Story na hradě

Tento příběh není smyšlený a jména osob nejsou čistě náhodná. Avšak charakter postav může být jiný, než je zde uvedeno, tudíž toto není pravá povídka o založení Hogwarts, nýbrž školy Bradavice na Čáře a v té době jejím minulém, současném i budoucím názvu. Děkuji za pochopení.

Právě začínal den 1. března 2005. Slunce právě vycházelo a prozářilo kopcovitou krajinu porostlou lesy s jednou nížinou, tma byla donucena na několik hodin ustoupit a uvolnit cestu pronikající záři. Nížina byla obklopena samými kopci, takže slunce se sem dralo stěží a brzy také zacházelo. Avšak i když bylo jen sedm hodin po půlnoci, na nížině stála nevelká skupina lidí s hůlkami, takže hned na první pohled bylo zřejmé, že to nebudou mudlové držící kus větve, ale kouzelníci. Jejich dlouhé, temné, lesknoucí se a jemné hábity dokonale kontrastovaly s okolní přírodou. Nalevo od nich bylo rozsáhlé skalnaté jezero, na jehož konci se tyčila ohromná, rozlehlá a neupravená skála ostrých tvarů, dál od nich široký les - zajisté hluboký - a v dáli mezi dvěma z tolika kopců vedl úzký průsmyk.

Skupinka v kruhové formaci si o něčem velmi hlasitě povídala, většina přítomných nesouhlasně kroutila hlavami a dál na sebe jeden přes druhého křičeli. Náhle z kruhu vystoupila jakási mladá, štíhlá, vysoká a na první pohled půvabná žena z hůlkou nataženou do vzduchu a neverbálním kouzlem všechny utišila. Její sytě tmavě modrý hábit vál v náhlém větru, který možná vyvolala ona, nebo to byl vedlejší účinek kouzla - to už si nikdo nepamatuje. Její světlé vlasy, jež měla volně uspořádané na šíji až po lopatky, jí vlály po směru síly vzduchu, takže tím se zdála její moc ještě větší a autorita přirozenější. Náhle promluvila klidným hlasem:

„Tak vůdcem udělejte mne.“

Všichni se na ni podívali s nedůvěřivým pohledem v očích. Jeden muž ve smaragdovém hábitu s kamennou tváří a pevně stavěným tělem vystoupil z davu, namířil na ni hůlkou a prudce s ní švihl. Avšak mladá žena byla rychlejší než kletba a nepomalým pohybem hůlky jej zastavila.

„Ty, Karoshi, se mne pokoušíš zastavit?“ tichým hlasem promluvila k vyššímu muži.

„Sefrenie, tebe by zastavil každý,“ okřikl se na ni a znovu hůlkou zamával ve vzduchu.

Z hůlky se vyplazila ohnivá koule a evidentně byla mířena na Sefrenii. Sefrenie se zhluboka nadechla, rychle pokynula hůlkou nahoru a ohnivá koule vzlétla k obloze. Pak namířila i druhou dlaň proti Karoshimu, rychlým tempem švihla hůlkou k zemi, dlaní dopředu a Karoshi ležel na zemi.

Pak se již dospělá dívka rozhlédla kolem sebe na zástup kouzelníků, kteří si nahlas šeptali a divili se jejím schopnostem, a s jemným tónem k nim promluvila.

„Má tu ještě někdo se mnou problém?“

Nemohla si pomoct, ale koutky u úst se jí malinko pozvedly do vítězoslavného úsměvu. Dav nic neříkal, tudíž si Sefrenie pomyslela, že zřejmě už nikdo další. Karoshi se raději neozýval; nechtěl, aby to odnesl ještě více.

„Pojďte tedy diskutovat pod mým vedením o našem tajném plánu pod krycím názvem Pokusníci,“ pobídla je.

V pozdních hodinách už měli konstruktivní návrh, jak jejich tajné plány provést. Významně se na nich podílel Derkan, Ashante Justy Forsyth a Albus M. Dumbledore. Poslední dva sice jen doplňovali, dolaďovali a vytunili návrhy Derkana, dokonce i Karoshi už byl schopen civilizované diskuze.

Sefrenie pokynula k Ashantovi, aby začal zapisovat závěrečná ustanovení. Ten to rychle pochopil, vytáhl brk, inkoust i pergamen a začal zapisovat.

„Drazí shromáždění, jsem nesmírně ráda, že po těch dlouhých tahanicích jsme našli vhodné místo k založení Pokusníků, nejdůležitější části celého projektu Bradavice na Čáře (poznámka vypravěče: Hogwarts OnLine nebo také později známy a psány jako Hogwarts Online, protože blízké jezero pojmenovali - Merlin ví proč - Čára). Také mne těší vaše ochota pomoci s tímto nesmírně riskantním projektem, který - jak jsme se domluvili - započne již v létě tohoto roku. Od vás všech očekávám čestný přístup,“ podívala se směrem ke Karoshimu, „svědomitost, ochotu, píli a vytrvalost. Nebude to lehké, to vám říkám předem, ale jsem přesvědčena, že to stojí za to. Rozdělte si tyto sekce,“ vytáhla dlouhý pergamen, na němž byla napsána nějaká slova půlnoční modří, „a pak mi je přes sovy pošlete. Datum další schůze je tři dny před 24. březnem - to proto, že v tyto dny má být nejsilnější vliv Marsu. A na střetnutí se domluvíme, co bude dál.“

Nyní následovaly dlouhé dny práce, dokonce dny beze spánku a Sefrenie přijímala sovy od svých přátel, upravovala tam mnoho věcí, další zcela nepřijala a jiné čekaly dlouhé dny na přečtení. Až měla vše hotové, každému členu organizace poslala obsáhlý pergamen, v němž vylíčila všechny své představy a plány. 21. březen přišel velmi rychle, dny se postupně prodlužovaly a noci byly kratší, což přinášelo efektivnější práce přes noc. Konečně v den setkání se přemístila k jezeru Čára a pročítala si poznámky ke svým spolupracovníkům, kteří zanedlouho dorazili téměř zároveň, jen Albus o pár minut později.

„Vítám vás na další schůzi, přátelé. Velmi mne potěšily vaše návrhy a v podstatě hodně věcí je již hotových. Nechceme se již tedy dlouho zdržovat, na práci máme věcí hodně.“ Namířila rukou bez hůlky na skálu, která vyrůstala z Čárového jezera, nadechla se a pokračovala v řeči. „Přímo tam, kam ukazuji, bude stát prozatímní sídlo Bradavic na Čáře. Pomozte mi, prosím, aby skála dosáhla požadovaných a vámi navrhovaných tvarů tak, aby na ní bylo možné postavit hrad.“

Následovaly hodiny práce, než skála byla rovná a později v ní byly vytesány základy. Už bylo zřetelně poznat, kde bude hradní sklepení a další místnosti pod přízemím hradu. Přibližně tři hodiny po poledni bylo vše „vykopáno“ a členové začali stavět zdi, věže i další okolí hradu. Jeden kouzelník znalý dopravy se uvolil tvořit viadukt, nádraží a přímé napojení železnice na nádraží, odkud budou přijímat nové studenty. Stavěním strávili ještě celou noc a následující půlden, než se rozhodlo, že hrad je vybudován tak, aby zde bylo pohodlí. Samozřejmě nebyl nastěhovaný nábytek a veškeré vybavení, to teprve mělo zanedlouho přijít.

Již se blížil červen a místnosti, které zbudovali, již byly zaplněné nábytkem a vybavením. Bylo otevřeno několik učeben a nyní se hledali profesoři. Několik se jich našlo a tak rychle sepisovali výklady a připravovali se na nové studenty v čerstvě otevřené škole. Mezi sebou si vybrali ředitele školy, který skrz soví poštu rozesílal sovy s přijetím či nepřijetím zájemcům o studium na nové škole čar a kouzel.

Měsíce plynuly rychle a hrad se rozšiřoval a zdokonaloval. Studenti zde byli spokojení, hrstka profesorů taky, vše se zdálo krásné. Avšak přišel velký problém, o němž se na veřejnosti nemluví a v soukromí se sděluje jen výjimečně. Pro hrad to znamenalo, že se musel přesunout jinam. Začalo tedy velké stěhování. Studenti, profesoři i všichni nelidé museli opustit pozemky školy a zakladatelé se opět museli sejít. Začala první fáze stěhování školy na místo, které si ředitel velmi dobře prohlédl a usoudil, že bude vhodné pro školu. Zakladatelé hlasitě odříkávali složité kouzelné formule, hrad se stával více a více průhlednější, až nakonec zmizel úplně. Zůstala jen rovná skála s dírami v zemi. Skupinka mocných mágů se začala soustředit na jezero a vše živé přesunula na místo, kde hrad měl stát na novém místě. Vše musí být zachováno tak, jak má. Krajina musí být stejná, stejně tak les, jezero, koleje, mosty, viadukty, nádvoří, sklepení, učebny i nábytek v učebnách a jiných místnostech - stručně řečeno nemělo by být možné poznat, že hrad někdy stál jinde a že všechno je zachováno. Studenti nestíhali žasnout nad sílou zakladatelů, kteří pro ně a ostatní profesory vytvořili speciální opravdu velké přenášedlo, které je mělo všechny najednou přepravit - čili přemístit - do nových míst. Všichni se stačili včas chytnout a přemístit se, někteří nepoznali rozdíl, jiní cítili, že jim něco chybí. Ano, vzpomínky jim zakladatelé nechtěli upravovat, bylo jim to totiž proti srsti. Každý má přece právo na svou vlastní paměť i na to, jaké bude mít vzpomínky. Jméno hradu chtěli samozřejmě zachovat, i když nynější jezero Čára není přírodní, ale umělé.

Za několik dní se výuka rozjela jako dříve. Mnozí pocítili velkou výhodu - už si z nedostatku místa ve psacích stolech nemusí ničit příchozí a odchozí soví poštu, už mohou pohodlně vyplňovat domácí úkoly, každý měl možnost navštívit nedaleké Prasinky (které na dřívějším místě nebyly) - stručně řečeno bylo zde více druhů zábavy. Přibývalo více a více lidí, každým rokem jich bylo o několik desítek navíc. Pomalu každou chvílí se někde stalo něco nového, ať už úmrtí několika studentů, kteří byli úspěšně "oživeni" do podoby duchů, tak i utonutí studenta Hanibala Lectera v Čárovém jezeře, od té doby se tomuto jezeru začalo říkat Hanibalovo jezero. Profesoři přibývali a odcházeli, stejně tak i nové předměty a studenti. Páté ročníky studentstva dělaly zkoušky NKÚ, později byli i první dospělí kouzelníci, kteří absolvovali zkoušky OVCE, tak řečení ovčáci. Ředitel - Erasmus Irridae - se vydal na odpočinek a místo něj přišel na funkci další velký mág, který si osvojil jeho kouzla a přiučil se mnohým dalším; byl to jedinečný Nimrandir Elénére.

A jak tento příběh pokračuje dál? To už víte sami :)

Nicholas McElen