Jezevec, aneb cesta tam a zase zpátky

Jak jistě víte, Magrápa Česneková má slabost pro mudlovský způsob cestování a přináší Vám reportáž o možná zcela neznámém způsobu cestování! A samozřejmě by to nebyl výlet, kdyby u něj chyběl jezevec!

V neděli ráno jsem se probudila nabitá pozitivní energií, kterou jsem načerpala při sobotním srazu v Kutné Hoře a jezevec se také tvářil plný očekávání. Asi si myslel, že takové krásné výlety budeme podnikat častěji. A při pohledu do jeho jiskřících oček mi bylo jasné, že ho nemůžu v žádném případě zklamat. A tak jsem rozhodla. Pojedeme vlakem na chatu a z chaty se společně vrátíme na kole. Alespoň se na něm naučíš jezdit, Ricky. Přece tě nebudu pořád nosit na zádech!

A tak hned po tom, co jsme do sebe nasoukali výborný oběd, vyrazili jsme na vlak. Vlak je velmi oblíbeným mudlovským způsobem cestování. Ale co si budeme povídat, přenášedlo je přenášedlo!

Jezevec si u pokladny koupil sám lístek a z cesty byl naprosto nadšen.

Dokonce mám podezření, že se zamiloval do paní průvodčí, protože po ní neustále pomrkával a takhle čistit kožich jsem ho v životě neviděla! K jeho zklamání jsme museli už po hodině cesty vystoupit, a tak si s paní průvodčí stihli vyměnit pouze číslo na noru.

Z vlaku nás čekala cesta na chatu. Měla jsem co dělat, abych toho rošťáka vůbec uhlídala! Cupkal sem, cupkal tam, tady se zapomněl v houští, támhle si očuchal pařez, co vám budu povídat...

Během procházky jsme narazili na zvláštní věc, o které jsem netušila, k čemu slouží, ale jezevec, jakožto lesa zběhlý tvor mi prozradil, že je to lapač na kůrovce. To jsou takoví malí broučci, co rádi papají stromy a mudlové s nimi mají velké problémy. Podivila jsem se nad jejich technikou a pomyslela si, že vše by dokázalo vyřešit jednoduché zaklínadlo. Ale nebudu se jim do toho plést, ještě by vymysleli lapače na kouzelníky.

A už jsme dorazili na chatu a bez velkého zdržování jsem Rickymu zběžně popsala techniku jízdy na mudlovském dopravním prostředku zvaném „kolo“.

Název je věru zvláštní, hlavně když vezmete v úvahu, že kolo má dvě kola a nikoliv jedno. I jezevec se podivil, proč se mu neříká spíše „dvoukolo“, nebo „totální-ztráta-času-s-velkou-frekvencí-mozolů-na-zadnici“.

Po krátké instruktáži jsme vyrazili a střídali se ve šlapání do kopců. Dokonce jsme našli i vhodné místo, odkud měl Ricky dobrý výhled a nepřekážel ve šlapání.

Po chvilce už nám bylo veliké teplo a měli jsme chuť na nějakou dobrůtku. Proto jsme zastavili u mudlovského stánku se zmrzlinou, kde jsme si koupili jednu pistáciovo-vanilkovou a užívali si chvilku odpočinku.

Ale nemohli jsme zahálet, sluníčko se klonilo k obzoru a bylo na čase pokračovat dál.

Brzy jsme oba zjistili, že jízda na kole není tak zábavná, jak jsme si mysleli. Nejenom, že to bylo strašně pomalé, ale dokonce to bylo na vlastní pohon! Taková otrocká práce, klela jsem po cestě do každého kopce a v duchu slintala nad svým koštětem na famfrpál, které jsem nechala doma. Čert aby do těch kopců pral! Jezevec se samozřejmě náramně bavil, když mě pozoroval a stíhal se kochat i okolní krajinou. Občas mě upozornil na „přepravní mačky“ nebo možná „dopravní značky“, kdo se má v tom názvosloví safra vyznat?! U některých cedulek jsme se opravdu pobavili. Tyto dvě jsme s Rickym nazvali pracovně „Z Bahna do Bláta“.

A po další z cedulí dostal jezevec tak ukrutnou chuť na salám Poličan, že už jsem ty jeho řeči nemohla ani poslouchat.

A tak jsem ho škodolibě navedla, aby vlezl do vykotlaného stromu, že tam určitě salám najde. Nenašel. Ale dobře jsem se pobavila při pohledu, jak mu trčí půlka těla ze stromu a nemůže se vyškrábat ven.

Chvíli si hrál na uraženého, ale jakmile uviděl, že se blížíme domů, byl radostí bez sebe a hned se musel vyválet v trsu trávy, který našel u cesty.

Z celého výletu jsme si odnesli krásné zážitky, dvacet kilometrů v nohou a zadek samý mozol.

Podtrženo, sečteno – mudlovské cestování na kole - ano, ale jedině z kopce.

Pro Žlutého Trimela podnikli cestu a zničili si pozadí Magrápa Česneková a jezevec Ricky.