Lemma Plíživá
Godric sundal nohy z krbu a těžkopádně vstal. Posledních pár dní se necítil dvakrát nejlépe, byl unavený, nevyspalý, roztržitý. Vyhlédl z okna a přelétl očima po obzoru. Byl to léty vypěstovaný zvyk, Godric zůstával ve dne v noci na stráži, stále bral na vědomí i zanedbatelnou možnost Salazarova útoku. Jako obvykle, ani tentokrát nic podezřelého nespatřil.
Některý student nechal na stole pohozenou hůlku, zapomněl ji uklidit do pouzdra a zasunout do běžného úložiště. Godrika, pokud měl zrovna špatnou náladu jako právě teď, takové nepořádnosti rozčilovaly. Odstoupil od okna, aby prohřešek napravil.
Přehnaně pečlivé zacházení s hůlkami mu zachránilo život.
Uslyšel zadunění, jako když při letní bouřce udeří nedaleko blesk, a vzápětí ho tlaková vlna srazila na zem. Chvíli neviděl nic jiného než ohnivé plameny kroutící se ve vzduchu a povstávající z ničeho. Žár byl nesnesitelný, přesto se Godric dokázal obrátit a spatřil to, co mělo být jeho smrtí. Prudký pohyb před oknem způsobil, že do místnosti vlétla koule hořícího kyslíku a vybuchla.
Příčina mu byla jasná okamžitě. Kletba. A tam venku se schovává někdo, kdo ji seslal.
Godric byl dvěma skoky u svého meče, sejmul ho ze stěny, postříbřená pochva se zacinknutím dopadla na kamennou podlahu. Zároveň uslyšel zvenčí mnohohlasé výkřiky.
Vyběhl na ochoz. Dole na nádvoří se již bojovalo. Bránou, roztříštěnou kouzlem velmi podobným tomu, které pocítil na vlastní kůži, vjelo dovnitř tucet kouzelníků posílených aurou čísi nezměrné moci. Godric věděl, že venku budou další, dvanáct by na dobytí Bradavického hradu nestačilo. Zahlédl Helgu z Mrzimoru, jak se spolu s několika svými studenty statečně brání náporům útočníků. Takhle neměli šanci, útok je zaskočil. Vřava boje je oddělila od ostatních a oni byli nuceni utéct vedlejší branou a skrýt se v lese, kam za nimi okamžitě vběhlo několik pronásledovatelů. Nemají šanci, pomyslel si Godric, les je plný zvířat, sloužících Salazarovi. Musel ovšem pomoci zbývajícím obráncům. Začal jednat.
Zakřičel ze všech sil na svého studenta, když na něj jeden z neznámých vrhl smrtící kletbu. Ale bylo již pozdě. Neozval se žádný zvuk, žádný výkřik. Mladík se jen křečovitě chytil za hruď a s nevěřícným výrazem ve tváři se zhroutil. Tiše zachroptěl, z úst mu vytryskla krev. A pak zemřel.
„Ustupte všichni dovnitř, rychle!“ zvolal a jako by rázem omládl o deset let. Seskočil z nevysokého ochozu, s roztočeným mečem se vrhl do zápasícího hloučku. Na několik vteřin na sebe tak upoutal pozornost nepřátel, snažil se poskytnout čas ostatním. Hrůzu budící ramenatý čaroděj se rozjel proti němu a namířil na něj svou hůlku. Kouzlo ale seslat nestihl, odkudsi se ozvalo tiché zašeptání a ostrý blesk zasáhl útočníka do boku. Godric zachytil padající kuši, která útočníkovi vyklouzla z bezvládné levé ruky, otočil se a zjistil, že ostatní už jsou v síni a zpoza přivřených dveří vrhají jedno kouzlo za druhým. Rozběhl se k nim, těsně vedle jeho ramene se modře zablesklo a jeden z podpěrných sloupů se s rachotem zřítil.
Mrštil sebou o zem a pátral po vůdci útočníků, který tu někde musel být. Nakonec jej našel. V bráně stála malá postava zahalená do bílého pláště. Proč se odívá v bílou, barvu nevinnosti? prolétla Godrikovi hlavou směšná myšlenka. Slizká zelená by mu slušela víc... Čaroděj pozvedl ruce k nebi, konečky jeho prstů slabě zazářily. Godric nenávistně vykřikl.
„Exterminus Humanus!“
Ostrý záblesk se zanořil do čarodějova těla a ten okamžitě upadl. Ještě se však nedotkl dlažby, když se jeho tělo roztrhlo na kusy. Cáry masa a kůže se rozlétly do všech stran. Syrová magie, již černokněžník už nestihl usměrnit, se uvolnila naráz a výsledek byl zničující. Godric vskočil do sálu a přibouchl za sebou dveře.
„To bylo těsné,“ zašeptal a otřel si rukou pot z čela. „Jsme všichni?“
„Ne. Tři havraspárští už nepřijdou. Viděl jsem je.“
„Jeden z Nebelvíru to také koupil. Zůstal venku.“
Čtyři! Čtyři výjimeční čarodějové, kteří ještě ani pořádně nepoznali život, zemřeli. Pro nic za nic, jen kvůli touze po moci a vášnivému fanatismu. Čtyři! A zůstalo po nich jen několik vět, to bylo vše, co pro ně mohli udělat; říci nahlas, že je viděli umírat.
„Já... já vůbec nic necítím,“ ozval se černovlasý vyzáblý čaroděj. „Vůbec nic. Byli přeci... stejní jako my.“ Sedl si na zem a tiše se rozplakal. Nezávidím ti, hochu, pomyslel si Godric. Stres a šok z boje jsou horší než uťatá ruka. Skutečně ti nezávidím.
„Nevydržíme tu dlouho,“ promluvil nahlas, „nevíme ani, kolik jich je. Dva jsem vyřídil, ale vzadu v lese jsou možná další. Pokoušeli se zapálit věž.“
„To byli ti samí.“ Rowena stála vedle okna a pravou rukou si držela popálenou paži.
„Výborně, Roweno. Takže proti nám při troše štěstí stojí jen několikanásobná přesila černokněžníků. Jak se vůbec mohli dostat dovnitř? Ale pořád lepší než čelit Salazarově magii.“
„Měli bychom se zabarikádovat.“
„Není čas. Je někdo raněný?“
„Pět už není bojeschopných a většina z nás něco málo utržila.“
„To je špatné, moc špatné... Vy, vy a vy si vezměte hůlky a postavte se tady za sloupy. Hlídejte vchod.“
Studenti ho ihned poslechli a připravili se k boji. Své hůlky drželi připravené k útoku. Nikdo to nepovažoval za nutné komentovat. Zavládlo ticho, jen občas bylo slyšet potlačované zasténání.
„Teď dobře poslouchejte. Jsem asi nejzkušenější z vás, v takovéhle situaci už jsem se párkrát octl. Naděje je mizivá, takřka nulová. Vím, že někteří z vás mají tam venku své blízké. A proto vám nařizuji: Kdo se nechce tohoto boje účastnit, nechť odejde. Ostatní vám budou krýt záda. Úniková cesta ještě je volná.“
Nikdo se nepohnul, nikdo neotevřel ústa. Někteří si vyměnili rozpačité pohledy, semkli rty, ale zůstali. Byli ještě mladí, příliš mladí, temperamentní, neznalí života, naivní a hrdí. Hlavně hrdí. Za dvacet let, pokud se vůbec takového věku dožijí, za dvacet let by Godrika pochopili a poslechli. Ale ne dnes.
„Zůstaneme,“ promluvil za všechny jeden z nich. „Nezradíme.“
„Nevím, co si míníš slovem zrada. Zřejmě si dostatečně jasně neuvědomuješ cenu svého života.“
„Čest, Godriku, je víc než život s břemenem zneuctění.“
Godric se hořce zasmál. Jako kdyby slyšel mluvit Helgu. Ta by neustoupila za nic na světě. Bodlo jej u srdce, když si uvědomil, že ta skvělá žena je už nejspíš mrtvá.
Dveře sálu se otřásly pod údery zvenčí. Obránci někde sehnali kus trámu, který jim posloužil jako provizorní beranidlo. Dostat se dovnitř ale nepřátelům nemohlo trvat déle než čtvrt hodiny, přestože nebelvírští a havraspárští překotně stavěli ke dveřím všechny kusy nábytku, jimiž se dalo pohnout. Rowena navíc neustále sesílala posilující kouzla, která měla průnik ztížit.
„Musíme je vyprovokovat!“ křičel Godric. „Tak je možná donutíme k chybám. Dva si vezměte hůlky a jděte nahoru na ochoz. Zátaras už moc nevydrží, takže bojovat na nádvoří je stejně nejlepší řešení. Budete nás odtamtud krýt.“
Do sálu dopadla zapálená louč a za ní několik dalších. Místnost se rychle plnila zapáchajícím, štiplavým kouřem. V dýmu čarodějové rozeznávali siluety vetřelců, jimž se právě podařilo zdolat poslední překážku.
Nadcházel boj zblízka. Godric odhodil již nepotřebnou hůlku a tasil meč. Spolu s Rowenou se jako první vrhli ven a zůstávala za nimi krvavá stopa. Rvali se spolu, vzájemně si hlídali záda, doplňovali se. Jejich až nelidsky rychlé pohyby téměř neumožňovaly obranu, přesto byli zoufalí. Deset čarodějů proti přesile nestačilo a ostatní byli rádi, že ještě dýchají. Beznadějnost zaplavovala jejich mysli, mysli bytostí, zahnaných do úzkých. A vědomí brzké smrti jim dodávalo strašlivou sílu, poslední výbuch energie.
Po celém nádvoří ležela bezvládná těla. Čarodějové vedle černokněžníků, čistokrevní spolu s mudlovskými. Krev jako krev, žádný rozdíl mezi padlými, nepřežil žádný. Godric kličkoval, kryl se, uhýbal, zasazoval rány z výpadů. Ztratil poslední zbytky soudnosti, jeho neopatrnost dosáhla vrcholu. Aniž by dbal nebezpečí, znovu a znovu se vrhal proti nepřátelským kouzlům, oči podlité krví, ruce pevně a rozhodně svírající zbraň. Nic nedokázalo zastavit jeho šílenství.
Viděl, jak se další čaroděj hroutí, kolikátý už to je? Seká přes prsa dotírajícího útočníka, jeho čepel je už tak rudá, že ani nezmění barvu, když z něj vystříkne horká krev. Strach, nenávist, rychlost... Ví, že nesmí přestat, nesmí se ani na okamžik zastavit, jedná bezmyšlenkovitě, žádné zaváhání nezpomaluje jeho reakce. Už přestal počítat nepřátele, je jich příliš mnoho...
Zbaběle, zezadu, probodne černokněžníka, který odzbrojil Rowenu, ale zapomněl si dávat pozor na záda. Rowena odhazuje zlomenou hůlku a bere si jinou od umírajícího čaroděje. Ten ji sleduje skelnýma, strašlivýma očima, v nichž zůstala jen rezignace.
Černokněžníci je zatlačují ke zdi, je jich málo, jenže Bradavičtí jsou příliš unavení, než aby se zmohli k protiútoku. Potřebují čerstvou odpočatou sílu, potřebují pomoc. I Godric už přechází do defenzívy, údery odráží se stále větší námahou, ale zatím se drží na nohou. Výkřik a další černokněžník padá na zem a už nevstává; zachroptění a šestnáctiletý prefekt Nebelvíru se marně snaží z hrudi vyrvat nůž, který kdosi proměnil ve střelu.
Ohnivý záblesk, ohlušující třeskot, Godric ztrácí půdu pod nohama, letí a dopadá o několik sáhů dál, přímo před koně, na němž vzpřímeně sedí bílá postava, další velký černokněžník. Rowena se mýlila, proletí mu hlavou, ale to už vůbec není podstatné...
Vtom zaslechl zaržání a dusot kopyt na padacím mostě, spásný zvuk naděje. Vyčerpáním a ztrátou krve se mu před očima míhají barevné mžitky a jeho jediná myšlenka je Právě včas, právě včas...!
Helga se žene tryskem, obličej až u testrálovy hřívy. Bezohledně kope zvíře do slabin, jen rychleji, rychleji, husté vlasy jí vlají ve větru, vypadá spíše jako silnější divoženka než jako důstojná čarodějka, jakou ji znali. Vytahuje hůlku a šeptá slova zaklínadel.
„Já se vracím!“ křičí a její studenti ji následují. „Neodejdeme! My vždycky zůstaneme! Mrzimor!“ Pokřik, jenž je téměř živoucím ztělesněním síly Mrzimoru, rozechvívá les, pokřik, který nezapomene nikdo, kdo se setkal s běsnící zlobou Helgy z Mrzimoru.
Skupinka vjíždí do hradu a svými kouzly rozsévá zkázu. Všichni, kdo se jim pokoušejí postavit do cesty, umírají. Ve stále se zužujícím kruhu objíždějí nyní již bezmocné černokněžníky, vzduch víří magií.
Brzy zvrátili misky vah ve prospěch obránců, jen pár nepřátel se drží na nohou, ostatní bezhlavě prchají hlavní branou do lesa.
Tlustý student, bojující vedle Helgy se náhle vrhl vpřed a vlastní tělo nastavil kletbě zlého kouzelníka, mířícího na Helgu. Padá k zemi bez jediné známky života. Mrzimorský prefekt, kterému nikdo neřekl jinak než Mnich, protože pocházel k vysoce pobožné mudlovské rodiny, byl vždycky veselý a rozpustilý, všichni jej měli rádi a teď je tomu konec. Byl posledním padlým v této nešťastné bitvě.
Helga klesla vyčerpaně na kolena a rozplakala se. Plakala pro všechny padlé, pro všechny ty, kteří zemřeli, protože někdo jiný chtěl vládnout po svém. V jejím smutku se rozpouštěla všechna bolest. Ale škola musí fungovat dál, i když je Salazar opustil.
Aida zavřela knihu a s překvapením zjistila, že i její vlastní oči jsou plné slz. Setřela si je cípem přikrývky a pocítila obrovskou hrdost ke své koleji. K Mrzimoru a k jeho zakladatelce.
Poprvé za několik dní usínala s příjemným a klidným pocitem v duši.
Další týden probíhal podobně jako ten první. Úspěchy střídaly neúspěchy a k Aidině velké radosti začaly některé předměty jít lépe jejím spolužákům, takže už nebyla terčem takové závisti jako předtím. Když uběhl týden od onoho osudného pátku, dívky z její ložnice se Aidě přišly omluvit.
Nebylo jí příliš zatěžko jim odpustit a byla ráda, že má zpět své kamarádky.
Knihu o Hogwarts už dočetla a Fiona ji vrátila na její místo v jezevčí noře. Dlouho si o ní povídaly, o slabostech a hrdinstvích, o zrádcích a věrných a také o tom, jak vlastně byla založena tahle škola. Zdálo se, že Fiona o tom ví hodně, a Aida byla více než vděčným posluchačem.
Ve škole byl klid, žádné nebezpečí se neobjevovalo a ředitel vypadal o něco uvolněněji než předtím. Aida si začínala myslet, že všechno byl jen zlý sen a ve skutečnosti jsou věci v nejlepším pořádku.
Chodily často ven, bylo ještě teplo a v jezeře se dalo koupat. Venku se také seznamovali s ostatními prvňáky a společně dávali hlavy dohromady při vypracovávání domácích úkolů. Aida měla jako jediná rozumné nápady na eseje pro profesora Nocta, které byly čím dál tím horší, a tak je s radostí předávala ostatním. Společně také trénovali formule – v plavkách bylo každému jedno, že se zmáčí při nacvičování kouzla Aqua demonstrata. Navzájem si pomáhali a po pár dnech i ti nejslabší z nich byli schopni dostříknout na slušnou vzdálenost.
Zmijozelští dokonce vymysleli zábavnou hru – každý si na sebe navlékl suché tričko a vstoupil do nehluboké vody. Rozdělili se na několik skupin, které po sobě stříkaly vodu z hůlek a zároveň se snažili své soupeře povalit do vody zaklínadlem Flippendo. Které družstvo mělo na konci boje nejsušší trička, vyhrálo.
Aidu jen trochu udivovalo, že nikdy ve vodě neviděla svou sestřenici, Fionu. Pokaždé seděla na břehu a navzdory panujícímu horku měla na sobě jako obvykle rukavice, dlouhé rukávy a kalhoty. Aida předpokládala, že Fiona je možná příliš citlivá na slunce. Jenže to by nevysvětlovalo, proč tak chodí i v podzemí. Nicméně měla pocit, že to není její věc, a tak se na to nezeptala. Měla už tak jako tak práce nad hlavu.
Čas plynul pokojně dál a nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží katastrofa.
Příště: 15. kapitola - Dveře
Čtenářská tipovací soutěž:
13. tipovací otázka: Jak zemřel mrzimorský duch, zvaný Tlustý mnich? (Celkem anonymně hlasovalo 28 čtenářů, správně tipovali pouze čtyři z nich.)
a) při obraně školy, v bitvě proti černokněžníkům 4 (14%)
b) nešťastnou náhodou pukl při zasažení nadouvacím kouzlem 11 (39%)
c) utopil se v jezeře 10 (35%)
d) byl otráven jedem baziliška 3 (10%)
Soví poštou poslaly odpověď Lucy Koralka - a) a Vicky Charmant - b). Ať koukám, jak koukám, nevidím žádný pergamen od pravidelné účastnice Lili, pokud bych ho snad ztratila, Lili ozvi se – pokud máš v sovinci kopii, doplníme to… No, pravdu měla Lucy. Pravidelní čtenáři Žlutého Trimela si vzpomenou na před časem uveřejněnou povídku od záhadně zmizelého studenta Olivera Newtona – obsah byl dost podobný, jako 14. kapitola Aidy Valemínky, kterou jste právě dočetli…Zajímavé…
Takže stav tipovací soutěže:
1. Lucy Koralka (celkem 10 b), 2.Lili Smeaglová (celkem 9 b), 3. Christina von Luna (celkem 1 b), 4. Vicky Charmant (0 b)
15. kapitola se bude jmenovat Dveře a Aida se mimo jiné konečně dozví, jaká magická substance se skrývá v její hůlce.
14. tipovací otázka: Co je jádrem Aidiny kouzelné hůlky?
a) vlas Helgy Hufflepuff
b) vlas Idun Hufflepuff
c) chlup posvátného jezevce
A aby to bylo napínavější, dáme tentokrát ještě jednu otázku:
15. tipovací otázka: Jakou zvláštní schopnost Aida u sebe objeví?
a) je Čtenářka myšlenek
b) je Otvíračka
c) je Vysávačka energie
Odpovídejte na obě otázky do neděle 26. července 23:59.
Vaše Sophia
Godric sundal nohy z krbu a těžkopádně vstal. Posledních pár dní se necítil dvakrát nejlépe, byl unavený, nevyspalý, roztržitý. Vyhlédl z okna a přelétl očima po obzoru. Byl to léty vypěstovaný zvyk, Godric zůstával ve dne v noci na stráži, stále bral na vědomí i zanedbatelnou možnost Salazarova útoku. Jako obvykle, ani tentokrát nic podezřelého nespatřil.
Některý student nechal na stole pohozenou hůlku, zapomněl ji uklidit do pouzdra a zasunout do běžného úložiště. Godrika, pokud měl zrovna špatnou náladu jako právě teď, takové nepořádnosti rozčilovaly. Odstoupil od okna, aby prohřešek napravil.
Přehnaně pečlivé zacházení s hůlkami mu zachránilo život.
Uslyšel zadunění, jako když při letní bouřce udeří nedaleko blesk, a vzápětí ho tlaková vlna srazila na zem. Chvíli neviděl nic jiného než ohnivé plameny kroutící se ve vzduchu a povstávající z ničeho. Žár byl nesnesitelný, přesto se Godric dokázal obrátit a spatřil to, co mělo být jeho smrtí. Prudký pohyb před oknem způsobil, že do místnosti vlétla koule hořícího kyslíku a vybuchla.
Příčina mu byla jasná okamžitě. Kletba. A tam venku se schovává někdo, kdo ji seslal.
Godric byl dvěma skoky u svého meče, sejmul ho ze stěny, postříbřená pochva se zacinknutím dopadla na kamennou podlahu. Zároveň uslyšel zvenčí mnohohlasé výkřiky.
Vyběhl na ochoz. Dole na nádvoří se již bojovalo. Bránou, roztříštěnou kouzlem velmi podobným tomu, které pocítil na vlastní kůži, vjelo dovnitř tucet kouzelníků posílených aurou čísi nezměrné moci. Godric věděl, že venku budou další, dvanáct by na dobytí Bradavického hradu nestačilo. Zahlédl Helgu z Mrzimoru, jak se spolu s několika svými studenty statečně brání náporům útočníků. Takhle neměli šanci, útok je zaskočil. Vřava boje je oddělila od ostatních a oni byli nuceni utéct vedlejší branou a skrýt se v lese, kam za nimi okamžitě vběhlo několik pronásledovatelů. Nemají šanci, pomyslel si Godric, les je plný zvířat, sloužících Salazarovi. Musel ovšem pomoci zbývajícím obráncům. Začal jednat.
Zakřičel ze všech sil na svého studenta, když na něj jeden z neznámých vrhl smrtící kletbu. Ale bylo již pozdě. Neozval se žádný zvuk, žádný výkřik. Mladík se jen křečovitě chytil za hruď a s nevěřícným výrazem ve tváři se zhroutil. Tiše zachroptěl, z úst mu vytryskla krev. A pak zemřel.
„Ustupte všichni dovnitř, rychle!“ zvolal a jako by rázem omládl o deset let. Seskočil z nevysokého ochozu, s roztočeným mečem se vrhl do zápasícího hloučku. Na několik vteřin na sebe tak upoutal pozornost nepřátel, snažil se poskytnout čas ostatním. Hrůzu budící ramenatý čaroděj se rozjel proti němu a namířil na něj svou hůlku. Kouzlo ale seslat nestihl, odkudsi se ozvalo tiché zašeptání a ostrý blesk zasáhl útočníka do boku. Godric zachytil padající kuši, která útočníkovi vyklouzla z bezvládné levé ruky, otočil se a zjistil, že ostatní už jsou v síni a zpoza přivřených dveří vrhají jedno kouzlo za druhým. Rozběhl se k nim, těsně vedle jeho ramene se modře zablesklo a jeden z podpěrných sloupů se s rachotem zřítil.
Mrštil sebou o zem a pátral po vůdci útočníků, který tu někde musel být. Nakonec jej našel. V bráně stála malá postava zahalená do bílého pláště. Proč se odívá v bílou, barvu nevinnosti? prolétla Godrikovi hlavou směšná myšlenka. Slizká zelená by mu slušela víc... Čaroděj pozvedl ruce k nebi, konečky jeho prstů slabě zazářily. Godric nenávistně vykřikl.
„Exterminus Humanus!“
Ostrý záblesk se zanořil do čarodějova těla a ten okamžitě upadl. Ještě se však nedotkl dlažby, když se jeho tělo roztrhlo na kusy. Cáry masa a kůže se rozlétly do všech stran. Syrová magie, již černokněžník už nestihl usměrnit, se uvolnila naráz a výsledek byl zničující. Godric vskočil do sálu a přibouchl za sebou dveře.
„To bylo těsné,“ zašeptal a otřel si rukou pot z čela. „Jsme všichni?“
„Ne. Tři havraspárští už nepřijdou. Viděl jsem je.“
„Jeden z Nebelvíru to také koupil. Zůstal venku.“
Čtyři! Čtyři výjimeční čarodějové, kteří ještě ani pořádně nepoznali život, zemřeli. Pro nic za nic, jen kvůli touze po moci a vášnivému fanatismu. Čtyři! A zůstalo po nich jen několik vět, to bylo vše, co pro ně mohli udělat; říci nahlas, že je viděli umírat.
„Já... já vůbec nic necítím,“ ozval se černovlasý vyzáblý čaroděj. „Vůbec nic. Byli přeci... stejní jako my.“ Sedl si na zem a tiše se rozplakal. Nezávidím ti, hochu, pomyslel si Godric. Stres a šok z boje jsou horší než uťatá ruka. Skutečně ti nezávidím.
„Nevydržíme tu dlouho,“ promluvil nahlas, „nevíme ani, kolik jich je. Dva jsem vyřídil, ale vzadu v lese jsou možná další. Pokoušeli se zapálit věž.“
„To byli ti samí.“ Rowena stála vedle okna a pravou rukou si držela popálenou paži.
„Výborně, Roweno. Takže proti nám při troše štěstí stojí jen několikanásobná přesila černokněžníků. Jak se vůbec mohli dostat dovnitř? Ale pořád lepší než čelit Salazarově magii.“
„Měli bychom se zabarikádovat.“
„Není čas. Je někdo raněný?“
„Pět už není bojeschopných a většina z nás něco málo utržila.“
„To je špatné, moc špatné... Vy, vy a vy si vezměte hůlky a postavte se tady za sloupy. Hlídejte vchod.“
Studenti ho ihned poslechli a připravili se k boji. Své hůlky drželi připravené k útoku. Nikdo to nepovažoval za nutné komentovat. Zavládlo ticho, jen občas bylo slyšet potlačované zasténání.
„Teď dobře poslouchejte. Jsem asi nejzkušenější z vás, v takovéhle situaci už jsem se párkrát octl. Naděje je mizivá, takřka nulová. Vím, že někteří z vás mají tam venku své blízké. A proto vám nařizuji: Kdo se nechce tohoto boje účastnit, nechť odejde. Ostatní vám budou krýt záda. Úniková cesta ještě je volná.“
Nikdo se nepohnul, nikdo neotevřel ústa. Někteří si vyměnili rozpačité pohledy, semkli rty, ale zůstali. Byli ještě mladí, příliš mladí, temperamentní, neznalí života, naivní a hrdí. Hlavně hrdí. Za dvacet let, pokud se vůbec takového věku dožijí, za dvacet let by Godrika pochopili a poslechli. Ale ne dnes.
„Zůstaneme,“ promluvil za všechny jeden z nich. „Nezradíme.“
„Nevím, co si míníš slovem zrada. Zřejmě si dostatečně jasně neuvědomuješ cenu svého života.“
„Čest, Godriku, je víc než život s břemenem zneuctění.“
Godric se hořce zasmál. Jako kdyby slyšel mluvit Helgu. Ta by neustoupila za nic na světě. Bodlo jej u srdce, když si uvědomil, že ta skvělá žena je už nejspíš mrtvá.
Dveře sálu se otřásly pod údery zvenčí. Obránci někde sehnali kus trámu, který jim posloužil jako provizorní beranidlo. Dostat se dovnitř ale nepřátelům nemohlo trvat déle než čtvrt hodiny, přestože nebelvírští a havraspárští překotně stavěli ke dveřím všechny kusy nábytku, jimiž se dalo pohnout. Rowena navíc neustále sesílala posilující kouzla, která měla průnik ztížit.
„Musíme je vyprovokovat!“ křičel Godric. „Tak je možná donutíme k chybám. Dva si vezměte hůlky a jděte nahoru na ochoz. Zátaras už moc nevydrží, takže bojovat na nádvoří je stejně nejlepší řešení. Budete nás odtamtud krýt.“
Do sálu dopadla zapálená louč a za ní několik dalších. Místnost se rychle plnila zapáchajícím, štiplavým kouřem. V dýmu čarodějové rozeznávali siluety vetřelců, jimž se právě podařilo zdolat poslední překážku.
Nadcházel boj zblízka. Godric odhodil již nepotřebnou hůlku a tasil meč. Spolu s Rowenou se jako první vrhli ven a zůstávala za nimi krvavá stopa. Rvali se spolu, vzájemně si hlídali záda, doplňovali se. Jejich až nelidsky rychlé pohyby téměř neumožňovaly obranu, přesto byli zoufalí. Deset čarodějů proti přesile nestačilo a ostatní byli rádi, že ještě dýchají. Beznadějnost zaplavovala jejich mysli, mysli bytostí, zahnaných do úzkých. A vědomí brzké smrti jim dodávalo strašlivou sílu, poslední výbuch energie.
Po celém nádvoří ležela bezvládná těla. Čarodějové vedle černokněžníků, čistokrevní spolu s mudlovskými. Krev jako krev, žádný rozdíl mezi padlými, nepřežil žádný. Godric kličkoval, kryl se, uhýbal, zasazoval rány z výpadů. Ztratil poslední zbytky soudnosti, jeho neopatrnost dosáhla vrcholu. Aniž by dbal nebezpečí, znovu a znovu se vrhal proti nepřátelským kouzlům, oči podlité krví, ruce pevně a rozhodně svírající zbraň. Nic nedokázalo zastavit jeho šílenství.
Viděl, jak se další čaroděj hroutí, kolikátý už to je? Seká přes prsa dotírajícího útočníka, jeho čepel je už tak rudá, že ani nezmění barvu, když z něj vystříkne horká krev. Strach, nenávist, rychlost... Ví, že nesmí přestat, nesmí se ani na okamžik zastavit, jedná bezmyšlenkovitě, žádné zaváhání nezpomaluje jeho reakce. Už přestal počítat nepřátele, je jich příliš mnoho...
Zbaběle, zezadu, probodne černokněžníka, který odzbrojil Rowenu, ale zapomněl si dávat pozor na záda. Rowena odhazuje zlomenou hůlku a bere si jinou od umírajícího čaroděje. Ten ji sleduje skelnýma, strašlivýma očima, v nichž zůstala jen rezignace.
Černokněžníci je zatlačují ke zdi, je jich málo, jenže Bradavičtí jsou příliš unavení, než aby se zmohli k protiútoku. Potřebují čerstvou odpočatou sílu, potřebují pomoc. I Godric už přechází do defenzívy, údery odráží se stále větší námahou, ale zatím se drží na nohou. Výkřik a další černokněžník padá na zem a už nevstává; zachroptění a šestnáctiletý prefekt Nebelvíru se marně snaží z hrudi vyrvat nůž, který kdosi proměnil ve střelu.
Ohnivý záblesk, ohlušující třeskot, Godric ztrácí půdu pod nohama, letí a dopadá o několik sáhů dál, přímo před koně, na němž vzpřímeně sedí bílá postava, další velký černokněžník. Rowena se mýlila, proletí mu hlavou, ale to už vůbec není podstatné...
Vtom zaslechl zaržání a dusot kopyt na padacím mostě, spásný zvuk naděje. Vyčerpáním a ztrátou krve se mu před očima míhají barevné mžitky a jeho jediná myšlenka je Právě včas, právě včas...!
Helga se žene tryskem, obličej až u testrálovy hřívy. Bezohledně kope zvíře do slabin, jen rychleji, rychleji, husté vlasy jí vlají ve větru, vypadá spíše jako silnější divoženka než jako důstojná čarodějka, jakou ji znali. Vytahuje hůlku a šeptá slova zaklínadel.
„Já se vracím!“ křičí a její studenti ji následují. „Neodejdeme! My vždycky zůstaneme! Mrzimor!“ Pokřik, jenž je téměř živoucím ztělesněním síly Mrzimoru, rozechvívá les, pokřik, který nezapomene nikdo, kdo se setkal s běsnící zlobou Helgy z Mrzimoru.
Skupinka vjíždí do hradu a svými kouzly rozsévá zkázu. Všichni, kdo se jim pokoušejí postavit do cesty, umírají. Ve stále se zužujícím kruhu objíždějí nyní již bezmocné černokněžníky, vzduch víří magií.
Brzy zvrátili misky vah ve prospěch obránců, jen pár nepřátel se drží na nohou, ostatní bezhlavě prchají hlavní branou do lesa.
Tlustý student, bojující vedle Helgy se náhle vrhl vpřed a vlastní tělo nastavil kletbě zlého kouzelníka, mířícího na Helgu. Padá k zemi bez jediné známky života. Mrzimorský prefekt, kterému nikdo neřekl jinak než Mnich, protože pocházel k vysoce pobožné mudlovské rodiny, byl vždycky veselý a rozpustilý, všichni jej měli rádi a teď je tomu konec. Byl posledním padlým v této nešťastné bitvě.
Helga klesla vyčerpaně na kolena a rozplakala se. Plakala pro všechny padlé, pro všechny ty, kteří zemřeli, protože někdo jiný chtěl vládnout po svém. V jejím smutku se rozpouštěla všechna bolest. Ale škola musí fungovat dál, i když je Salazar opustil.
Aida zavřela knihu a s překvapením zjistila, že i její vlastní oči jsou plné slz. Setřela si je cípem přikrývky a pocítila obrovskou hrdost ke své koleji. K Mrzimoru a k jeho zakladatelce.
Poprvé za několik dní usínala s příjemným a klidným pocitem v duši.
Další týden probíhal podobně jako ten první. Úspěchy střídaly neúspěchy a k Aidině velké radosti začaly některé předměty jít lépe jejím spolužákům, takže už nebyla terčem takové závisti jako předtím. Když uběhl týden od onoho osudného pátku, dívky z její ložnice se Aidě přišly omluvit.
Nebylo jí příliš zatěžko jim odpustit a byla ráda, že má zpět své kamarádky.
Knihu o Hogwarts už dočetla a Fiona ji vrátila na její místo v jezevčí noře. Dlouho si o ní povídaly, o slabostech a hrdinstvích, o zrádcích a věrných a také o tom, jak vlastně byla založena tahle škola. Zdálo se, že Fiona o tom ví hodně, a Aida byla více než vděčným posluchačem.
Ve škole byl klid, žádné nebezpečí se neobjevovalo a ředitel vypadal o něco uvolněněji než předtím. Aida si začínala myslet, že všechno byl jen zlý sen a ve skutečnosti jsou věci v nejlepším pořádku.
Chodily často ven, bylo ještě teplo a v jezeře se dalo koupat. Venku se také seznamovali s ostatními prvňáky a společně dávali hlavy dohromady při vypracovávání domácích úkolů. Aida měla jako jediná rozumné nápady na eseje pro profesora Nocta, které byly čím dál tím horší, a tak je s radostí předávala ostatním. Společně také trénovali formule – v plavkách bylo každému jedno, že se zmáčí při nacvičování kouzla Aqua demonstrata. Navzájem si pomáhali a po pár dnech i ti nejslabší z nich byli schopni dostříknout na slušnou vzdálenost.
Zmijozelští dokonce vymysleli zábavnou hru – každý si na sebe navlékl suché tričko a vstoupil do nehluboké vody. Rozdělili se na několik skupin, které po sobě stříkaly vodu z hůlek a zároveň se snažili své soupeře povalit do vody zaklínadlem Flippendo. Které družstvo mělo na konci boje nejsušší trička, vyhrálo.
Aidu jen trochu udivovalo, že nikdy ve vodě neviděla svou sestřenici, Fionu. Pokaždé seděla na břehu a navzdory panujícímu horku měla na sobě jako obvykle rukavice, dlouhé rukávy a kalhoty. Aida předpokládala, že Fiona je možná příliš citlivá na slunce. Jenže to by nevysvětlovalo, proč tak chodí i v podzemí. Nicméně měla pocit, že to není její věc, a tak se na to nezeptala. Měla už tak jako tak práce nad hlavu.
Čas plynul pokojně dál a nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží katastrofa.
Příště: 15. kapitola - Dveře
Čtenářská tipovací soutěž:
13. tipovací otázka: Jak zemřel mrzimorský duch, zvaný Tlustý mnich? (Celkem anonymně hlasovalo 28 čtenářů, správně tipovali pouze čtyři z nich.)
a) při obraně školy, v bitvě proti černokněžníkům 4 (14%)
b) nešťastnou náhodou pukl při zasažení nadouvacím kouzlem 11 (39%)
c) utopil se v jezeře 10 (35%)
d) byl otráven jedem baziliška 3 (10%)
Soví poštou poslaly odpověď Lucy Koralka - a) a Vicky Charmant - b). Ať koukám, jak koukám, nevidím žádný pergamen od pravidelné účastnice Lili, pokud bych ho snad ztratila, Lili ozvi se – pokud máš v sovinci kopii, doplníme to… No, pravdu měla Lucy. Pravidelní čtenáři Žlutého Trimela si vzpomenou na před časem uveřejněnou povídku od záhadně zmizelého studenta Olivera Newtona – obsah byl dost podobný, jako 14. kapitola Aidy Valemínky, kterou jste právě dočetli…Zajímavé…
Takže stav tipovací soutěže:
1. Lucy Koralka (celkem 10 b), 2.Lili Smeaglová (celkem 9 b), 3. Christina von Luna (celkem 1 b), 4. Vicky Charmant (0 b)
15. kapitola se bude jmenovat Dveře a Aida se mimo jiné konečně dozví, jaká magická substance se skrývá v její hůlce.
14. tipovací otázka: Co je jádrem Aidiny kouzelné hůlky?
a) vlas Helgy Hufflepuff
b) vlas Idun Hufflepuff
c) chlup posvátného jezevce
A aby to bylo napínavější, dáme tentokrát ještě jednu otázku:
15. tipovací otázka: Jakou zvláštní schopnost Aida u sebe objeví?
a) je Čtenářka myšlenek
b) je Otvíračka
c) je Vysávačka energie
Odpovídejte na obě otázky do neděle 26. července 23:59.
Vaše Sophia
Žádné komentáře:
Okomentovat