neděle 10. dubna 2011

Život Esperanzy Luisany Morgan

Tenhle článek k nám přinesla sova sněžná z Mrazákolandu od Esperanzy. Už se jí po nás stýská a ráda by se tak do čtrnácti dnů vrátila - všechny vás pozdravuje, no a vy jí můžete nechat pozdrav v komentářích, jestli chcete.

Ahojky, jmenuji se Esperanza Luisana Morgan a tohle je můj příběh.

Otevřu oči a chvíli se jen tak dívám na strop. Je 26. srpna. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že tento den bude jiný než dny předešlé.
„Esperanzo,“ uslyším zezdola hlas mé mamky, „máš tu nějaký dopis.“


„Dopis?“ podivím se v duchu. Sejdu po schodech do kuchyně a opravdu, na stole leží nějaký dopis. Přijdu blíže a strnu v půli pohybu. Na obálce je erb Bradavické školy.

Podívám se na mamku a ta se na mě usměje, otočím se na taťku a ten udělá to samé. Třesoucíma rukama otevřu dopis.

„Joo!“ zavýsknu.

Stojí tam totiž, že jsem byla přijata na Hogwarts. Nadšeně se rodičům vrhnu okolo krku, div je neudusím.

Hned v ten den se podle návodu, který je v dopise, vydám do Příčné ulice.

Když nakoupím vše potřebné, to jest hůlku, hábit a sovu, plus ještě nějaké brky, pergameny a inkousty, tak se vrátím domů.

Zapadnu do pokoje, naskládám všechny věci do kufru a podívám se do dopisu. Stojí tam, že vlak odjíždí 27. srpna v 11 hodin.

Převleču se do pyžama, zalehnu do postele a zavřu oči. Stejně mi ale trvá dlouho, než usnu. Nakonec se mi to povede a já odplouvám do říše snů.

Příštího rána se probudím a pohled mi padne na dopis, který je na mém nočním stolku. Takže to nebyl sen. V tom mi zrak padne na budík.

„Ježiši marja! Je půl desáté!“ zděšeně vykřiknu a rychle se obleču do hábitu. Bleskově sejdu i s kufrem do kuchyně a naházím do sebe snídani.

Nastoupím do auta, klec se sovou Bonnie mám na klíně.

Konečně jsou rodiče v autě. Očima doslova popoháním motor, aby jel ještě rychleji.

„Klid,“ směje se mojí netrpělivosti mamka, „dorazíme včas.“

To mě ale příliš neuklidní. Naštěstí už zastavujeme. Taťka mi pomůže vyložit kufr.

„Tak ahoj, a napiš nám,“ loučí se se mnou mamka. Má na krajíčku, ale já na tom nejsem o nic lépe.

„A nezlob,“ usměje se na mě taťka

Slíbím, že nebudu. Naposledy jim zamávám a pak projdu zdí s číslicemi 9 a 10.

Očekávám náraz, ale ten se nedostaví. Místo toho uslyším hučení lokomotivy. Spadne mi brada nad tou krásou.

Najednou ucítím náraz, zavrávorám, ale podaří se mi udržet na nohách.

„Promiň,“ špitne holka s culíky

„To nic,“ usměji se, „ stála jsem v cestě,“

Vejdu do vlaku a rozhlížím se po nějakém volném kupé. Když jedno objevím, zapadnu tam. Cestou pozoruji ubíhající krajinu. Po chvíli usnu.

Asi po dvou hodinách se probudím. Vlak začíná brzdit. Vystoupím z vlaku, jdu s ostatními k jezeru a nastoupím do loďky spolu s nějakými dalšími prváky. Ani nevím jak, ale už vystupuji.

Někdo, jehož jméno jsem nepostřehla, mi podává váček s penězi.

„Hm,“ pomyslím si „tři galeony, to není nic moc. Taky mohli dát víc.“

Více už přemítat nestihnu, jelikož se otevře brána a já spolu s dalšími prváky vejdu do hradu. Bože, to tu je ale veliké. Doufám, že se tu neztratím.

Najednou do mě někdo vrazí.

„To už je za dnešek podruhé,“ pomyslím si a podívám se na toho, kdo do mě vrazil.

„Jé, promiň, já tě neviděla. Jmenuji se Lilien Emity Meissed,“ představí se dívka a natáhne ke mně ruku.

„Těší mě. Já jsem Esperanza Luisana Morgan,“ usměji se na ni. „ Do jaké chodíš koleje?“ zeptám se Lilien

„Do Havraspáru,“ odpoví mi. „Kam bys chtěla jít ty?“

„Nevím,“ pokrčím rameny, „je mi to celkem jedno.“

Potom se rozloučíme a já začnu zkoumat hrad. Najdu místnost s nápisem „Ložnice pro nováčky“, vejdu tam, a jelikož jsem unavená, zalehnu do postele a brzy usnu.

Další dny pokračuji ve zkoumání hradu.

Je 1. září a já sedím společně s ostatními prváky ve Velké síni. Slyším, jak Moudrý klobouk vyvolává názvy kolejí. On snad na mě zapomněl. Málem se tam rozpláči. Když klobouk vyvolá moje jméno, jdu ke stoličce, nasadím si klobouk na hlavu a čekám. Po chvíli se ozve hlas Moudrého klobouku, který určí můj domov na dalších 7 let.

„MRZIMOR!!“ celá šťastná shodím klobouk dolů a utíkám k tleskajícímu stolu.

Po rozřazení nás mrzimorské prváky zavolá prefektka, která nás odvede na kolej. Jsem tak unavená, že nemám čas se ani rozhlédnout po společenské místnosti. Podle instrukci zajdu na pokoj, převléknu se do pyžama a s úsměvem na tváři usnu...

2 komentáře:

Ellka řekl(a)...

Pekné Espi =)
Dúfam, že čoskoro sa rozmrazíš a budeš už s nami ;-))

Grapi řekl(a)...

Koukej se brzy vrátit :) už se těšíme! :D