pondělí 27. července 2009

Aida Valemínka: 15. kapitola - Dveře

Lemma Plíživá

Ten den panovala ve Velké Síni dobrá nálada. Studenti vesele štěbetali, jídlo bylo obzvlášť dobré a i dokonce profesoři se zdáli spokojení.

Profesor Noctus něco vykládal profesorce Ocúnové a rozhazoval při tom rukama, až shodil ze stolu její skleničku vína. Profesoři Vlček a Tulipán se předháněli v historkách a dokonce i stihomamem trpící Zbigniewski si dovolil luxus ujídání z misek na stole a ne jen z vlastnoručně připravených zásob.
Aida a její spolužáci rozebírali hodinu Praktické alchymie, neboli Prachu, jak jí přezdívali starší studenti. Předmětem diskuse byl nedávný výbuch destilační kolony při pokusu získat ze šťávy lýkovečníku magickou esenci a jeho následky na různých studentech. Všichni už si zvykli na roztržené a špinavé hábity, jenže dnes se pláště postižených prvňáků zdály být nabité statickou elektřinou a dávaly slabé rány pokaždé, když se jich někdo dotkl.
Právě ve chvíli, kdy se talíře a mísy vznesly nad stoly a zmizely, rozezněl se Velkou Síní hlasitý zvuk, podobný zvonění několika obrovských zvonů.
Ředitel byl okamžitě na nohou a s ním i celý profesorský stůl.
„Všichni zůstaňte na svých místech!“ zahřměl Valemínek. „Primusové a prefekti, zajistěte tuto místnost a nedovolte nikomu odejít. Dovnitř vpusťte jen toho, kdo se prokáže heslem hromovládce. Buďte ve střehu!“
Vyběhl ven z místnosti a za ním zbytek profesorů. Aida si všimla, že Fiona stojí u dveří s rozzlobeným výrazem ve tváři.
Ve Velké Síni nastal obrovský zmatek. Primusové a prefekti zavírali a zamykali všechny dveře a snažili se uklidnit ostatní. Někdo z nich přičaroval ke stěnám křesla, aby si všichni mohli pohodlně sednout. Udržovali kázeň, jak jen mohli.
Aida přešla ke své sestřenici a bála se na cokoliv zeptat. Fiona se ale otočila sama a odtáhla ji do kouta, kde měly alespoň trochu soukromí.
„Dostali se dovnitř!“ sykla. „Prolomili bariéru v několika chodbách a teď se sem hrnou v zástupech!“ V její tváři byl výraz nejvyššího zoufalství a absolutní bezmoci.
„Ale jak to víš?“
„Abbis mi to řekl,“ mávla rukou Fiona.
„Ale kdy? Vždyť hned odešel!“ domáhala se Aida vysvětlení.
Její sestřenice se zdá se už trochu uklidnila. „Je tu ještě jedna věc, kterou jsem ti neřekla. Všichni členové našeho rodu mají zvláštní schopnosti. Abbis je velice silný telepat. Už chápeš?“
Aida vytřeštila oči. „To jako že umí číst myšlenky?“
„Možná, nevím, jak se to projevuje. Každopádně umí myšlenky vysílat i přijímat. A je v tom pekelně dobrý.“
Aida si to všechno snažila urovnat. „Říkala jsi každý z našeho rodu? To znamená, že ty taky?“
Fiona se rozhlédla, jestli je někdo neposlouchá, a ztišila hlas téměř na hranici slyšitelnosti. „Moje schopnost je spíš prokletím. Nikdy ses nedivila, proč nosím stále rukavice a dlouhé rukávy?“ Aida jen němě přikývla.
„Je to proto, že jakmile se dotknu nějaké živé bytosti, vysaju z ní všechnu její energii, všechnu životní sílu a vstřebám ji do sebe. Mohu tak i zabíjet. Proto chodím neustále zahalená a dávám si pozor, aby se mě nikdo náhodou nedotkl. Svým spolužákům tvrdím, že mám přecitlivělou kůži. Ale ve skutečnosti je to strach o jejich životy.“
Fiona sklopila zrak a Aidě se zdálo, že v jejích očích zahlédla slzy.
„Jsem jediný člověk, kdo Je může zabít a přitom tady musím sedět a čekat!“ vyplivla vztekle. Aida teprve teď pochopila, co se vlastně stalo tehdy v Zakázané chodbě. Fiona jí zachránila život a zabila tu... tu bytost.
„Poslyš, vím, že z téhle místnosti vede tajná chodba. Pojď se přesunout do rohu a zkusíme ji najít,“ pobídla Aidu, ale vypadala, že tomu sama příliš nevěří. Sedly si a opřely se zády o zeď. Rukama nenápadně prohmatávaly kameny za sebou, ale Aidě to připadalo zoufale neefektivní.
„Tady někde za tou zdí je tajná chodba, která vede ke kamennému stromu. Sakra, dělí nás od ní jen centimetry!“ Rezignovaně sebou praštila do nejbližšího křesla a sledovala, jak havraspárští prefekti vymýšlejí zábavu pro zbytek studentů a zmijozelská primuska žongluje s plnými skleničkami.
Aida seděla na tvrdé zemi a dívala se na stěnu před ní. Měla zvláštní pocit. Věděla, že za tou zdí je opravdu chodba a něco uvnitř jí naléhavě říkalo, že je přece tak snadné do ní projít. Soustředila se na ten pocit a snažila se v něm najít nějaké vodítko. Jak, jak? Zavřela oči a nechala myšlenky jen tak vířit. Připadalo jí, že se vznáší a najednou si uvědomuje něco, co v ní vždycky bylo, ale nikdy tomu nevěnovala dostatečnou pozornost. Bylo to jako další smysl nebo dodatečná končetina.
Ještě stále se zavřenýma očima se natáhla ke stěně. A otevřela ji.
Fiona se probrala ze své letargie a s úžasem sledovala, jak se mezi kamennými kvádry vlní jemná linka. Jako by se tam najednou objevily dveře.
„U všech bohů, Aido! Ty jsi Otvíračka!“ vykřikla úžasem, ale hned si přikryla ústa rukou a doufala, že ji nikdo neslyšel. Naštěstí pozornost všech byla upřena k profesorskému stolu, kde zrovna skupinka studentů imitovala všechny vyučující.
„Rychle!“ špitla, vzala Aidu za ruku a v nestřežené chvíli proběhly portálem, který byl stejně iluzorní, jako vchod do mrzimorské kolejní místnosti.
Nacházely se v tmavé úzké chodbě, kterou ani jedna z nich neznala. Otvor za nimi lehce světélkoval, ale za chvíli zmizel úplně. Fiona vyčarovala světlo na špičce své hůlky a vzala Aidu za ruku.
„Děvče, Abbis vůbec neví, co v tobě má! Ty jsi Otvíračka! Tuhle schopnost měla i Idun Hufflepuff!“
„Cože?“ Aida byla zmatená. Ta, která přeložila knihu o historii Hogwarts? Dcera Helgy Hufflepuff, zakladatelky Mrzimoru? Ale co to mělo společného s ní?
Fiona ji táhla chodbou a přitom vysvětlovala.
„Vždyť jsem ti přece říkala, že zvláštní schopnosti mají kouzelníci z celého našeho rodu! Všichni potomci Helgy Hufflepuff!“
Aida se zastavila a nevěřícně zírala na bělovlasou sestřenici. Ta se k ní obrátila a netrpělivě ji pobídla ke spěchu.
„Proč si myslíš, že máš tak zvláštní příjmení? Už jeden z Abbisových předků si jej změnil, protože usoudil, že tak divné jméno, ‚Valemínek‘, nikdo nebude považovat za falešné. Pravým jménem jsi Aida Hufflepuff!“
Aida vypadala, jako že tomu stále ještě nevěří. Fiona tedy zkusila ještě jeden argument: „Co za magickou substanci je ve tvé hůlce?“
Aida zavrtěla hlavou: „Nevím. Prodavač tvrdil, že nějaká absolutně neznámá...“
Fiona přikývla. „Tak já ti povím, co tam je. Stejně jako já a stejně jako tvůj dědeček a všichni jeho předkové máš uvnitř své hůlky vlas Helgy Hufflepuff!“
A pak vytáhla svůj hlavní trumf: „A co ti řekla Sféra Rozhodnutí, jen se nad tím zamysli! Vsadím všechno, co chceš, že to byly patetické kecy o tvém osudu a dlouho očekávaném příchodu.“
Aida přisvědčila.
„Sféra si vždycky dala hrozně záležet na svém image. Tak teatrální astrální bytost jsem v životě neviděla. Ale měla pravdu!“ zašermovala jí Fiona rukou před obličejem.
Aida se nad tím nestihla ani pořádně zamyslet, když tajná chodba skončila podivnými vypouklými dveřmi. Otvíraly se ven a, jak brzy zjistily, jejich vnější stranu tvořil vrásčitý kmen kamenného stromu.
„Tudy,“ táhla ji Fiona další chodbou. Za chvíli dorazily k hranicím školního prostoru a k prvním Zakázaným chodbám. Musely se zastavit, aby popadly dech a rozmyslely si další cestu.
Náhle uslyšely vzdálený výkřik. Okamžitě se rozběhly směrem, ze kterého přicházel. Po několika zákrutech uviděly na zemi ležet bezvládnou postavu. Když přiběhly blíž, s hrůzou zjistily, že je to profesor Noctus. Byl mrtvý.
„Byl pro Ně moc starý a jeho tělo Jim nebylo k užitku. Tak ho nechali zemřít...“ zatínala pěsti Fiona. Byla ve tváři bledá, ale v očích měla rozhodnost.
Aida náhle vykřikla. Za Fionou se zpoza rohu vynořila mátožná, smrtelně bledá postava, oblečená jen v hadrech a blížila se k nim.
„Uteč!“ zařvala na Aidu její sestřenice a postavila se čelem k přicházejícímu monstru. Aida na nic nečekala a rozběhla se chodbou zpět.
Na nejbližší křižovatce ale ztratila orientaci. Zvolila směr jen nazdařbůh a doufala, že najde někoho, kdo by ji mohl pomoci. V jedné z bočních chodeb někoho zahlédla. Vrátila se a zavolala na něj.
„Hej! Prosím vás, potřebujeme pomoc!“
Postava se obrátila a v Aidě by se krve nedořezal. Byla to jedna z Jejich obětí a vypadala snad ještě hůř než ta první. Napřáhla ruce směrem k ní a dala se do klátivé chůze.

Příště: 16. kapitola - Zdroj Zla

Žádné komentáře: