Duší rok

Milí žlutí i jinak barevní přátelé!

Byla jsem požádána, abych připojila pár mrtvých řádků do naší Mrzimorské ročenky.
Jak jistě někteří z vás víte, zachvátila mě nemilá nemoc jménem „Humrovina Dušichmůrová“.
Je to velmi nepříjemná duší choroba, o jejích podrobnostech se tu raději nebudu rozepisovat. Jen vás ujistím, že to není vůbec nakažlivé.
Zklamu vás tedy ohledně nějakých zážitků z našeho školního roku. Většinu času jsem trávila na ošetřovně se svojí žábou Oranžádou. (Oranžáda je moje nyní už ochočená přítelkyně, kdysi bohužel však byla mým vrahem. Sežrala mě i s botama. Když s madame Letitií te Tibou vzpomínáme, vždy mi s úsměvem připomene, že po mě zbyla jen žlutá mašle. Právě paní profesorka se mi pokusila zachránit život. Bohužel, či bohudík? Nepovedlo se jí to.)
Jak už jsem tedy psala, na ošetřovně se mnou trávila veškerý čas oranžová žába Oranžáda. Naše ošetřovatelka často protestovala, ale časem si zvykla a myslím, že si Oranžádu docela oblíbila, i přes to, co žabka na ošetřovně vyváděla. Spolkla pár teploměrů, vypila zmenšovací dryák, takže jsme ji hledali po celé ošetřovně. Ona se zatím s výsměchem schovávala ošetřovatelce ve vlasech. Když jsme jí našli, málem se ve Velké síni objevil pokrm žabí stehýnka. Nakonec jsem madame přesvědčila, že by oranžová žabí stehýnka stejně nikdo nejedl.
Ač byla na ošetřovně mnohdy legrace, mrzí mě, že jsem nemohla s ostatními obyvateli hradu prožívat jejich smutky a radosti. Jsem ale na své žluté přátelé pyšná za všechny jejich úspěchy, kterých se jim povedlo dosáhnout. Ať už ve studiu, nebo v létání či v jiných hrách.
Věřím, že nadcházející školní rok se v chodbách a síních našeho hradu budu objevovat častěji a zase vás budu s radostí strašit.

Tak tedy na strašenou
vaše dušice Susy Wernerová