila? (Celkem anonymně hlasovalo 18 čtenářů, tentokrát mělo dobrý odhad celých 10 tipujících.)
a) každý student musí projít bránou Sféry, která vysloví jméno jeho koleje 2 (11%)
b) každý student se postaví na kouzelný pentagram a po chvilce Sféra jeho hábit přebarví na příslušnou barvu 6 (33%)
c) každý student musí vstoupit do obří bubliny naplněné mlhou, v níž uslyší hlas Sféry 10 (55%)
Správně bylo, jak jste se v právě přečtené kapitole sami přesvědčili, c) každý student musí vstoupit do obří bubliny naplněné mlhou, v níž uslyší hlas Sféry.
Většina hlasujících ale neposlala svou odpověď soví poštou, takže neznáme jejich totožnost. Bod za správný tip tak získávají tentokrát tři slečny: Bailla Peerlessová (celkem má 1 bod),
Lucy Koralka (celkem má 4 body) a Lili Smeaglová (celkem má 4 body)
Další (už sedmá) kapitola, nese název Krbem tam a zpět. Prozradím vám, že krbem se Aida dostane do společenské místnosti své koleje.
6. tipovací otázka:
Jaké bude první heslo pro vstup do mrzimorské „kolejky“?
a) Jezevčí čepička
b) Zuřivý jezevec
c) Plyšový jezevec
Žádné komentáře:
Okomentovat