Vea Sophie Williams na dovolené v Karibiku.
Během dovolené mě někdo
(že Andy?) přesvědčil, abych si dělala výpisky, co všechno jsme prožili. Zde
máte malé ochutnání z prvního dne
Již několik dní jsem byla natěšená na tuto bezvadnou
dovolenou. Nikdy jsem na žádné takové dovolené nebyla. Věděla jsem, že to bude
úplně jiné, než jsem si představovala. Bála jsem se neznámých spolužáků. Na
druhou stranu mě však uklidňovalo, že tam budou i lidé, které znám. Moje žlutá
spolužačka Lena a zelená Cass, ale i zaměstnanci a profesoři naší školy jako
madam Adrianet a madam Anseiola.
Večer před odjezdem jsem několikrát přeházela svůj batoh. Nakonec
jsem ho vevnitř začarovala zvětšeným prostorem a naházela do něj přes půlku
pokoje. Poté jsem se vydala do naší kolejní místnosti, abych nějak sehnala
Lenu. Hledala jsem ji neskutečně dlouho. Nakonec, když jsem to už chtěla vzdát,
zvedl se vítr a Lena přiběhla s velkým úsměvem a těžce popadající dech. Velice
jsem si oddechla, rozloučila se s ostatními a vyrazila za průvodcem, kterého
pro nás poslala Agentura a který na nás měl údajně čekat ve Velké síni. Bohužel
jsme v síni nenašly ani nohu a tak jsme se o sebe musely postarat samy.
Naštěstí
jsme s Lenou narazily, nebo spíše já zakopla, o madam Adrianet, která
zanedlouho dovedla madam Anseiolu spolu s našimi ostatními výletníky. Na
průvodce jsme po cestě vůbec nenarazili, ale madam Anseiola, která se už
nemohla dočkat opalování na pláži, předem vyzvídala, a tak věděla, že je pro
nás připravený Bradavický vlak. Několikrát jsme se spočítali, a protože nám vždy
vycházelo jiné číslo, ukončili jsme to se závěrem, že neumíme počítat a
nastoupili do vlaku. Naneštěstí jsme na nádraží nechali všechny naše zavazadla,
ale nedělali jsme si s tím těžkou hlavu, protože jsme usoudili, že jednoho z
nás pošleme se přemístit zpátky na nádraží, kde jsme odložili všechny kufry a
batohy.
Po
nedlouhé jízdě jsme vystoupili a čekalo nás jedno velké překvapení. Ocitli jsme
se na letišti. Né tom mudlovském, na kterém odlétají letadla, ale čistě
kouzelnickém, kde jsme měli rezervované létající koberce. Každý byl pro pět
lidí a byl s průvodcem nebo také, jak poznamenal losos Donatien Green,
pilotem. Jízda trvala asi pět hodin. Po téměř celou jízdu jsme měli přímý
výhled na moře. Koberce měly velice zajímavé vzory a byly vyrobeny z těch
nejlepších materiálů. Ve vzduchu byla pořádná zima. Už jsem chápala, co
znamenalo to varování od Agentury, ať se na cestu teple oblečeme. Cesta byla
velice dlouhá, a kdybych neměla tu správnou společnost, tak bych řekla, že i
nudná. Ale nuda? To se mi opravdu nemohlo stát. Nevěřili byste, kolik drbů jsem
se po cestě dozvěděla. Věděli jste třeba, že … a nebo radši nic. Nechceme
někoho naštvat. A navíc mám přísný zákaz to posílat dál.
Než jsme se nadáli, tak uběhlo pět hodin a my pozvolna
přistávali. Vítr s kobercem cloumal a my měli pocit, že nevydržíme a brzy
spadneme. Ale to se nestalo a my s úsměvy přistáli na pláži u moře. Byl to
úžasný pocit. Poté, co jsem se rozhlédla kolem, užasla jsem nad tímto pohledem.
Nádherné modré moře, světlounce žlutá pláž, teplo akorát, útulné chatky … co
jiného zbývá ke štěstí? Tuhle otázku jsem si pokládala až do té doby, než jsem
prohledala všechny kapsy a nenašla tam plavky. Chápete to? Já jsem to
nechápala. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, kde jsem je mohla
ztratit, až jsem si nakonec všimla velice nápadně pochechtávající se Leny.
V tu chvíli jsem měla jasno. Vrhla jsem se na ni a chtěla ji zlechtat
k smrti, ale bohužel jsem musela přestat, protože neznámo kde vyhrabala mé
jediné plavky a rychle utekla. Přestala jsem se zabývat nejvhodnějším způsobem
usmrcení Leny a zašla za keř, kde jsem se převlékla do plavek a vyrazila
všechny, tím pravým způsobem, postříkat. Poté co jsme se všechny vyřádili ve
vodě, rozhodly jsme se my holky opalovat a kluky
nechat nacvičovat stojky ve vodě. Byla to celkem zábava je pozorovat. Byla jsem
blízko spánku, když jsem zaslechla ječení směrem od moře. Otevřela jsem násilím
oči a co nevidím. Ti kluci ječí hůř jak holky. Zacpala jsem si uši a spolu
s dalšími spoluvýletnicemi jsem se vydala podívat na příčinu tohoto
hrozného křiku. Nebudete věřit, co jsem našla. Jehlanku. I když jsem byla
trošku zklamaná, protože podle toho jekotu jsem doufala aspoň v takového
draka, baziliška nebo něco podobného. Vydala jsem se zpátky na pláž, abych se
ještě trošku opálila, ale to už se den pomalu chýlil ke konci a já usínala ….
Chcete se dozvědět, jak dopadlo přepadení pirátů? Jízda na
mořských konících? Objevení ztraceného průvodce? V tom případě POKRAČOVÁNÍ
PŘÍŠTĚ.
Dokonce
jsem i vyzpovídala madam Anseiolu, která se o této dovolené velice kladně
vyjádřila:
Dovolená byla opravdu
vydařená, ani jsem nedoufala, že se tak povede. Byl to pro mne báječný relax.
Asi největší zážitek byla plavba pirátskou galeonou s pravými piráty. Úžasné.
Jistě se někdy do Karibiku vrátím. :)
Musíte uznat, že po dovolené vypadá ještě krásněji než
předtím J
1 komentář:
Jak vidím, Karibik prospěl vám oběma. Navíc mdm Ansí si přivezla místní specialitu...palačinky.
Hmmm (doufá, že se mdm rozdělí)
A.
Okomentovat