Prožil
Andy Uroboros… inu, klid lesa dělá dobře jak kouzelníkům, tak mudlům!
Mám rád
les! Tuhle větu říkám hodně často. A je pravdivá. Já skutečně mám rád les.
Nejspíš jsem v minulých životech byl myslivcem nebo smrkem. Kdo ví?
Každopádně
zatímco listnatý a smíšený na mě působí depresivně, vysoký jehličnatý je pro mě
jako nabíječka baterií. Můžu v něm
nachodit kilometry a kilometry a necítím únavu. Navíc mi dokáže fantasticky
pročistit hlavu. Přemítám nad vším možným. Často si pokládám otázky jako: Proč?
Co tím bylo myšleno? Jak to řešit? A jde to vůbec řešit? A dost často nacházím i odpovědi…
A
protože jsem se poslední dny cítil mizerně a čirou náhodou byl na dva dny u
strýce v Podkrkonoší, vydal jsem se do lesa. Dopoledne kolem desáté. Ano, vím,
že správný houbař chodí za svítání, ale můj prvotní cíl nebyly houby. I tak
jsem jich po pětihodinové procházce donesl koš.
Druhý
den jsem měl správně jet domů, ale odolejte kráse tamních lesů, zvlášť když den
předtím jsem se namlsal ticha, vůně a…a smaženice. Co budu zapírat. Zkrátka
jsem vstal tentokrát dřív a vyrazil…
Procházel
jsem místa, kde jsem den předtím nacházel hřiby a přemýšlel nad několika
událostmi posledních dní.
„Tak co, už máte plný koš?“ ozvalo se za mnou. Trochu jsem se lekl, protože když jsem zabrán do myšlenek, moc nevnímám.
„No,
něco mám.“
Paní si
mě zvědavě prohlížela. „Já chodím každý den tak na hodinku. Pokaždé seberu
trošku,“ zvedla kyblíček od hořčice, „ale ono nám to stačí.“
Kývl
jsem a chtěl odejít.
„Ale je
vedro, co?“ spustila znovu.
„Teď to
ještě ujde.“
Zamračila
se. „Ale bude! Hlásí třicítky.“
„Jo, to
hlásí,“ ukončil jsem hovor a zamířil mezi stromy. Snažil jsem se dostat co možná nejdál,
protože přemýšlení nad záchranou světa, spásou mé duše a podobně vážných
záležitostech tenhle hovor moc nenahrával. Jenže paní nejspíš měla
v úmyslu prochodit ten samý kousek lesa co já, protože se mi tvrdošíjně
držela v patách. Naštěstí mlčela.
„Baby!“
zařval někde mužský hlas. „Baby.“
„Honzoooo!“
zahulákala paní v odpověď.
Trochu
jsem pozvedl obočí. Baby? Paní mohlo být kolem šedesáti… No, ale proč ne? Láska
kvete v každém věku. (Pozn. red: Autor zřejmě má na mysli anglicky
vyslovené [bejby], protože české [babi] by naopak energické paní moc nelichotilo. To jsou ty nuance
mluvené a psané řeči:)
„To je
na mě, víte?“ sdělila mým zádům a čiperně popoběhla. „Honzoooo! Slyším ho, ale
nevidím. Kde může být? Honzooooo!“
A
že prý v lese je klid. Pfff…
Na
cestě asi dvacet metrů od nás se najednou objevil roztomilý voříšek a za sebou
vlekl neméně roztomilého „pupíka“. Měl
jen kalhoty a boty a jak se snažil držet se psem krok, špeky se mu vesele
natřásaly.
„Baby,
zpomal! Panička je tady,“ trhnul za vodítko a mně došlo, že Baby asi nebude
majitelka kyblíčku od hořčice.
„No,
neříkej, že jsi našel víc hub, než já,“ ozvala se paní téměř výhružně a
nahlížela do mužovy nadité igelitky. „Hm, samé plívy.“
„To
nejsou plívy, to jsou holubinky,“ oponoval a odkašlal si.
„Honzo!!!!“
Skoro jsem čekal, že si dá ruce v bok. „Ty kašleš!“
Pán
cosi zahučel a mě zasvrběl jazyk, jak moc jsem chtěl něco poznamenat.
„Ale ty
kašleš pěkně blbě!“ pokračovala. „Doufám, že sis bral ráno kapky!“
Pán se
trochu ošil a pak, nejspíš, aby změnil téma hovoru, nahlédl do kyblíčku. „Moc
toho nemáš.“
„Les je
prochozený. Je tu všude plno lidí!“ prohlásila znechuceně a vrhla na mě
otrávený pohled.
Klekl
jsem si, abych vytáhl deseticentimetrový exemplář hřibu smrkového a pamětliv
slov mého dědečka, který tvrdil, že hřib není samotář, ale roste
v rodinkách, začal jsem prohmatávat mech a podezřele vyboulená místa.
Během chvíle jsem odkryl další tři, úplně bílé, krasavce.
Moc
toho nenamluvím, ale v tu chvíli jsem měl na jazyku tolik odpovědí, že by
vydaly na malý blok. Nicméně jsem skousl, posbíral svůj „úlovek“ a raději se
vzdálil.
Když jsem pak jel domů, už jsem se usmíval. Bylo mi fajn… Hlavu jsem měl čistou, pár věcí jsem si v ní zase srovnal a zařadil na správné místo. Jen jsem si tak říkal… Chudák Honza!
Andy
Žádné komentáře:
Okomentovat