Noc leknínů

Pohádka nebo možná spíš báj o pýše a leknínech. 

Rád bych ji tentokrát věnoval Albě a Buráčkovi.

Hezké čtení

Andy

Kdysi, kam ani lidská paměť nesahá, protože byla lidem věnována až mnohem později, žil Lumines, jediný pán světa, se svou manželkou Lunou.

Jejich život byl jako spojení vody a ohně, světla a tmy. Ač se vzájemně doplňovali a jeden bez druhého nemohli být, společný život byl věčný boj.

Luna byla krásná a marnivá, ale její manžel byl ochoten pro ni udělat téměř cokoliv.  Sledoval, jak se noc co noc zhlíží ve vodní hladině každého jezera, řeky i té nejmenší louže a rozhodl se, že jí k nastávajícím narozeninám dá dárek, který se jí krásou vyrovná. Dárek, který stejně jako ona bude milovat vodu, který stejně jako ona bude zářit nejčistší bílou a bude oslňovat svou dokonalostí. A protože miloval přírodu a všechno živé, umínil si, že tím dárkem bude květ.

Dlouho hledal a propátrával i nejmenší skuliny na Zemi. To, co by odpovídalo jeho představám, ale nenacházel. Nakonec se rozhodl květ stvořit sám. Kouzelným prstem kreslil na vodě jednotlivé lístky, stínoval a překrýval, hladil a vrstvil, tónoval a lazuroval, až konečně byl se svým dílem spokojen.

Ve fontáně z tmavých kamenů se na vodě vznášely obří tmavozelené listy a na nich zářily květy podobné hvězdám na nebi. Bílou barvou předčily i sníh a co do krásy se jim nic nemohlo rovnat. A aby Luna nezapomněla, kdo takovou krásu stvořil, posypal střed květů tou nezářivější zlatou barvou, které vládl jen on.

Lumines byl spokojený. Měl pro manželku dárek, který jí byl jedinečností a krásou hoden. Celý ten přepych skryl na konci aleje vzrostlých stromů a netrpělivě čekal na den, kdy dárek předá.

Jenže marnivá Luna, hledající stále nová zrcadla a mrzutá, že vítr čeřil hladiny moří a jezer, čímž jí kazil pohled na vlastní dokonalost, zahlédla záblesk vody mezi stromy.

„Konečně!“ zajásala. „Ano, stromy. Jak jsou moudré, když nedovolí větru, aby skrz ně probíhal a ničil má zrcadla. Mezi nimi budu opět krásná. Uvidím se tak, jak se na královnu tmy sluší.“

Nedočkavě se vrhla k fontáně a nahlédla do vody. V tu chvíli zkrabatila čelo a záblesk zlosti projel oblohou.

„Jak se opovažuješ?! Všechna zrcadla co jich na světě je, jsou jen má! Nikdo nemá právo mi upírat výhled! Nebo chceš snad naznačit, že jsi krásnější?“

Plácla rukou do vody, aby je zahnala, ale květy se jen líně zhouply a odrážejíce zářivou krásu ještě víc, vrátily se na své místo.

 „Taková smělost od něčeho tak nicotného. Od něčeho tak obyčejného a pomíjivého. Dívej se, co s tebou udělám!“syčela Luna, vytrhávala jednu rostlinku za druhou a házela je na zem. „A kde je teď tvá krása?“

„Cos to udělala?“ ozvalo se za ní.

„Nikdo mi nebude bránit v pohledu do zrcadla! Nikdo! Zničila jsem tu neskromnou kytku, co se odvážila mi konkurovat!“

„Tu květinu jsem stvořil podle tebe. Měl to být dárek k tvým narozeninám.“

Luna pohrdavě shlédla na mrtvé zbytky rostlinek. „Podle mne? Chceš snad říct, že jsem takhle obyčejná? Chceš mne snad urážet přirovnáváním k tomu bezcennému odpadu? Podívej, zač mi stojí takový dárek!“ zaječela a začala po květech dupat.

Mírný Lumines se ale rozzlobil. „Ty marnivá a nevděčná ženo, nestačí, že se chlubíš krásou, která je pouhým mým odrazem, ještě pohrdáš darem, který jsem stvořil?“ zaburácel, až se i vítr klidil pryč z jeho blízkosti. „Tvé chování zaslouží trest!“

Luna se přikrčila. Poznala, že tentokrát zašla příliš daleko. „Pane…“

„Poslyš tedy mé rozhodnutí.  Je konec neustálému obdivu ve vodní hladině. Dostaneš noc! Jednu jedinou noc v měsíci, kdy budeš zase stejně krásná a kdy budeš moci vzpomínat na staré časy. Ostatní noci budeš sledovat jen zlomky své krásy.  Ovšem hladiny, které budou domovem tohoto květu jsou ti zapovězeny.“

„Je to přeci můj dárek," hlesla.

„Ano, který už nikdy nedostaneš šanci spatřit. Jeho krása bude patřit světlu. Tam náleží. Na noc bude usínat a zapomínat na příkoří, které jsi mu způsobila.“

A jak Lumines rozhodl, tak se stalo. Luna od oné noci putuje osaměle po nebi a jen jednou za měsíc má šanci zhlížet se ve vodních hladinách. Všude, jen tam, kde kraluje leknín, jsou vodní plochy porostlé obřími listy a Luna se v nich nevidí.