Otevřené okno aneb pohled na zařazování studentů

Postřehy ze zařazovací slavnosti vám přináší Teodorik Valdorius.

Opět se nám sešel rok z rokem a do Bradavic se hrnulo plno nadějí kouzelnického světa.

Nadšení a kuráž se jím upřít nedá, to věru ne.

Tak poslechněte si, co se stalo na rozřazovací slavnosti této.

Napětí vrcholí. Bradavická čtvrthodinka konečně minula a pan ředitel Kachnička I. Nimrandir Elenére konečně započal dlouho očekávané.

Ale jak to tak bývá, hluk studentů se ne a ne uklidnit. Hrozby ani prosby nepomohly a stále nebyl v síni klid, aby Moudrý klobouk mohl spustit to, na co se celý rok připravoval. Na svůj veršovaný přednes.

Sedě v rohu místnosti, pozoroval jsem netrpělivost profesorů a prefektů nad hlučícími přihlížejícími.
Tu jsem náhle pocítil vnuknutí.
„Naše krásné vitráže! To nesmím dopustit!“

Mé obavy se potvrdily.

Představení začali obtiskovat svá chodidla do sedacích částí neposlušných. Když jsem konečně dorazil k oknům a jedno honem otevřel, aby ti méně šťastní mohli proletět bez obav do Hanibalova jezera, vyletěl vedlejším zavřeným oknem jeden nešťastný nováček.

Okno napadrť, marná snaha. Někteří vyrušující byli tak neoblomní, že byli vykopnuti doslova

mnohonásobně (budiž chladivé masti na jejich pozadí dostatek).

Vzdal jsem své snažení, snad se to zase kouzly spraví. Avšak studenty směrem k jezeru se to jen míhalo, to mi věřte. Pak najednou byl klid (možná, že to byl klid způsobený nedostatkem přihlížejích).

Zděšený klobouk konečně nalezl svůj ztracený hlas a svým lehce nakřáplým hlasem začal recitovat.

Za časů, kdy mě ušili,
už je to tisíc let,
žili tu čtyři mágové,
jež doposud zná svět.

Udatný Godric Nebelvír,

jenž cestou svou vždy šel,

a z temných blat a močálů

zchytralý Zmijozel.

Pak z Havraspáru Rowena

zrozená v lůně hor

a krásná Helga z údolí,

kde leží Mrzimor.

Spojil je sen a smělý plán

a v Bradavicích, v touze

vychovat svoje nástupce

zřídili školu čar.

Každý z těch čtyř tam ovšem měl

svou vlastní kolej čárů,

neb u těch, jež si vyvolil,

jiných si cenil darů.

Nebelvír nejvíc ze všeho

vždy hledal statečnost

a v Havraspáru chytrost zas

bývala první ctnost.

V Mrzimoru víc vážilo,

jak se kdo práce zhostí,

a mocichtivý Zmijozel

si cenil ctižádosti.

Pokavad byli naživu,

každý si vedl svou,

ale co pak, až jedenkrát

už tady nebudou?

Zas vyřešil to Nebelvír,
tak padla volba na mě,

a nadali mě moudrostí,

abych vybíral za ně.

Naraz si mě až na uši,

abych tvou duši spatřil,

já, jenž se nikdy nemýlím,

ti řeknu, kam teď patříš!

Následoval potlesk, který museli slyšet i ti nedobrovolně se koupající v jezeře. Snad nebyla hladina zamrzlá, když prolétávali.

Slavnost pokračovala. Nováčci se trousili, aby barvu svou dostali a ke svým kolejním stolům si mezi spolužáky sedli.

To bylo slávy u nás v Mrzimoru, kolik skvělých nováčků jsme dostali.

A kdo že byl tím prvním nováčkem do našich žlutých řad?

Přece Dominique Rosembloom:)