Aida Valemínka: prolog + 1. kapitola - Návštěva

Napsala Lemma Plíživá

Jedná se dílko koleje Mrzimor na http://hogwarts.czechzone.net, výsledek soutěže o kolejní fanfiction v roce 2005.

Prolog

Crrr.
„Ano?“
„Vše je připraveno, pane.“
„Kde a kdy?“
„Praha, střední Evropa, kolem roku 2000.“
„Výborně.“
„Těšilo nás s vámi spolupracovat. Na shledanou.“
„To snad raději ne.“
Cvak.

1. kapitola - Návštěva

Praha se koupala ve slunečním svitu, houfy lidí vyrazily ven, užít si jednoho z posledních dnů léta, vykoupat se, zasportovat si, vyrazit si s přáteli. Málokdo dnes zůstal doma, všechny to táhlo ven.

Aida Valemínka seděla na svém pohodlném polstrovaném křesle u počítače. Na uších měla sluchátka, v očích nepřítomný výraz a pořád cosi psala na klávesnici. Aron Valemínek se jí raději nepokoušel na nic vyptávat ani ji rušit. Jeho dcera byla prostě uzavřená. Velmi ho rmoutilo, že si nejde ven hrát se svými vrstevníky, že si neuspořádají piknik nebo se nejdou vykoupat. Pořád trávila čas doma, četla si, kreslila nebo psala a kutila cosi na počítači. Věděl, že je chytrá, ale nespolečenská. Aron si nevzpomínal, že by se jí někdy líbilo na nějakém táboře, kam ji každé léto posílali. Vždycky se vracela zamlklá a otrávená. Také do školy chodila smrtelně nerada, což bylo neustálým zdrojem problémů v rodině a rozporů mezi ním a jeho ženou. Eleanor Valemínka byla totiž toho názoru, že Aida by se měla s pomocí výchovných rodičovských metod nenápadně měnit. Její osobnost je ještě ve vývinu a správným tlakem na správná místa by se mohla formovat a z jejich dcery by bylo normální děvče.
Aron si povzdechl. Normální. Co je to normální? Bylo normální, že sbíral spínací špendlíky a stavěl modely budov ze sirek? Jedl polévku a hlavní jídlo ze stejného talíře (tedy, jen když nebyla Eleanor doma), do čaje si vždycky dával pět lžiček cukru a nosil do sandálů ponožky, čímž většinou bavil všechny své známé. Naštěstí byla jeho žena zrovna teď v práci a on se mohl věnovat svým „nenormálním“ koníčkům bez neustálého dorážení jeho ženy, která měla pocit, že on ani jejich dcera by neměli vybočovat z běžných standardů.
Ozval se domovní zvonek. Nepříjemný drnčivý zvuk, pronikající do morku kostí ho spolehlivě probral z příjemné letargie. Už několikrát přece chtěl koupit jiný! Proč to sakra ještě neudělal?Sešel dolů po schodech a neznámému návštěvníkovi otevřel dveře s nacvičeným neutrálním výrazem. Ten mu však dlouho nevydržel.
Aida si sundala sluchátka a s povzdechem vrátila své myšlenky do šedé reality. Už byla zase ve svém pokoji, kde znala každý kout, a kde všechno, kromě knih a počítače bylo tak děsivě nudné... Bavilo ji vymýšlet si fantastické světy, pohybovat se v nich a hrát různé role. Kdykoliv se ponořila do některé knihy nebo počítačové hry, byla okamžitě někým jiným a dělala věci, které by se v normálním životě neodvážila.Protože ji bolely oči, lehla si jen tak na postel a oddala se lenivému snění. Tak, čí roli bude hrát dnes? Neohrožená bojovnice z Garronie, černokněžnice ve věži Sthissu, ovládající magické síly a zmítající se mezi dobrem a zlem, uvězněná princezna, která se spřátelí s drakem nebo vesmírná pilotka, nejlepší v celé flotile?
Ještě než si stihla vybrat, zaslechla z přízemí podivné zvuky. Jako kdyby se někdo zuřivě hádal, ale snažil se přitom být co nejvíc potichu. Proti její vůli ji to zaujalo. Seběhla po špičkách dolů, jak nejtišeji mohla a nahlédla do obývacího pokoje.
Škvírou mezi dveřmi spatřila sem a tam přecházejícího tatínka a záda jakéhosi šedovlasého muže, stojícího naproti němu. Pochytila také útržky hovorů.

„... nemůžeš odpírat ...“
„... takové hlouposti poslouchat!“
„... kdo je tady hlupák ... necháš takhle živořit?“
„... absolutně ne! Nenechám se...“
„... Psst! Nekřič tak ...“
„... chceš, abych ... příkazem ...“
„To snad ne!“
„... Eleonora ... poslední slovo ...“
„Jak myslíš ... tady ... peníze na ...“

Aida vůbec netušila, o co se jedná, ale nějakým šestým smyslem vycítila, že to bude něco hodně zajímavého, co by možná slibovalo povyražení v téhle zoufale normální rodině. Schovala se pod schody, aby ji nikdo nezahlédl, až bude ten podivný muž odcházet. Dočkala se poměrně rychle. Prošli kolem ní mlčky a ani jednomu z nich neviděla do tváře. Ale co bylo zajímavé, muž byl vyšší než její tatínek a měl na sobě plášť. Aida snad nikdy nikoho v plášti neviděla. Napínala uši, ale k jejímu velkému rozčarování neřekli už vůbec nic, jen obvyklé fráze na rozloučenou.

„Pozdravuj ode mě manželku a dceru.“
„Jistě, jistě, měj se hezky.“
„Dávej na sebe pozor, Arone.“
„Ty taky.“

Víc už si neřekli. Aida počkala, až se její otec vrátí zpátky do obývacího pokoje a zavře za sebou dveře. Pak vyklouzla jako myš zpátky nahoru a do svého pokoje. Čekala, jestli jí její otec přijde něco vysvětlit. Nepřišel. Přemítala, jestli má sejít dolů a rovnou se ho zeptat, ale tím by prozradila, že poslouchala za dveřmi, a to nechtěla připustit. Po dlouhém a marném čekání si Aida vlezla do postele a usnula.

Dnes se stalo něco výjimečného. Tak zvláštního, že jsem se rozhodla po dlouhé době oprášit tento deník a zapsat si všechny svoje myšlenky. Snad mi to pomůže si je urovnat a třeba budou i varováním pro jiné, pro ty, co přijdou po nás.
Brzy ráno, ještě nikdo nebyl vzhůru, za mnou přišel Abbis a probudil mě. Chtěl, abych se oblékla a následovala jej, prý mi něco ukáže. Vypadal divně, jako kdyby kolem sebe stavěl neviditelnou zeď, což v jeho případě klidně mohla být čistá pravda.
Vylezli jsme jednou ze Zakázaných chodeb na povrch, přímo do města. Byla ještě tma a kolem úplné liduprázdno. Žádná okna nesvítila, žádný chodec kolem nás neprošel. To ticho bylo nesmírně tíživé. Dokonce ani vzduch se nehýbal. Nemluvili jsme. Abbis mě vedl uličkami někam směrem k Hradčanům, jejichž silueta nám zářila nad hlavami. Tahle čtvrť byla opravdu neuvěřitelně vylidněná na to, že první lidé by už měli vstávat do práce.
Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, jsme na rohu dvou ulic v záři skomírající lampy spatřili prvního člověka. Abbis na něj ukázal gestem a já pochopila, že chce, abych jej oslovila. Se stísněným hrdlem jsem popošla přímo k němu a jemně jsem zakašlala. Nic. Ten člověk se ani nehnul. Dotkla jsem se jeho ruky a řekla: „Promiňte, nevíte, jak se dostanu na Malou Stranu?“ žádná odpověď.
Zmítalo mnou nejasné podezření, ale necítila jsem strach. Snad to bylo Abbisovou přítomností. Postavila jsem se k němu čelem a zhrozila jsem se. Byla to odporná parodie na člověka. Na první pohled muž, asi třicetiletý, s hnědými vlasy a smrtelně bledou tváří. Jeho oči vypadaly zprvu normálně, ale při podrobnějším zkoumání jsem si všimla, že mu zorničky slabě a nepřirozeně světélkují. Jeho rysy byly propadlé, jako u mrtvoly.
Nevěděla jsem, co to bylo, ale rozhodně to nebyl normální člověk. Ještě jednou jsem mu zamávala dlaní před obličejem, abych dostála Abbisovu přání, ale muž se ani nepohnul. Nedával nijak najevo, že si je vědom mé přítomnosti. Když nad tím přemýšlím znovu, zjišťuji, že to vypadalo, jako by si nebyl vědom ani vlastní existence. Jako kdyby za jeho očima nezářila ani jiskřička vědomí, žádné myšlenky, žádná inteligence. Jen prázdná schránka.
Vrátila jsem se k Abbisovi a celou dobu jsem z podivné bytosti nespustila oči. Ještě teď se mi dělá zle při vzpomínce na tu hrůznou tvář, sice lidskou, ale přesto absolutně cizí. Oči vpadlé hluboko do obličeje, ruce svěšené podél těla, jakoby je nikdy nepoužíval a prázdný pohled upřený do nicoty.

Vrátili jsme se stejnou cestou. Teprve když jsme došli zpět do podzemí, odhodlala jsem se konečně promluvit. Snažila jsem se z něj dostat co nejvíce informací o těchto bytostech, ale zdálo se, že ani on toho příliš mnoho neví. Řekl mi, že o něčem podobném kdysi četl a že má silné podezření. S největší pravděpodobností jsou to bytosti z jiného prostoru i času, bytosti, ovládané jedinou silou, jako mravenci svojí královnou. Bytosti, jejichž přítomnost je zapříčiněná negativní energií, proudící z nějakého zdroje, pravděpodobně kdesi blízko, tady, v podzemí. Jejich energie požírá magii, takže se s nimi nedá bojovat kouzly, ta je jen posilují.

Zjistila jsem, že klidné časy končí. Nejspíš nám hrozí bezprostřední nebezpečí, se kterým ještě nevíme, jak se máme vypořádat.
Oni přišli.Jen v nejzatuchlejších knihách pokrytých prachem a v ústech nejstarších ze starců byste o Nich nalezli zmínku. Není před Nimi úniku. Neumíme s Nimi bojovat.
Přesto se o to musíme pokusit.