Famfrpálový maraton

Druhý trénink sezóny byl před námi a Sam-Am s Chiarou se rozhodly pro vytvoření vlastního rekordu. Jaké to je, strávit 24 hodin na hřišti?

16. dubna začalo ráno jako každé jiné. V kolejce to trochu více žilo a všichni se připravovali na trénink s nadšením. Osobně jsem se věnovala svým úkolům – jistě jsem nebyla jediná. Odpoledne vrcholily přípravy na trénink. Obdržela jsem klíček od kumbálu, abych mohla pomoci s půjčováním výbavy a dalších věcí.

V 18 hodin začal trénink naší koleje. Každý se do trénování pustil podle svých možností. Čas do půlnoci příjemně utíkal. I únava nebyla patrná. První sestava hráčů na hřišti se začala obměňovat a řídnout.

Ve dvě hodiny v noci přišel čas na svačinku, která nebyla nikterak velká. Přišla i první celková krize. Nasednout, sesednout, nasednout… Hřiště patřilo odrážečce Ywě, která si na týmu B, který jsem tvořila já a Nich, pořádně smlsla. Šlo jí to výtečně. Díky ní jsem překonala svou fobii z odrážečů a stala se jedním z nich.

Velmi dlouho se mi na mém postu nedařilo. Má chvíle nastala, když se ve tři čtvrtě na čtyři objevila Vicky. Po pár minutách byla dole. Zatím jsem si to u ní nevyžehlila. Čím to jen mohlo být, že jsem ji poté z koštěte shazovala nejčastěji?

Kolem čtvrté hodiny ranní se dostavila krize osobní. Já i Chiara jsme pomalu usínaly – dokonce i na koštěti. Naše Vicky nám hodně pomohla překonat únavu, když za námi takto nad ránem zavítala.

Další spolužáci na ranní trénink přicházeli pozvolna. Bylo příjemné postupně zaplnit a vyrovnat oba naše týmy.

S naší únavou přišla i filozofická chvilka. To byste neřekli, jak dovedou tři citrónky, které plavají na hladině ve známé písničce, potrápit naše hlavinky. Dodnes netuším, kdo je vlastně sežral. Ví to někdo?

Odbyla devátá hodina a já jsem si konečně dala večeři v podobě polévky. Únava opadla, ale přesto jsem více pozorovala a naslouchala druhým, než mluvila. Klíče od kumbálu jsem poslala Chiaře, aby mě vystřídala. Byla jsem jí za to vděčná.

Během odpoledne se na hřišti objevily nové tváře, mezi kterými jsme s Chiarou poznaly staré známé. Zjistily jsme, že naše dvě spolužačky moc dobře známe. Chodily jsme s nimi do jiné školy. Vida! Kouzelnický svět je malý.

Od šestnácté hodiny jsem si přála jediné – zapadnout do postele a spát. Chiara byla naopak plná energie. Poslední dvě hodiny se v mých očích neuvěřitelně táhly, ale už jsem byla blízko, tak to přece nevzdám! Pravdou bylo, že poslední půlhodina mě trochu probrala. Těšila jsem se na konec.

S úderem osmnácté hodiny jsme hromadně opustili hřiště. Byla jsem šťastná, že se nám to s Chiou podařilo. Domotala jsem se do společenky a po 36 hodinách jsem se vděčně skácela do postele.

Závěrem bych řekla, že famfrpálové hřiště nemusí nutně sloužit pouze hráčům. Děje se na něm tolik věcí, dovíte se mnoho informací. Někteří se na nás byli podívat, aniž by nasedli na koště. Myslím si, že náš společný čas zde nás více spojil, nabídl možnost poznat druhé. Tento poznatek, skvělou náladu a krásnou vzpomínku, si odnáším z čtyřiadvacetihodinového tréninku.

Vaše Sam-Am