Nový román: hledáme název a hlasujeme o 2. kapitole.

Připomeneme si obsah první kapitoly. (Najdete ji tady: http://trimeles.blogspot.com/2009/09/novy-roman-vymyslete-pro-nej-nazev.html

Zatím tady máme tyto postavy:
Ondina Niedelsonová – jedenáctiletá dívka z tradičně mrzimorské kouzelnické rodiny
Warick Niedelson – její bratr – dvojče. Oba právě nastupují do Bradavické školy čar a kouzel.
Vanessa – příjmení zatím neznáme; jedenáctiletá dívka, se kterou se sourozenci setkali ve vlaku. Má v Bradavicích tři starší sourozence, každý je v jiné koleji, její sestra Mercedes je prefektkou Nebelvíru.
Emma – příjmení ani další podrobnosti zatím neznáme; starší bradavická studentka
A ještě byl zmíněn bradavický školník – „menší pán s dlouhým kabátem“. Bude v příběhu nějak důležitý?


Další osudy našich nových přátel vzalo do svých rukou několik mladých spisovatelů z řad čtenářů. Přečtěte si soutěžní 2. kapitoly a dejte svůj hlas jedné z nich. Necháte dvojčata pohromadě, či Klobouk zařadí každého do jiné koleje? Anebo dáte přednost tomu nechat tuhle otázku zatím otevřenou a raději si pořádně prohlédnout hrad? Nebo prožít malé dobrodružství při plavbě přes jezero? Co autor, to jiná cesta osudu, a my se dále vydáme jen jednou z nich – je to na vás.

Autorství příspěvků se odtajní až po ukončení hlasování, kapitoly budou vydány pouze pod svým názvem. Hlasuje se do příští středy, tj. 23.9. 23:59.
To mi připomíná, že jsem vás vyzývala také k zaslání návrhů, jak by se měl celý román jmenovat. Nápadů na název ale přišlo jen málo:

Mrzimorská tradice
Předurčení
Rodina Niedelsonů
Tajemství dvojčat

Můžete se v anketě pro jeden z nich vyslovit, případně pokud se Vám nelíbí ani jeden, pošlete rovněž do příští středy (23.9.) svůj vlastní návrh. Podle výsledků uvidíme, jestli již jeden název vybereme či uspořádáme nové hlasování s přidáním nových návrhů…

Ale teď již slíbené soutěžní 2. kapitoly našeho románu:

a) Kapitola druhá - Zvláštní událost

Školník děti v pořádku dovedl na hrad.
Ondina a Warick společně s Vanessou zamířili s trochou trémy na stupínek. Mělo dojít k zařazování. Ondina s Warickem už toho o zařazování hodně slyšeli. Prý si mají dát na hlavu nějaký klobouk a ten jim poví, do jaké koleje patří.
Ředitel školy přinesl velký a značně otrhaný klobouk a postavil ho na stojan. Pronesl úvodní slovo a na pódium vystoupila zpoza stolu zestárlá profesorka. Měla dlouhé červené vlasy, sahající pod zadek, scvrklý obličej, průzračné oči, pěkně upravené nehty a měla na sobě velmi krásné šaty. Člověk by řekl, že se k ní ani nehodí.
„Tak, já teď budu číst jména a ten člověk, čí jméno přečtu a bude si opravdu jist, že to je jeho jméno, sem předstoupí a já mu na hlavu posadím tenhle klobouk. Doufám, že mi rozumíte!“
Ondině připadla profesorka poněkud zmatená, ale raději nikomu nic neříkala, tiše si prohlížela osazenstvo Velké síně, kde se zařazování konalo a čím dál postupovala jména v abecedě, tím víc na ni lezl strach a tréma.
„Niedelsen Warick!“ zazněl poněkud sešlý hlas profesorky a Warick se váhavými kroky vydal ke klobouku. Profesorka mu jej nasadila na hlavu a Warick v tu chvíli přestal vnímat svět okolo sebe. Pořádně ani nevěděl, do které koleje by chtěl. Nejspíš do Mrzimoru, aby neporušil rodinnou tradici.
Klobouk si s ním dlouho a tiše povídal. Warickovi už pomalu začínal vadit mírný pach klobouku, ale snažil se na to nemyslet. Klobouk uměl proniknout do myšlenek a právě se probíral Warickovými myšlenkami, aby dokázal určit správnou kolej.
„Těžké, těžké jsem měl rozhodování. Myslím, že jsem nakonec zvolil správně. Tvá kolej bude NEBELVÍR!“
Ve Warickovi se zmítala vlna zklamání a rovněž velikého překvapení. Domníval se, že náleží Mrzimoru, stejně jako jeho otec, matka a všichni dávní předkové. Ne příliš nadšeně se vydal k Nebelvírskému stolu, kde jej všichni studenti s radostí vítali. Warick se na ně usmál a věnoval veškerou svou pozornost zařazování sestry.
„Niedelsenová Ondina!“ Ondina se bez váhání vydala ke klobouku. Také u ní se dlouze zamýšlel. A také ona spadla do Nebelvíru….

Jak je možné, že dvojčata jako jediná z rodu byla přiřazena do Nebelvíru? Mají v sobě něco zvláštního? To už ať odhalí naši čtenáři, kteří jsou ochotní napsat pokračování!


b) Kapitola druhá - Jezero
Byl jasný vlahý večer, všude bylo plno hluku a páry z Bradavického vlaku. Studenti mezi sebou štěbetali, jiní se hlasitě smáli. A většina nováčků se trochu zmateně rozhlížela, včetně Waricka a Ondiny. Vanessa se za nimi držela v těsném závěsu.

Najednou si všimli rozruchu na opačném konci nástupiště. Na jednu z železničních beden se vyhoupl malý, ale zato energický mužík v tvídovém a značně obnošeném kabátu, který toho jistě mnoho pamatoval. Přes svou subtilnost, vcelku hlubokým a hlasitým hlasem prohlásil:
„No tak starší ročníky, nezdržujte, honem ke kočárům. Prvňáci – všichni prvňáci honem sem ke mně.“
Warick, Ondina a Vanesa se rychle spolu z ostatními budoucími prvňáčky začali tlačit k mluvčímu.
„Takže děcka, jsem John Barnaby a jsem zdejší šafář, ovšem všichni mi říkají Bárny. Za chvíli se vydáme k hradu,“ a ukáže palcem neurčitým směrem dozadu. „Věci si tu nechte, o to se už postaráme,“ trochu se zasměje svým hrdelním smíchem.
„Takže jste tu všichni? Hej, ty tam vzadu,“ houkne na malého blonďatého klučinu, „ty jsi prvňák?“
Klučina nesměle kývne.
„No tak co si to ženeš za staršími ročníky, pojď k nám. No, kde jsem to skončil.
Za chvilku odejdem k jezeru k loďkám. Nebojte, loděk je dostatek. Do nich si nastoupíte a ty nás na můj povel přesunou k hradu, tam si vás už přebere někdo z profesorů a řekne vám další. Je to jasné?“ A netrpělivě si poskočí na bedně, když sleduje nesmělé přitakání jeho svěřenců.

Hejno nováčků se dalo do pohybu za Bárnym.
„Tý jo …loďky!“ řekl Warick.
„Jen jestli jsou bezpečné?“ odvětila Odina, „Víš, že neumím moc plavat.“
„Bude to fajn, nebojte,“ dodala Vanesa a hnala se dolů k jezeru. Tam bylo umístěno množství asi třímetrových loděk s labutími hlavami, na kterých byly zavěšeny lucerničky s duhovým světlem. Všichni tři si nasedli do jedné loďky a sledovali ostatní, jak si také hledají svá místa.
Bárny všechny kontroloval a když nasedl poslední opozdilec, vytáhl hůlku (až nepatřičně velikou), přitom něco zamumlal.
Loďky vyrazily přes jezero. Po nějaké době ani Odina už necítila obavy a užívala si klidné plavby v pološeru. V dáli se začal rýsovat osvícený majestátný hrad Bradavice - jejich útočiště po celý příští rok. Warick jen vzdychl, když viděl tu nádheru tyčící se na skalním výběžku nad jezerem.
K břehu jim chyběl jen kousek a všichni se hlasitě bavili a stříkali po sobě vodu, když se náhle od břehu začala zvedat bílá fosforeskující napěněná vlna a rychle se blížila k malé flotile lodiček…
Všichni ztuhli a čekali co se bude dít.
„Panne Barnaby,“ řekl onen malý blonďák, „tam za vámi, ta voda!“ vyhrkl.
Bárny se otočil udaným směrem a nehnul ani brvou.
Pěna se přiblížila na dvacet metrů, nabrala výšku tří metrů a začala obkružovat loďky. Někdo vykřikl. V tom vlny na sebe vzaly podobu koní, kteří začali kolem loděk dovádět.
Bylo slyšet hlasité vydechnutí snad všech přítomných.
Šafář jenom houkl: „Překvapení, děcka. To jsou vodní Hastrošové a chtěli vás přivítat. Nemusíte se bát.“
Představení trvalo ještě asi pět minut, než Hastrošové zmizeli, tak náhle, jako se objevili.

K hradu dopluli již bez dalších obtíží a Bárny je dovedl před vstupní bránu, kde na ně někdo čekal…..


c) Kapitola druhá: Zařazování
Ondina se však brzy z Warickovy ruky vykroutila. Nechtěla být přece považovaná za malou holčičku. Školník, kolem kterého se prváci shromažďovali, přesně odpovídal Emmynu popisu. „Tak, tak. Pojedeme lodí, tak, tak,“ odpovídal už poněkolikáté školník prvákům. Tvářil se sice přísně, ale přesto bylo poznat, že je to velice dobrosrdečný muž. Školník je po chvíli všechny přelétl ostražitým pohledem. Warickovi připadalo, jako kdyby je počítal, což samozřejmě nebylo možné, když dav prváků čítal kolem 200ti hlav… „Tak,“ zavelel školník „teď půjdeme k lodím, do každé půjde 10 studentů, ano?“ Asi tři odvážné hlasy mu odpověděly, všichni ostatní se styděli. Jedním z těch odvážných byla i Vanessa. Na břehu stálo 20 bílých lodí – Warickův odhad byl tedy celkem správný. S Ondinou a Vanessou vstoupili s ještě dalšími sedmi prváky na jednu loď a vychutnávali si ojedinělý pohled na Bradavický hrad. Na cestu jim zářil měsíc. Prváci dorazili do hradu jako poslední – všichni ostatní tam už dávno čekali ve Velké síni. Tam už seděl i profesorský sbor, jenom ředitelka Plamínková ještě chyběla, ta vždy chodila jako poslední. Když loďky dopluly ke břehu, předal je ředitel jakési profesorce. Ta se jim představila jako profesorka Gollová. Usmála se na ně a naznačila něco v tom smyslu, že Mrzimorští se s ní uvidí víc. Prváci si začali vzrušeně šeptat, že to bude jistě kolejní ředitelka Mrzimoru, jiní oponovali tím, že je to jenom ošetřovatelka, protože prý mrzimorští bývají víc nemocní… Dvojčata se na rozdíl od Vanessy, která byla zastánkyní právě druhé verze, nezapojovala… Profesorka Gollová se nad jejich verzemi pousmála a rozhodla se, že jim raději vysvětlí, co se bude dít dál. „Teď půjdeme do Velké síni, tam se stanete, coby nová tváře středem pozornosti. Nebuďte z toho nervózní, důležité pro vás bude, co vám řekne klobouk,“ usmála se na ně. Ondině připadala profesorka velmi sympatická. Měla samozřejmě pravdu. Jakmile vkročili do Velké síně, upřely se na ně zraky všech přítomných. V tu chvíli vstoupila do Velké síně i ředitelka Plamínková. Započala školní rok projevem, přivítala prváky a odstartovala soutěž o školní pohár. „Nyní tu už ale vítám profesorku Gollovou, která přivedla prváky a v neposlední řadě i náš Moudrý klobouk. Nechť má na ošetřovně nemocných co nejméně.“ Ondina se otočila na zmíněnou profesorku, tak to opravdu byla ošetřovatelka. Podivila se, kde vzala profesorka klobouk, ještě před školou ho neměla. Pomyslela si, že tady bude pravděpodobně víc záhadných věcí… Madam Gollová postavila Moudrý klobouk na stoličku a ten hned spustil:

„Já, Moudrý kloubouk mnoha lety zkušený,
vím, kam patřil každý kouzelník učený.
Určitě správně určím kam s tebou,
netvař se tak, pryč s tou pochybou!

Snad se dostaneš do Nebelvíru,
potřebuješ jen hrdost a víru.
K tomu ti navíc ještě povím,
že lev bude strážcem tvým.

Snad se stane tvým domovem Zmijozel,
z nějž vyšlo i mnoho špatných, bohužel.
Chrabrost a síla bude ti dobru,
pak můžeš se postavit i obru.

Víš si rady v každém sváru?
Pak vynikneš v Havraspáru!
Kolej chytrá a moudrá,
vévodí jí barva modrá.

Pracovitost ocení v Mrzimoru,
žluté koleji bez větších sporů.
Čestnost a poctivost mají nazbyt,
můžeš taky jedním z nich být.

Tak co, už jsi našel své místo,
v jaké koleji chceš být, víš to?
Tak přede mě bez obav předstup,
já ukážu ti do nového života vstup...“

Na to se Velká síň otřásla hlasitým potleskem. Pak se k Moudrému klobouku vrátila madame Gollová a pravila: „Nyní budu číst vaše jména podle abecedy a klobouk vás zařadí.“ Warick opět chytil Ondinu za ruku. Tentokrát se od něj neodvrátila. Dav prváků se každou chvílí zmenšoval, někdy klobouk přemýšlel déle, někdy měl jasno hned. „Merrisová Vanessa,“ vyzvala ji profesorka Gollová. Vanessa neohroženě vstoupila na menší podium a posadila se na stoličku. Na to ji profesorka nasadila klobouk. Klobouk se vteřinku zamyslel. Pak s jistotou zvolal: „Nebelvír!“ Vanessa vyskočila, usmála se a šla vstříc nebelvírskému stolu. Při tom ještě stačila ukázat Warickovi a Ondině pěsti, které samozřejmě znamenaly, že jim drží palce. Následovali ji ještě dva studenti od “m“ a jeden od “n.“ Pak přišel na řadu Warick. Klobouk ani pořádně nedosedl na jeho slovu, když zařval: „Mrzimor!!“ Na jeho tváři se objevil široký úsměv, mrkl na svou sestru, která mu nadšeně tleskala. Nemohla ale moc dlouho, protože další na řadě byla ona. Ondina doufala, že to taky bude mít tak rychle za sebou, bohužel tak rychle to u ní nešlo. Klobouk dobrých pět vteřin mlčel. Profesorka mu narovnala špičku, aby se ujistila, že je v pořádku. Pak konečně klobouk promluvil: „Vím, že bys ráda za bratrem, jako všichni tví předci. Ty ale nejsi tak úplně Niedelsonová.“ V Ondině zatrnulo. „Myslím, že ti bude nejlépe ve Zmijozelu,“ zakončil svou řeč k ní Moudrý klobouk. V Ondininých očích se zaleskly slzy. Přesto se snažila usmát, aby si to se svou kolejí hned nerozházela.


d) Kapitola druhá: Seznámení s hradem

Když vlak zastavil, všichni - tedy dvojčata Warick a Ondina Niedelsonovi s Vanessou a Emmou - vystoupili společně, neboť se všichni stačili seznámit ve vlaku.
A tak všichni vzali svá chudá zavazadla a vydali se směr hrad.
Warick navrhl: „Kdo první uvidí hrad, zapíská!“
Tak šli a náhle Vanessa chtěla zapískat, ale vyšlo z ní prapodivné skřípění, což všechny rozesmálo.
Vanessa se také smála: „Já neumím pískat.“
„Proč jsi to neřekla,“ zeptal se Warick, „já bych vymyslel něco jiného, třeba kdo zamňouká,“ zasmál se - ale to už stáli před hradem.

Vanessa zdvořile zaklepala na vrata, ale nic se nedělo. Ondina usoudila: „Tady se asi neklepe,“ a vzala za kliku, a náhle se všichni ocitli v hradu. Spíš to byla dlouhá chodba, samé dveře s cedulemi a nápisy, na stěnách visely mapy, které označovaly, kde se co nachází. Točité schody, o kterých si nikdo nedovedl představit, kam vedou.
Warick si všiml dveří s nápisem Laboratoř. Chtěl vstoupit, ale náhle se rozsvítil červený nápis NEJSI VHODNĚ OBLEČEN ANI VYŠKOLEN, NEMŮŽEŠ V STOUPIT DOVNITŘ! Warick se podíval po své sestře a pak na sebe… co se komu nelíbí? Ondina se rozesmála: „No ty ošuntělé kalhoty, tričko, kdy není poznat ani natištěný obrázek, není se co divit,“ smála se, i ostatní se smáli.
Warick něco nesrozumitelného zamumlal a prohlížel si nápisy na dveřích.
Emma se divila: „Vy jste v uvítacím dopise neměli i dopis, kde bylo popsáno, že máme mít uniformu a co vše k uniformě patří?“
„Ale ano, jenže bráška to nečetl tak důkladně,“ pousmála se Ondina.

Vanessu náhle zaujal nápis Dívčí umývárna.
„Umýt ruce bych si mohla,“ vejde dovnitř. Za chvilku přijde a směje se: „Téééda, to jsem ještě neviděla, co tam je všechno k vidění napsaného na zdech.“
Pak jdou všichni dál a dívají se i na mapy, co jsou na stěnách. Náhle se odněkud ozve krásný, ale důrazný hlas. Naši přátelé se zastavili a poslouchali.
„Vítáme vás zde na Hradě, někteří z vás jste tu poprvé, tak vám přejeme, aby se vám zde líbilo, abyste tu našli dobré kamarády a také trochu toho poučení v různých předmětech, i zábavu abyste zde našli.Ostatním, kteří zde už jsou ve vyšších ročnících, přeji také kamarády, ale také aby uměli poradit těm, kteří se na ně obrátí o radu a pomoc, a aby jako doposud vzorně studovali, sbírali body pro své koleje, do kterých budete vy noví brzičko rozděleni. Do té doby si odpočiňte a zkoušejte soutěže. V pravou chvíli, až uvidíte můj symbol, Moudrý klobouk, to bude znamení pro vyplnění vstupního kolejního dotazníku a já vás pak po přečtení dotazníku rozdělím moudře a spravedlivě, jak mi káže moudrost a čest, do různých kolejí. Ale do té doby se tu chovejte podle řádu slušného chování. Na konci chodby je velký pokoj, tam máte ložnice, i jídlo je tam přichystané Tímto se s vámi prozatím loučím.“

„To bylo hezké!“ řekla Vanessa a šla za ostatními na konec chodby.
„Ano, Moudrý klobouk je opravdu velmi moudrý, ale teď už mám hlad,“ poznamenala Emma. Ondina se přidala: „Také už jsem unavená, těším se na postel!“
„Já mám ještě jídlo z domova, ale také si rád odpočinu,“ prohlásil Warick.
Došli do velké místnosti, kde byly čistě povlečené postele a uprostřed stál stůl
s různým jídlem. Tak se všichni najedli, umyli a šli spát.
„Tak dobrou noc,“ ospale řekla Vanessa. „Dobrou!“ ozvalo se několik hlasů.

Uvidíme, co naše přátele příští den bude čekat za dobrodružství…

e) Kapitola druhá: Nový život

Na nástupišti se hemžil pestrý mumraj mladších i starších studentů a Ondina měla trochu strach, aby se neztratila. Už se začínalo stmívat. Honem se rozhlížela po panu školníkovi.
„Všichni nováčci se shromáždí tady u cedule odjezdů! Nikam se nerozcházejte!“ ozval se silný a rozhodný mužský hlas.
Ondinu udivilo, když se otočila za hlasem a spatřila drobného mužíčka, snad i ona sama byla vyšší! Stál na hromadě jakýchsi klád, aby ho mezi všemi těmi dětmi bylo vůbec vidět, na sobě měl trochu podivný dlouhý hábit a jeho až nepříjemně ostře řezaná tvář plná vrásek působila velice přísně.
Přes tu nevelkou postavičku bylo zřejmé, že má skutečnou autoritu… při pohledu na jeho zvláštní vizáž se Ondina neudržela a drcla do Emmy: „Ten školník je opravdu –“ „Skřet, ale buď potichu, nemá rád, když ho nováčci takhle okukují,“ zarazila ji starší dívka. „Jedeme přece do kouzelnické školy, tak co se divíš?“ rozumoval Warick, ale sám byl z toho taky celý pryč. Vanessa se tvářila, jako by to byla naprostá samozřejmost, mít za školníka skřeta; přece jenom díky starším sourozencům už asi leccos o Bradavicích věděla.
Nebyl ale čas nad tím přemýšlet, školník se představil jako Lernej Servisto a překvapivě rychle zorganizoval a seřadil tlačící se dav do skupin podle ročníků. Vyšší třídy se v úhledných trojstupech vydaly pod velením primusů a prefektů pěšky k hradu, nováčky však školník zavedl k přístavišti na břehu jezera. Jako ve snách nasedla Ondina s Warickem a ostatními do červené loďky.
Naplněné lodičky vyrazily nečekanou rychlostí přes jezero a po půlhodině plavby se z šera vynořila světla bradavického hradu. Po dalších pár minutách už jasně rozeznávali osvětlená okna různých velikostí i tvarů, kamenné zdi a nejrůznější věžičky a arkýře. Hrad vypadal trochu jako slepenec různých historických slohů, ale nepůsobilo to nijak rušivě. „Je opravdu úžasný,“ vydechla Ondina, když vystoupila z vratké loďky na břeh. Ale už zas musela rychle cupitat za ostatními, aby je neztratila z dohledu. Chytila se bratra instinktivně za ruku, ale pak se zarazila a pustila ho. Jak se blížili k vstupní bráně, nedočkaví nováčci viditelně zrychlili.

Těžká vrata zdobená podivuhodnými řezbami se před nimi sama otevřela. Prošli vstupní halou, Ondina si stačila jen letmo všimnout spousty soch z bílého mramoru, které se na nováčky usmívaly, pomrkávaly a některé dokonce mávaly na pozdrav. Snad to byli nějací slavní kouzelníci z historie, ale nebyl čas si je prohlížet a číst mosazné tabulky, které u nich visely… už zase Ondinu někdo poštuchoval dopředu a ona vešla s ostatními do rozlehlého a jasně osvětleného sálu, v němž stálo pět dlouhých stolů – čtyři byly obsazeny studenty, kteří byli u každého stolu oblečeni do hábitů jiné barvy, u jednoho modré, u druhého červené, u třetího zelené a u posledního žluté. Warick už by se byl málem šel rovnou posadit k mrzimorskému stolu.
Nějaká profesorka ale vstala od učitelského stolu postaveného v čele sálu a s dlouhatánským stočeným pergamenem v ruce zamířila doprostřed síně k malému stolku s vyřezávanými nožičkami s tlapami s velikými drápy, který vypadal, jako že tu normálně nestává a dali ho sem jen pro tuhle příležitost. Byl ale prázdný..
Profesorka na něj namířila hůlku a polohlasně pronesla nějakou formuli. Náhle se na stolku objevil špičatý špinavě hnědý klobouk samá záplata.
„Hlavně se teď nezačni vyptávat, jestli je to ten Moudrý,“ sykl Warick.
Profesorka, která nováčkům právě vysvětlovala, jak bude zařazování probíhat, asi musela mít velice dobrý sluch, protože se zatvářila popuzeně a přísně se na Waricka zamračila.
„Posadíte se na tuhle židli,“ ukázala hůlkou na místo, kde žádná židle přece nestála – a v tu ránu to udělalo „puf“ a jakoby odnikud se zhmotnila stará sesle.
„Nasadíte si Moudrý klobouk a on vás zařadí do vaší budoucí koleje. Každý zařazený se bez zdržování půjde ihned posadit ke svému kolejnímu stolu.
Uvědomte si, že klobouk je opatřen mocnými kouzly a vidí do vašeho nitra lépe, než vy sami. Jeho rozhodnutí je nanejvýš moudré a neměnné, přijměte je s důvěrou, i když jste třeba čekali něco jiného. Vaše kolej tady v Bradavicích bude vaším domovem a něčím jako rodinou, přeji vám, abyste v ní byli spokojeni a nalezli nové přátele. Nedá se říci, že některá kolej je lepší nebo horší než ostatní. Jaká vaše kolej bude, to záleží i na vás, jak se přičiníte.“
Více či méně vyjukaní nováčci předstupovali podle toho, jak je profesorka v abecedním pořadí vyvolávala, odškrtávajíc si jména ze seznamu na dlouhém pruhu pergamenu. Každý si pln očekávání narazil klobouk na hlavu, a ten po různě dlouhé chvilce napětí vykřikl název jeho koleje.
Ondina si uvědomila, že se Vanessy ve vlaku nezeptala na příjmení, neměla však odvahu se jí teď ptát, protože si byla vědoma, že přísná profesorka nováčky sleduje ostřížím zrakem a nelibě nese jakékoli vyrušování. Občas se sice okolo ozvalo šuškání, ale jakmile na ně profesorka káravě pohlédla, dotyční okamžitě zmlkli.
„Konrádová, Vanessa!“ přečetla profesorka a Ondina viděla, jak Vanessa okamžitě vystartovala. Ondina v duchu doufala, že by se její nová kamarádka mohla dostat do Mrzimoru, o kterém byla přesvědčena, že bude určitě i její kolejí, jako dosud pro všechny v její rodině.
„Nebelvír!“ ozval se ale hlas klobouku téměř ihned, jak dosedl na Vanessinu hlavu. Ondina přemohla zklamání a povzbudivě zamávala na Vanessu, která se na ni jakoby omluvně ohlédla a rozběhla se k červenému stolu, u něhož v čele jako prefektka seděla i její starší sestra.
Následovala dlouhá řada jmen od K, L a M. Ondinino rozrušení se stupňovalo a zase měla nutkání chytit se Waricka za ruku, ale neudělala to – co by si o ní ostatní řekli? Přece už není malá!
Její bratr se snažil tvářit, že je nad věcí, ale Ondina si všimla, jak se napětím kouše do rtu.
„Niedelson, Warick!“
„Neboj, vždyť to přece stejně víme, že budeme spolu v Mrzimoru,“ pošeptal pobledlé sestře a odhodlaně se rychlým krokem šel posadit na starou židli.
„Mrzimor!“ zvolal klobouk bez váhání. Warick se zatvářil, jako že mu to bylo od začátku jasné a usadil se spokojeně na lavici mezi žlutě oděné studenty.
„Niedelsonová, Ondina!“
Ondina měla pocit, že snad omdlí. Na třesoucích se nohou došla k židli a převzala od profesorky klobouk. Sebrala všechnu odvahu a nasadila si ho.
„Myslíš si, že musíš jít za svým bratrem do Mrzimoru, viď?“ pošeptal jí klobouk do ucha. „Ale neměla by ses konečně stát víc sama sebou? Nemusíš přece pořád dělat totéž, co on. Ani nevíš, co se v tobě skrývá… pošlu tě tam, kde budeš moci své schopnosti nejlépe rozvinout.“
Ondina strnula.
„Tvým domovem bude Nebelvír!“ vykřikl klobouk a Ondina zalapala po dechu.
Na dálku zahlédla bratrův vytřeštěný pohled a rozjásanou tvář Vanessy, která jí ukazovala na volné místo vedle sebe u nebelvírského stolu. Jako v tranzu odevzdala klobouk dalšímu v abecedě a vyšla vstříc svému osudu.
-------------------------------------------
Nyní se zamyslete, které pokračování se vám nejvíce líbí – jde nejen o to, jak dobře je to napsané, ale také o další směřování osudů Ondiny, Waricka a těch ostatních. Vybrané kapitole můžete dát svůj hlas v anketě v levém sloupci.I vy se můžete stát spisovateli a zamotat našim hrdinům život podle svého. Se psaním třetí kapitoly ale počkejte, až bude zvolena nejlepší kapitola druhá, protože jinak byste nevěděli, na co dějově navázat :)Nezapomeňte, že autoři netrpělivě čekají na vaše komentáře, ať pochvalné či kritické, které jim pomohou v další tvorbě.