Nováčkovská výprava – V doupěti švábí matky 4

Theinka posvítila na podivný objekt na zemi. Když jsme se přiblížili, zjistili jsme, že je to stopa. Zvířecí stopa. Madam Monny se přikrčila a důkladně si ji prohlédla.

“Kdo ví, čí je tohle stopa?”

Juli si přidřepla a pozorně ji zkoumala. Zkusil jsem střelit od boku: “To má nohu jako Pýt, taky takový lodě!” Inouš se začala poněkud dusit a už tradičně nade mnou kroutila hlavou. “Z toho si nic nedělej, Inouši, naši si taky furt řikaj, kde asi udělali chybu!” objasnil jsem situaci. Theinka měla pocit, že na její zásluhy se nějak zapomíná, a tak důrazně – a s vrozenou skromností – pronesla: “Já jsem ták šikovná!” Inouš přitakala, asi aby Theince nebylo líto, že málo doceňujeme její objev. Ash zamyšleně pronesla: “No nic malého to nebude.” A Juli nás seznámila s výsledky vlastního pozorování: “A nic hezkého taky ne.” Inouš pohodila hůlkou a rozverně navrhla: “Nějaký mutantní méďa?”

Optický klam však způsobil, že se stopa zdála být obrovská. Ve skutečnosti nebyla větší než gepardí tlapa. “Jezevec,” pronesl jsem s jistotou, zatímco Theinka si stopu obkreslovala do deníku a Lena všechny přesvědčovala, že něco takového v životě neviděla. Tedy – nekritizovala kreslířské umění naší Theinky, ale ta stopa ji nějak nenechávala v klidu. Madam Monny se zatvářila pobaveně. “Opravdu nikdo z vás neví, čí stopu jste objevili?” Ash si tipla: “No když gepard, tak velká kočka?” Slečna průvodkyně se podivila: “Vážně takhle vypadají kočičí stopy?” Inouš si začala prohlížet podrážky, jestli nám tu náhodou nenaťapala ona, a vzápětí nahodila další tip: “Spíš od medvěda, kočky je mají kulatější.” Musím říct, že když se Inouš snaží přemýšlet, nasadí vždycky takový srandovní výraz. Já bych jí to normálně zakázal, kdyby byla součástí nějakého vědeckého týmu, pořád by se tlemili a nic nevykoumali. “Mně to taky přijde jako medvědí,” připojila se Theinka. “Na medvěda je ta stopa malá,” napovídala slečna průvodkyně a zcela jasně si nás přesouvala z šuplíčku úplně tupí do šuplíčku naprosto trestuhodně tupí. “Když my jsme brali jenom maguáry,” špitla Ash.

Zprava se ozvalo silné funění a nadávání. Juli se zaposlouchala, a pak pronesla: “No tak medvídě?” Inouš nadšeně zavřískla: “Že by vážně kentaur?” a zasněně se zahleděla směr nadávání. Začal jsem si říkat, že asi něco dělám špatně. Na mě se například takhle zasněně nikdy nedívá, na Theinku taky ne. Možná na Cheyin štrůdlíček, ale tím si nejsem úplně jist. Ha! Do tohohle módu se přepíná, když hovoří o našich urostlých múzácích. To se do něj ale přepíná asi většina dámského osazenstva. Theinka její teorii ale dost ztrhala: “No to by byl teda dost divný kentaur!” Inouš, když se něčeho chytí, nehodlá se vzdávat snadno: “No jo no, zřejmě byl křížený i s medvědicí,” a kriticky si prohlížela Theinku, jestli ta její druhá půlka od trolla taky nebyla nějaká lesní potvora.

Lena se tvářila naprosto zmateně. “Kočičí ta stopa není, na medvěda je malá ...” Zkusil jsem to znova. “Vážně to nebyl jezevec?” otočil jsem se na madam Monny. “Ano, jezevčí, výborně, pane Samslave. Příště musíte mluvit víc nahlas a ne jeden přes druhého.” Přistoupil jsem k tomu velice shovívavě, neboť každý jednou budeme sta… teda … jakože vyrosteme a smysly se nám celkově zhorší, žjo =) Funění se blížilo k nám. Nadávky zněly stále zřetelněji a dusot dával tušit, že dotyčný kamsi velmi pospíchá. “Same, jsi ve skupině plný holek, musíš mít přece trošku mužnější a hlasitější hlásek,” zdrtila mě posměšně Inouš a kroutila si loknu na prst. “Kdo to tu nadává?” zařval jsem a doufal, že to bylo dostatečně mužné a hlasité. Inouš vypadala otřeseně. Pleskla si rukou do lebi, zatřásla hlavou, a když se jí na mě opět podařilo zaostřit, vážně pronesla: “Díky, Same, asi jsem právě ohluchla.” Pomyslel jsem si, jaká je škoda, že spíše neoněměla. “Radši buďte zticha, kdo ví, co to sem funí,” napomenula nás Ash. “Zombie jezevec! Nelíběj se mu kvóty na planktonovou baštu,” napověděl jsem jí. “Neřvěte mi tu v lese, pane Samslave!” nakázala mi madam průvodkyně přísně. “Ehm, pardon, madam,” tvářil jsem se aspoň naoko kajícně. Co to kecám – fakt jsem se zastyděl =)

Lesem se míhal stín. Jakýsi tvor se na okamžik zastavil a zaposlouchal se. Ovšem stále byl příliš daleko na to, aby ho osvítily naše lucerny. Inouš popošla kousek od nás, přidřepla a snažila se prokouknout temnotu, aby zjistila, kdo nás to sleduje.

~ pokračování příště ~