1) JOSTEIN LAUIEROVÁ
Životopis (plnou verzi Josina životopisu najdete ZDE)
Celým jménem se jmenuji Jostein Berenike Lauierová.
Své prostřední jméno nepoužívám, protože se mi nelíbí. Chtěla bych tam mít Veronika, jako nositelka vítězství, ale mému otci se to nelíbilo (asi se bál, že budu moc slavná či co).
Narodila jsem se 26. 10. 1995 v městě jménem Havířov, v domě mých rodičů. Žiji tedy ve městě, které je poseté mudly a moc kouzelníku tam není. Proč si rodiče vybrali zrovna takové místo k životu, to nevím, ale asi se jim tam líbilo. Moje maminka se jmenuje Annalies Mary Orlová a můj tatínek se jmenoval Jori Lauier. Ten už bohužel nežije, zemřel, když mi bylo 8 let. Mám celkem 6 sourozenců. Tedy, vlastní jen 4, ale můj nevlastní otec, Jan Orel, k nám přivedl ještě 2 svoje děti. Starší než já o 4 roky je Marcin Jori Lauier. Marcin studoval jako jediný můj sourozenec také na kouzelnické škole. Pak jsem já, Jos. Následuje moje sestra, která je o 4 roky mladší, Nathalia Xorina Lauierová. Ta měla taky do 7 let kouzelné nadání, ale vadilo jí to, a tak to potlačila. Další je Adamos Jan Orel. Jak je zřejmé, je to bratr který má jiného otce. Nemá kouzelnické nadání, jeho otec je totiž mudla. Adamos má 8 let. A poslední vlastní Evanis Ann Orlová a jsou jí 4 roky. Nevlastní pak jsou Jan Orel a Bronislava Orlová. Oba mudlové a oba už jsou dospělí a jak se říká, vyletěli z hnízda. Já a bratr Marcin jsme jediní, kteří z dětí dál kouzlí a pokračují ve stopách mamky a taťky. Oba byli a jsou kouzelného nadání.
Když mi bylo 8 let, tak nám dům shořel. Bylo to ale dílo nějakého kouzelníka, který byl v roztržce s otcem. Můj otec při tom zahynul. Naše kroky tak vedly do panelového domu mezi mudly. Byli to těžké časy, ale nějak jsme je přestáli. Když mi bylo 10 let, našli jsme si dům a přestěhovali se tam. Pořád jsme však zůstávali v Havířově. Já sama jsem mezi mudly tedy vyrůstala a také jsem chodila na základní mudlovskou školu. Přiznávám, líbilo se mi tam. A pak ejhle, bylo mi jedenáct a já jsem byla na cestě do školy čar a kouzel v Bradavicích. A taky se mi tam líbí. Dlouhou dobu jsem byla vegetariánka, ale už ne, už papám všechno. Mám domácí mazle, a to 8 morčat. Ale měla jsem jich i 15. A mým hlavním nepřítelem jsou výtahy a malé a uzavřené prostory – trpím klaustrofobii.
Já & móda
Já mám módu ráda. Tedy, ráda se pěkně oblékám a zdobím. Netroufnu si ale říct, jestli jsem v tom dobrá nebo ne. Vždy, když vidím někoho zajímavě oblečeného (slovo zajímavě pro mě neznamená škaredě), tak to hodnotím, ale jen sama pro sebe. Ráda si říkám: ,,Jej, ten má ale ránu! Ty kalhoty se k tomu nehodí.“, nebo ,,Té to ale sekne! Ty boty jsou skvělé a pasuje to k sukni i kabelce.“ A pokud vím co, tak si v hlavě přehrávám i co by se k tomu hodilo.
S navrhováním na tom jsem ale bledě. Neumím moc malovat, a i když jsme již něco zkoušela, neumím stínovat a tak to vypadá divně. Jsem ale jinak docela šílenec, co se týče oblékání. Na hradě to není vidět, ale když jdu mezi mudly, tak mám šílené kreace.
Ne že bych nevěděla jak se obléci, to já vím, a i to umím, ale já jdu ráda proti proudu a ráda ukazuji že jsem jiná. Proto se oblékám jinak než mudl holky mého věku. A taky proto, že dnešní mudl móda je fakt strašná. Tedy pro mě určitě.
2) AMÁLIE ŽÍHANÁ
Životopis
Jsem z mudlovské rodiny a již od narození žiji v malé venkovské vesničce Dřímálkov na jižním pobřeží. Teda ne ve vesničce, ale spíš kousek za ní. Tatínek s maminkou vlastní menší ovčí farmu. Náš domov je ve velmi starém domě kousek od moře. Mám to tam moc ráda, je tam totiž nádherně. Na základní školu jsem chodila do Dřímálkova, kam jsem od jara do podzimu jezdila na kole. Po návratu ze školy jsem pomáhala na farmě. Často pomáhám i s dojením a to před odjezdem do školy. Jinak na farmě dělám, co je zrovna třeba. Někdy v sýrárně, jindy se stříháním,…Mojí velkou chloubou jsou naši králíčci, o které se starám skoro sama.Tatínek mi je svěřil a je mojí každodenní povinností se o ně postarat.Mám je moc ráda, zejména jednoho s natrženým ouškem. Na farmě samozřejmě máme i další zvířátka a já se o ně moc ráda starám. Tatínek mi slíbil, že až budu větší, tak budu mít vlastního ovčáckého psa. Jen se teď bojím, že se to tak úplně nesplní, protože odejdu na školu. O králíčky se teď stará maminka s bratříčkem Arnoštkem. Bráškovi jsou necelé čtyři roky a zatím je jeho hlavní starostí jeho plyšový medvídek. Maminka a tatínek se dost nadřou. Mamka pořád lítá kolem domu a zahrádky, kde pěstuje zeleninu... no zahrádky, ono je to troškuvětší než obyčejná zahrada a ještě se dos toho musí starat o brášku. Tatínek je od rána do večera u ovcí nebo dělá jiné věci na farmě. Oba rodiče se střídají v ježdění na trh, kde prodávají naše mléko a sýry. Já už jsem tam taky párkrát prodávala, a když museli rodiče někam jít, tak dokonce i sama. I když vím, že vždy požádali někoho kolem, aby na mne trochu dohlédl. Ale já to zvládala!
Já & móda
No můj vztah k módě je asi trochu jiný. Díky našemu životu na farmě jsem nikdy nebyla zvyklá mít nové a krásné šaty. Ty se tam moc nehodí. Navíc rodiče vždy potřebovali jiné věci, než zrovna krásné oblečení a i já se musela uskromnit. Přiznejme i to, že na farmě je krásné oblečení k ničemu. Je to tvrdá a špinavá práce.Takže tento svět krásných věcí jsem objevila až tady v Bradavicích a zjistila jsem, že mě to moc baví. Sice když přijedu domů, tak na mne nejdřív mamka kouká dost divně, ale pak si vezmu domácí oblečení a už je to v pohodě. Vím, že se jí to oblečení moc líbí a asi je jí líto, že nebýt zdejších soutěží a brigád, tak bych ho mít nemohla... Ale mně je to jedno. Zjistila jsem, že hledání zajímavých kombinací mě baví. Asi toho oblečení ani nemám nejvíc a některé mám od Vetešníka (galeony holt nejsou), ale co. Důležitější je snad nadšení. S oblibou se účastním i jiných zdejších soutěží zaměřených na módu.
Jsem z mudlovské rodiny a již od narození žiji v malé venkovské vesničce Dřímálkov na jižním pobřeží. Teda ne ve vesničce, ale spíš kousek za ní. Tatínek s maminkou vlastní menší ovčí farmu. Náš domov je ve velmi starém domě kousek od moře. Mám to tam moc ráda, je tam totiž nádherně. Na základní školu jsem chodila do Dřímálkova, kam jsem od jara do podzimu jezdila na kole. Po návratu ze školy jsem pomáhala na farmě. Často pomáhám i s dojením a to před odjezdem do školy. Jinak na farmě dělám, co je zrovna třeba. Někdy v sýrárně, jindy se stříháním,…Mojí velkou chloubou jsou naši králíčci, o které se starám skoro sama.Tatínek mi je svěřil a je mojí každodenní povinností se o ně postarat.Mám je moc ráda, zejména jednoho s natrženým ouškem. Na farmě samozřejmě máme i další zvířátka a já se o ně moc ráda starám. Tatínek mi slíbil, že až budu větší, tak budu mít vlastního ovčáckého psa. Jen se teď bojím, že se to tak úplně nesplní, protože odejdu na školu. O králíčky se teď stará maminka s bratříčkem Arnoštkem. Bráškovi jsou necelé čtyři roky a zatím je jeho hlavní starostí jeho plyšový medvídek. Maminka a tatínek se dost nadřou. Mamka pořád lítá kolem domu a zahrádky, kde pěstuje zeleninu... no zahrádky, ono je to troškuvětší než obyčejná zahrada a ještě se dos toho musí starat o brášku. Tatínek je od rána do večera u ovcí nebo dělá jiné věci na farmě. Oba rodiče se střídají v ježdění na trh, kde prodávají naše mléko a sýry. Já už jsem tam taky párkrát prodávala, a když museli rodiče někam jít, tak dokonce i sama. I když vím, že vždy požádali někoho kolem, aby na mne trochu dohlédl. Ale já to zvládala!
Já & móda
No můj vztah k módě je asi trochu jiný. Díky našemu životu na farmě jsem nikdy nebyla zvyklá mít nové a krásné šaty. Ty se tam moc nehodí. Navíc rodiče vždy potřebovali jiné věci, než zrovna krásné oblečení a i já se musela uskromnit. Přiznejme i to, že na farmě je krásné oblečení k ničemu. Je to tvrdá a špinavá práce.Takže tento svět krásných věcí jsem objevila až tady v Bradavicích a zjistila jsem, že mě to moc baví. Sice když přijedu domů, tak na mne nejdřív mamka kouká dost divně, ale pak si vezmu domácí oblečení a už je to v pohodě. Vím, že se jí to oblečení moc líbí a asi je jí líto, že nebýt zdejších soutěží a brigád, tak bych ho mít nemohla... Ale mně je to jedno. Zjistila jsem, že hledání zajímavých kombinací mě baví. Asi toho oblečení ani nemám nejvíc a některé mám od Vetešníka (galeony holt nejsou), ale co. Důležitější je snad nadšení. S oblibou se účastním i jiných zdejších soutěží zaměřených na módu.
3) MARLA FIERTÉ
Životopis
Narodila jsem se před jedenácti lety v malém mudlovském městě jménem Ostrnawa mudlovským rodičům. Mé dětství bylo šťastné, ale já jsem svým rodičům všechnu jejich snahu a trpělivost řádně neoplácela. Bývala jsem totiž nadmíru živé a zlobivé dítě a nic mi nedělalo větší radost než porušování všech pravidel a zákazů. Přelom v mém „životě rebela“ nastal právě den před jedenáctými narozeninami, kdy jsem byla jak jinak než za školou. S partou přátel jsme si vyrazili k jezeru, samozřejmě i s nějakou tou mudlovskou lihovinou. Řádně posilněni jsme vyrazili rozvířit poklidné vody jezera a užít si tak jeden z posledních teplých podzimních dnů. Zrovna když jsme byli v nejlepším, popadlo mě cosi za kotník a táhlo pod hladinu. Panikařila jsem a nemohla se nadechnout. Voda se mi nahrnula do plic. Poslední, co si pamatuji, je tíživá všeobklopující tma a řezavá bolest na prsou. Pak jsem lehká jako pírko vyrazila vstříc slunci a přede mnou se rozvinul zářivý tunel nepopsatelných barev směrem vzhůru. V celé plejádě postav před sebou jsem spatřila celou svou zesnulou rodinu. Natáhla jsem ruce, protože jsem chtěla jít za nimi, ale cosi nepříjemně těžkého mě táhlo dolů, zpátky do mého těla.. Probuzení bylo mokré a bolestné, plila jsem a dávila, než se mi konečně udělalo trochu lépe. Nakonec jsem se přece jen namáhavě posadila. Podpíral mě přitom muž, z kterého jsem viděla pouze ruce. Přede mnou se rýsovala postava postarší ženy. Dlouhé hnědé kadeře, pohledný obličej a kyprá postava, přesto velmi šmrncovní a IN. V ruce svírala ručník, kterým mi otírala vlasy a tváře. Představila se mi jako madam Malkinová. Muž se jmenoval Olivander. Aniž bych to byla bývala tušila, získala jsem nyní opravdové přátele, navíc z kouzelnického světa. Teď jsem ale byla čarodějka i já. Že je něco jinak jsem si všimla už cestou domů, kam mě oba doprovázeli. Na známé cestě vyrostly zcela nové pokřivené budovy, ulicemi se šourali podivně oblečení lidé a dokonce jsem spatřila i tvora, o němž dnes vím, že je to domácí skřítek. Tehdy mě ale pořádně vylekal. Něco málo jsem od svých nových přátel o kouzelnickém světě vyzvěděla už cestou. Připadalo mi to jako zázrak, podivně krásný sen, ze kterého se jistě brzy probudím. Proto jsem večer nechtěla jít spát, ale únava mě nakonec přemohla. Když jsem se pak na druhý den probudila ve svém pokoji, bylo vše stejné jako dřív. Alespoň do té doby než mi na okno zaklepala sova s potvrzením o přijetí do kouzelnické školy Hogwarts. Štípla jsem se do ruky a když jsem si konečně pomalu začala uvědomovat, že to není sen ale realita, byla jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem...
Já & móda
Jako malé dítě jsem na módu nikdy moc nedbala. Zkrátka to, co mě rodiče navlékli, to jsem nosila. Ale v dětském věku je to snadné. Kamarádům je celkem jedno, co máte na sobě a dospělí se na vás usmívají už jen proto, že jste dítě. Také se nemusíte příliš trápit otázkou, zda k sobě vám zvolené kusy ladí, zda sukně není příliš úzká nebo snad krátká. Za všechno zodpovídají rodiče a vy se nemusíte o nic starat.
Obrat nastal toho přelomového dne, kdy jsem se málem utopila. Musím říct, že nový rozměr získaly nejen vztahy k druhým lidem, ale i můj vztah k sobě samé. Stala jsem se zodpovědnější a uvážlivější, zkrátka jsem trochu dospěla. Na ostatní se snažím působit vždy mile a pozitivně, třebaže mám i dosti chyb a nedostatků. Móda je jedna z položek, které hrají roli v tom, jaký postoj k vám ostatní lidé zaujmou. Žel, občas je to tím, že se pokoušejí odhadnout naditost vašeho konta... :)
4) ASHAII NAOMI NAIAD
Životopis
Narodila jsem se před jedenácti lety v malém mudlovském městě jménem Ostrnawa mudlovským rodičům. Mé dětství bylo šťastné, ale já jsem svým rodičům všechnu jejich snahu a trpělivost řádně neoplácela. Bývala jsem totiž nadmíru živé a zlobivé dítě a nic mi nedělalo větší radost než porušování všech pravidel a zákazů. Přelom v mém „životě rebela“ nastal právě den před jedenáctými narozeninami, kdy jsem byla jak jinak než za školou. S partou přátel jsme si vyrazili k jezeru, samozřejmě i s nějakou tou mudlovskou lihovinou. Řádně posilněni jsme vyrazili rozvířit poklidné vody jezera a užít si tak jeden z posledních teplých podzimních dnů. Zrovna když jsme byli v nejlepším, popadlo mě cosi za kotník a táhlo pod hladinu. Panikařila jsem a nemohla se nadechnout. Voda se mi nahrnula do plic. Poslední, co si pamatuji, je tíživá všeobklopující tma a řezavá bolest na prsou. Pak jsem lehká jako pírko vyrazila vstříc slunci a přede mnou se rozvinul zářivý tunel nepopsatelných barev směrem vzhůru. V celé plejádě postav před sebou jsem spatřila celou svou zesnulou rodinu. Natáhla jsem ruce, protože jsem chtěla jít za nimi, ale cosi nepříjemně těžkého mě táhlo dolů, zpátky do mého těla.. Probuzení bylo mokré a bolestné, plila jsem a dávila, než se mi konečně udělalo trochu lépe. Nakonec jsem se přece jen namáhavě posadila. Podpíral mě přitom muž, z kterého jsem viděla pouze ruce. Přede mnou se rýsovala postava postarší ženy. Dlouhé hnědé kadeře, pohledný obličej a kyprá postava, přesto velmi šmrncovní a IN. V ruce svírala ručník, kterým mi otírala vlasy a tváře. Představila se mi jako madam Malkinová. Muž se jmenoval Olivander. Aniž bych to byla bývala tušila, získala jsem nyní opravdové přátele, navíc z kouzelnického světa. Teď jsem ale byla čarodějka i já. Že je něco jinak jsem si všimla už cestou domů, kam mě oba doprovázeli. Na známé cestě vyrostly zcela nové pokřivené budovy, ulicemi se šourali podivně oblečení lidé a dokonce jsem spatřila i tvora, o němž dnes vím, že je to domácí skřítek. Tehdy mě ale pořádně vylekal. Něco málo jsem od svých nových přátel o kouzelnickém světě vyzvěděla už cestou. Připadalo mi to jako zázrak, podivně krásný sen, ze kterého se jistě brzy probudím. Proto jsem večer nechtěla jít spát, ale únava mě nakonec přemohla. Když jsem se pak na druhý den probudila ve svém pokoji, bylo vše stejné jako dřív. Alespoň do té doby než mi na okno zaklepala sova s potvrzením o přijetí do kouzelnické školy Hogwarts. Štípla jsem se do ruky a když jsem si konečně pomalu začala uvědomovat, že to není sen ale realita, byla jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem...
Já & móda
Jako malé dítě jsem na módu nikdy moc nedbala. Zkrátka to, co mě rodiče navlékli, to jsem nosila. Ale v dětském věku je to snadné. Kamarádům je celkem jedno, co máte na sobě a dospělí se na vás usmívají už jen proto, že jste dítě. Také se nemusíte příliš trápit otázkou, zda k sobě vám zvolené kusy ladí, zda sukně není příliš úzká nebo snad krátká. Za všechno zodpovídají rodiče a vy se nemusíte o nic starat.
Obrat nastal toho přelomového dne, kdy jsem se málem utopila. Musím říct, že nový rozměr získaly nejen vztahy k druhým lidem, ale i můj vztah k sobě samé. Stala jsem se zodpovědnější a uvážlivější, zkrátka jsem trochu dospěla. Na ostatní se snažím působit vždy mile a pozitivně, třebaže mám i dosti chyb a nedostatků. Móda je jedna z položek, které hrají roli v tom, jaký postoj k vám ostatní lidé zaujmou. Žel, občas je to tím, že se pokoušejí odhadnout naditost vašeho konta... :)
4) ASHAII NAOMI NAIAD
Životopis
Narodila jsem se jako docela malinké, roztomilé miminko mamince a tatínkovi (kdo by to byl řekl, že?), za pár hodin tomu bude přesně dvanáct let (psáno 24.10.). Nebyla jsem tehdy ještě tak žlutá, spíše růžová a ze začátku taky trošku pomačkaná, to ale nikomu nevadilo. Asi už tušili, že to brzy přejde. A tak jsme si žili spokojeně v našem domku v malé pohraniční vesničce, já, rodiče, prarodiče, prabába, kočky (variabilní počet), drůbež a jiná domácí zvěř, později – aby nás nebylo málo – se k nám přidaly ještě dvě mladší sestry a brácha. Vypadalo to, že jsme docela obyčejná mudlovská rodina, mamka pracovala v blízkém městě v lékárně, taťka v bance, my děti jsme chodily do školy do údolí a staroušci opečovávali zvěř anebo drbali se sousedy (někdy v opačném pořadí). No a pak, jelikož jsme se vzájemně nepozabíjeli, jsem se dožila 11 a dostala svůj dopis. A jakmile jsem pochopila, co to pro mě znamená, byla jsem samozřejmě úúúplně nadšená. Pokračování si asi dovedete představit, zbytek prázdnin jsem strávila na Příčné - po utracení všech peněz, které bylo možné od rodičů vymámit, alespoň s nosem přilepeným na výlohách – anebo pobíháním po lese a zkusmým „mácháním klackem“, jak to pojmenovala naše nejmladší. Teď jsem tady a uvidíme, co z toho vyleze. Totiž, samozřejmě mě čekají velké věci, jenom se zatím snažím nepředvádět a neupoutávat na sebe zbytečně pozornost. - zašklebí se -
Já & móda
Co se módy týče, jak sami vidíte, náš vzájemný vztah je velmi kladný - předvede pukrlátko -. Člověk žijící na vesnici daleko od všeho se naučí vystačit s málem a obzvlášť pokud nemá obě ruce levé - nenápadně schová ruce za záda- , může si sem tam spíchnout něco i sám a hned je originální. Navíc pocit z vlastnoručně vyrobené věci se nedá srovnat s nákupem v obchodech, i když plné tašky v sobě dávku endorfinů rozhodně skrývají. Můj problém byl v tom, že - jak říká moje drahá matinka – jsem byla vždycky divná. Takže se mi líbily různé pochybné kombinace (sukně nebo šaty přes kalhoty, baletkovská sukně a pracovní boty apod.), přemíra černé barvy, starobylé střihy a doplňky a tak dále. Připomínám, že jsem z malé mudlovské vesničky, kdyby to někomu připadalo málo ujeté - omluvně se usměje -. Časem jsem se dopracovala k vlastním šperkům. Šití oblečení – přiznám se bez mučení – radši přenechávám jedné svojí šikovné kamarádce.
Všichni ale víme, že v podobných soutěžích o módu ve skutečnosti vůbec nejde. Proto také přiznávám a hrdě vyznávám, že mým největším přáním je celosvětový mír, totální absence hladu, chudoby a jakéhokoliv nedostatku. Pokud bych se prostřednictví soutěže dostala k nějakým finančním prostředkům, slibuji, že minimálně polovinu věnuji chudobným kouzelníčkům z Afriky!
Všichni ale víme, že v podobných soutěžích o módu ve skutečnosti vůbec nejde. Proto také přiznávám a hrdě vyznávám, že mým největším přáním je celosvětový mír, totální absence hladu, chudoby a jakéhokoliv nedostatku. Pokud bych se prostřednictví soutěže dostala k nějakým finančním prostředkům, slibuji, že minimálně polovinu věnuji chudobným kouzelníčkům z Afriky!
5) AERITH RIGEL
-- odstoupila ze soutěže --
-- odstoupila ze soutěže --
6) PAUL BREWER
Životopis
Narodil jsem se u mudlů, poté jsem šel studovat zde na Hogwarts. Má matka byla módní návrhářkou a můj otec architektem.
Na Hogwarts jsem začal s pilným studiem, mám za sebou 4 ročníky, vystudoval jsem 12 předmětů a celkem jsem nasbíral zhruba 8000 bodů pro mrzimorskou kolej. Po dvě školní léta, Zima 2010 a Léto 2011, jsem zastával funkci prefekta. V roce 2010 jsem dokočil soutěž Sedmiboj na šesté příčce. Momentálně se chystám na NKÚ.
Já & móda
Ohledně módy - v Létě 2010 jsem získal titul Missák Hogwarts v neoficiálním klání.
Všem velmi děkuji za skvělé zpracování 1. úkolu a za týden se můžete těšit na vyhlášení, kterého už se zúčastní i naše velevážená porota !
S pozdravem,
Dairine von Cartage
Žádné komentáře:
Okomentovat