Po chvíli jsme opět dorazili na rozcestí – kudy dál? Doprava? Doleva? Rovně? Lena se svalila ke zdi, řka, že se nerada rozhoduje. „Tak, a co teď?“ zeptala se Theinka, zvedla lucernu a začala zas hledat nějaké šipky či podivné značky. Juli ji následovala. „Já bych šla zase doprava,“ pronesla Ash. „Aspoň si budeme pamatovat, kudy se kdyžtak vrátit,“ dodala. „Hele! Koukněte!“ houkla na nás Juli a ukázala kouzelnickým párátkem na šipku vedoucí rovně, již právě objevila. „Juli, seš šikulka,“ pochválila ji Theinka. „Dobře ty! Jde se!“ houkla na ni Inouš a vydala se kupředu, svítíc si lucernou. Madam Monny se snažila udržet naši skupinku pohromadě.
Julie se shýbla a sebrala tučnou housenku. „Julie, co to? Tučná svačinka?“ zeptala se pobaveně Theinka. „No fůj, Juli, co to sbíráš?“ dodala Ash. „No co bych pro svoji sovičku neudělala,“ odpověděla Juli a spokojeně šoupla housenku v podobě 3D do kapsy. Doufám, že sebou nikde nešvihne. 2D housenka v kapse není dobrej nápad. „Já bych teda brala radši toho švába,“ zamyslela se Theinka. Najednou – kde se vzaly, tu se vzaly – na konci chodby se objevily obrovské kovové dveře. „Páni,“ vydechla Ash, zatímco Lena se zmohla jen na stručné: „Wow!“ Theinka zvedla lucernu, aby lépe viděla. Akční Inouš se rovnou vrhla ke dveřím – ale jen aby zjistila, že otevřít nejdou. Juli teď vytáhla kapesník a řádně se vysmrkala, zřejmě aby byla připravena na další katastrofu.
Zpoza dveří se ozýval dupot a řinčení řetězu. „Slyšeli jste?“ hlesla Lena. „Rychle zpátky,“ křikla slečna průvodkyně. „Je tam čert,“ zašeptala Juli dramaticky. „Jste si jistí, že chcete zjistit, co je za těma dveřma?“ zeptala se Ash. Juli začala couvat, byla však překonána slečnou průvodkyní, která nám v praxi předvedla, jak se má prchat. Juli a Ash ji rychle následovaly, Inouš ještě smutně pohlédla na zapovězené dveře a vydala se za nimi. Lenu ty dveře rovněž až nezdravě přitahovaly, ale sama tu zůstat nehodlala, tak se dala taky na útěk. Země okolo nás se začala třást. „Že by se to dostalo ven?“ špitla Theinka. Ash začala panikařit. „Přidejte!“ povzbuzovala nás k rychlejšímu pohybu směrem do pryč. „Já chci na hrad,“ fňukla Juli. Inouš si jistila, jestli jsou všichni před ní, a v duchu si stále opakovala: „Alohomora!“ Pak se zarazila. „Kde je Sam?“ zeptala se zděšeně, když mě nikde neviděla. „Přece tady,“ hlásil jsem se. Ze stěn a stropu se začaly olupovat kusy hlíny. „To není dobrý,“ zhodnotila situaci Lena. „Ke mně! Všichni ke mně!“ svolávala nás madam Monny. Všichni jsme se k ní nahnali, ale jen Inouš se musela skrz všechny protlačit až k slečně lesnici, za níž se už schovávala naše křehule Juli. „Ano, madam?“ ptala se Lena, zatímco Ash nás rychle počítala. „Jsme tu všichni?“ ptala se. „Krugeo maxima!“ vykřikla madam Monny a okolo celé naší skupinky se vytvořil neviditelný štít, který všechny kameny i hlínu odrážel. Zastavili jsme právě včas, abychom nevběhli přímo do bortící se chodby.
„Co-to-bylo?“ vyrážela ze sebe Juli udýchaně. „Píšete to někdo?“ zeptala se Inouš udýchaně a zkusila se narovnat. „Myslím, že na tohle nezapomeneme ani bez poznámek,“ špitla Ash. Theinka se rozhlížela kolem sebe – všude samé kusy hlíny, kamenů a spousta prachu. Země se přestala třást. „Uff, díky, madam, to bylo o fous. Ta krysa musela bejt sebevrah,“ řekl jsem. „Anebo zrádce,“ dodala Ash. „Jste všichni v pořádku?“ zeptala se slečna průvodkyně a přehlížela celou naši skupinku. Juli rychle přikývla. Theinka se prohlédla. „Já jsem ok – a co ostatní?“ obrátila se na nás. Lena prohlásila, že necítí žádnou bolest, takže bude ok. Doufejme, že to nebylo jen náhlé zlepšení před smrtí.
Sam of Freezerland
~ pokračování příště ~
Žádné komentáře:
Okomentovat