čtvrtek 7. května 2009

Jediná památka na zmizelého studenta Olivera Newtona!

Milí čtenáři, tak tohle je opravdu unikátní objev! Madam Letitia te Tiba, naše kolejní ředitelka, opět trochu uklízela v Zaprášeném archívu - a hle, co objevila: útržek z rukopisu záhadně ztraceného a dodnes nezvěstného Olivera Newtona. Je vidět, že některé postavy, jako třeba Aida a její dědeček, jsou značně podobné jako v románu Aida Valemínka od Lemmy Plíživé, který vychází v Žlutém Trimelovi na pokračování - každé pondělí jedna kapitola. Kdo od koho "opisoval", to již dnes nezjistíme...ale nepopleťte to, následující text není pokračováním Aidy Valemínky, je to kousek dnes ztracené knihy neznámého názvu, kterou rozepsal a patrně nikdy nedokončil Oliver Newton!

Oliver Newton: Kapitola desátá – Nečekaná návštěva

Godrik seděl u krbu, nohy pohodlně opřené o římsu, a s rukama založenýma za hlavou přemýšlel. Přestože navenek ani nezaváhal, zmítaly jím pochybnosti, zda učinil správně, když poslal svou nejlepší studentku na Zkoušku, která ji mohla stát život.. Ne že by nevěřil jejím schopnostem - právě naopak. Byl si jistý, že to dokáže. Jenže zároveň si uvědomoval, pod jakým nátlakem svolila. Původně se bránila s urputností smrtelně raněného vlka, ale ustoupila, když jí došlo, jak moc na tom nesmyslném rituálu čarodějům jako on záleží.
Trpěl výčitkami svědomí. Učinil přesně to, čeho se vždycky snažil vyvarovat: prosadil svoji autoritu. Co je platné, že neustále mluví o úplné rovnoprávnosti mezi čaroději z čistých a mudlovských rodin, když pak využije jejich úcty! Godrik byl příliš čestný, než aby se pokoušel sám před sebou obhajovat. Tady ani tak nešlo o Alesteiu, která si na Zkoušku za pár měsíců ani nevzpomene, ale čistě o princip. Princip, jenž tak dlouho svědomitě budoval a jemuž se právě zpronevěřil.
Sundal nohy z krbu a těžkopádně vstal. Posledních pár dní se necítil dvakrát nejlépe, byl unavený, nevyspalý, roztržitý. Vyhlédl z okna a přelétl očima po obzoru. Byl to léty vypěstovaný zvyk, Godrik zůstával ve dne v noci na stráži, stále bral na vědomí i zanedbatelnou možnost Salazarova útoku. Jako obvykle, ani tentokrát nic podezřelého nespatřil.
Některý student nechal na stole pohozenou hůlku, zapomněl ji uklidit do pouzdra a zasunout do běžného úložiště. Godrika, pokud měl zrovna špatnou náladu jako právě teď, takové nepořádnosti rozčilovaly. Odstoupil od okna, aby prohřešek napravil.
Přehnaně pečlivé zacházení s hůlkami mu zachránilo život.
Uslyšel zadunění, jako když při letní bouřce udeří nedaleko blesk, a vzápětí ho tlaková vlna srazila na zem. Chvíli neviděl nic jiného než ohnivé plameny kroutící se ve vzduchu a povstávající z ničeho. Žár byl nesnesitelný, přesto se Godrik dokázal obrátit a spatřil to, co mělo být jeho smrtí. Prudký pohyb před oknem způsobil, že do místnosti vlétla koule hořícího kyslíku a vybuchla.
Příčina mu byla jasná okamžitě. Zakletí. A tam venku se schovává někdo, kdo ho seslal.
Godrik byl dvěma skoky u svého meče, sejmul ho ze stěny, postříbřená pochva se zacinknutím dopadla na kamennou podlahu. Nemělo cenu ani se pokoušet objevit útočníka, i jeho očím byl čaroděj téměř neviditelný; kouzla poskytovala dobrou ochranu.
Vyběhl na ochoz. Dole na nádvoří se již bojovalo. Bránou, roztříštěnou kouzlem velmi podobným tomu, které pocítil na vlastní kůži, vjelo dovnitř tucet kouzelníků posílených aurou čísi nezměrné moci. Godrik věděl, že venku budou další, dvanáct by na dobytí Bradavic nestačilo. Zahlédl Helgu z Mrzimoru, jak se spolu s několika svými studenty brání náporům útočníků. Takhle neměli šanci, útok je zaskočil. Musí se opevnit v sále, napadlo Godrika, a hned začal jednat.
"Petrifane, pozor zleva!" zakřičel, když jeden z neznámých vrhl kletbu na nepozorného mladíka. Ale bylo již pozdě. Neozval se žádný zvuk, žádný výkřik. Muž se jen křečovitě chytil za hruď a s nevěřícným výrazem ve tváři se zhroutil. Tiše zachroptěl, z úst mu vytryskla krev. A pak zemřel.
"U všech chimér! Ustupte dovnitř, rychle!" Ředitel Nebelvíru jako by rázem omládl o deset let. Seskočil z ochozu, s roztočeným mečem se vrhl do zápasícího hloučku. Na několik vteřin na sebe upoutal pozornost nepřátel, snažil se poskytnout čas ostatním. Širokoramenný čaroděj se proti němu rozjel a namířil na něj svou hůlku. Kouzlo ale neseslal, odkudsi se ozvalo tiché zašeptání a ostrý blesk zasáhl útočníka do boku. Godrik zachytil padající kuši, která útočníkovi vyklouzla z bezvládné levé ruky, otočil se a zjistil, že ostatní už jsou v síni a zpoza přivřených dveří střílí vrhají jedno kouzlo za druhým. Rozběhl se k nim, těsně vedle jeho ramene se modře zablesklo a stěna konírny pukla. Několikametrovou trhlinou se vyvalil kouř z hořícího sena.
Mrštil sebou o zem a pátral po hlavním čaroději, který tu někde musel být. V bráně stála malá postava zahalená do bílého pláště. „Proč se odívá v bílou, barvu nevinnosti?“ prolétla Godrikovi hlavou směšná myšlenka. Slizká zelená by mu slušela víc... Čaroděj pozvedl ruce k nebi, konečky jeho prstů slabě zazářily. Godrik nenávistně vykřikl.
„Exterminus Humanus!“
Ostrý záblesk se zanořil do čarodějova těla a ten okamžitě upadl. Ještě se však nedotkl dlažby, když se jeho tělo roztrhlo na kusy. Cáry masa a kůže se rozlétly do všech stran. Syrová magie, již nestihl čaroděj usměrnit, se uvolnila naráz a výsledek byl zničující. Godrik vskočil do sálu a přibouchl za sebou dveře.
"To bylo o fous," zašeptal a otřel si rukou pot z čela. "Jsme všichni?"
"Ne. Petrifanus a dvojčata už nepřijdou. Viděl jsem je."
"Elena to také koupila. Zůstala venku."
Čtyři! Čtyři výjimeční čarodějové, kteří ještě ani pořádně nepoznali život, zemřeli. Pro nic za nic, jen kvůli touze po moci a čistorodému fanatismu. Čtyři! A zůstalo po nich jen několik vět, to bylo vše, co pro ně mohli udělat: říct nahlas, že je viděli umírat.
"Já... já vůbec nic necítím," ozval se černovlasý vyzáblý čaroděj. "Vůbec nic. Byli přeci... stejní jako my." Sedl si na zem a tiše se rozplakal.
Nezávidím ti, hochu, pomyslel si Godrik. Stres a šok z boje jsou horší než uťatá ruka. Skutečně ti nezávidím.
"Nevydržíme tu dlouho," promluvil nahlas, "nevíme, kolik jich je. Jednoho čaroděje jsem vyřídil, ale vzadu v lese je možná další. Pokoušel se zapálit věž."
"To byl ten samý." Rowena stála vedle okna a pravou rukou si držela popálenou paži.
"Výborně, Roweno. Takže proti nám při troše štěstí stojí jen několikanásobná přesila černokněžníků. Jak se vůbec mohli dostat dovnitř? Ale pořád lepší než čelit Salazarově magii."
"Měli bychom se zabarikádovat."
"Není čas. Je někdo raněný?"
"Pět už není bojeschopných a většina z nás něco málo utržila."
"To je špatné, moc špatné... Vy, vy a vy si vezměte hůlky a postavte se tady za sloupy. Hlídejte vchod."
Čarodějové ho ihned poslechli a připravili se k boji. Své hůlky drželi připravené k. Nikdo to nepovažoval za nutné komentovat. Zavládlo ticho, jen občas bylo slyšet potlačované zasténání.
"Teď dobře poslouchejte. Jsem asi nejzkušenější z vás, v takovéhle situaci už jsem se párkrát octl. Naděje je mizivá, takřka nulová. Vím, kteří z vás mají tam venku rodinu, snoubenku nebo dívku. Sice jste se s nimi dlouho neviděli, ale to vám nedává právo je opomíjet. A proto vám nařizuji: kdo jste nějak citově vázán, odejděte. Ostatní vám budou krýt záda."
Nikdo se nepohnul, nikdo neotevřel ústa. Ti, kterých se to týkalo, si vyměnili rozpačité pohledy, semkli rty, ale zůstali. Byli ještě mladí, příliš mladí, temperamentní, neznalí života; naivní a hrdí. Hlavně hrdí. Za dvacet let, pokud se vůbec takového věku dožijí, za dvacet let by Godrika pochopili a poslechli. Ale ne dnes.
"Zůstaneme," promluvil za všechny jeden z nich. "Nezradíme."
"Nevím, co si představuješ pod slovem zrada, Abraxi Brumbále. Zřejmě si dostatečně jasně neuvědomuješ cenu svého života."
"Čest, Godriku, je víc než život s břemenem zneuctění."
"Jste tři, všichni víme, kteří. Máte tam venku své dívky, nejcennější poklad, jaký vám ostatní můžou závidět. Ty statečné ženy nesou na svých bedrech tíhu toho, že jejich snoubenci jsou vyvrhelové skrývající se v lesích. Ale činí tak dobrovolně, z velice prosté pohnutky - milují vás, vy jste pro ně vším, pro co má smysl žít." Umlkl a zahleděl se Abraxovi do očí. "Skutečně bys zanechal Meredith samotnou? Nestydíš se?"
"Ta s tím nemá co dělat...," chabě se bránil mladík.
"Ale, podívejme se! Cožpak ji už nemáš rád?"
"Celým srdcem."
"Tak proč nejdeš?"
"Protože pak zemřete vy. Nemám právo určovat osud ostatním."
Dveře sálu se otřásly pod údery zvenčí. Čarodějové někde sehnali kus trámu, který jim posloužil jako provizorní beranidlo. Dostat se dovnitř jim nemohlo trvat déle než čtvrt hodiny, přestože Nebelvírští a Havraspárští překotně stavěli ke dveřím všechny kusy nábytku, jimiž se dalo pohnout. Rowena navíc neustále sesílala posilující kouzla, která měla průnik ztížit.
"Rychle, nezbývá moc času. Vy tři, šli byste pryč, kdyby to zachránilo život dalších čarodějů?"
"Asi... Jak..." Abrax se nerozhodně podíval na své druhy. Ani ti si však nevěděli rady. Godrik je mistrně dostal do pasti. "Kdyby ostatní jednohlasně souhlasili...," odpověděli nakonec.
"Tím jsem si jist. Má snad někdo námitky? Tak vidíte. Zapomněli jsme na Alesteiu - před týdnem odjela k obrům. Jestli ji nikdo včas nevaruje, zítra se vrátí. Obávám se, že chtěla přivést svou sestru Vandu - a to by bylo moc zlé. Dva nic netušící neznamená nic jiného než dva mrtvé."
"Pak ovšem stačí jeden posel."
"Houby," utrhl se Godrik, "vůbec není jisté, že se někomu podaří dostat ven. Sice doufám, že jsou všichni černokněžníci v hradu, ale i tak vás budou minimálně ostřelovat z ochozů. Rozhodně nebude tak lehké zmizet."
"Pane profesore-"
"Prosím, vyhovte mému přání! Stejně jste ranění a nezkušení, tady nám budete málo platní. Jděte!"
"Ano," zamumlal Abrax po krátkém zaváhání. "Půjdeme."
"Konečně rozumné slovo! Dostaňte se co nejrychleji do Čarovinek a varujte Alesteiu. Můžete se pokusit dohonit Helgu, ale myslím, že ta se o sebe postará sama. Je mimořádně nadaná, až neuvěřitelně. Nehledě na to, že pořádně nevíme, kudy šla..."
"A co pak?"
"Nečekejte na nás a hlavně se za žádnou cenu nevracejte! Zkuste zamířit na jih, k Londýnu. V případě, že si ve městech všimnete nebývalého rozruchu, zesílených hlídek a podobně, radši s sebou vezměte i snoubenky. Bude pro ně bezpečnější uniknout z dosahu černokněžníků, kdyby snad vyčmuchali souvislosti..."
"V které části Británie máme hledat povstalce?"
"Nemám zdání. A už vypadněte. Nechť jsou bohové při vás!"
"I při vás." Tři mladíci v čele s Abraxem se spěšně rozloučili a odběhli chodbou, jež skrytě ústila v severní hradbě, asi sáh nad vodní hladinou. Tudy měli největší šanci nepozorovaně uniknout, samozřejmě za předpokladu, že černokněžníci budou zaměstnáni na druhé straně.
O to se postaral Godrik a jeho muži. Skulinami, kterých se ve dveřích objevovalo stále víc, metali po nepřátelích útočné kletby a podle občasných výkřiků mohli soudit, že se jim daří.
"Musíme je vyprovokovat!" křičel Godrik. "Dva si vezměte hůlky a jděte nahoru. Zátaras už moc nevydrží, takže bojovat na nádvoří je stejně nejlepší řešení. Budete nás krýt."
Do sálu dopadla zapálená louč a za ní několik dalších. Místnost se rychle plnila zapáchajícím, štiplavým kouřem. V dýmu čarodějové rozeznávali siluety vetřelců, jimž se právě podařilo zdolat poslední překážku.
Nadcházel boj zblízka. Godrik odhodil již nepotřebnou hůlku a tasil meč. Hledal zbraň, která by mu posloužila v případě ztráty vlastní. Nakonec si k boku ledabyle přivázal pochvu s dalším jednoručním mečem, všiml si, že v jeho kříži jsou vyryty runy, dva znaky, H a M, znamenající Helga z Mrzimoru...
Spolu s Rowenou se jako první vrhli ven a zůstávala za nimi krvavá stopa. Rvali se spolu, vzájemně si hlídali záda, doplňovali se. Jejich až nelidsky rychlé pohyby téměř neumožňovaly obranu, přesto byli zoufalí. Deset čarodějů proti přesile nestačilo a ostatní byli rádi, že ještě dýchají. Beznadějnost zaplavovala jejich mysli, mysli krutých zabíječů, zahnaných do úzkých. A vědomí brzké smrti jim dodávalo strašlivou sílu, poslední výbuch energie.
Po celém nádvoří ležela bezvládná těla. Čarodějové vedle černokněžníků, čistokrevní spolu s mudlovskými. Krev jako krev, žádný rozdíl mezi padlými, nepřežil žádný. Godrik kličkoval, kryl se, uhýbal, zasazoval rány z výpadů. Ztratil poslední zbytky soudnosti, jeho neopatrnost dosáhla vrcholu. Aniž by dbal nebezpečí, znovu a znovu se vrhal proti nepřátelským kouzlům, oči podlité krví, ruce pevně a rozhodně svírající zbraň. Nic nedokázalo zastavit jeho šílenství.
Viděl, jak se další čaroděj hroutí, kolikátý už to je? Seká přes prsa dotírajícího rytíře, čepel je už tak rudá, že ani nezmění barvu, do obličeje mu vystříkne horká krev. Strach, nenávist, rychlost... Ví, že nesmí přestat, nesmí se ani na okamžik zastavit, jedná bezmyšlenkovitě, žádné zaváhání nezpomaluje jeho reakce. Už přestal počítat přemožené, je jich příliš moc...
Zbaběle, zezadu, probodne černokněžníka, který odzbrojil Rowenu, ale zapomněl si dávat pozor na záda. Rowena odhazuje zlomenou hůlku a bere si jinou od umírajícího čaroděje. Ten ji sleduje skelnýma, strašlivýma očima, v nichž zůstala jen rezignace...
Černí čarodějové je zatlačují ke zdi, je jich málo, jenže Bradavičtí jsou příliš unavení, než aby se zmohli k útoku. Potřebují čerstvou, odpočatou sílu, nedosažitelnou pomoc. I Godrik už přechází k obraně, s námahou odráží údery, zatím se drží. Výkřik, další černokněžník padá na zem a už nevstává, zachroptění a šestnáctiletý prefekt Nebelvíru se marně snaží z hrudi vyrvat uvízlou hůlku, kterou na chvíli proměnil na střelu...
Ohnivý záblesk, ohlušující třesknutí, Godrik ztrácí půdu pod nohama, letí a dopadá o několik sáhů dál, přímo před koněm, na němž vzpřímeně sedí bílá postava, druhý velký černokněžník. Rowena se mýlila, proletí mu hlavou, ale to už vůbec není podstatné...
Vtom slyší zaržání a dusot kopyt na padacím mostě, spásný zvuk naděje. Vyčerpáním a ztrátou krve se mu před očima míhají barevné mžitky a jeho jediná myšlenka je: právě včas, právě včas...
Helga se žene tryskem, obličej až u testrálovy hřívy. Bezohledně kope zvíře do slabin, jen rychleji, rychleji, husté vlasy jí vlají ve větru, vypadá spíše jako silnější divoženka než jako důstojná čarodějka, jakou ji znali. Vytahuje hůlku a šeptá slova zaklínadel.
„Já se vracím!“ křičí a její studenti ji následují. „Neodejdeme! My vždycky zůstaneme! Mrzimor!“ Pokřik, který ztělesňuje všechny vlastnosti Mrzimorských, tedy odhodlání a výdrž, rozechvívá les, pokřik, který nezapomene nikdo, kdo se setkal s běsnícím Jezevcem.
Skupina vjíždí do hradu a svými kouzly rozsévá zkázu. Jako první umírá hlavní černokněžník, pokoušel se jim postavit. Ve stále se zužujícím kruhu objíždějí nyní již bezmocné černokněžníky, vzduch víří magií.
Brzy se kromě nich na nádvoří nikdo jiný nehýbe, jen černokněžníci a Rowena, zatím stojící na nohou. Spolu obě ženy tvoří štít, před kterým černokněžníci ustupují, ba co víc, utíkají, mizejí za bránou.
Tlustý student je posledním, který je zasažen kouzlem zlého kouzelníka a padá k zemi bez jediné známky života. Mrzimorský prefekt, kterému nikdo neřekl jinak než Mnich, protože pocházel z vysoce pobožné mudlovské rodiny. Vždycky byl veselý a rozpustilý a teď je tomu konec.
Helga klesá vyčerpaně na kolena a pláče. Pláče pro všechny padlé, pro všechny ty, kteří zemřeli, protože někdo jiný chtěl vládnout po svém. V tichém pláči se rozpouští všechna bolest. Škola bude fungovat dál, i když je Salazar opustil.

-------------------------------------------------------

Aida se probudila na posteli a po tváři ji stékaly slzy. Ten sen byl příliš živý na to, aby se nechal odplavit okamžikem probuzení. Vedle ní stála AAA.
„Co se děje, Aido? Stalo se ti něco?“ Z kamarádčina tónu hlasu byl cítit strach.
„Měla jsem sen. Ošklivý sen.“
„Možná bys o tom měla říci svému dědečkovi.“
„Ne, nemohu se mu pořád svěřovat se svými problémy. Přidělávám mu tím starosti.“
„Ale to není rozumné,“ odvětila AAA, „třeba to něco znamená.“
„Co by to mohlo znamenat. Prostě to byl jenom sen. A jestli jsi má kamarádka, tak o tom budeš mlčet.“
AAA přikývla. „Jsem tvá kamarádka. I když si pořád myslím, že nejednáš rozumně, nikomu to neřeknu.“ Po těchto slovech Aidu mlčky objala.
„Zapomeneme na to. Jdeme spát.“
AAA poslechla, zalezla do postele a během chvilky opět usnula. Aida však nemohla usnout. Převalovala se na posteli a stále se jí v myšlenkách vracely události ze snu.
Náhle nad sebou uslyšela jemný, ale velice tichounký smích.
„AAA?“
Otočila hlavou.
Nad ní se skláněl Tlustý mnich, duch jejich koleje. Visel ve výšce asi dvaceti centimetrů nad zemi a neustále se usmíval.
„Co…?“
Tlustý mnich jí položil přízračnou ruku na ústa. Bylo to, jako by vás umlčela sama smrt. Poté odletěl několik kroků a ukázal na dveře.
„Nemohu zde mluvit. Pojď za mnou.“
Aida vstala, přehodila přes sebe plášť a vykročila za duchem, který prošel dveřmi. Opatrně je otevřela, aby nevzbudila AAA a následovala jej po schodišti. Nevěděla, co si o tom všem má myslet. Co od ní Tlustý mnich chce?
Pak si vzpomněla, že ho vlastně viděla ve svém snu. Byl to přece ten mladý student, který zemřel úplně nakonec té strašlivé bitvy o osud Bradavic. Tak takhle to tedy bylo. Ale co to má společného s ní?
Tlustý mnich dolétl až k ošuntělému obrazu nervózního kouzelníka, který držel v ruce dohasínající svíci a neustále se ohlížel.
„Refundusi, pusť nás dál.“ pronesl Tlustý mnich a kouzelník se na něj podíval s hrůzou v očích.
„Kdo jste? Co ode mě chcete? Nechte mě být.“
„To jsem já, Refundusi, Blubery Borůvka, dnes Tlustý mnich. A chceme, abys nás pustil dovnitř.“
Vystrašený kouzelník se rozhlédl, jestli ho někdo nesleduje a pak ustoupil na kraj obrazu. Za ním se objevila malý tmavý otvor. Tlustý mnich hned proplul dovnitř.
Aida chvíli váhala, ale pak se také odhodlala a vstoupila do tmy.
Nic neviděla a ani nic neslyšela. Dostala strach, že se ocitla někde, odkud už se nedostane. Bude žít někde uvnitř obrazu a nikdo ji nikdy nenajde. A zbabělý kouzelník nikomu nic neřekne, protože se bude bát.
Pak si ale uvědomila, že si instinktivně s sebou vzala hůlku.
„Lumos!“ vyřkla hlasitě a máchla hůlkou před sebe. Prostor kolem ní se rozzářil jasným světlem ze špičky hůlky.
Aida nevěřila vlastním očím.


Bohužel, více se asi už nikdy nedovíme...

3 komentáře:

Letitia řekl(a)...

"...kterou rozepsal a patrně nikdy nedokončil Oliver Newton!" - To nie je celkom presné.

Lepšie by bolo povedať: "Kousek rozepsané knihy, ktorú sa podujal dopísať Oliver Newton."
A původ tiež nie je neznámy... ale asi je to pre vás už moc zamotané. ;-)

Letitia řekl(a)...

"Bohužel, více se asi už nikdy nedovíme... "

Kto vie? Možno aj dozvieme. Čítajte Žlutého Trimela! Prináša informácie aktuálne aj historické ;-)

Sophia Glis Glisová řekl(a)...

Tak to zní slibně, tajemně a napínavě:)
Možná, že nám madam Leti ještě něco prozradí...