Běžné červnové odpoledne, parno, dusno a nedýchatelno. Vzduch se tetelí, když naráz zazní hlas naší Lízy, která vybízí všechny přítomné žluté, aby se vzpamatovali, protože je čeká výprava do lesa (konečně stín!).
Spolu s ostatními děvčaty jsme se sešly na mýtince před lesem, určitě to tam znáte, u těch kůlů s těmi bílými sympoušky nahoře.
Madam Monny jen mrkla, jestli jsme všechny a hned začala rozdávat úkoly. Nakázala, abychom si rozebraly počítadla, protože musíme jít zjistit stavy k-dlaků (ano, čtete dobře, jde skutečně o k-dlaky, ale taky jsme se divily). Pak už jsme se prodíraly lesem.
Jistě si
říkáte, že je to docela nuda, taková čistě ženská výprava, upřímně, my si to
taky říkaly, ale naštěstí k nám z hradu dolehl Teouškův hlas. Madam Monny asi
taky chtěla nějakého mužského, protože svolila, aby se k nám Teouš přidal a
poslala pro něj havrana (nečekali jste, že se pro něj budeme vláčet samy, že
ne?). Docela jim to trvalo, ale nakonec jsme se přece jen dočkaly a dorazil i
náš poslední spolupočitatel. To už jsme ale byli (díky Teovi s odteď již s měkkým i) na mýtince, kde kolem nás
probíhali zvláštní bílí tvorečci.
„Že by
k-dlaci?“ dumali jsme všichni a snažili se zahlédnout, co jsou ty bílé čmouhy
vlastně zač. No dověděli jsme se to, když jsme nakoukli na paseku za křovím.
Dovádělo tam spoustu bílých chlupatých koulí s dlouhýma ouškama a tesáčkama
(modří už vědí, jsou to vlastně králíčkodlaci).
Někteří z
nás se pustili do počítání s nadšením, jiní prostě proto, že museli, ovšem brzo
jsme zjistili, že přepočítat tolik pohyblivých prďolků je věc značně nesnadná.
Obzvláště pak, když vás u toho otravuje nějaký oheň chrlící hafan (nesnáším
psy!). Dostal, co si zasloužil a mazal pryč taky.
Vea praví:
„Když vkráčel na louku pekelný pes, začal kolem sebe šířit oheň a zabíjet
ostatní k-dlaky. Takové maličké nevinnné bílé kuličky. Nevydržela jsem to a
vyběhla i přes zákaz madam Monny z keří. Vylezla jsem na p-psa, aby na mě
pořádně viděl a snažila se upoutat jeho pozornost. Nadala jsem mu, že ty
chudáci za to nemohou a že je nesmí zabíjet. Jeho reakce byla přímo skvělá.
Pořádně zamával hlavou a já letěla vzduchem na druhý konec louky. Úžasný pocit.
Odnesl to jen otřes mozku, ale kdybych si měla vybrat, zkusila bych to ještě!“
Na mýtině před lesem
(jojo, tam, co se začínalo) nás čekalo překvapení. Oheň a buřtíky! Posedali jsme
si a pustili se do příprav. Ke mně zatím přiběhla jedna z těch sladkých
kuliček, a jak jsem si s ní hrála, unikl mi příchod polopsa (kdyby někdo
nerozuměl, je to vlkodlak), začal klábosit a mimo jiné nám prozradil vzorec na
spočítání množství k-dláčků. Výsledkem bylo číslo 612, ale zaokrouhlili jsme
jej na 600 (pár jich sežehl ten čokl a jednoho jsem čmajzla já). Po tomhle už
jsme se skutečně museli rozloučit a cupitat zpět do hradu…
Žádné komentáře:
Okomentovat