Nováčkovská výprava – V doupěti švábí matky 12

„Salvio hexia!“ zkusil jsem a kupodivu se i povedlo – kolem naší skupinky jsem vytvořil štít podobný tomu, který už v chodbě předvedla slečna průvodkyně. Švábi se valili přes bublinu, v níž jsme byli ukryti. „Co budeme dělat?“ zeptala se Juli a klepala se strachem.

Lena se nám zatím svěřila s myšlenkou, jestli ten zvláštní zápach, který všichni registrujeme, pochází z těch mrtvých švábů. „Flipendo!“ vyhrkla Inouš – právě se totiž rozhodla, že nám předvede jediné odhazovací kouzlo, na něž si vzpomněla. To se ale rozprsklo o štít a ven vůbec neproniklo. „Jen se držte při sobě. Vypadá to, že utíkají z dveří ven,“ uklidňovala nás madam Monny. „Pfff, těch tu ale je,“ řekl jsem znechuceně. „Tohle bude asi na dlouho,“ dodala Theinka. „Doufejme, že jsou tu už jen tihle švábi,“ přidala se Ash. „Tak hlavně teď neříkejte žádná kouzla, jinak to skončí na nás,“ nabádala nás Inouš a jistě vzpomínala na své „flipendo“.

Švábi se valili ven dveřmi, dál chodbou a zděšeně prchali škvírami v suti. „Myslíte, že prchaj před náma? Nebo tu na nás vážně čeká ještě nějaký překvápko?“ zeptal jsem se. Juli si zakryla tvář dlaněmi. „Jak já nesnáším tyhle hnusný, hnusný…“ zafňukala. „Neboj, Juli,“ položil jsem jí ruku na rameno. „Už bude konec,“ snažil jsem se ji uklidnit. „Ještě vydržte, už to bude,“ připojila se slečna průvodkyně. „Juli, to zvládneš,“ dodala ještě Theinka. „Jenom aby tu nebylo něco ještě daleko horšího … třeba obří pavouci,“ zahuhlala Juli a dívala se skrz prsty přímo na mě. „Pavouci nejsou tak zlí,“ ušklíbl jsem se a významně pohlédl na madam Monny, přičemž jsem doufal, že zas nenaštvu vypravěče. „Juli, nic neříkej, nebo se to splní,“ pronesla rezolutně Theinka. „Jo, jsme sice malí, ale šikovní! A navíc je tady madam Monny. Bude to v pohodě, Juli,“ usmála se Inouš a objala ji.

„No už by to mohlo skončit, ne? Vždyť množství švábů už muselo překonat objem týhle místnosti,“ pronesl jsem. „A to to začalo tak pěkně. Jaká náhoda, že jsme narazili zrovna na naše kolejní zvíře,“ vzdychla Juli posmutněle. „Aspoň víš, co je opravdu zač,“ smála se Inouš. Zmizel poslední šváb. „Rychle spusťte štít!“ křikla slečna průvodkyně. Ihned jsem provedl. Madam Monny zabouchla dveře. „Colloportus!“ pronesla a zámek se hlasitě zacvakl. „Co teď?“ zeptala se Ash. „Ufff! Jste všichni v pořádku?“ zeptala se naše vůdkyně. „Mmmmhmm,“ zabrumlala Juli, odkryla si tvář a postavila se do pohotovostního režimu. „Jsem ready,“ přiznala Inouš a protáhla si nohy, kdyby se chystal zas nějaký úprk. Ash konečně také obohatila jídelníček svých sov a sůváků a sebrala roztomilé Potkánky. Budou ozdobou žaludku.

„Svědí mě ta vyrážka,“ cedil jsem mezi zuby a drbal si ruku, abych to úporné svědění aspoň na chvilku zmírnil. Lena se mnou soucítila a doufala, že budu v pořádku. „Same, pak si honem zajdi na ošetřovnu,“ doporučovala Theinka. „Není to ta samá vyrážka, co měla ta nebelvírská slečna?“ zeptala se Juli. „No to doufej, že není,“ zahuhlala Theinka. „Myslím, že už na ni našli lék, nebo ne?“ obrátila se na mě Juli. Pokrčil jsem rameny. „Jojo, ona to naše zdravotnice, mistr Matt, předvídala, že zas skončím na ošetřovně. Tak snad bude otevříno,“ zadoufal jsem. „Doufám, že je to jenom vyrážka,“ šklebila se škodolibě Ash. „Je to nakažlivý! Uáááá!“ děsil jsem holky. „Jo, teď si dělej srandu, fakt vhodná doba,“ směje se Inouš, ale couvá. Tak, pro jistotu. „Pfff!“ usměje se vůbec poprvé Juli.

„Hmm, v hnízdech sklepních příšer bývá mnoho různých věcí. Porozhlédněte se okolo,“ doporučila nám slečna průvodkyně. Theinka se hned začala příkladně rozhlížet. Snažil jsem se taky, co kdybych náhodou našel nějaký poklad, že? Třeba mastičku na tu vyrážku. Nerozhlížel jsem se však dostatečně kvalitně a úspěch slavila Theinka, ostříží zrak. Našla v hnízdě po Švábí matce podivnou starou botu. „Hmm, bota. Třeba patřila nějakému mágovi,“ podávala ji madam Monny. „… kterého snědli …“ vrátila se do svého optimistického rozpoložení Juli. Zvedl jsem lucernu, abych se na botu lépe podíval. „To je dobrý, to má k tý ponožce! Jestli jí ji teda Ash pučí,“ smál jsem se. „Teďka najdem tu nohu, na kterou to všechno patřilo,“ doplnil jsem tok svých myšlenek. „Same, nedělej blbosti,“ nabádala mě Theinka, ale smála se taky.

Madam Monny se zářivě usmála. „Ale jistě! Přenášedlo!“ objasnila nám, proč se se svým všeobjímajícím pohledem zaměřila právě na ten starej škrpál. „Tak rychle, všichni! Vemte za botu!“ poručila nám velká vůdkyně, které není radno odmlouvat. Proto jsme se taky postupně chytali boty. „Same, nekecej a chytej se!“ doporučila mi ještě Theinka a já s odporem přiložil ukazovák na tu hnusnou věc. „Juli, pořádně!“ houkla na ni Inouš. Popadl nás podivný, silný tlak, okolí se nám rozmazalo ve zvláštní šmouhu, svět se roztočil a po chvilce jsme dopadli na mýtinu u lesní brány.

Madam Monny vstala a oklepala se. „No… vida,“ pronesla spokojeně, zatímco my ostatní počítali kosti. „Uh!“ vydechla zmoženě Juli, vstala a mnula si oči. Nedivím se, ty lebky, co zdobí lesní bránu, bych si do obýváku taky nenapíchal. „To jsme vážně už ... v bezpečí? Doma?“ rozzářila se Juli. „Tfujtajxl!“ plival jsem trávu. „Doufám, že mě Juli zas nepobleje,“ vyřkl jsem toužebné přání. „Neboj, Same, teď už snad ne,“ ujišťovala mě Juli, ale stejně jsem radši zůstával v bezpečné vzdálenosti. „Téééda!“ dodala překvapeně Ash. „Páni,“ vydechla Lena. „A jsme zase zpátky,“ usmála se spokojeně Theinka. „Dobrý!“ houkla nadšeně Inouš. „Dáme si to ještě jednou?“ ptala se nadšeně. „Blázne!“ houkla na ni okamžitě Theinka a dloubla do ní. „Jenom si skáknu na ošetřovnu a můžu, Inouši!“ přikývnul jsem.

„Můžeme jít domů?“ zeptala se znaveně Ash. Madam Monny pokývla k bráně. „Děkuji za spolupráci, příště se budeme držet vytyčeného cíle,“ ujistila nás a postrčila nás směrem k hradu. A tím skončila i neplacená brigáda za účelem vymýcení planktonu, která se však jaksi zvrhla. Myslím, že to nikomu z nás nevadilo – naopak jsme si to báječně užili. Aspoň o tom svědčily následné ohlasy v kolejce i Velké síni.

~ KONEC ~

Děkuji všem mrzimorčátkům za příjemnou společnost a madam Monny za skvělý zážitek. Dá-li vrchní lesnice, snad si to někdy zopakujeme =) Mým – asi tak čtyřem – čtenářům děkuji za pozornost. Doufám, že jste se všichni pobavili. A ještě malý bonus na závěr - celý příběh si můžete stáhnout v pdf.

Sam of Freezerland