Co (kdo) se skrývá v mrzimorských pokojích?

Tajemství odhaluje Safira Jane Bardotová!

Vzhledem k tomu, že počet zvířat v kolejní místnosti se nám neustále rozrůstá, napadlo mě nahlédnout také za ostatní dveře, které z kolejky vedou. Ano, hádáte správně, vydala jsem se na exkurzi do pokojů většiny mrzimorských studentů a pátrala po jejich osobních mazlíčcích. Kromě fotek, které mi dali k dispozici, jsem je také vyzpovídala. Už teď je jasné, že mrzimorští studenti jsou opravdu zvířatomilové :)

No podívejte se sami, tohle je pouze první várka:

Charlotte Von Emotion

Tak toto je můj fešák Maxmilián (jinak mu ale říkám Maxíčku, miláčku, zlatíčko, lásko moje největší). Je to kocourek, je mu asi deset. Přesné datum narození bohužel nevím, protože jsem si ho přivezla až z Chorvatska, ale bylo to kotě, takže mu může být okolo deseti let. Miluju kočky, takže proto mám doma dva kocourky. Druhého vám představím vzápětí.

Tento kocourek miluje ryby, spánek a teploučko:) I když tak vypadá, tak není čistokrevný, ale je dost podobný kartouzské modré.

Toto je můj druhý kocourek Lukášek. Je to pořádný lenoch, nejradši by jenom spal a jedl :-D

Je mu pět let a je to takový náš "Garfield". Tohle je fotka, kdy byl ještě štramák a byl hubený. Současnou fotku vám radši ukazovat nebudu, mysleli by jste si, že ho překrmujeme :-D Je to klasický domácí rezoun.

 

A zde je největší člen zvířecího týmu, zlatý retriever Sir Charles. Je mu osm let a je čistokrevného původu. Jako štěně z prvního vrhu jsme si ho přivezli se jménem Aran, jenže já už měla vybrané jméno Charles. Tak jsem ho tak pojmenovali. Je to paličák, takže nějaké poslouchání ho moc nezajímá, ale je s ním legrace a je vděčný za každou milou pozornost od nás či návštěvy.

Vicky Charmant

Tohle je prosím můj pejsek, ne, není to žádný hafoň, ale čistokrevný jorkšír. :) Moc spolu ven nechodíme, obstarává ho sestřička, mě má jenom na spaní, mazlení a hraní. :)

Ellka Willowa

Naše mačiatko, Múrik, bol môj minuloročný derček mamine k Vianociam - ja som už naozaj nevedela, čo kúpiť a našla som inzerát, ako nejaký mudlovia predávajú mačiatka. Povedala som si, prečo nie? Doma bude aspoň sranda, hoci som riskovala, že ma mamina vyhodí práve na Vianoce aj s mačkou z domu =) Snažili sme sa ju s bratom skryť na povale, ale raz nám tam mamina vbehla a začala prekvapene kričať, že tam máme mačku. Moje jediné slová boli: Šťastné Vianoce, mami. Zobrala to s humorom a teraz je to jej snáď najväčší miláčik doma =)

A tak sa Múrik dostal až k nám. Ale nie je to len taká obyčajná mačka. Okrem toho, že samozrejme ako každá mačka spí asi 70 % dňa, loví myši, tak aj rozpráva a spáva na chrbte. Áno, keď sme to videli, nechcelo sa nám veriť, ale spáva na chrbte bruchom nahor s natiahnutými labkami, nie ako ostatné mačky, schúlená v klbku.

Ale ja nie som moc mačací typ. Toto som kúpila maminke preto, že sa jej raz stratilo mačiatko, ktoré našla opustené - takže taká náhrada. Ja som milovník psov, bohužial psa už nemám, ale mala som - Baka. Bak bol moj detský sen - vlčiak =)) Totiž tento druh psov sa mi zapáčil kvôli tomu mudl-seriálu - komisár Rex =) (len ho potom nejakí zlí mudlovia otrávili, kliatby na nich!!!) Ale bol to úžasný pes, naozaj sa nie nadarmo vraví, že je to najvernejší priateľ. Bol neuveriteľne hravý, jeho najobľúbenejšou hračkou boli kamene =) Áno, kamene, za tým sa mohol zblázniť, behal, štekal, hrabal, kým svoju hračku nedostal. A tak vlastne prišiel aj o štvrťku svojho predného zubu - poznávacie znamenie nášho Baka =D A vďaka nemu viem, že to, čo sa vraví o vlčiakoch, že sú to jedny z najinteligentnejších psov, je pravda. Niekedy mi pripadal, že mi rozumie viac ako ľudia.

Magrápa Česneková

Jmenují se Bělka (to je ta bílá s hnědými flíčky kolem očí) a Střelka (ta má kožíšek vícebarevný).

Už od pohledu je jasné, že to jsou morčátka, nikoliv potkani nebo myši, jak je někteří lidé s oblibou častují. Morčata chovám už deset let a nedokážu si bez nich představit život. Jsou to nenáročná zvířátka, která jsou vděčnými a milými společníky. Vždy mě uvítají radostným pískotem a vírem pilin v bedýnce, jak se prohánějí kolem dokola. A když je mi smutno, nebo mám špatnou náladu, tyhle dvě slečny se ke mně přitulí a vidím na jejich očích jak říkají: „Nebuď smutná, máš nás a my tě máme rády!“

Proto razím heslo „Morčata jsou taky lidi!“

 

Alanise Olien Harlin

Můj domácí mazlíček je psí víla Amálka. 9. ledna oslavila své sedmé narozeniny. Když nad tím popřemýšlím, ještě si dokážu vzpomenout, jak jsme vymýšleli její jméno. Byly jsme tehdy se sestrou nemocné a i s mamkou jsme přemýšlely, jaké dáme jméno pejskovi, pro kterého zrovna taťka s bráchou jeli. Chtěly jsme, ať se jmenuje Bína - jenže s ucpaným nosem to znělo spíš jako Bída a mamka prohlásila, že žádnou bídu do domu nechce. A potom nás prostě napadla Amálka - je stejně blonďatá, tak proč ne.

Prakticky se dá říct, že se mnou vyrůstala. Je to prostě zvířátko, bez kterého by byl můj život úplně jiný.

Jak ji ve zkratce charakterizovat? Divoká, ale hodná, líná, roztržitá a to hlavní - s bezedným žaludkem. Jejím smutným očím můžu těžko odolat :) Pořád mi připomíná malé dítě - strašně zvědavá, nadšená z maličkostí, užívající si života každým kouskem těla. Vzpomínám si na ni jako na štěňátko - jak k nám přišla, jak se hezky dívala, ten její roztomile zmatený výraz... Pamatuji si dokonce její první hovínko u nás doma, jak rostla, jak se po koupání sušila u topení, tu hromadu prokousaných bot nebo utěrek.... Teď už je to více méně škoro taková stařenka, má problémy s klouby, ale to nic nemění na tom, jak moc ji mám ráda.

Snad i vy v ní od pohledu najdete zalíbení :)