Rozhovor blázna a klobouku podruhé

Proč klobouk nebyl minulý školní rok v ředitelně? A co má společného s dvorním baziliškem Ferdinandem? Jeden blázen se vydal do místnůstky, kde klobouk zpovídal nováčky, a dozvěděl se zajímavé informace…



Dveře zaskřípaly a dovnitř nahlédla hlava dívky, kterou klobouk zařazoval před minulým školním rokem. Když ji teď uviděl, málem dostal infarkt.
„Jé, tady to vypadá pořád stejně,“ řekla, když si prohlédla místnost a posléze se usadila před stoličkou, kde byl umístěn klobouk.
„Oni tě v tom Mrzimoru ještě nezabili?“ zeptal se klobouk a prohlížel si ji od hlavy až k patě.
„Blik, cvak, zkrat,“ řekla hlášku, kterou pochytila od své nejlepší kamarádky.
„Hej, neříkej to,“ okřikl ji klobouk.
„Proč ne?“ podivila se.
„Protože na ni nemáš autorská práva!“ vysvětlil a tvářil se, jako kdyby mluvil s někým, kdo nechápe, že autorská práva jsou samozřejmostí.
„A kdo jo?“ zajímala se, píšíc si něco do bonzbločku.
„Ferdinand.“
„Jak může mít bazilišek na něco autorská práva?“ vyvalila na něj oči.
„Když ji vymyslel?“
„A kdy může bazilišek vymyslet takovouhle hlášku? Vždyť potrubí nebliká, necvaká ani nezkratuje.“ Ano, Elizabeth občas není tak tupá, jak vypadá.
„To jo, ale zapomněla jsi, že se pohyboval v blízkosti profesora Studia mudlů.“
„To Nekro bydlel v potrubí?“ podivila se už poněkolikáté za tento rozhovor.
„Ty seš fakt tupá!“ Konečně to klobouku došlo.
„Skvělý postřeh, ale jak to bylo s tím zkratem?“
„No… on si ohříval Jarwinskou…“
„Proč by si jí ohříval? To ji nesežral celou?“ další udivení.
„Samozřejmě že ne! Víš jaký to je, že on jako bazilišek může sežrat jednoho člověka za sto let?“
„No, to je asi fakt. Ale kde si ji ohříval?“ zajímala se.
„Mám pocit, že se to jmenuje mikrovlnka.“
„A to je co?“
„Co já vím.“
„Aha. Tak díky. A jak to vlastně můžeš vědět?“ zajímala se dál.
„Vědět co?“
„No, že tu hlášku vymyslel Ferdinand.“
„Jeho potrubí vede zdí, u které je police, kde trávím celý školní rok.“
„Kromě tohohle, že?“
„Jak to můžeš vědět?“
„Kdybys byl v ředitelně, tak by ses nezbláznil.“
„Já se nezbláznil!“
„Vážně?“ Klobouk mlčel a Elizabeth ho mezitím zkoumala pohledem. Zastavila se u jeho lemu, kde zahlédla něco barevného.
„Co to je?“
„Tohle? Ehm, to nic není,“ řekl a snažil se to nějakým způsobem zakrýt. Marně.
„Ale je. Vyval to, nebo tě budu celý zbytek tvého kloboučího života otravovat.“
„No… dobře. Je to tetování z Hawaie. Stačí?“
„Bohatě,“ souhlasila a něco si zapisovala do bločku. V tom hodiny v severní věži ohlásily čas večeře a Elizabeth, která měla hlad jako vlkodlak, se zvedla.
„No, já už budu muset. Měj se, klobouku.“ Ještě mu zamávala a pak ho nechala samotného s tetováním v té maličké místnůstce. Ale v duchu si slíbila, že se tam zase vrátí…

Elizabeth Gibsonová