Literatura otevírá dveře do jiných světů...

Co pro vás znamená literatura? Čtete rádi? Myslíte, že psaní a četba otvírá nové možnosti?

Když se sama zamyslím nad četbou knih a samotnou literaturou, uvědomuji si, kolik možností může nabídnout. Samotná kniha představuje nejen náhled do rozlišných příběhů, lidských osudů a světů, ale i možnost poznat autora, jeho smýšlení nebo styl, kterým zprostředkovává své životní zkušenosti, vlastní fantazii a představivost.

Myslím si, že autor svou knihou nevydává celému světu pouhé literární dílo, ale i sám sebe. Tuto zkušenost jsem získala díky své vlastní tvorbě a nejspíše na tomto základě přistupuji ke čtení knih, které mě zaujmou, jako k výzvě. Kniha mi díky tomu nabízí mnohem více, než jen touhu poznat něco nového, přečtení zajímavé myšlenky či dobrodružství. Pro mne je to i způsob pasivního odreagování, kdy se nechám vést dějem knihy, popisem krajiny, rozmanitými postavami a jejich dialogy mezi nimi.

Moji pozornost nejvíce upoutají postavy, které autor nechá ožít na stránkách své knihy, popisuje jejich osudy, minulost, pohnutky, smýšlení a pocity. Při čtení se proto nejvíce zaměřuji na hrdiny příběhu, víc než na dějovou linku, která v konečném důsledku vychází na povrch díky postavám.

Ve chvíli, kdy mě kniha zaujme, snažím se číst pečlivě a všímám si všemožných detailů. Dosti často se vžívám do postav, které pro mne mají zvláštní význam. Někdy jsou to takové, které se mnou mají něco důležitého společného, jindy jsou to padouši, které se snažím pochopit. K srdci mi přirostou i ty, které mají velký potenciál, nádech tajemnosti a nevypočitatelnosti a často nebývají okolím pochopeny.

Další věc, kterou mi četba přináší, je bezpečné cestování do nebezpečných situací, smyšlených světů, nadpřirozena, veselých i pochmurných dobrodružství. Velmi mne upoutala kniha od Michaela Endeho s osobitým názvem Příběh, který nikdy neskončí (více známý jako Nekonečný příběh). Myslím, že výše jmenovaná kniha vyjadřuje častou touhu čtenáře, kterou mám i já, prožít si příběh, o kterém pouze čte. Být jeho součástí, setkat se s oblíbenými postavami a sám zasahovat do děje či mít schopnosti svého hrdiny. Zastupuje nejspíše lidskou touhu něco dokázat.

Vždy četba knih ale není taková zábava. Někdy je pro mě náročná. Stává se to v případech, kdy se setkávám s dějem nebo postavami, které se mě opravdu hluboce dotýkají. Smrt oblíbené postavy obrečím, velmi vytížené situace prožívám a přemýšlím, jak bych reagovala já. Pohrávání si se zápletkou mě vede k úvahám, jak bych ji vyřešila já, nebo jaké postavy bych přidala do napsaného děje.

Těch možností je nesčetně moc a v některých případech mě nenechávají klidnou a já přecházím od četby ke psaní. Pouštím se do vlastních vyprávění, básní, povídek a tvorbě nových postav – svých literárních dětí.  Na základě série knih o Harry Potterovi jsem si také prvně vyzkoušela, jaké to je pracovat s dílem jiného autora, jeho postavami a změnami v celkovém ději. To mě velmi oslovilo a nad vlastní povídkou ze světa J. K. Rowlingové trávím již čtvrtý rok.

Aby toho nebylo málo, za dobu, co jsem se začala knihám věnovat, jsem si vypěstovala i pár zlozvyků. Jeden z nich se mě drží dodnes – komentování děje. Když jsem sama, tak klidně i nahlas, ať to za něco stojí.

Ke knihám se mohu vracet kdykoliv, ať již jako čtenář nebo spisovatel. Porovnám-li tyto dva póly, docházím k závěru, že má pro mne větší význam psaní než četba. Tak si říkám, že i když přečteme poslední větu v knize nebo napíšeme poslední slovo vlastní tvorby, příběh stejně nikdy neskončí. Zůstane v nás.

„Ale to je jiný příběh a budeme ho vyprávět někdy jindy.“

M. Ende

Samantha Am Chainless