„Myslíte, že přijde?“
„Neměl tu už být?“
„Ještě je čas.“
„Já se těším!“
„Já se bojím!“
„S kým to vůbec jdeme?“
Takový šum probíhal Velkou síní odevšud, kde bylo alespoň trochu žluto. Přešlapovali jsme, nervózně jsme pokukovali po všech dveřích, ze kterých by mohl přijít náš dnešní průvodce, který nás měl zavést do Zakázaného lesa.
Pan lesník Samael do Velké síně nakoukl právě načas. My už měli třicetkrát přeleštěná sklíčka lucerniček, dvakrát jsme si každý zkontrolovali, zda máme pevně uvázané boty a každému z nás několikrát sklouzla ruka ke kapse, ve které jsme měli kouzelná párátka.
Byli jsme spočítáni a byly nám rozdány vstupenky. Až na pár zapomnětlivců, kteří si zapomněli lucernu v truhle, jsme se seřadili před Zakázaným lesem.
Hned u prvního stromu Zakázaného lesa jsem se zděsila – před lesem totiž bylo několik kůlů, na nich naražené hlavy. S nechutí jsem je pozorovala, snad jsem vypadala i vyděšeně, když si mě všiml pan lesník a upozornil mě, že jsou to hlavy těch, kteří se vydali do lesa bez průvodce. Na mou otázku, zda nás nenechá někde v lese samotné, odvětil s úsměvem, že jen pokud budeme hodní. Všichni jsme naprázdno polkli a byli zkrátka nejhodnější.
Naším cílem byla návštěva hrobky skřetího šamana. To vzbudilo mou zvědavost a touhu po vědění a temnou cestu lesem jsem si začala užívat. Ačkoliv sama bych asi takhle odvážná nebyla.
Cestou se zas tak mnoho zajímavého nestalo, až na pár hýbajících se keřů, křupajících větviček, párkrát nad námi cosi přeletělo a dokonce i vítr se choval nějak divně. Snad celý les tušil, že do něj vstoupili nováčci, a tak se činil, aby vypadal co nejhrůzněji.
Došli jsme k mohyle, kde se vyskytovala hrobka. Všichni jsme zůstali stát a mlčky jsme si prohlíželi strašidelně osvícenou mohylu. Pan lesník se k nám otočil a s rozpustilým úsměvem se nás ptal, kdo by chtěl jít dovnitř jako první.
Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, snad skryté sklony k novinařině, ale sebrala jsem všechny zbytky své odvahy a zvědavosti a postoupila jsem o krok vpřed. Přiškrceným hlasem jsem oznámila, že já půjdu. Za ruku se mě chytla i další odvážná prvňačka Silvia Slimáková se slovy, že ona půjde také. Lesník jen pozvedl obočí a ustoupil nám z cesty.
Cestou se však stalo něco naprosto nemilého – zafoukal ostrý vítr a Silvii zhasla lucernička. Silvia zpanikařila a začala křičet, že nic nevidí, že jí zhasla lucerna a nevěděla, co má dělat. Přísně jsem ji chytila za ruku a umlčela se slovy, že se může držet mě, já přeci lucerničku měla. Vystrašeně přikývla a pomalu jsme spolu sestupovaly do hrobky. Téměř okamžitě se mě za triko zezadu chytila Samantha Ulvenová. Usmála jsem se na ni, byť to zřejmě vypadalo jako nervózní úšklebek, a do hrobky jsme rázem sestupovaly ve třech. Za námi pak sestupoval pan lesník se zbytkem výpravy.
Najednou jsme všichni zůstali stát – něco jsme zaslechli. Po tichém zasyčení na všechny, kterým drkotaly zuby, jsme zaslechli hlásek.
„Pojďte blíž,“ nabádal nás nelidský hlásek. Byl přiškrcený a utlumený a absolutně nepříjemný. Přesto něčím lákavý a vábivý.
Pan lesník zrozpačitěl a navrhl nám, abychom to šli prozkoumat. A jelikož jsme byly pořád v hlavní linii já, Silvia a Samantha, šly jsme to prozkoumat my.
Po pár krocích se hlásek ozval znovu. Zřetelněji.
„Pojďte blííž!“
Odvaha nás pomalu opouštěla, v mé mysli však převládla zvědavost, a tudíž jsem se vydala s lucernou nataženou před sebe dál do hrobky.
Najednou se však místo očekávaného hlásku ozval cinkot. Snad peněz...
Pan lesník znejistěl a začal nervózně těkat očima.
„Bylo to snad cinkání penízků?“ zeptal se pan lesník, víc však říct nestačil.
Ilustrace: Magrápa Česneková
Uslyšela jsem totiž škrábání ze stěny a jelikož má zvědavost byla už na vrcholu, přiskočila jsem ke stěně. V tu chvíli se stěna rozletěla a na mě se vrhla mumie.Opravdu to není pěkný zážitek, když na vás leží mumie a snaží se vás uškrtit.
Prala jsem se, co to šlo. Mumie byla však silnější a každou mou ránu odrazila. Navíc chrčela a zrovna nevoněla. Pamatuji si jen veliký křik a spoustu obvazů. Pak však duchaplná Samantha píchla koncem hůlky mumii do boku, mumie ztratila svou soustředěnost a s jistým skřekem se otočila k Samanthě. Ta poplašeně ustoupila, nicméně mi dala možnost udělat jediný zoufalý čin, na který jsem se zmohla – uchopila jsem svou dosud zapálenou lucernu a nastavila ji mumii do očí. Ta s hrozným skřekem a zaúpěním odlezla a já měla šanci vstát.
Nebyl však všemu konec. Mumie, když zjistila, že přišla o svou oběť, vrhla se na prvního, koho uviděla. Bohužel to byla právě Silvia Slimáková, na koho přišla řada. Jakmile se mumie k Silvii blížila, Silvia omdlela. Mumie se nebezpečně blížila…
Pan lesník však jako by se probral a pslal proti mumii kouzlo *Expecto patronum*, čímž mumii zahnal. Zatímco se někteří kochali vykouzleným zajíčkem, který vesele zahnal mumii, pan lesník přísně zavelel „Rychle ven!“
Venku všichni prudce oddechovali, někteří se svalili do trávy. Neodnesli jsme to nikdo nijak vážně, já měla pár pálivých odřenin a Silvia otřes mozku, o žádných jiných zraněních jsem se nedoslechla. Nic, co by nespravil příslušný lektvar.
Tímto zdravíme Silvii Slimákovou, která v záchvatu svého otřesu mozku vypila víc lektvarů než měla a nyní leží na ošetřovně. Uzdrav se, Silvio!
A ačkoliv si všichni nasbírali všechny možné bylinky (a že jich bylo v lese požehnaně), já si odnesla z tohoto náročného výletu mnohem cennější vzpomínku – kousek obvazu z mumie na mé lucerničce.
Pro Žlutý Trimeles sepsala Nicol Nash Orchidis
Žádné komentáře:
Okomentovat