Drby z výpravy aneb Vzhůru za kokosem!

Když nás (Andyho, Elvu, Chaba, Luci, Piper, Veu a Vicky – viz foto níže v uvedeném pořadí) mdm Monny pustila do lesa, posedali jsme ke stromům, chytali poslední teplo zapadajícího slunce a čekali na opozdilce, především Chaba, kterého se uvolila mdm Monny z čisté dobroty srdce vzít navíc.

Byl jsem jí za to velmi vděčný, protože Sam výpravu časově nestíhal a já bych byl s holkama zase sám. Takhle jsme byli s Chabem sice taky v menšině, ale pořád lepší dva než jeden.

Když jsme byli konečně komplet, dala mdm Monny pokyn a vyrazili jsme do lesa.

„Máte rádi vodu a jízdu na loďkách?“ zeptala se nás jen tak mimochodem.

Všichni jsme jásali a kývali, div nám hlavy neupadaly, jen Elva zezelenala a začala se shánět po pytlíku.

Na cestě jsme dorazili k zajímavým keřům. Byly plné bobulí. Fialových a červených. Většina se k nim hnala, aby ochutnala, ale varoval jsem je, že fialové jsou jistojistě jen pro profesory a červené pro Nebelvír. Kdo ví, co by se stalo nám žluťáskům, že jo?

Navíc mdm Monny objevila u keřů zvláštní stopy. Jak nám vysvětlila, byly od mravenců, kteří z nějakého záhadného důvodu stěhovali královnu. Asi na letní byt. Kdo ví? Třeba se jim už v lese nelíbilo, nebo se do lesa nastěhoval mravenečník. Nebo… zkrátka nebo.

A tak, zatímco jsme zkoumali podivné stopy u keřů, objevila skupinka našich holek o kus dál další keř, tentokrát se žlutými plody, co vypadaly jako malé švestky. Krásně voněly, a tak mnozí z nás neodolali a alespoň na jeden zub vyzkoušeli, jak chutnají (přiznávám, že na ten jeden zub jsem to zkoušel já).

Elva se jimi cpala, jako by vůbec nejedla a Vicky jediná neochutnala. Prý bobule nejí.

Bylo nám divné, proč se mdm Monny culí, ale když jsme se začali jeden po druhém osypávat a drbat se čím dál víc, došlo nám, že tady něco nehraje. Mdm nám prozradila, že jsme na ty bobule nejspíš alergičtí. Ale to je přeci blbost!!! Jak může být žluťásek alergický na něco žlutého?

Šli jsme dál. Brblal jsem, že je to nespravedlivé, že jsem ochutnal sotva na jeden zub a osypal jsem se první, zatímco holky baštily víc a začaly se osypávat až po mně. Chab samozřejmě taky jedl, takže držel partu a usilovně se drbal po celém těle.

Vicky se mne snažila utěšovat a chytla mě za ruku, jenže během chvilky byla kropenatá taky. Doteď nevím, jestli byla alergická na mě, nebo ta alergie byla nakažlivá, nebo se mdm Monny spletla a vůbec to alergie nebyla. Každopádně jsme byli už kropenatí všichni až na mdm Monny, která je nejspíš očkovaná.

Za neustávajícího drbání jsme se dostali až k jezeru, kde na nás už čekaly kánoe. Radostně jsme se do nich vrhli, jen Elva opět zezelenala, dokonce se přestala i drbat a začala vyhrožovat, že jestli do kánoe vleze, rozhodně do jezera přidá něco z bobulí, které snědla.

Bylo legrační vidět, jak se většina z nás odtahovala a dělala, že je zajímá všechno kolem jen ne zelená Elva.

A zatímco mdm Elvu přemlouvala, aby vlezla do kánoe, my ostatní jsme pádlovali kolem a užívali si.

Nakonec, s pomocí kouzla, se nalodila i Elva a mohli jsme vyrazit. Mdm Monny nám pořád nechtěla říct, kam vlastně směřujeme, tvářila se děsně tajemně, a když holky jásaly, že určitě na nějaký tropický ostrov s kouzelnou pláží, jen se uculovala.

Vůbec jsem nepochopil, proč jsme museli pádlovat, když stačila vyslovit kouzelná formule, tím spíš, že po chvíli začaly holky umdlévat a musel jim pomáhat kapustňák Břéťa. Především Veu, která neustále padala do vody a Chab jí pomáhal zpátky, Břéťa dostrkal až do cíle, kterým nakonec skutečně byl ostrov. Elvu dokonce na břeh vytáhli čtyři bobři, protože nechtěli mít z jezera koktejl, jak pořád vyhrožovala.

Pravda byla, že ostrov doopravdy jako tropický ráj vypadal.

Všude samá palma, písečná pláž, a ačkoliv u nás už slunce skoro zapadalo, tady svítilo a hřálo naplno. Doufal jsem, že mi slunce ty puntíky na obličeji trochu vyléčí, ale mdm Monny mne vyvedla z omylu. Prý naopak - bude to ještě horší.

Holky, které se chtěly hned opalovat a koupat, byly tou zprávou doslova zdrcené.

Konečně nám mdm řekla, proč jsme zamířili právě sem. Na vysoké skále rostla ještě vyšší palma a na jejím vrcholu byl kokos. Jeden jediný. Mdm nám řekla, že prý dozrává vždy jen jeden ročně a protože se v místě, kde palma roste, kříží dvě ...ehm...něco (zóny či tak nějak), tak ten kokos má léčivé účinky a tudíž by se mohl hodit našemu kolejnímu do výbavy.

Vea se okamžitě vrhla na palmu, že ten kokos pro kolejního utrhne, ale v zápalu nadšení si nevšimla, že šplhá na úplně jinou. Nakonec z ní spadla a pěkně se odřela.

Vydali jsme soutěskou ve skalách k té správné palmě a dohadovali se, jak kokos dostat dolů. Navrhoval jsem lidskou pyramidu a holky souhlasily. Chab se ohrazoval, že on nahoru nepoleze, protože má hrůzu z výšek, ale to byl zbytečný strach, stejně by jako kluk musel zůstat dole.

A mezitím, co jsme se nemohli shodnout, kdo kam půjde, kokos spadl sám. Přímo vedle Piper, kterou dost vylekal. Asi z nás měl hrůzu, nebo už byl akorát zralý. Chvíli jsme byli zklamaní, protože jsme se těšili, jak budeme vyprávět o lidské pyramidě, ale pak holky začaly jásat, že alespoň máme čas na koupání. Úplně zapomněly, že voda je studená a vyrážka jim na sluníčku ještě víc vyleze.

Mdm Monny si na pláži rozložila lehátko a sledovala, jak děvčata ve vodě řádí. Nám s Chabem se tam vůbec nechtělo. Tak jsme postávali na břehu a sledovali to všeobecné cákání.

Ovšem holky nechtěly připustit, že do vody nepůjdeme. Nejdřív tam dotáhly vzpouzejícího se Chaba a pak se vrátily pro mne. To už jsem raději dobrovolně sundal boty a triko a šel do vody sám. Kalhoty jsem si nechal, nakonec…ta voda byla pěkně studená, že?

Ale než nás mohly holky úplně utopit, protože o to jim určitě šlo, tak se začal ve vodě dělat vír… Nasával všechno, co bylo v okolí. Kánoe, pádla, písek, nás i mdm Monny i s lehátkem. (Jen moje boty a triko tam nechal. Smůla.) Vyplivl nás na druhém břehu jezera, kousek od hradu. Mdm Monny pověřila Vicky, aby donesla kokos panu Mattovi a někam se zdejchla. No a my?

Poslušně jsme zamířili do hradu. Sice se nám ještě nechtělo, ale školní trest za neposlušnost nikdo neriskoval.

Andrew Uroboros s přispěním Vey Sophie Williams