Nováčkovská výprava – V doupěti švábí matky 5

“Inouši, chceš se nechat sežrat? Že se tak odděluješ,” vyhrknul jsem na ni, když jsem viděl její riskantní počínání. Ta mě však vůbec neuznala za hodného odpovědi a dál se snažila svým zrakem orla (po operaci zeleného zákalu) prohlédnout temnotu. Theinka zadumaně zkoumala osamocenou stopu. “Že by ho dostal ten plankton?” zeptala se. Světlo z Inoušovy lucerny náhle osvětlilo pěkně vypaseného jezevce, který chaoticky pobíhal ze strany na stranu. “Kde jsem to … co jsem to … proč zrovna já? Jestli to zjistí, bude ze mě předložka před noru,” volal zoufale.

Theince s Lenou úžasem poklesla čelist a zíraly na šíleného jezevce. “Jů, jaktože mluvíte, pane Jezevec?” zeptal jsem se zvídavě. Inouš pohotově houkla: “Co říkáš? Pořád tě neslyšim!” Mluvící zviřátko ji vůbec nevyvádělo z míry, zašklebila se a obrátila se k němu. “Pojď sem, malý!” napřáhla ruku, aby si ho mohla pohladit. “Jó malý, až tě kousne, In …” poznamenala Ash, a zatímco jezevec před Inoušem ucuknul a utekl kousek dál po cestě, Theinka ho zhodnotila kritickým okem zavilé anorektičky: “Jako malý mi teda nepřijde!” Na odpor asi In není zvyklá, takže jen zabrblala: “Heh … Tak to bude zlý. Asi nejste očkovaný, co?” otočila se na jezevce a postávala na cestičce kousek od něj.

Pomalinku jsem se k němu přibližoval. “Neutíkejte, my vám přece nechceme ublížit, chceme vám pomoct,” pravil jsem podbízivým hlasem a vysekl důvěryhodný cukrblik č. 8. “A proč bych nemluvil? Víte vy, kde vůbec jste?” vyhrknul na nás jezevec naštvaně. Juli, která už se k nám taky přiblížila, teď současně se mnou vyhrkla: “No přece v lese, ne?” Podívali jsme se na sebe a rozesmáli se. Theinka ovšem vůbec překvapeně nevypadala. Zjevně jí už bylo jasné, že všechna havěť v Zakázaném lese je jaksi mluvící. Určitě bych tady nesháněl nic k večeři, ještě na talíři by to komentovalo, jak je to nechutně okořeněno a do čeho si mám kousnout přednostně.

“Pane Jezevec, vy jste něco ztratil?” zeptal jsem se. Jezevec vytáhl z kapsy, ukryté kdesi v kožichu, kapesní hodinky a podíval se na ně. Kdyby se mohl potit, tak se jistě hned celý orosil – tak vypadal rozrušeně! “Já to nestihnu … nestihnu … stáhne mě z kůže!” Což vyvolalo další dávku dotazů. Juli byla nejrychlejší: “Co nestihnete, pane Jezevče?” Mě upoutaly jeho starodávné cibule a pečlivě jsem je zkoumal. “No a jak vám můžeme pomoct?” zeptal jsem se. “A kdo vás stáhne z kůže?” dodala ještě Lena.

Hlas jezevce byl stale víc a víc popuzený. “Kdo? Kdo? Moje družka přece!” Pak vyhrknul: “Hledám noru! Vyhrabal jsem si nový tunel a nevím, kde je! Nestihnu slavnost přece!” Theinka se probrala a se zájmem se zeptala: “Ona je dneska nějaká slavnost?” Juli se přidala: “Jaká slavnost?” a zároveň s despektem vyhrkla: “Jak je možný, že nenajdete vlastní noru?” kroutila hlavou. Zbystřil jsem. “A co slavíte, že jsem tak smělý?” zeptal jsem se. “To bude určitě nějaké výročí,” odvětila hbitě Theinka. Jako zkušený muž jsem mohl hodnotit: “No ale nemá kytku, bez tý je lepší na oslavu výročí radši nechodit.” Theinka souhlasně podotkla: “Třeba se nám povede nějakou kytici natrhat cestou.”

Jejímu plánu se nedalo nic vytknout, a tak Inouš zase zaměřila pozornost na ztracenou jezevčí noru. “Můžeme ji začít hledat! Teda pokud nám to paní průvodkyně dovolí,” dodala způsobně a podívala se na madam Monny. “Můžeme to zkusit,” usmála se na nás slečna průvodkyně. “Jistě nebude daleko,” dodala. Ash nadšeně zatleskala. “Jů, pátrání po noře! To se mi líbí víc než zuřivý plankton,” pronesla spokojeně. “Pane Jezevče, my vám pomůžeme najít noru a vy nám povíte podrobnosti, co vy na to?” Otočil jsem se na madam Monny. “Kde začneme, madam?” Jezevec se nedočkavě vmísil: “Je to slavnost ku dospění našeho prvního vrhu! A já to nestihnu… Jestli mi ale pomůžete, možná to nakonec dobře dopadne. Vím, že jsem se vyhrabal u velikého dubu,” dodal a rozhlédl se po nás. “Hm, vypadá to, že začneme hledat dub,” rozhodla madam Monny. “No tak jen aby ten plankton už neměl nastěhovanej v bejváku,” poznamenal jsem tiše a rozhlížel se po dubu.

~ pokračování příště ~