Je ti teplo, děvče? aneb Koho jsme zachránili v Zakázaném lese

První kolejní výprava roku 2013 byla naplánována na večer s magickým datem 11.1. a já jsem doufala, že se konečně po dlouhé době do Zakázaného lesa za nějakým tím dobrodružstvím dostanu.

Ve Velké síni jsme my vybraní (tedy Andy, Milan, Vea, Vicky a já - Sophia) čekali s rozsvícenými lucerničkami v předstihu, ale madam lesnice nedorazila nejen v plánovaných sedm hodin, ale ani v půl osmé.

Na Andym mě hned zaujalo, že velmi nenápadně schovával za zády pugét fialek. Na můj dotaz, jestli má v lese rande, se jen červenal a vymlouval, ale v síni přítomné Charlottka a Elizka mi prozradily, že se Andy stýká s trollími slečnami. Andy sice tvrdil, že se schází toliko jednou za rok s trollí vílou Fleutýnou, ale Eliz mu připomněla naši bývalou spolužačku Theiu, která je trollka nejméně z poloviny a k níž druhdy měl Andy víc než blízko… On se ovšem tvářil jako neviňátko…

Výpravy se ještě  měly zúčastnit Helča a Alba, ale ty nějak jít nemohly, proto se jako náhradnice připravila Pat, jenže ani ve tři čtvrti na osm tu ještě madam Monny nebyla, a tak už se Pat i Andy museli rozloučit a my ostatní jsem se pomalu smiřovali s tím, že naší průvodkyni do toho asi něco neočekávaného vlezlo a my se do lesa nepodíváme. A pak, někdy kolem osmé, Monny přece jen dorazila! Než jsme se domluvili, ztratila se nám ještě i Vicky, takže lesní branou jsme nakonec prošli s madam lesnicí jen tři: já, Veinka a natěšený Milan, který se měl tentokrát do lesa vydat vůbec poprvé v životě! Hlavně kvůli němu jsem byla moc ráda, že z výpravy přece jen nesešlo.

Hned za bránou jsme si začali užívat čerstvě napadaného sněhu a koulovat se, ale madam lesnice  nás začala směrovat ke krmelcům, u kterých je prý třeba odházet závěje. Veinka sice brblala, že nechápe, proč se při každé výpravě musí něco uklízet, ale když se madam Monny vytasila s lopatami, byla Vea první, kdo poslušně začal bagrovat kolem prvního krmelce. Doufala totiž, že vyhrabe poklad nebo aspoň mrtvolu.

Náhle se mezi stromy objevil náš kolejní ředitel pan Matt, Vea se radostí se k němu vrhla a málem ho přetáhla svou lopatou. Všichni jsme ale byli rádi, že nás bude víc a nadšeně jsme pana Matta uvítali.

Já jsem se snažila trochu švejkovat a dotazovat se, jak se na tu lopatu sedá, ale strážkyně lesa jen opáčila, že si na lopatu nemáme sedat, nýbrž s ní nabírat sníh a odhazovat stranou, a vtipně dodala, že mám vyzkoušet, kterým koncem to půjde líp. Začala jsem tedy šťourat násadou do závěje – a najednou, nastojte, jsem narazila na něco tvrdého! Co to? Poklad nebo mrtvola?

Pod sněhem se po chvilce našeho divokého hrabání objevila bledá ruka. Áááááá!

Madam Monny se zvedla ze sesle, do které se předtím pohodlně usadila, aby pozorovala, jak studenti pilně pracují. I pan Matthew se šel podívat blíže.

„….mmm ze zdravotnického hlediska se to zdá býti končetinou....“ zhodnotil odborně situaci.

„A je fakt ta ruka mrtvá?“ zkusila jsem nahmatat tep.

„Odhrabte ten zbytek, ať se podívám kdo to je,“ usrkla si lesnice nevzrušeně čokolády, kterou jí předtím nabídl pan Matt (vytáhl ji z batohu, a ještě se z ní kouřilo, totiž z té čokolády).

„Dalo by se usuzovat, že ruka nás dovede až k tělu...“ pokračoval v briskní dedukci pan Matt.

A skutečně, měl pravdu! Vea s Milanem po chvilce dalšího úsilí vyhrabali (já jsem se tvářila, že hrabu taky) velkou zavalitou postavu. Na obličeji měl nebožtík hustý dlouhý bílý plnovous a tělo zahaloval teplý bílý kožich vyšívaný zlatou nití.

„Brumbál!“ zapištěla Vea.

„Fleutýna!“ zapištěla jsem já.

„Není to otec Prasátek?“ napadlo pana Matta.

„No to bude zase řečí...“ zamumlala madam lesnice a ukázala na nedaleké ohniště, které tam určitě ještě před okamžikem nebylo, „potřebuji támhle zapálit oheň. Doneste dřevo, prosím!“

Milan si myslel, že Brumbál to být nemůže, protože neměl kožich vyšívaný zlatou nití. Já jsem mínila, že Brumbál také nebyl tak tlustý, a prosazovala jsem Fleutýnu. O té je známo, že je mohutné postavy. Vea ale namítala, že Fleutýna nemá takové bílé dlouhé vousy a že Brumbál možná ztloustnul, když se pořád cpal citrónovou zmrzlinou a bonbóny.

Na to jsem zas já  oponovala, že Fleutýna vousy určitě má, protože jsem si zaručeně pravé Fleutýniny vousy koupila před Vánoci ve stánku na vánočním trhu – a jako důkaz jsem hned z kapsy ty vousy na gumičce také vytáhla.

Teď už se i Vea přiklonila k tomu, že jsme našli mrtvou Fleutýnu.

„Soph, myslíš ... a neměl s ní dneska náhodou Andy rande?“

Opravdu, rázem padlo na našeho prefekta hlavní podezření! Proč měl asi najednou tak naspěch a musel odejít? A proč se předtím tak červenal, když přišla na Fleutýnu řeč, a tvrdil, že s ní ale vůbec nic neměl?

Madam Monny zatím spolu s panem Mattem dotáhli domnělou mrtvolu k ohništi, vedle kterého ji položili. Dostala jsem za úkol zapálit oheň a byla jsem opravdu ráda, že jsem si vzpomněla na správné zaklínadlo.

Jak na nebožtíkovi roztával sníh, jeho hábit začal získávat místy modrou barvu, která tvořila zvláštní obrazce. Jeho tváře začaly rudnout… Vea s Milanem tiše zírali a vyčkávali.

„Eh... nezdá se vám, že dýchá?“ vyjekla jsem.

Neznámý, který vypadal čím dál víc přece jen spíš jako muž než jako Fleutýna, prudce otevřel oči a hluboce se nadechl. Posadil se, zaraženě se rozhlížel a snažil se urovnat bílé vlasy, které mu vlály okolo hlavy, jakoby foukal vítr.

„Dobrý den, mluvíte prosím po našem?“ zeptala jsem se iniciativně neznámého. „My jsme prosím studenti z Bradavic. Kdo račte být?“

„Ale da... jistěže ti rozumím, děvuška. Kde to sedím?“ promluvil rozmrzlý hrubým hlasem s těžkým ruským přízvukem.

„Vy děduška Maróz?“ dovtípila jsem se a vzápětí se blýskla několika takřka plynnými ruskými větami.

Jak se ale ukázalo, děd Mráz (neboť on to skutečně byl) hovořil docela schopně česky, takže moc nemělo cenu dál machrovat. Dědeček Mráz se začal zajímat, jaké máme datum - když zjistil, že je už jedenáctého ledna, uvědomil si, že zaspal vánoční nadílku. V Rusku je to totiž právě on, kdo roznáší dárečky (jako u nás kouzelníků Fleutýna a u mudlů Ježíšek).

„U nás se slaví sedmého janvarjá, děvočka. Tolko dětí jistě pláče do padůšky...“

Děda Mráz se začal rozhlížet. „Neviděli jste mojí hůl?“

„Myslím, že bude ještě pod sněhem,“ usoudila Vea a začala hrabat.

„Berlu Mrazilku? Jej, hlavně aby se jí někdo nedotkl a nezmrznul!“ uvědomila jsem si, že dědova hůl by mohla být nebezpečná.

„Accio Mrazilka!“ vykřikla jsem neuváženě, když tu z lesa vyběhlo malé děvče oblečené do modrobílého kožichu. V ruce neslo dlouhou průhlednou berlu.

„No rád tě vidím, Sněguročka!“ zavolal na dívenku děda Mráz.

V ten samý okamžik se hůl vytrhla děvčeti z rukou, přisvištěla ke mně a praštila mě do hlavy držadlem. Zatmělo se mi před očima, uviděla jsem spoustu hvězdiček a sesunula jsem se k zemi.

„V lese kouzlíme vždy s rozmyslem, slečno!“ zvedla mě madam Monny a ovázala mi hlavu.

„Už je ti teplo, děvočka?“ zeptal se mě děda Mráz.

Naštěstí mě do hlavy praštila jen násada a ne mrazivý drahokam na konci berly, takže jsem doopravdy neumrzla, ale měla jsem jen pořádný otřes mozku.

„Teplo, dědečku Mrazíčku...“ ozvala jsem se skomíravým hlasem, „a teď chci ženicha a peníze a hodně moc!“ Jak jsem byla v šoku, mluvila jsem trochu z cesty.

„Tož to aby sis ho šla na hrad najít,“ smál se děd Mráz a Veinka mě chlácholila, že přece mám Mrzimor, velkou rodinu.

Děda Mráz nám pak poděkoval za včasné probuzení.

„Musím už jít, aby děti u nás už dostaly to, co si zaslouží.“

Po cestě přisvištěly velké bílé saně tažené dvěma bílými koňmi. Zastavily před Mrázem. Děd zamával skupině a spolu se Sněguročkou nastoupil do saní.

Saně se rozjely a zmizely ve tmě lesa. Ještě chvíli po odjezdu bylo slyšet vzdalující se zvuk cinkajících rolniček a klapotu kopyt.

Teprve pak jsem si uvědomila, že jsem úplně zapomněla dědu Mráze a Sněguročku poprosit o autogram.

„Da svidánija, děduška! Da svidánija, Sněguročka! Nemohli byste mi dát autogram do mého žlutého památníčku?“

Jenže bylo pozdě, saně už nebylo vidět.

 

A tu… přece! Najednou jsem si všimla, že u mých nohou něco leží. Zvedla jsem to.

Byla to jedlová větvička a u ní bylo modrou stužkou přivázána cedulka s rusky psaným vzkazem – znamenalo to přibližně tohle: „Jako bolestné pro Sophii“.

Nakonec to byl ještě hezčí dáreček než Mrazíkův autogram.

A madam Monny nám dokonce s úsměvem a se slovy „Výborná práce!“ odpustila odhrabávání těch dalších krmelců.

„Merlin ví, co byste vyhrabali tam! Děkuji za pomoc a doufám, že jste moc nevymrzli. A odsud již jistě trefíte,“ zasmála se paní lesnice a my najednou uviděli známou řadu hlav na kůlech a vyšli na mýtinu u hradu.

A tak se nám ta výprava nakonec opravdu vydařila, Milan získal magíka s názvem Průzkumník, Vea pěkný exemplář Petasites hybridus do herbáře a já opravdický otřes mozku.