Aida Valemínka: 12. kapitola - Pod zemí a nad zemí

Lemma Plíživá

Většinu úkolů dělala Aida s nadšením. Dokonce i za esej pro profesora Nocta se musela pochválit. Bavilo ji také večerní posedávání ve Velké Síni se studenty ze všech kolejí a hlavně rozhovory a hry s jejími mrzimorskými spolužáky.

V kolejní místnosti panovala neustále uvolněná atmosféra, křesílka zvala k odpočinku a z druhého krbu, toho používaného, sálalo příjemné teplo. Před spaním si pak dívky ještě dlouho povídaly v ložnici a usínaly v dobré náladě. Všechno se zdálo být v nejlepším pořádku.

Na co se ale Aida nejvíce těšila, bylo Mudlovské vědění, které neučil nikdo jiný než její dědeček, ředitel školy. Přivítal je vřelým úsměvem, který mu po celou dobu téměř nezmizel z tváře.

Napřed se přiznal, že někteří z nich toho budou o mudlech vědět asi více než on, který je pouze studuje, ale nikdy mezi nimi doopravdy nežil, tak aby nikdo neváhal a klidně jej opravoval a přerušoval.

Slíbil jim, že pokud přinesou nějaká svá témata, která by chtěli rozebírat, nebude se tomu v žádném případě bránit. Také vyzval studenty z mudlovských rodin, aby si připravili nějaký malý referátek o své oblíbené technické vymoženosti a Aida se hned přihlásila o téma počítač.

Dále prozradil, že se jim pokusí nastínit i základy mudlovských přírodních věd, jako je biologie, chemie a fyzika a pro zájemce má připraveny semináře z matematiky, mudlovské hudby a některých užitečných mudlovských jazyků.

Mluvil o tom, že nesmíme podceňovat mudly a jejich vědění a v žádném případě jimi pohrdat. Že přinesli lidstvu mnoho dobrého a bez nich bychom ani my, kouzelníci, nebyli tam, kde jsme teď. Popisoval jim užitečné a prospěšné věci, které mudlové vymysleli, vyprávěl o filosofech a myšlenkových proudech, státech a společenstvích, společně se podívali do starého Řecka a Říma za jejich hrdiny a bohy, matematiky a historiky, vládci a vojevůdci.

Mluvil dlouho a plynule, ale nikoho nenapadlo dělat něco jiného než poslouchat. Jeho hlas jako by rezonoval v každém z nich a když domluvil, všichni ještě chvíli seděli okouzleni na svých místech.

Když se pak zvedali, aby se přesunuli do učebny profesora Zbigniewského, ředitel položil Aidě ruku na rameno a zadržel ji. Ta se k němu otočila s poněkud překvapenou tváří.

„Milá Aido, chtěl jsem se tě jen zeptat, jak se ti daří. Všechno v pořádku?“ Aida jen kývla, přemohla ji přílišná plachost.

„Rodičům jsem musel slíbit, že na tebe budu dávat pozor, to víš,“ usmál se. Aida se také pokusila o chabý úsměv.

„Kdybys měla jakýkoliv problém, můžeš se na mě vždycky obrátit.“ Dívka způsobně poděkovala a raději rychle odspěchala za svými spolužačkami, neschopna skrýt svoje rozpaky. Naštěstí se zdálo, že si jí žádná z jejích kamarádek příliš nevšímá.

Zbytek týdne proběhl poměrně klidně. Aida se dočkala další pochvaly od profesorky Ocúnové za to, že se jí jako první povedlo přeměnit porcelánový hrneček na konvičku. Když v pátek přežili poslední hodinu Teorie kouzel, všichni si pořádně oddychli. Erik jim ve společenské místnosti ještě připomněl, že dnes se poprvé otevírá Jižní výstup na povrch a že všichni jsou zváni na procházku a koupání v nedalekém jezeře.

Aida se těšila a odcházela do své ložnice s lehkým srdcem a v dobré náladě. Ale jakmile vstoupila, vycítila, že něco není v pořádku. Její čtyři spolužačky se od sebe odtrhly, jako vyrušeny z tajného hovoru.

„Á, slečna ředitelová se na nás přišla podívat,“ přivítala ji jedovatě Eva s nepřátelským leskem v očích. Aida zůstala stát jako vrostlá do země.

„Jak se má vážený pan dědeček?“ přidala se Linda.

Aida vytřeštila oči, nevěděla, co říct.

„To je ale smůla, že my nemáme takové příbuzné, kteří by nám vymohli nedělat žádné úkoly,“ pokračovala Eva zlomyslně.

Linda kontrovala: „Budoucnost koleje, ano, musí se přece zavděčit slečně vnučce!“ Hořce se zasmála.

Aidě se zastavilo srdce. Co je to popadlo? S nadějí se rozhlédla po ostatních, ale nikde neviděla porozumění. Všechny tváře zrcadlily nespokojenost, závist a nepřátelství. Tohle neunesla. Beze slova se otočila na podpatku, vyběhla z ložnice, proběhla krbem ve společenské místnosti a pak nazdařbůh chodbami hradu. Po tvářích jí stékaly slzy a chvílemi nemohla popadnout dech. Nezastavila se ani když vbíhala do chodby označené runou Zákazu, protože ji rozmazaným zrakem ani nezaregistrovala. Prostě běžela pořád dál. Její dokonalý sen se pokazil.

Došlo k tomu, čeho jsem se obávala, i když jsem to nečekala už takhle brzy. Mrzimorští prváci už vyčlenili Abbisovu vnučku ze svého středu a nejspíš jí to dali pěkně ošklivě najevo, protože vyběhla z ložnice se slzami v očích. Dalo mi docela práci sledovat ji a neprozradit se. Bylo mi jí vážně líto. I já jsem si něco podobného kdysi prožila.

Nějakou zpropadenou náhodou se jí zase podařilo najít Zakázanou chodbu, ve které byla trhlina ve štítu. (Asi bych to měla přestat považovat za náhodu, téměř v každé chodbě jsou teď už trhliny.) A co bylo ještě horší – tahle chodba vedla nebezpečně blízko k Nim.

Po pár metrech byla jasně cítit Jejich přítomnost a já jsem se rozběhla, abych zabránila nejhoršímu.

Aida se zastavila, aby popadla dech a sesunula se na zem. Chvilku jen tak seděla a nechala vztek, smutek a ponížení proudit všemi póry svého těla. Myslela si, jak v této škole konečně zapadne, najde si opravdové přátele a splní všechny své tajné sny. Myslela si, jak to bude všechno skvělé, když se bude učit kouzlit. Ale co měla teď dělat, když ji její vlastní spolubydlící vyhostily ze svého středu? Jak by se teď mohla vrátit do své vlastní ložnice, když ji tam nečekalo nic jiného než nepřátelství? Skryla hlavu do dlaní.

Pak ale ucítila něco podivného. Začalo to jako jemné nutkání, které přerostlo v naléhavé volání a vábení, jež se k ní neslo prostorem z tmavé chodby. Bylo to neodolatelné. Aida vstala a vydala se tomu vstříc. Její mozek ji přestal poslouchat. Nemohla se soustředit na nic jiného než na lákavé volání. V mysli jako by jí zněl libý zpěv, který ji přitahoval stále víc a víc. Neviděla postavu, která se k ní blížila zepředu a napřahovala ruku, ani neslyšela spěšné kroky za sebou. Jen poslouchala tu zvláštní podzemní Sirénu.

Chodbou se rozlehl pronikavý výkřik a po něm druhý. Aida konečně zaostřila zrak a myšlenky se jí opět rozběhly. Na kameny pokryté zemi před ní ležely dvě postavy, z nichž jedna se divoce zmítala a vydávala nepříjemné neartikulované skřeky.

Aida se musela opřít o zeď, protože ztratila rovnováhu. Teď ji pro změnu neposlouchaly nohy. Jedna z postav před ní se zvedla a seslala na tu druhou, ležící, nějaké zaklínadlo. Tělo na zemi se změnilo v prach. Aidu ale přemáhala stále větší slabost. Nakonec se neudržela na nohou, hlava se jí zatočila a skácela se na kamennou dlažbu.

První, co uviděla, byl dívčí obličej, který na ni starostlivě shlížel.

„Jsi v pořádku? Můžeš vstát?“ ptala se jí dívka a Aida si s překvapením uvědomila, že hledí na mrzimorskou První Vyvolávačku, kterou spatřila při zahajovací slavnosti.

„Tak pojď, opři se o mě. Musíme odsud pryč,“ řekla rozhodně, vzala Aidu pod paží a vlekla ji směrem, odkud přišly. Pořád na ni mluvila.

„Snaž se jít co nejrychleji. Nemysli na nic jiného než na to, kam a jak kladeš nohy. Tak, správně. Půjdeme na vzduch, tam se ti uleví.“

Aidě se stále ještě motala hlava, ale už byla schopná přemýšlet. Co se jí to vlastně stalo? Kdo byla ta druhá osoba v chodbě a byla opravdu mrtvá? Vážně viděla před malou chvílí zemřít člověka? Pak ale zahanbeně vrátila myšlenky ke svým krokům a snažila se poslouchat svou bělovlasou průvodkyni.

Ani nezaregistrovala jejich cestu, byla jen ráda, když na spáncích ucítila chladný vítr a místo mihotavého osvětlení loučí jí do tváří zasvítilo pozdně letní slunce. Zhluboka se nadechla a konečně byla schopná jasně registrovat svět okolo sebe.

Starší dívka ji vedla daleko od míst, kde se bavili ostatní studenti, za což jí byla Aida velice vděčná. Toužila po odpočinku. Došly ke břehu jezera a zamířily k ostrohu, kde byl stín a příjemná měkká tráva.

Usadily se a opřely o kmen stromu. Nemluvily a vychutnávaly si denní světlo, vůni přírody okolo nich a vzdálený zpěv ptáků, jakoby už léta nebyly venku. Aida přerušila ticho jako první.

„Co se stalo?“ zeptala se unaveným hlasem, v němž nicméně byla slyšet zvědavost.

„Málem jsi zemřela,“ odvětila bělovlasá klidně. „Bude to ale chtít delší vysvětlení. Jsi na ně připravená?“

Aida jen mlčky kývla.

„Napřed se ti musím představit. Moje jméno je Fiona Troy. A jsem tvoje sestřenice.“

Příště: 13. kapitola - Jezevčí nora