Vicky Charmant
To, co se odehraje v Zakázené chodbě, nakonec dobře dopadne. Fiona Aidu v poslední chvíli zachrání a ze Zakázané chodby se jim podaří utéci do Abbisovy pracovny, kde se koná ještě za přítomnosti několika do tajemství zasvěcených profesorů schůze. Na ní se má rozhodnout, co se bude dít dál.
Po dvou hodinách nekonečného hašteření Abbis přistoupí s těžkým srdcem na návrh své starší vnučky – Fiony. Ta navrhla, že půjde společně s Aidou a s ním (která jí, když bude potřeba, otevře díky své schopnosti utajené prostory do zakázaných chode)b a pokusí se je dotykem zlikvidovat. Podle jejího plánu jí bude Abbis díky čtení myšlenek říkat, kam ty divné osoby jdou. Takhle se je pokusí všechny dopadnout.
Abbis neměl vůbec tušení (zrovna tak jako všichni ostatní), kolik JICH vůbec může být, a to ani odhadem. Vůbec si nebyl jistý, jestli je všechny zvládnou, ale lepší plán se bohužel nenaskýtal. Jeho jediným cílem, kterého chtěl právě v tomto okamžiku dosáhnout, bylo to, aby ve škole nehrozilo žádné nebezpečí. Oběma svým vnučkám plně důvěřoval…
Vše se odehrálo velmi rychle. Bylo JICH desítky, ba co víc, možná i dvě stovky. Všechno se také dařilo podle plánu, po jednom dotyku Fiony byl každý z NICH mrtvý. Bez Abbisovy schopnosti by to jistě ale všechno tak neklapalo. Jenže pak se stalo něco neočekávaného…
Z jedné chodby, kterou dosud považovali za jednu z těch bezpečných, kde by se nemělo přihodit nic zlého, se z ničeho nic vyřítilo asi 100 z NICH. A to už si mysleli, že mají vyhráno…
Abbis, ač nerad, se musel od vnuček odtrhnout. Jinou možnost neměl. Nadechl se, připravil hůlku a vyřkl jakousi kletbu. Nad jeho hlavou se po usilovném soustředění objevil obrovský magnet, mohl mít několik set palců na šířku, tak byl obrovský. Hned na to začali vzduchem létat LIDÉ. Každý z nich se nalepil na magnet.
Aida díky své schopnosti našla ještě poslední zamčenou chodbu, ze které vylétly poslední desítky z nich. Teď je měli všechny na magnetu. Fiona se jich všech dotkla… Aida upadla do bezvědomí.
Lili Smeaglová
Jakmile byla postava skoro u ní, Aida uslyšela, jak na ni sestřenice volá : „Néé, Aido, néé, vrať se!“ a utíkala po její stopě, než stačila Fiona doběhnout, druhá oběť spadla na zem a natáhla se jak široká, tak dlouhá. Aida nechtěla ani pomyslet, kdo se to před ní sesunul k zemi,jen doufala, že to není její dědeček (ředitel školy), ani nahlas nic neřekla, beze slova šla za Fionou, a takto se dostaly až na bezpečné místo, kde se pomocí Aidiny schopnosti podívaly ven, co se děje, tam probíhal boj. „Co budeme dělat?“ zeptala se Aida s hrůzou v hlase. Fiona chvíli přemýšlela a pak se rozhodla: „Chtělo by to jim jít pomoct… Je JICH přesila.“ „Asi máš pravdu“, řekla Aida, ale v duchu se bála, ne o sebe, ale o všechny, když si jen představila, že by se mohlo stát něco jejím bezbranným v postatě nic netušícím spolužákům, br, na to nesmí ani pomyslet. Najednou se rozhodla, aniž by něco řekla, vyšla ven, v ruce hůlku, najednou ale ucítila něco na rameni, pomalu se otočila…na rameni jí ležela ruka v rukavici, Aida čekala na smrt… Když se nedostavovala, pohlédla do obličeje, patřícího k ruce…
Naštěstí to byla jen Fiona. „Ještě ne,“ sykla šeptem bledá v obličeji. „Proč ne?“ rozhněvala se na ni Aida. „Ostatní tam umírají, a já tu mám beze slova vše sledovat?!“ pomalu její hněv v hlase vyprchal, pak si všimla křídového obličeje Fiony. „Co se stalo?“ zeptala se opět Fiony, tentokrát ovšem obezřetně. „Máme se okamžitě vrátit do Velké síně, boj se prý blíží až do školy.“ Aida zalapala po dechu, už je to tady, pomyslela si v duchu. Rychle utíkaly, když zabloudily, tak Aida prostě jen otevřela zeď, a už byly ve velké Síni, která byla plná studentů. Fiona přišla k primusům, a pověděla jim, co se děje. Ti ji se zájmem poslouchali, najednou někdo zabouchal na dveře. Nastalo hrobové ticho. „Heslo!“ zaznělo z místnosti, všichni napjatě poslouchali, jakmile zazněla správná odpověď – do Velké Síně se ale vřítil jeden z NICH, než však stačil vykřiknout smrtící kletbu, už ležel
sám na zemi a za ním stála s obnaženou rukou Fiona. Pak Aida otevřela jednu se stěn a zavelela: „Rychle, všichni si sem vlezte, tedy, jestli se chcete dožít zítřka!“ To samozřejmě všichni chtěli, a tak se každý za velení primusů a prefektů dostal za stěnu. Zde se schovávali, dokud boj neskončil.Mezitím profesoři rozmístili okolo školy krystaly s ničivou mocí, a začarovali je tak, aby pod jejich silou umírali jen ONI. Jakmile byli krystaly rozmístěny, už se k nim blížil jeden z NICH. Jakmile byl tak blízko, že mohl začít křišťál působit, prořízly náhlé ticho bolestivé výkřiky, potom byl zase klid, ale ON už tam nebyl, byl pryč, byl navždycky pryč, ani tělo po něm nezůstalo. Jakmile to ostatní ONI uzřeli, byli v šoku, tato krátká chvíle napomohla vítězství Bradavické školy.
Lucy Koralka
Klop..klop..tichý zvuk sa odrážal od kamennej podlahy. Aida s búšiacim srdcom utekala po chodbách hradu. Jediná vec, ktorú počula, bol tlkot jej srdca. Od chvíle, čo sa s Fionou rozdelili, sa cítila tak zraniteľná. Cítila ich prítomnosť všade, vedela že pár tých Bytostí ju prenasleduje. Aide prebehli zimomriavky po tele a na chvíľku zastala. Musela si zoceliť myšlienky a nechcela myslieť na to, že sa niečo stalo Fione. Zúfalo Aida buchla päsťou do steny a vykríkla: „Čo je ten zdroj zla, čo mám robiť?“
Zrazu sa Aide pre jej slziacimi očami objavil obraz jej dedka. So špinavým rukávom si utrela uslzenú tvár a vedela, čo musí urobiť. Pár Bytostí sa vynorilo v chodbe, kde bola Aida. Aida sa rýchlo otočila a snažila sa čím skôr dostať preč od Nich. Začala rýchlo utekať po chodbách, potkýnajúc myslieť nato, že musí prísť do riaditeľne včas. Metre chodby sa rýchlo míňali, keď zrazu slepá chodba! Aida od zlosti si prehrýzla jazyk. Z úst jej vystriekol cícerok krvi. Vedela, že jej jediná šanca je otvoriť stenu. Plná pocitov sa snažila koncentrovať a prejsť cez stenu. Cítila, ako jej krv steká po tvári, prešla cez stenu. Dostať sa do riaditeľne nebol už problém. Aida tam vbehla plná obáv. Fiona, jej dedko aj celý profesorský zbor boli tam. Rýchlo k nej prišiel jej dedko a chytil ju za rameno: „Aida, musíš byť odvážna, za chvíľku to skončí, musíme zničiť Zdroj Zla. Teraz pôjdeme do Ich priestoru a raz a navždy to skončíme.“ Aida chabo prikývla a pozrela sa smerom k Fione. Celá sa triasla a slabo dýchala.
Aida, Fiona, Abbis a profesori rýchlo vyšli z riaditeľne. Začali sa pomaly pohybovať smerom do Ich priestranstva. Profesori mali vytiahnuté paličky a Fiona už nemala na rukách rukavice. Aidin dedko Abbis sa k Aide naklonil a utrel jej krvavú čiaru na jej tvári. „Aida, dobre ma počúvaj, teraz okolo nás je bariéra, ktorá nás chráni pred zlom. Ako si už iste pochopila, to Zlo vychádza z kryštálu a ty mu musíš zatvoriť dvere!“ Aida sa celá rozklepala a pozrela na dedka. „Ty mi zveríš osud celej školy? Ja to asi nedokážem!“ Po chodbe, na ktorej sa nachádzali, sa zrazu objavili Bytosti. Fiona rýchlo pribehla k jednému a vysala z neho život. Ostatní profesori zoslali na zvyšných kúzla. Abbis znova pozrel na Aidu: „Áno, ja ti verím, a ty to dokážeš, nesmieš sa Ich báť.“ Aida nervózne pozerala na zápasiacich profesorov, keď zrazu zacítili podivný tlak, silu. Vyľakane sa pozrela na dedka a on prikývol: „Sme tu.“ Stáli uprostred obrovskej haly, kde sa nachádzal veľký, zlovestný čierny kryštál. Svetlo v ňom divne pulzovalo. Aida mala pocit, ako keby žil. Fiona celá zakrvavená dobehla k Aide: „Drž sa, musíš zatvoriť tie dvere, cez ktoré sem prúdi zlo!“ Aida sa sústredila na dvere v kryštáli. Zrazu jej myseľ obohnala cudzia. Bola obrovská, nekonečná ako vesmír, chladná, plná nenávisti a zlosti. Aida si začala potichu spievať pesničku, ktorú ju naučili jej rodičia, keď bola ešte veľmi malá. Myšlienky sa jej ustálili, cudzia myseľ zmizla a ona pocítila prítomnosť dvier. Z celej svojej sily poslala všetku svoju energiu na zatvorenie dvier. Začali jej od námahy stekať slzy po tvári. "Zatvor sa! Zatvor sa!“ A zrazu nič. Aida pocítila neskutočnú úľavu, všetko, čo ju tu držalo, bolo preč. Padala v temnote. „Aida! Aida! Preber sa!“ Aida sa celá dolámaná prebrala na posteli v koleji. Fiona bola vedľa nej a len potichu povedala: „Podarilo sa, zatvorila si ich.“ Aide vytiekla slza z oka a bola celá šťastná.
(Poznámka redakce: Lucyina povídka se v mnoha věcech překvapivě shoduje s původním románem; buď je Lucy jasnovidka, anebo že by někde v antikvariátu sehnala první vydání Aidy Valemínky?)
Žádné komentáře:
Okomentovat