Aida Valemínka: 11. kapitola - Kamenný strom

Lemma Plíživá

Aida a její spolužačky zapomněly dýchat. Ale naklonil se k ní Ignác a pošeptal jí: „Tohle prý říká každý rok všem prvňákům! Simone povídala, že většina výprav projde bez trestu, jinak by to taky nikdo nedělal.“ Čtverácky na ní mrkl. „Taky jsme byli včera v jedné z chodeb!“


Další z chlapců, Aida věděla, že se jmenuje Mikuláš, položil zásadní otázku: „Když jsou tam tak nebezpečná stvoření, kterým současný stav vadí, proč prostě nepřijdou a nevezmou si zpátky své zabrané území? Tahle škola přece nemůže odolat nějakému organizovanému útoku, nebo ano?“
Profesor se nevesele usmál. „Zatím se to bohudík nestalo. Zčásti proto, že tu existuje jakási nepsaná dohoda mezi inteligentními obyvateli podzemí a námi. My neobtěžujeme je a oni nechávají na pokoji nás – tak to funguje bohudík již mnoho let. A co se týče těch méně inteligentních a více agresivních – nemyslete si, že tyhle chodby nejsou střeženy. Je v nich nespočet zaklínadel a kleteb, které zabraňují vstupu nepovolaným.“
Dívky si vyměnily významné pohledy. To byla tedy obrana – neviditelná bariéra s dírou uprostřed, kterou lehce prošla pětice nezkušených prvňaček. Nicméně ani jedna z nich nic neřekla.
Profesor Zbigniewski s nimi nakonec obešel úplně všechny Zakázané chodby, prý aby poznali, kam až sahá moc školy, a kde budou odsouzeni k jisté smrti, pokud tam nevkročí s někým z profesorů. A možná i tak.
Prošli ještě mnoho dalších zajímavých míst podzemí, dozvěděli se, že úctu budící kamenný strom kousek od Velké Síně je památka na prvního ředitele školy, Thesea Stromovládce, který byl velkým milovníkem přírody a toužil mít alespoň její kousek ve své škole. Byl prý původně zelený a opravdu rostl, ale po Stromovládcově smrti se proměnil v kámen a setrvává tak již celá staletí.
Obrovský dub je podle Zbigniewského magicky chráněn proti poškození a profesor jim doporučil jeho okolí jako dobré místo, kde se střetnout s nepřítelem, neboť neustále vyzařuje auru ochranné magie. Ještě si prohlédli netopýří jeskyně a vyslechli dlouhý výklad o jejich užitečnosti, přizpůsobivostí počínaje a výzvědnou službou pro kouzelníky konče, když byla hodina u konce a oni se mohli rozejít.
Pak ale přišla katastrofa, o které mluvili jejich starší spolužáci, a to v neočekávané podobě předmětu Teorie kouzel a jeho vyučujícího, profesora Nocta, ředitele zmijozelské koleje. Aida si musela ač nechtěně vzpomenout na všechno, co ji vyprávěla Klara o své koleji. Zmijozel – to jméno se na tohoto muže opravdu hodilo.
Profesor Noctus byl malý, plešatý a vrásčitý, neustále zamračený a nenaložený. Aidě připadalo, že na ně všechny pohlíží jako na překážky, které musí zdolat. Že jsou jenom nic neznamenající pěšáčci, se kterými se bohužel musí zabývat a taky k nim tak mluvil. Nedíval se jim do očí, neustále upíral zrak někam za jejich hlavy, jako kdyby vůbec neexistovali. Jeho projev působil jako básnička, kterou se naučil nazpaměť a teď monotónně recituje.
Což znamenalo, že už po pár minutách měli studenti jeho skřípavého hlasu a nepřátelského tónu plně zuby a začali se starat o vlastní věci – četli si pod lavicí, hráli různé hry, posílali si psaníčka. Aida se snažila jak nejdéle to šlo udržovat si v mysli nit profesorova výkladu a něco si i zapisovat, ale v momentě, kdy začal hořekovat, že kouzelníci začátečníci jsou metlou magie, že ji zneužívají a neumí docenit její jemnosti, to už bylo i na ni moc. Začala si do sešitu kreslit obrázky a poslouchala jen tak na půl ucha.
Naštěstí se zdálo, že profesor Noctus je natolik pohlcen vlastním výkladem, že vůbec nevnímá svět okolo sebe. Rozsáhle jim objasňoval příčiny a následky užívání magie, její formy, historii, a tak podobně. Skákal od tématu k tématu a všechno nezapomněl prokládat bědováním, jak jsou oni všichni mladí a neschopní, což byla jediná příležitost, kdy se modulace jeho hlasu změnila a vyrušila tak studenty z jejich bohulibé nečinnosti.
Celá třída si oddechla, když konečně skončil a propustil je. Aida a její spolužačky se unaveně dovlekly do společenské místnosti a hořekovaly nad svým osudem.
„Kdybychom to měli třeba jen jednu hodinu týdně, to by se dalo vydržet. Ale čtyři...“ vrtěla hlavou Linda. Laura se k ní přidala: „A jednou v úterý odpoledne a druhé v pátek! To nevydržíme, dejte na má slova!“
Zaslechl je jejich spolužák z prvního ročníku, Andrzej, a přizvukoval: „To je važnje hrůza! Fórmule mi vůbec néšly, na dějiny a álchymíi máme táky úkol a teď jéště tři stránky dlóuha esej o róvnováze mágie – ják to próboha má člóvěk zvládnout?“
„Tak to radši aby ses do toho pustil, ne?“ připojil se k nim Robert, další z jejich třídy. „Já osobně už mám polovinu hotovou.“
„Jo, a v noci nám šoupe s postelema, jak se pilně připravuje na Formule,“ vysmál se mu Mikuláš a přisedl si k nim. Za chvíli se sešla celá skupina v družném rozhovoru, kdy svorně pomlouvali nebo vychvalovali kvality svých učitelů. Ukázalo se, že i přes svou špatnou češtinu je Andrzej milý a příjemný, Aida si s ním dlouho povídala o trudném životě mezi mudly. Mikuláš a Ignác byli dvojka, která jak se Aidě zdálo aspirovala na post třídních lotrů. Dušovali se, že prolezli už tucet Zakázaných chodeb, jenže když se jich Eva zeptala, co tam viděli, tak podezřele rychle změnili téma hovoru.
Zbývající člen jejich kolektivu, Samiel, byl tichý a uzavřený, Aidě v mnohém připomínal ji samou. Měl bledou kůži, která jako by se nerada vystavovala slunci a v rozhovorech spíše poslouchal než mluvil.
Setrvali tak až do večera, kdy je prefekti zahnali do ložnic. Když Aida usínala, zdálo se jí, že v tuhle chvíli našla svůj svět, přátele a sny a konečně je opravdu šťastná.
Ráno je přivítalo svitem slunce ze začarovaných oken a oni se vyhrnuli ze svých postelí čelit dalšímu školnímu dni.
Aida a ostatní prvňáci byli prozatím, co se týkalo výuky, spokojeni. Další hodina formulí vypadala podobně jako ta předchozí a Aida byla ráda, že nemusela cvičit používání hůlky. Profesorka Asmundová totiž každého jednotlivě vyzkoušela a komu hromádka pilin na stole nevzplanula, ten dostal další domácí cvičení navíc, což se nevyhnulo více než polovině Aidiných spolužáků.
Konečně se také naučili první zaklínadlo – Aqua demonstrata. Když si nacvičili vlnitý pohyb hůlkou a správné vyslovení zaklínadla, vyzkoušeli si jej i naživo. Z konců jejich hůlek tryskaly spršky vody – někomu jen pár kapek, ti schopnější mohli stříkat ostatním do obličeje. Profesorka Asmundová mezi nimi chodila a radila jim, občas kouzlem usušila někoho příliš zlitého. Zapsali si ještě několik informací o této formuli a na příští hodinu si měli nastudovat další dvě.
Ten den také poprvé potkali profesorku Ocúnovou. Byla to stará, rozvážná paní s příjemným hlubokým hlasem a patřičnou hrdostí na svou kolej. Aida si s neveselým úsměvem vzpomněla na profesora Nocta a přemýšlela, jestli i on je někdy spokojený se zmijozelskými žáky. Pravděpodobně ne.
Profesorka Ocúnová začala jako obvykle teorií. Vysvětlovala podstatu přeměňování neživých látek, ale i biologických organismů. Prohlásila, že jako prvňáky je nemůže hned nutit transformovat živou hmotu, ale že si jako první zkusí pouze změnu tvaru.
Mrzimorští tedy až do úmoru měnili dřevěné krychličky na koule, pak na jehlany a zpět. Jeden z hlavních problémů byl opět se soustředěním. Nedostatečné soustředění vyvolávalo nedostatečnou přeměnu.
„Nikdy jsem netušil, že se mi jednou podaří vyrobit hranatou kouli,“ šeptal Mikuláš svému sousedovi. A vskutku, jeho předmět vypadal, jako kdyby někdo vzal kostku a snažil se jí zmačkat do kuličky.
„Nezapomeňte, dřevo je jeden z materiálů, který se jednoduše poddává přeměnám. Nejhůř to jde naopak s kamenem. Transformovat kámen, ať už do jiného tvaru, nebo dokonce do jiné substance, dokáží jen obzvláště schopní kouzelníci, mezi které budete doufám jednou patřit!“ povzbuzovala je profesorka.
Aida byla opět příjemně překvapena, jak lehce jí všechno šlo. Její hůlka jako kdyby plnila všechna její přání bez nejmenšího zaváhání. Měla pocit, že už se s ní sžila a ona ji poslouchá přesně tak, jak chce. Doufala, že čím více s ní bude cvičit, tím lépe jí všechno půjde a proto neustávala ve snažení, ani když si její spolužáci znuděně začali svými dřevěnými kuličkami házet. Vysloužila si tím dokonce i pochvalu od své kolejní ředitelky.
„Výborně, slečno! Vy budete určitě velkou posilou pro naši kolej. Už spoustu let jsem nedržela v ruce školní pohár. Letos by se to díky takovým jako vy mohlo radikálně změnit!“
Aida zčervenala až za ušima a upírala pohled pouze na svou hůlku. Nevšimla si tedy kradmých pohledů svých spolužaček, které v sobě skrývaly kapičky ošklivé závisti.

Příště: 12. kapitola - Pod zemí a nad zemí