Když jsem přišla na Hog, všechny zdejší koleje pro mě byly
velkou neznámou a nikdy jsem se nepouštěla do složitých úvah o tom, do které
bych chtěla jít. Věděla jsem, že Moudrý klobouk rozhodne za mě a pevně jsem
věřila, že rozhodne správně. A mé přání se splnilo, protože o tom, že do
Mrzimoru prostě patřím, jsem nezapochybovala nikdy.
Od začátku jsem si tu připadala jako mezi starými známými a všechno mi připadalo úžasné. Velkou zásluhu na tom bezesporu má moje skvělá patronka, která mi pomáhala s prvními nejistými krůčky a možná ani neví, jak moc. Začala jsem tu prostě žít druhý život, ve kterém můžu aspoň na chvíli zapomenout na trable toho skutečného a kde vždycky najdu někoho, komu se budu moct svěřit a kdo mi poradí. Život, kde jsem v zasedačce a dokonce spoluorganizuji večírky, což mi trochu pomáhá i u mudlů. Život ve žlutém světě, kde na každém rohu potkáte usměvavou tvář a pomocnou ruku.
Můžete říct, že nemůžu vědět, jaké to je v jiných kolejích,
ale já vím, že naše žlutá rodina je to nejlepší, co mě tu mohlo potkat.
A já jsem hrdá na to, že jsem v Mrzimoru!
Do Mrzimoru jsem přišla jako malá, nevýrazná dívka, co to tu
chtěla jenom zkusit. Nevěděla jsem, do čeho jdu a ani jak to tu funguje, protože
i když si přečtete tisíckrát Školní řád, na hodně věcí potřebujete jen a jen
zkušenosti.
Ze začátku jsem se do života v koleji moc nezapojovala,
spíše jsem tak z povzdálí sledovala. Ale už od pohledu jsem zjistila, že v
Mrzimoru jsou strašně přátelští lidé, kteří ale neberou Hog a všechno s ním
spojené tak vážně, že pro ně je mnohem důležitější realita, byť je dost krutá.
Popravdě mi chvíli trvalo se prosadit, protože jsem dost
těžký introvert. Ale tady mě všichni vlastně uprostřed roku přijali, i když
před tím o mě vůbec neslyšeli. Čím déle jsem byla v koleji, tím víc lidí jsem
mohla pokládat za přátele. Všichni jsou totiž v Mrzimoru vstřícní, milí, hodní
a ochotní, čehož si strašně vážím. Na druhou stranu to chtějí i po vás, a za to
jsem ještě radši. Moci někomu pomáhat je pro mě úžasný pocit, protože i já
kdysi potřebovala pomoc ostatních, tak teď, později, ji zase mohu nabídnout
někomu jinému.
Mrzimor je pro mě opravdu jako rodina, jak kdysi řekla
McGonagallová v Kameni mudrců. Dala mi toho tolik a já jí to určitě budu ještě
dlouhou dobu splácet. Protože najít si skvělé přátele, mít možnost se někde
rozvíjet po všech možných stránkách, učit se zodpovědnosti a porozumění, to je
k nezaplacení. A i když si někdo může říci: "Ale vždyť to dělá celý
Hog!", tak já to tak nevnímám, protože nejvíc mi dal právě Mrzimor. A i
proto chci do až do konce svého působení tady hrdě nosit žlutou barvu na školní
uniformě, má kolej mi totiž dala to nejcennější, co mi dát mohla.
A já jsem hrdá na to, že jsem v Mrzimoru!
Žádné komentáře:
Okomentovat