Aida Valemínka: 3. kapitola - Podivná hůlka

napsala Lemma Plíživá

Aidin majetek se pod Josefovým vedením záhy rozrostl o kotlík, váhy, rukavice, skleněné flakónky, dalekohled a ještě několik drobností. Prošli snad celý trh a Aidu už bolely nohy. Jenže neustále objevovala něco nového k obdivování, takže si únavu příliš neuvědomovala. Jednou málem způsobila neštěstí, když omylem šlápla na ocas malému kotěti. Chtěla se sklonit, aby tu kuličku chlupů s omluvou pohladila, ale kočka se naježila, vytasila drápky dlouhé jako nože a Aida s hrůzou poznala, že tohle asi nebude normální roztomilé mláďátko. Tvor měl červené oči, spoustu zubů a dlouhou jizvu přes obličej, na kterém spočíval tak samolibý výraz, že to snad u zvířete nebylo ani možné.
„Silvere, nech slečinku!“Aida rychle ucukla a udělala krok zpět. Přesto ji kocour poškrábal na ruce.
„Nebojte se, slečno, on je Silver jen trochu podrážděný, ale mouše by neublížil,“ sdělila jí malá, kulatá, růžolící starší dáma, pravděpodobně majitelka oné bestie. Aida se nemohla ubránit údivu, jak je možné, že tak příjemně vypadající stařenka vlastní tak ošklivé zvíře. Její usměv jí však dočista zahnal z mysli bolest z poškrábané ruky.
Aida rychle našla své rodiče a už se od nich nemínila vzdálit. Když se k nim blížila, všimla si, že rychle schovávají do kapsy nějaké lejstro, které předtím pečlivě pročítali. Umínila si, že se všechno musí co nejrychleji dozvědět.
Když se rozloučili se svým průvodcem – vydal se hledat další nováčky, kterým by ukázal krásy Pohyblivého Trhu – a konečně si našli místo k sezení kousek od pódia s kapelou u stánku s pochutinami a koupili si něco na zub (Aida se v duchu divila, jak někdo může považovat za pochoutku sušenou netopýří hlavu), rozhodla se, že z rodičů všechno dostane. Maminka i tatínek chvíli zapírali, ale pod Aidinou pohrůžkou, že ztropí scénu, rodiče vzdychli a předali jí dopis, který celou dobu tak tajuplně schovávali do kapsy. Stálo v něm:

Vážená slečno Aido Valemínko,
s potěšením Vám sděluji, že jste byla přijata do Bradavické školy čar a kouzel, která je nejvyhlášenějším ústavem svého druhu ve střední Evropě. Dnem 1. září tohoto roku můžete nastoupit do prvního ročníku, kde je pro Vás již určeno místo.Pokud se rozhodnete zapsat se do naší školy, přijďte den před začátkem školního roku, to jest 31. srpna v 9 hodin ráno na třetí nástupiště stanice pražské podzemní dráhy Můstek, odkud budete dopravena do prostor školy.K dopisu je přiložen seznam školních potřeb a školní řád.
Těšíme se na Vás!

S pozdravem
Gerda Asmundová, zástupkyně ředitele

Aida ten dopis četla znovu a znovu a nemohla se toho pohledu nabažit. Škola čar a kouzel! To je přece něco, po čem toužila celý život! Zjistila, že přiložený seznam školních potřeb je opravdu to, do čeho se její rodiče po celou dobu nákupu dívali, aby nic nespletli. Školní řád se jí číst nechtělo, ale zaujal ji seznam učebnic. Byly to knihy o kouzelných formulích, bylinkách, přeměňování, lektvarech, obraně proti černé magii a podobných věcech. Aida byla v sedmém nebi. Hned šla s rodiči koupit potřebné učebnice a byla by se od nich vůbec neodtrhla, kdyby ještě nepotřebovali školní uniformu.
Jak se ukázalo, šlo o obyčejný černý hábit s emblémem školy. Nebylo příliš složité jej vybrat, prodavačka měla dobré oko. Koupili ještě jeden náhradní, zimní plášť a špičatou čapku podobnou té, kterou měl Josef, jen o hodně novější.
Na konec si nechali hůlku. Otec, jak se zdá, věděl něco o tom, jak je kouzelná hůlka důležitá, a bral celou proceduru patřičně vážně. Obchod s hůlkami nebyl stánek, byla to malá jeskyňka po straně prostranství tržiště. Vedl jej malý postarší mužík s rozčepýřenými vlasy a tikem ve tváři. Ukázalo se však, že je velice schopný a příjemný.
„Omluvte ten nepořádek, panstvo, to víte, Pohyblivý Trh se přesouvá až za týden, a to já ještě neuklízím... Á, slečna si přišla pro hůlku, jak vidím! Posaďte se sem a nebojte se!“ Mužík jí přisunul malou židličku, na kterou se Aida vděčně posadila, trochu popletená z toho, že ji prodavač vyká.
„Ták, teď si vyzkoušíme, co by se k vám hodilo. Vypadáte velice křehce, blánu z dračího srdce nebo zub mantichory ani nebudu zkoušet. Zkuste tuhle, uvnitř je chlup ze srsti jednorožčího hříběte, pro dívky jako stvořená!“
Aida si ji nejistě vzala, ale nevěděla co s ní.
„Tak s ní přece mávněte, mávněte!“ nabádal ji prodavač. Aida poslechla. Z hůlky se ozvalo zahvízdání jako z konvice na čaj a Aidě se podivně rozpálila v ruce. Prodavač si ji honem vzal zpět a vybral jinou. A po ní další a další. Aida nevěděla, kolikátou hůlku už zkouší, ale byla z toho pěkně unavená. Prodavač pobíhal po obchodě a zdálo, se že je bezradný. Nakonec vylovil ze zaprášené bedny dalších pár hůlek.
„Tohle jsou výtvory, které se mi dostaly do rukou a nikdy jsem nebyl schopen zjistit, co za magickou substanci se v nich skrývá. Obvykle je zákazníkům nenabízím, ale třeba vám jedna z nich padne,“ usmál se povzbudivě a Aida rezignovaně sáhla po jedné z nich.
Pravá byla až ta třetí. Aida si to uvědomila hned, jak ji vzala do ruky – něco z ní vyzařovalo, něco, co cítila až v morku kostí. Mávla s ní a k zemi začal padat zlatavý déšť. Cítila se šťastně.
Prodavač jásal spolu s ní.
„To je skvělé, slečinko, konečně máte tu pravou! Musíte zjistit, co je uvnitř. Až to zjistíte, určitě mi to přijďte říct, budu vždy k zastižení tady na Pohyblivém Trhu... eh, chci říci ne tady, samozřejmě tam, kde Trh v tu chvíli bude.“
Ale Aida ho už neposlouchala. Byla šťastná a hůlku v ruce svírala jako nejdražší poklad. Nedala si ji vůbec vzít, dokonce ani když se konečně vrátili domů a ona mohla jít po tak dlouhém dni spát.

Vyčkáváme a zkoumáme. Zatím se nám podařilo zajmout jen jednoho, aby jej Abbis mohl prohledat a vyslechnout, ale nemyslím, že zjistil cokoliv důležitého, protože velmi rychle zemřel, z neznámých příčin a rozpadl se na prach. Měl tělo staré paní, která určitě byla něčí hodnou babičkou. Chtělo se mi křičet.
Jenže Oni nemají inteligenci. Nebo možná mají, ale tak odlišnou od naší, že se to nedá slovy postihnout. Proč ale napadají lidi? Možná je to jen Jejich forma obživy nebo sebeobrany. Kdo ví.
Napadení lidé se poznají podle nesmírně bledé pokožky a ve tmě světélkujících očí. Jejich pohyby jsou pomalé a trhané. Není nám dosud jasné, proč před nimi tedy jejich oběti nebyly schopny utéct. Myslíme si, že na ně vyvíjejí nějakou formu psychického nátlaku, že je lákají jako Sirény námořníky na útesy.
Nahánějí mi strach. Abbisovi také, ale ten by to nikdy nedal najevo.
Zdá se, že útočí pouhým dotykem. Oběti nemají na sobě žádnou viditelnou známku násilí. Můj návrh, že by mohli útočit mentálně, Abbis okamžitě zavrhl. Věřím mu, on ví, co mluví. Ale něco se svými oběťmi přesto dělají, vypadá to, jako by z člověka vysáli duši a nahradili ji svou vlastní. Jestli ovšem to, co mají uvnitř, se dá nazývat duší...
Museli jsme se v Jejich přítomnosti pohybovat pod štítovým kouzlem. Nezdálo se, že by si nás všimli, spíše nás kompletně ignorovali, pokud jsme dodržovali bezpečnou vzdálenost. Ovšem kdybychom kouzlo zrušili, nejspíš by se to okamžitě změnilo. Problém je v tom, že toto kouzlo nesmírně vyčerpává. Budeme muset vymyslet něco lepšího.
Nikdo jiný zatím o Jejich přítomnosti neví, Abbis to tak chce. Plánuje říci o tomto nebezpečí jen několika dalším. Já se však obávám, že se to nakonec bude muset rozhlásit. Neubráníme celý prostor jen sami dva, dokonce ani ve větším počtu, protože Jich je stále víc a víc. Přemýšlela jsem také o evakuaci, ale kam bychom utíkali? Nejspíš by nás dříve či později stejně našli. A pokud tu nezůstaneme my, nebude se Jim mít kdo postavit. Musíme zůstat a bojovat.
Pátráme ve starých knihách, ale nikde ani zmínka o bytostech tohoto typu. Abbis sice tvrdí, že o nich kdysi dávno četl, ale nemůže si vzpomenout kde. Zažloutlé stránky nám ale svoje tajemství tak snadno nevydají a některé knihy se zdají být vyloženě nepřátelské ke čtenářům. Písmenka poskakují po stránce sem a tam a člověk se nemůže pořádně soustředit. Příliš nespíme, v noci pátráme po Jejich stopách a ve dne hledáme zbraň. Zbraň, která by nám poskytla konečné řešení, jak se jich zbavit.
Dnes v noci plánujeme další výpravu, tentokrát na povrch, abychom zjistili, nakolik se rozlézají tam. V podzemí jsou méně nebezpeční, není tam tolik lidí a my máme pořád ještě štítová kouzla na strategických místech.I přes to všechno mé obavy neustále vzrůstají.

Příště: 4. kapitola - Můstek, třetí nástupiště

Čtenářská tipovací soutěž:

2. otázka:
Co tvoří jádro Aidiny první hůlky? (celkem anonymně hlasovalo 27 čtenářů)

a) zub mantichory 5 (18%)
b) chlup ze srsti jednorožčího hříběte 13 (48%)
c) neznámá magická substance 9 (33%)

Správná odpověď, jak už jste mohli poznat z vyznačených míst v textu, byla c) neznámá magická substance.
Soví poštou poslali řešení 4 čtenáři a první bod za správný tip získává Lucy Koralka z Mrzimoru a Lili Smeaglová ze Zmijozelu (abych předešla nějakým domněnkám, Lili je sice moje nevlastní sestra, ale kapitoly dopředu jí opravdu číst nedávám, ani jí neprozrazuji správnou odpověď. Prostě měla dobrý odhad.)

Další (už čtvrtá) kapitola se bude jmenovat Můstek, třetí nástupiště.
A tak tu máme 3. tipovací otázku:
Jak se Aida dostane na třetí nástupiště?
a) nedokáže se tam dostat, ale nakonec jí pomůže jeden z prefektů
b) poklepe hůlkou na tajné místo na jednom ze sloupů
c) na konci eskalátoru nevystoupí a sjede ještě o kousek níž

Odpovědi prosím posílejte soví poštou na adresu Sophia Glis Glisová, anebo můžete anonymně hlasovat v anketě (nedostanete ale body).