Nováčkovská výprava – V doupěti švábí matky 6

“Kolik je tu asi tak dubů?” přemýšlela Juli. “Juli, než se dopočítáš, už bude pozdě,” odvětil jsem pohotově a díval se, co dělá Inouš. Ta začala lucernou prohledávat okolí. “Nevíte, odkud jste přišel? To by nám to usnadnilo,” zeptala se jezevce. “Byl jsem nabírat nějaké žaludy a myslel jsem si, že dál budou větší a lepší. Nebyly,” poznamenal jezevec a mlsně se olízl.

“Tady to ale vypadá spíš na smrky a tak,” vmísila se Ash. Vítr šuměl v korunách bukového hvozdu (to ne já, to vypravěč! =D). “Dobře no, tak smrky to teda nejsou,” odtušila Ash a začala se smát. (já taky =D). “Hm, to abychom začali hledat,” navrhla Juli. “Madam Monny, v které části lesa rostou duby, tady je to samej buk!” zeptal jsem se. Inouš opět poodešla, nevím, co to má za mánii pořád trhat útvar. Začala hledat duby na vlastní pěst, ale pořád dávala pozor, aby nás měla na dohled – aspoň to tvrdí. “Několik dubů je támhle,” pronesla madam průvodkyně a ukázala na sever.

Jezevec náhle silně zavětřil a zběsilým tempem se vydal na sever. “Za ním!” vykřikl jsem a vyběhl za jezevcem. Za mnou se vydaly i dámy, i když Inouš tiše vyhrožovala, co všechno nám provede, jestli jí utečeme. To má z toho, že leze do lesa v lodičkách. Byl jsem to ale zase já, kdo si zamotal nohy do hábitu a pěkně sebou říznul, a to jsem měl na nohách bytelnou obuv. Theia mi pomohla vymotat a snažili jsme se dohonit ostatní. Lena byla pozadu s náma, jen se snažila neztratit. Není žádným tajemstvím, že doma musí s kompasem i do koupelny =)

Po několika minutách běhu se před námi náhle objevil veliký dub. Jakoby vyrostl v tu chvíli ze země. “Ha, dub!” poznal jsem ihned s vrozenou bystrostí. “Vypadá to, že jsme u cíle,” zhodnotila situaci Theinka. “Jsme tu všichni?” ujišťovala se Inouš a počítala nás. “Hledejte kolem dubu tu noru a bacha, ať do ní nešlápnete,” řekl jsem. Jezevec usilovně čichal okolo stromu, nalezl noru a bleskově v ní zmizel. “Tak to bylo rychlé!” utrousila Juli a naštvaně koukala za jezevcem. “Potřeboval nás vůbec?” nahodila do prostoru. “Von si tu noru najde klidně sám! Hlavně, že nás zatáh hluboko do lesa!” cedil jsem mezi zuby a podupával po pasece. “To byl takový fofr, že jsme ani nestihli natrhat tu kytku,” pronesla Theinka smutně. “Jasně, neměl kytku! Tak to se s nim zas velmi rychle shledáme, jestli jeho družka umí pořádně kopat!” odtušil jsem a škodolibě se ušklíbl.

Z nory se začal linout zvláštní zvuk. “Tiše, slyšíte to?” špitnul jsem. “Nějaká hudba nebo co. A jde to z té nory,” dodal jsem. Zaposlouchali jsme se. Kdyby to nebyla právě jezevčí nora, dalo se vážně hovořit i o hudbě. “Jej!” shýbl jsem se a sebral bílou myšku. “To se Vilibald poměje,“ pomyslel jsem si. “No, možná se spíš po****, ale co – smetáček to spraví.” Theia závistivě pozorovala bílou myšku. Nevím, jestli měla hlad ona nebo její sovy. Vzápětí se začala rozhlížet, jestli by tu přece jen nenatrhala nějakou kytku. Ash zatím přemítala, jestli se do té nory vejdeme. Hudba, jenž se z nory linula, zněla pořád lákavěji. Jakoby nás vábila blíž a blíž a …. “Nelezte k té noře! To bude nějaká past!” vykřikl jsem. “Ty se tam stejně nevlezeš, Same,” zhodnotila mě zkušeným okem Inouš. “Díky, Hned se cejtim líp,” odtušil jsem stručně a pomyslel si, že snídaně si kvůli tomu určitě neodepřu.

“Ta hudba je zvláštní,” ozvala se zasněně Lena. Ash se pohupovala do rytmu, vypadala, jakoby si vůbec neuvědomovala, kde je – že jsme v lese. Chtělo se jí tančit. Zlákána vábivou melodií se nahnula nad noru a a okamžitě v ní zmizela. “Ááááá!” její výkřik se nesl tmou. Juli nahlas zalapala po dechu a s vytřeštěnýma očima zírala na místo, kde ještě před chvílí stála naše kamarádka. “Ashaii?” vydechla otřeseně Lena. “Zpátky! Všichni zpátky! Dál od dubu!” vykřikl jsem a snažil se holky odstrčit. Theinka se ale nenechala, vyškubla se mi a prchla na místo, kde před chvílí zmizela Ash. “Ashaii!” křičela zoufale.

~ pokračování příště ~

A.N. Chci poděkovat Ash za poskytnutí jejích screenů z výpravy. Podařilo se díky tomu zacelit „slepá“ místa v mých poznámkách. Takže: DÍKY ASH! =)