V
kouzelnickém světě se pořád něco děje. Taky aby ne, kdyby se nedělo, nebyly by
dějiny. Ale kouzelnický svět je specifický v tom, že se v něm dějí jiné dějiny.
Kouzelnické.
Tak třeba jedna rodina. Říkejme jim třeba… třeba... třeba Kouzelníkovi.
Mají dvě
malé děti a dědečka. Všichni žijí pohromadě v jednom domě uprostřed mudlovského
města a až na pár maličkostí jsou spokojeni.
Tatínek
Kouzelník pracuje na ministerstvu a maminka Kouzelníková je doma, protože děti
jsou ještě malé a dědeček už trpí pokročilým stádiem sklerózy a každou chvíli
se někde zapomene.
A jak vypadá jejich normální den?
****
Odpoledne přijde tatínek domů a tam, jako vždy, panuje pohoda. Z dětského pokoje se ozývá vřískání a duté rány, z kuchyně cinkání talířů a nádobí.
„Dobrý den,“ pozdraví.
„Dobrý den,“ usměje se maminka.
„Jak jste se
dnes měli? A kde je dědeček?“ rozhlíží se tatínek. „Zase zkouší začarovat
našeho Azora v kanape?“
„Ne, dnes ne. Dnes pro změnu seslal kouzlo Silencio na Dana.“
„A povedlo se?“ ptá se s nadějí v hlase tatínek.
„Ne,“ ujistí
ho s klidem, „moc dobře víš, že můj otec je moták a nikdy žádné kouzlo
neudělal.“
„Škoda,
tohle se mu podařit mohlo,“ povzdechne si a zaposlouchá se do další hlasité
hádky, která v dětském pokoji trhá uši i dávno zesnulé a nahluchlé babičce na
portrétu.
Posadí se ke stolu a tázavě se podívá na maminku.
„Jídlo bude za chvíli, zatím si přečti noviny.“
„Vždyť dělám
na ministerstvu, vím všechno, co je v novinách o den dřív,“ hlesne, ale pod jejím
pohledem změkne a usměje se. „Accio noviny,“ řekne a rychle se schová za
otevřenou stránku.
Maminka se
vrací k vaření. Tiše si prozpěvuje a míchá v hrnci omáčku. Hluk v dětském
pokoji na chvíli ustane, pak se ozve ohlušující rána a po ní další řev. Nikdo
se nad tím nepozastaví.
U vchodu zavyje vlkodlak.
„Dojdeš
otevřít?“ zeptá se maminka. „To zas vedou dědečka domů. Už jsem je čekala
každou chvílí.“
Tatínek se zvedá a jde ke dveřím.
„Teda, ten
váš zvonek,“ bručí statný policista a strká před sebou dědečka, „pokaždý
zapomenu, že je to právě u vás a leknu se. Jednou z toho dostanu infarkt.“
„Promiňte,“ omlouvá se automaticky tatínek a přebírá si dědečka.
„Seděl v
parku, kusem větve šťouchal do papíru a hulákal Wingardiumleviosa nebo něco
podobnýho. Dávejte si na něj pozor, jo?“
„Dědeček je neškodný. Nikomu neubližuje,“ ohradí se tatínek.
„To vím, ale
i tak,“ přikývne policista a obrátí se na dědečka. „Tak, pane Moulo, už jste
doma. To jste rád, co?“
„Ale no jo,“
zavrčí děda a mračí se. „Stejnak ho jednou zvednu,“ vystrčí bradu a důstojně
vkráčí do předsíně.
„Cože zvedne?“ policista se za ním udiveně kouká.
„Toho si
nevšímejte,“ zavírá dveře tatínek. „Náš dědeček je podivín. Děkujeme, že jste
nám ho přivedl.“
„No jo, rádo se stalo,“ cvrnkne policista do čepice a odchází.
„Colloportus,“
zašeptá tatínek k zavřeným dveřím a vrátí se do kuchyně. „Pro jistotu jsem
zamkl,“ oznámí.
„Mně doma
stejně neudržíte,“ zašermuje dědeček kusem větve, který si propašoval domů a
vrhá se ke dveřím.
„Alohomora!“ ozývá se z předsíně dalších půl hodiny, dokud nedá maminka na
stůl večeři.
Když se
setmí a přijde čas jít spát, nažene tatínek děti do postele, dá jim každému
pusu na čelo a popřeje Dobrou noc. Pak zavírá dveře a slyší: „Lumos.“
Povzdechne si. Večer co večer to samé. Otevře a unaveně se na syna podívá.
„Chceš, abych ti vzal toho Malého lektvarníčka?“
„Ne.“
„Tak zhasni!“
„Nox,“ ozve
se otráveně a tatínek ví, že si konečně odpočine.
Žádné komentáře:
Okomentovat