Skautský tábor a lovení bobrů, podruhé!

Chcete se příští rok vydat s agenturou C.A. PART na skautský tábor? Ale nevíte, co vás čeká? Bojíte se? Pokračujte  tedy ve čtení deníku Jostein Lauierové!

1. 8. 12 

Tak, na tábor jsem dorazila v pohodě, což je zřejmé, když pokračuji ve svém deníku.

Je ovšem pravda, že cesta se bez komplikací neobešla!

Hned co jsme dorazili s p. Milkou ke koštěti, které nás mělo dopravit do tábora, jsme zjistili, že jsme dohromady moc těžcí. Nikdo nevěděl, jak je to možné, že se s námi koště prostě nechce zvednout.

,,Někdo tu musel přibrat, protože při přihlašování jsme si každého zvážili a nakonec to sedělo!“ řekl pracovník agentury.

Po tomto jsem sebou plácla do trávy a dělala jsem, že jsem umřela. Bylo mi jasné, že jsem to já! Já totiž pravdu poslední dobou nějak přibírám.

Nikdo si mě ale nevšímal, protože p. Milka prohlásil, že je to možná on, protože v posledních dnech byl nervózní a natěšený, a tak si občas dopřál trochu té čokoládičky.

Pracovník agentury sjel p. Milku pohledem tak mrazivým, že se ochladilo o 5 stupňů, a hodil po něm rezervní koště. A tak nakonec p. Milka letěl sám.

Já jsem z toho ale radost neměla. Bála jsem se, že se ztratí, a že pak když se i já ztratím, tak budeme oba ztraceni.

Nic takového se sice nestalo, p. Milka je dobrý letec, ale v lese byla přece jen tma.

V jakém lese? No v tom, kam jsme přilétli a pak museli projít, abychom se dostali do tábora.

A v tom lese jsem se ztratila!

Já jsem totiž milovník lesa, hvězd a ticha. A když jsem se na chvíli zastavila a zůstala sama, tyhle tři věci jsem měla jen pro sebe. A tak jsem se zasnila… a odsnila jsem se až za půl hodiny.

No, abych řekla pravdu, lekla jsem se, že jsem sama! Hodně sem se lekla.

A málem bych se v tom lese lekala dál, kdybych si nevzpomněla na píšťalku od p. Milky.

(Trvalo mi to asi 5 min, než jsem si na ni vzpomněla)

Tak jsem tedy foukla - a ono nic!

,,Zatraceně!“ zvolala jsem. Ono, já si totiž tu píšťalku zkoušela chvíli před odjezdem ve Velké síni, a tam rozhodně fungovala (a byla jsem za to bita).

Foukla jsem tedy znovu. Zase nic!  Neměla jsem daleko k slzám, opravdu. Já, takové statečné děvče!

Pak jsem to uviděla! Foukala jsem do opačného konce píšťalky!!!

No, chybička, no! Foukla jsem tedy do dobrého konce píšťalky a čekala jsem, co bude.

Najednou se u mě objevil p. Milka, napůl už v pyžamu. Chytil mě za ruku a já jsem se poprvé v životě, a doufám že naposled, přemístila. Do stanu p. Milky! Což jsem brala za špatnou srandu a vyběhla z něho velkou rychlostí. Co bych taky dělala ve stanu s napůl oblečeným Milkou?

Takže jsem nakonec zdárně dorazila do tábora. Konečně!

A protože únava, stres a naštvání mě sžíraly, vytáhla jsem spacák a ustlala jsem si tam, kde jsem právě stála, což bylo mezi stany nevím koho, a tam jsem sebou hodila do spacáku a během 5 min usnula.

Kdo by taky po takovém vytížení byl schopný hledat stan, že jo?!

Pokračování příště!