Konec Pohádek

Pro Žlutého Trimela napsal Andy Uroboros. Věnováno všem, ale především Lilian.

„Andy?“

„Hm?“

„Už píšeš tu pohádku, co mi rok slibuješ?“

„Hm...mh…chm…mm…“

„Cože?“

„Říkám, že jo, Lili.“

„Bylo ti blbě rozumět, víš? A jak bude začínat?“

„Byla jednou jedna žlutá rejpalka a jmenovala Lilian…“

„Andouši!!!“

„Ano, Lili?“

„Tu pohádku!“

„No jo furt… Byl jednou jeden…“

„To je nuda. Takhle začíná devět pohádek z deseti.“

„Za devatero horami…“

„Takhle začíná osm pohádek z deseti!“

„Nemáš nějak divný počty, Lili?“

„Piš!“

„Žil byl…“

„Takhle začíná…“

„A dost! Chceš tu pohádku?“

„Jo.“

„Tak ticho!“

Někde jsem slyšel, že se jedné matce narodil synek. Ale možná, že se ani nenarodil. Možná prostě nějak vznikl. Každopádně začal po světě chodit chlapec, který se jmenoval Pohádka. Myslím, že to byl Jindra nebo Henry, ale to není důležité. Putoval ze země do země a ptal se a poslouchal a zapisoval si, co mu kdo řekl.

V jedné zemi kupříkladu potkal holku, co se jmenovala Zlatovláska a měla 99 sester. Hned se ptal, jaké to je, mít tolik sester.

„Sestry jsou fajn, ale co je mi to platné, že je nás tolik, když každej starej páprda, kterej si usmyslí mít mladou ženu, chce tu, co má zlaté vlasy? Ne brunetky, ne blondýnky ani zrzky, ale zlatovlásky. Ještě to obhajují tím, že zlaté vlasy jsou unikátní, ale na to jim neskočím. Jsou to všechno hamouni. Zámek mají v exekuci a dluhy kam se podíváš. Co myslíš, že mě u takového dědka čeká? Že mě zahrne láskou a přepychem? Prd! Vyškube mi vlasy!“

„A co by sis přála? Jak bys chtěla, aby tvůj život vypadal?“

Zlatovláska se zasnila a povzdechla si. „Mně by stačil úplně obyčejný kluk. Třeba rybář, nebo pomocník v kuchyni, to je fuk. Hlavně, aby byl hodný a jmenoval se Jirka.“

Pohádka se usmál, všechno si to zapsal, popřál Zlatovlásce hodně štěstí a šel dál.

V jiné zemi potkal otrhánka, co mu tvrdil, že je král. Pohádka se mračil, moc se mu nechtělo věřit, že by král chodil v hadrech, ale nakonec se ho zeptal, co se stalo.

„Ale tak znáš to. Mám už pomalu čas na ženění, poddaní začínají mít hloupé připomínky, tak jsem se rozhodl, že si najdu ženu. Jenže tady v okolí je to samá šereda. Já ti nevím, jestli ty královské rody degenerují nebo co…. Jedna má nos, že by Pinocchio mohl závidět, druhá zase uši, že kdyby ji dali místo větrné elektrárny, možná by vydělali víc, než získají sňatkem. Jiná by na pohled celkem ušla, ale kdybys viděl ty špeky!! Jednou podle ní Michelin udělá svého panáčka, o tom nepochybuju. Nakonec jsem si vyhlédl princeznu, která je fakt pěkná. Až jsem se divil a podezírám královnu z nevěry, ale to nevadí… holka je pěkná, je to princezna a docela bych si ji možná i vzal za ženu, ale je to taková pyšná fiflena, že jsem snad větší neviděl.“

„Tak proč nehledáš jinde?“

„Prohledal jsem blízké okolí, jak se dalo a do ciziny moc nekoukám. Jazyková bariéra je sviňa, co já vím… budu si myslet, že mi šeptá sladká slůvka a ona mi třeba bude nadávat. Ne, ne! Hezky zůstanu u našich holek.“

„No, ale ta pyšná…“

„Něco s ní provedu a budu doufat, než skončím, že mi ji nevyfoukne nějakej trouba.“

„A co chceš dělat?“

Král – otrhánek se ťukl do čela. „Mám plán!“ prohlásil důležitě. „Vypěstuju kytku, nějakej plevel už někde schrastím, a naučím ji zpívat. Princezna se do ní zamiluje…“

„Jak to můžeš vědět?“

„Tse… ukaž mi holku, která nemá ráda vaječňák a kytky? Zkrátka se do té kytky zamiluje a bude se o ni chtít starat, jenže ta kytka bude citlivá na pýchu, takže když bude holka pyšná – má po kytce.“

„Abys nakonec nezůstal zahradníkem, milý králi,“ usmál se Pohádka a šel dál.

Ani nešel moc dlouho, když dostal žízeň. Taky není divu, bylo léto, slunce pařilo a mraky někam emigrovaly. Najednou uviděl barabiznu. Dřív to asi byl honosný zámek, ale teď se napůl rozpadal. A tam na dvoře u studny byla dívčina jak malovaná a tahala jedno vědro vody za druhým.

„Nemohla bys mi dát napít, krásko?“ zeptal se Pohádka a se zalíbením se zahleděl na fascinující kontrast černých vlasů a sněhobílé pleti.

„Co za to?“ zeptalo se to kouzelné stvoření.

„Nevím. Moc toho s sebou nenosím. To víš, cesty jsou nebezpečné, všude samý lapka… Mám tu náhradní boty, kdyby se mi náhodou na těch mých udělal žralok,“ přehraboval se v batohu, „pak tu mám deštník, kdyby pršelo, pak náhradní spoďáry, kdyby…“

„To stačí!“ zarazila ho dívka a trochu zrudla. „Támhle je stodola, co zajít tam a tam mi za tu vodu zaplatíš…“

„Čím?“ nechápal Pohádka.

„Ale jen se nedělej,“ táhla ho do stodoly. „Vy chlapi jste všichni stejní, kdybych mohla, tak si zařídím domeček v lese a třeba se sedmi mužskýma, mně by to nevadilo!“

Když se konečně Pohádka druhý den vymotal ze zámku, sotva pletl nohama. Zamířil honem na druhou stranu, aby byl pryč dřív, než se Sněhurka probere. Naštěstí v kopcích narazil na útulnou jeskyni a rozhodl se, že v ní načerpá ztracené síly. Ani se moc nerozhlížel, strčil si batoh pod hlavu a usnul, jako když ho někdo nacpe barbiturátama. Nemohl tedy slyšet divné funění, které se ozývalo z hloubi jeho prozatímního domova, a nemohl vidět, jak se vynořuje nejdříve jedna, pak druhá a nakonec i třetí hlava.

„Co to je?“ zeptala se jedna hlava.

„Kdo to je?“ opravila ji druhá.

„To je fuk, hlavně že je to jídlo,“ pokývala moudře třetí.

„Princezna?“

Třetí hlava začenichala. „Nevypadá to na princeznu.“

„Tak to není jídlo!“ odfrkla si druhá hlava tak mohutně, až připálila Pohádkovi chlupy na nohách.

„Nebuď tak vybíravá,“ napomenula ji první hlava. „Víš, jak to dopadá, když dostaneme chuť na princezny. Pokaždé je tam nějaký Bajaja nebo Honza a dorůstání hlav neuvěřitelně bolí. Kašlu na princezny! Sem s tím člověkem, už mi kručí v žaludku!“

A tak svět přišel o Pohádku. Vlastně o Pohádky, protože kdyby si Henry nebo Jindra, nebo jak se Pohádka jmenoval, vybral jinou jeskyni, mohl si najít ženu, mít děti a my víc Pohádek.