Co jsme to vlastně napsaly do B4?

PROFESORSKÝ TEAMBUILDING
Čtyři pikantní střípky
Pro Bradavickou čtyřku 2009 sepsalo reprezentační družstvo Mrzimoru
ve složení Claire Magic, Bailla Peerlessová, Siny de Sorrow a Sophia Glis Glisová

Co prováděli profesoři v Zakázaném lese?

Sophia Glis Glisová

Vážení čtenáři, možná že si vzpomínáte na loňské podivné události v Zakázaném lese. Kouzelnický tisk tehdy spekuloval na jedné straně o šikaně mezi bradavickými studenty, nezodpovědnosti průvodců a laxnosti vedení, na druhé straně o hysterických puberťačkách a vulgárních výrostcích…
Ministerstvo kouzel zvažovalo vyslání inspekce do Bradavické školy čar a kouzel, nakonec k tomu ale nedošlo - díky konexím pana ředitele Elénéra, flirtování ředitelské kachničky s ministerskými úředníky na odboru čarovzdělávání a také díky utěšenému kusu řádně vyuzeného bůčku, který věnoval ze svých zásob pan profesor Papulka
Studentské kolejní časopisy vedly rozsáhlou polemiku, šířily se všelijaké fámy a šuškanda, avšak nikdo pořádně nevěděl, co se vlastně přesně stalo.
Ale jisté je, že jednoho rána začátkem prosince roku 2008 se na hlavní školní nástěnce objevilo šokující oznámení:
Les byl potom zavřený celý měsíc a samozřejmě se množily jak domněnky, co to má znamenat a co se v Lese vlastně děje, tak také stížnosti a reptání. Ze strany lesních skautů se ozývaly námitky, že právě teď je zapotřebí, aby lesní pracovníci mohli do lesa, neboť je potřeba v zimě přikrmovat zvířátka.
Vedení školy však nijak nespěchalo s vysvětlením prapodivné situace. Jen profesor Werewolf vyzval osazenstvo hradu ke klidu a prozradil: „Změna v lese nebude úplně malého rázu.“

Někdy po Novém roce se zrekonstruovaná brána Lesa otevřela a v přebudované přijímací kanceláři se návštěvníci dočkali zajímavé novinky: Lesní knihy, která je veřejně přístupná pro každého studentíka a v níž je zaznamenán průběh všech výprav do Zapovězeného lesa.
Všech? Nu, jen těch, které proběhly PO Novém roce.
Co se však odehrávalo v Lese po dobu, kdy byl uzavřen?
Proč se to nemá nikdo dovědět?

Jako investigativní novinářka, šéfredaktorka Žlutého Trimela a redaktorka Denního Věštce jsem to nemohla nechat jen tak.
Opravdu přestavba vstupní brány Lesa trvala celé čtyři týdny? A proč v té době bylo ve škole tak málo profesorů? Vždyť jsme několikrát měli suplování! Dobře, pak do toho přišly vánoční prázdniny, ale stejně! Co před námi ti důstojně vyhlížející muži a ženy ve fialových hábitech vlastně tají?

A tak jsem se začala pozorně rozhlížet okolo sebe…
Moje podezření vzbudil mladý profesor Ségolas Clermond Revain, který se neustále promenoval po hradě s křišťálovou lahvičkou v ruce a zasněným výrazem ve tváři. Na lahvičce sice byl nápis Elixír štěstí, ale přesně do takovýchhle lahviček si přece lidé odkládají vzpomínky, od kterých si chtějí – no řekněme odpočinout…
Pan Révain, známý milovník hudby, je tak trochu roztržitý, a tak se mi podařilo ho jednou zastavit a pod záminkou dotazu na podrobnosti chystaného hudebního večera jsem mu lahvičku nenápadně vyměnila za jinou, na pohled úplně stejnou. Byl v ní jitrocelový sirup…

A zatímco pan Révain odběhl za hudbymilovnými studenty, já jsem se schovala v dívčí umývárně a zamkla se v jedné kabince…
Otevřela jsem lahvičku a podívala se do ní: opravdu, vypadalo to jako vzpomínka.
Naštěstí jsem si ještě pamatovala tajný vchod do havraspárské muzejní expozice – byla tam přece vystavená opravdická myslánka!
A tak (samozřejmě neprozradím jak a kudy) jsem se tam tajně v noci vplížila. Ve své Jezevčí taštičce jsem měla dvě lahvičky: jednu plnou, kterou jsem sebrala panu Révainovi, a jednu prázdnou. Do té jsem nalila vzpomínku pana Werewolfa, která byla v jedné z myslánek, nádobu jsem raději ještě vyčistila kouzlem Pulírexo a vyklopila do ní vzpomínku pana Révaina.

A tady je.

Jsem v nějaké honosně zařízené místnosti, je plná profesorů, a tak usuzuji, že to nejspíš bude sborovna. Samosebou, až dosud jsem tu nikdy nebyla, a tak se zvědavě rozhlížím.
Ale všichni profesoři jsou shromážděni v hloučku kolem pana ředitele a pana profesora Gravediggera, který jim něco náramně důležitě vykládá, a tak jdu honem poslouchat.

Pan Nekro, proslulý jako expert na mudly, drží v ruce nějaký barevný leták vytištěný na křídovém papíře, bezpochyby mudlovský. A už slyším, co předčítá:

„Outdoorové aktivity jsou velice oblíbeným prostředkem vzdělávání zaměstnanců a zároveň způsobem, jak stmelovat pracovní kolektivy. Přínosy takového programu jsou především v zlepšení pracovní spolupráce, zvýšení motivace a zlepšení vnitro- i mezitýmové komunikace, vzájemné poznání členů týmu, ale také relaxace a odpočinek nebo zvýšení fyzické kondice.“

„Čože? Čo je to autdúrové?“ ozve se madam te Tiba. Ostatní se sice tváří, že tomu rozuměli, ale je vidět, že si také moc jistí nejsou.
„No…jak bych vám to…prostě víte, jak pan ředitel vykládal o tom teambuildingu,“ začne vysvětlovat pan Nekro. „Že je to ohromně populární mezi mudly, když si na nějakém pracovišti jdou už všichni na nervy, na ničem se nejsou schopní domluvit, nikoho to nebaví a práce se jim nedaří, tak prý pomůže, když odjedou někam na výlet a třeba po sobě střílí barvičkama, skáčou na gumovém laně z mostu nebo sjíždějí řeku na kánoích, no a protože to jsou všecko věci, které se dělají venku, tak se tomu říká out-door, to je anglicky. To slovo teambuilding je taky anglicky, je to něco jako budování týmu.“

Bylo zábavné sledovat stupňující se zmatek ve tvářích profesorů, jindy tak suverénních.
Madam te Tiba nepřestávala kroutit hlavou a zaslechla jsem, jak něco šeptá panu Reninovi, ale nerozuměla jsem jí.

„No a tadyhle pan Nekro pro nás objednal ohromně zajímavý teambuildingový program u jedné mudlovské agentury, která se jmenuje Survival. Jedná se o kurs přežití v extrémních podmínkách, a všichni určitě uznáte, že jako pedagogové toto určitě využijeme. Dostaneme mudlovského instruktora, který bude vše organizovat, samozřejmě mu potom budeme muset trochu pozměnit paměť,“ zamrkal pan Elénére na profesorky, které k němu s úctou vzhlížely.

„Bude se to celé odehrávat v Zapovězeném lese, takže nyní jistě chápete opatření, která jsem učinil,“ pozvedl pergamen s kopií oznámení o uzavření Lesa z důvodu reorganizace. Mezi profesory to zašumělo. Ředitel je pohybem ruky utišil a pokračoval: „Nemůžeme přece potřebovat, aby nás okukovali nějací mrňaví zvědaví studentíci, jak se snažíme postavit na sněhu mudlovský stan.“

Profesoři nevěřili vlastní uším. Cože? Mudlovský stan? Ředitel jim však nenechal žádný čas k váhání. Naopak, na cestu se měli vydat teď hned.
„Všichni se teple oblékněte, jinak si s sebou nic neberte a hůlky nechte v ložnici. Zkusíme si přežít ve sněhu a mrazu v Zapovězeném lese úplně bez použití kouzel! To bude úžasně dobrodružné! Uvidíte, jak nás takový zážitek ohromně stmelí! Naučíme se lépe spolupracovat, pomáhat si a řešit nečekané problémy!“
„Nemohli bysme se prostě vožrat jako vždycky? To bysme byli kamarádi hnedka!“ zeptal se někdo, ale pan ředitel se hrozivě zamračil. A tak se všichni rozběhli do svých komnat, aby se oblékli na nečekanou výpravu.

Za chvíli už jsem je viděla, jak v houfu směřují k bráně Lesa. Utíkala jsem za nimi. Všimla jsem si, že teď je s nimi nějaký urostlý a ohromně hezký, i když drsně vyhlížející mudla kolem třicítky, samý sval a šlacha…no nic, budu pokračovat. Opravdu netuším, jak se dostal k hradu, ale samozřejmě pro pana ředitele není nic nemožného.

Byl to zaručeně ten instruktor. „Takže…vy jste tedy učitelé a rádi byste si vyzkoušeli přežití v zimní přírodě…tak poslouchejte, co nás zhruba čeká.“
Bylo vidět, že profesoři vlečou nějaké těžké pytle a vaky, samozřejmě ale nemohli použít žádné nadnášecí kouzlo, jak byli zvyklí.

Instruktor u lesní brány všem profesorům rozdal nějaké divné zařízení a ukázal jim, jak si to mají připevnit na boty. Byly to takové asi půl metru dlouhé placky z čehosi spleteného do oválného tvaru. Instruktor vysvětlil, že jsou to sněžnice a mají jim pomoct, aby se při chůzi nebořili do hlubokého sněhu.
„Samotný kurz začíná nácvikem pohybu v neupraveném terénu na sněžnicích, orientací v terénu jak pomocí klasické mapy, tak i prostřednictvím GPS přístroje,“ vykládal instruktor zkoprnělým profesorům. Dámy, které se nedokázaly vzdát elegance, se klopotně snažily zašněrovat své střevíčky s jehlovými podpatky do sněžnic.
„Poté následuje krátký úvod do první pomoci v horských podmínkách a nácvik lavinové záchrany. V odpoledních hodinách pak přesun na místo noclehu, kde si účastníci postaví stany a přenocují.“ Madam Grey-Slytherin vyjekla a madam Čihůlková omdlela. Když se podařilo obě profesorky přivést k sobě a jakž takž uklidnit, instruktor pokračoval:
„Druhý den skupinu čeká krátká túra na sněžnicích, nácvik pohybu v hustém lese a v lavinovém svahu. Ještě jednou si pak všichni vyzkouší reálné řešení krizové situace – simulaci záchrany pod lavinou. Jako bonus nakonec je před návratem zpět do civilizace pro všechny připravena možnost vyzkoušet si jízdu se psím spřežením.“

Celý den až do odpoledne profesoři pochodovali lesem. Instruktor jim občas něco ukazoval na veliké barevné mapě. (Zajímavé! Tak mudlové normálně mají mapu Zapovězeného lesa, a nám se pořád tvrdí, že žádná neexistuje. Instruktor něco vykládal o snímcích z „družice“, ale to nevím, co tím myslel.) Potom se všichni shlukli okolo jakési malé krabičky, o které instruktor řekl, že to je „džípíeska“ a vysvětloval, jak to funguje. Prý se nějak zadá, kam se chceme dostat, a ta krabička nám říká, jak máme jít – je tam prý nějaká šipka, která ukazuje směr a ozve se hlas, který radí třeba „sto metrů rovně“. No a pak že prý mudlové neznají kouzla…

Také si cestou zkoušeli záchranu raněného (viz obrázek První pomoc – obrazová příloha). Zavázali profesorce Grey-Slytherin nohu, jako že ji má zlomenou (to ještě nevěděli, že zanedlouho se jí to vyplní – viz článek Jak se profesoři učili sportu mudlovskému od Siny de Sorrow). Pan Werewolf a pan Nekromacer posadili madam Grey-Slytherin na jakési dřevěné tyčky jako na nosítka a nesli ji na ramenou, pan Kilahim s panem Reninem nesli nějakou jinou profesorku, myslím, že to byla madam Ravenclaw, protože dost nadávala, že ji to dřevo tlačí a že to moc drncá.

Když se přiblížil soumrak, zavelel instruktor, že je třeba postavit stany. Pan ředitel, který přece nabádal profesory, aby hůlky nechali doma, sáhl do své holínky a hádejte, co vytáhl! Ukázal na plácek sněhu před sebou a pronesl jakousi formuli, načež se z jeho pytle vybalil stan a sám se postavil. Instruktor na to koukal jako blázen, ale to ještě nebylo nic proti tomu, když se podíval dovnitř a uviděl ten luxus (viz obrázek Ředitelský stan – obrazová příloha). Profesor Werewolf si zuřivě plácal na čelo a honem provedl na instruktorovi důkladné paměťové kouzlo.

Pan Nekro všem připomněl, že si mají své stany vlastnoručně postavit, a to stany mudlovské, zapůjčené od agentury Survival, které nesou v pytlích. Vypadalo to zajímavě. Profesoři vytřepali z obalů velké všelijak poskládané cosi ze šustivé látky s různými poutky a šňůrami, pak nějaké divné tyčky a kolíky a bezradně nad tím stáli. Instruktor obrátil oči v sloup, ale jen si pomyslel své a šel jim pomáhat a radit. Za hodinu stany opravdu stály! Bylo zajímavé, že v nich byly nastrkané dlouhatánské pružné tyče, měly aspoň deset stop, ale přitom je instruktor vysypával z úplně malého sáčku a pak je nějak zvětšil nebo co…

Profesoři vlezli do stanů a ihned se začali hrozně divit, jak se mají vejít do tak mrňavého prostoru (viz obrázek Mudlovské stany a Ředitelský stan 2 -– obrazová příloha) a madam Angela se ptala, kde to má koupelnu. Instruktor si myslel, že to má být vtip, tak se úslužně zasmál, ale pan Nekro za jeho zády na všechny potichu gestikuloval, aby mlčeli. Instruktor profesorům rozdal spací pytle a chvíli poté se vzpomínka pana Révaina zatměla. Pravděpodobně usnul.

Sice měl následovat ještě další den, ale uvědomila jsem si, že mám druhý den písemku z Chovu dinosaurů a musím se ještě učit. A tak jsem se zhluboka nadechla a vrátila se z myslánky zpět do přítomnosti.

Obrazová příloha byla přidána v dalším příspěvku, takže se nachází NAD tímto článkem:)


Příště:
Jak se profesoři učili sportu mudlovskému od Siny de Sorrow