Tento příběh se bude zdát spoustě kouzelníkům až neskutečný. I když co je vlastně pro kouzelníka neskutečné, že ano? Tak začněme pěkně od začátku a přesuňme se do jednoho nejmenovaného mudlovského městečka.
Už se smrákalo. V postarší stáji bylo pozdvižení. Na seníku se právě probouzelo k životu malé stvořeníčko. Poprvé rozlepilo svá malá očka a spatřilo svou maminku a několik svých sourozenců. Kde to jsem? pomyslelo si stvořeníčko. A kdo jsou všichni ti kolem mě? Maminka myška přepočítala své ratolesti. „Jak vám budu říkat, děti mé?“ ozvala se maminka myška. Otočila svůj zrak k nejmladšímu myšákovi. Chvíli ho zamyšleně pozorovala. „Ano, už to mám, tvé jméno bude znít Fousek!“ Fousek? Takže, mé jméno je Fousek? Ano, protože Fousek měl ze všech myšáků ty nejnádhernější fousky, které kdy kdo mohl vidět, a maminka na něj byla právem pyšná. A takto začal Fouskův život. V krásné teplé stáji. Po boku svých sourozenců a s pocitem, že ho mají všichni rádi.
Proč ale všechno dobré musí někdy skončit?
Jednoho dne, když si Fousek zrovna hrál se svými sourozenci, se ozval z domu, u kterého stáj stála, křik. Všechna zvířata zneklidněla. I Fousek přestal svého staršího bratra pošťuchovat. Co se to děje? A kde je maminka? Šla přece jen pro něco k snědku, už by měla být zpět! Dveře od stáje se rozletěly dokořán. Objevila se silueta obrovského tvora. Co to je za monstrum? Takové obrovské a co to má s sebou za předmět? Postava vešla do stáje a začala se rozhlížet. „Tak kdepak jste, myšičky? Před chvílí jsem chytil vaši maminku, která se vám snažila donést něco k jídlu. No tak, mě se nemusíte bát,“ člověk svíral v rukou koště a blížil se ke skrýši malých myšiček. O čem to mluví? Těsně vedle něj dopadly štětiny koštěte. Fousek na poslední chvíli uskočil a vyděšeně se rozeběhl ke dveřím stáje. Vedle něj dopadaly další rány, které mohly být kdykoliv smrtelné. Už jen kousek! Fousek proběhl dveřmi a utekl do nedalekého kukuřičného pole, kde ho už žádný mudla nehonil. Pro jistotu ale běžel, co nejdál mohl. Zastavil se a podíval se zpět k farmě. Tady počkám! Maminka i sourozenci mě tu najdou a odejdeme někam dál od těch hrozných monster. Jen chvilinku! Chvilinku. Minuty se líně vlekly a přecházely v hodiny. Slunce už zapadlo za obzor a na jeho místo se vyšvihl kulaťoučký Měsíc. Fousek si lehl pod kukuřičný klas, začalo mu být chladno. Nikdo nepřišel.
Druhý den ráno si Fousek uvědomil, že nikdo nepřijde a rozhodl se, že sežene někoho, kdo by jeho rodině pomohl. Nasnídal se kukuřičných semínek a vydal se na pochod. Ty to zvládneš! Jsi silný myšák a zachráníš maminku i sourozence! Opakoval si pořád dokola. Cesta byla těžká a o samotě utíkala velice pomalu. Chvílemi dělal malé zastávky, ale jinak vytrvale šlapal směrem, který se mu zdál správný. Jeho instinkt ho dovedl do malé vesničky. To není možné. Tolik domů, tolik lidí a ten hluk kolem. Údivem se zastavil. A všude kolem pobíhala ta monstra. Vzpomněl si, že maminka jim říkala lidé. Vběhl mezi ně a začal se proplétat mezi nohama všech možných lidí. Někteří byli malí, jiní velcí, hubení, tlustí, plešatí. Někteří moc křičeli. Někteří okolo prošli pomalu a zamyšleně, další jen proběhli. Možná bude lepší, když půjdu někam na kraj a budu sledovat, co se tu děje. S tímto Fousek odběhl z hlavní cesty a postavil se ke kraji, aby měl dobrý výhled. Copak to ten pán provádí? A co to drží v ruce za větvičku? Věci umějí létat? Zpozoroval, že i ostatní lidé mají ty divné větvičky v rukou a dokáží s nimi dělat doslova divy. Díky nim věci létaly, měnily svou podobu a dokonce mizely. „Mami, podívej, myška,“ ozval se jakýsi hlásek a nějaké ruce ho zvedly ze země. Co se to děje? Pomoc! Fousek se začal v dětském objetí vrtět. „Mami, že si ji můžu nechat,“ prosivě zažadonilo dítě. „Krysu?“ odvětila matka. „V přijímacím dopise z Hogwarts bylo napsáno, že si můžu vzít sovu, žábu nebo krysu. Mami, prosím!“ K Fouskovu čumáčku se přiblížil jakýsi obličej mladé dámy. „Nevypadá moc zdravě. A tatínek ti už koupil sovu.
Odlož tu krysu a pojď, musíme zajet do Příčné ulice, vybrat ti novou hůlku!“ Dítě se podívalo ještě jednou na Fouska, a pak ho odložilo zase na zem. „Doufám, že v mé hůlce bude žíně z jednorožce.“ Dítě i s maminkou mizelo v dálce. Hogwarts? To je přesně místo, kde najdu ty, kteří pomůžou mé rodině. Ale jak se tam dostanu? V momentě se Fousek rozeběhl za dámou a holčičkou, která ho držela. Pořád viděl jejich záda. Nesmí zmizet! To by byl konec.
A jak si myslíte, že to dopadlo? Ano, spousta z vás to jistě už ví, nebo aspoň si to myslí. Fousek se dostal až do vysněných Hogwarts. Jen je poprvé uviděl, tak věděl, že tohle je přesně místo, které hledal. Teď už jen požádat někoho, kdo by mi pomohl. Vešel do Velké síně. Tolik kouzelníků. Který by ale mohl být ten pravý? Ta malá, nebo ten s tmavými vlasy? Fousek začal probíhat mezi kolejními stoly a doufal, že brzy narazí na někoho, kdo by mu podal pomocnou ruku. Prošel kolem stolu Nebelvíru a byl si jist, že by mu rádi pomohli, ale pokračoval dál. Jeho další zastávka byla u Zmijozelských. Možná bych se měl porozhlídnout dál. Havraspárští jsou moc příjemní, ale pořád si nebyl dostatečně jist, až došel ke stolu Mrzimoru. Chvíli je poslouchal a hned poznal, že to jsou oni. Kouzelníci, kteří můžou zachránit jeho rodinu. Nakonec se dostal k nim do kolejní místnosti, a jak mu bylo vysvětleno, tak jeho drápek poslouží lepší věci. Všichni se o něj krásně starají, ale Fousek na svou rodinu nezapomněl. Až udělá vše, co bude v jeho silách, tak poprosí o pomoc.
A co se stane s ním a se záchranou jeho rodiny? Pomůže mu někdo? To už nechte na Mrzimoru, ti si vždy poradí a Fouska určitě v nouzi nenechají. Vždyť je to vlastně člen jedné velké rodiny!
Natalie Davis, 1. ročník, Mrzimor
Už se smrákalo. V postarší stáji bylo pozdvižení. Na seníku se právě probouzelo k životu malé stvořeníčko. Poprvé rozlepilo svá malá očka a spatřilo svou maminku a několik svých sourozenců. Kde to jsem? pomyslelo si stvořeníčko. A kdo jsou všichni ti kolem mě? Maminka myška přepočítala své ratolesti. „Jak vám budu říkat, děti mé?“ ozvala se maminka myška. Otočila svůj zrak k nejmladšímu myšákovi. Chvíli ho zamyšleně pozorovala. „Ano, už to mám, tvé jméno bude znít Fousek!“ Fousek? Takže, mé jméno je Fousek? Ano, protože Fousek měl ze všech myšáků ty nejnádhernější fousky, které kdy kdo mohl vidět, a maminka na něj byla právem pyšná. A takto začal Fouskův život. V krásné teplé stáji. Po boku svých sourozenců a s pocitem, že ho mají všichni rádi.
Proč ale všechno dobré musí někdy skončit?
Jednoho dne, když si Fousek zrovna hrál se svými sourozenci, se ozval z domu, u kterého stáj stála, křik. Všechna zvířata zneklidněla. I Fousek přestal svého staršího bratra pošťuchovat. Co se to děje? A kde je maminka? Šla přece jen pro něco k snědku, už by měla být zpět! Dveře od stáje se rozletěly dokořán. Objevila se silueta obrovského tvora. Co to je za monstrum? Takové obrovské a co to má s sebou za předmět? Postava vešla do stáje a začala se rozhlížet. „Tak kdepak jste, myšičky? Před chvílí jsem chytil vaši maminku, která se vám snažila donést něco k jídlu. No tak, mě se nemusíte bát,“ člověk svíral v rukou koště a blížil se ke skrýši malých myšiček. O čem to mluví? Těsně vedle něj dopadly štětiny koštěte. Fousek na poslední chvíli uskočil a vyděšeně se rozeběhl ke dveřím stáje. Vedle něj dopadaly další rány, které mohly být kdykoliv smrtelné. Už jen kousek! Fousek proběhl dveřmi a utekl do nedalekého kukuřičného pole, kde ho už žádný mudla nehonil. Pro jistotu ale běžel, co nejdál mohl. Zastavil se a podíval se zpět k farmě. Tady počkám! Maminka i sourozenci mě tu najdou a odejdeme někam dál od těch hrozných monster. Jen chvilinku! Chvilinku. Minuty se líně vlekly a přecházely v hodiny. Slunce už zapadlo za obzor a na jeho místo se vyšvihl kulaťoučký Měsíc. Fousek si lehl pod kukuřičný klas, začalo mu být chladno. Nikdo nepřišel.
Druhý den ráno si Fousek uvědomil, že nikdo nepřijde a rozhodl se, že sežene někoho, kdo by jeho rodině pomohl. Nasnídal se kukuřičných semínek a vydal se na pochod. Ty to zvládneš! Jsi silný myšák a zachráníš maminku i sourozence! Opakoval si pořád dokola. Cesta byla těžká a o samotě utíkala velice pomalu. Chvílemi dělal malé zastávky, ale jinak vytrvale šlapal směrem, který se mu zdál správný. Jeho instinkt ho dovedl do malé vesničky. To není možné. Tolik domů, tolik lidí a ten hluk kolem. Údivem se zastavil. A všude kolem pobíhala ta monstra. Vzpomněl si, že maminka jim říkala lidé. Vběhl mezi ně a začal se proplétat mezi nohama všech možných lidí. Někteří byli malí, jiní velcí, hubení, tlustí, plešatí. Někteří moc křičeli. Někteří okolo prošli pomalu a zamyšleně, další jen proběhli. Možná bude lepší, když půjdu někam na kraj a budu sledovat, co se tu děje. S tímto Fousek odběhl z hlavní cesty a postavil se ke kraji, aby měl dobrý výhled. Copak to ten pán provádí? A co to drží v ruce za větvičku? Věci umějí létat? Zpozoroval, že i ostatní lidé mají ty divné větvičky v rukou a dokáží s nimi dělat doslova divy. Díky nim věci létaly, měnily svou podobu a dokonce mizely. „Mami, podívej, myška,“ ozval se jakýsi hlásek a nějaké ruce ho zvedly ze země. Co se to děje? Pomoc! Fousek se začal v dětském objetí vrtět. „Mami, že si ji můžu nechat,“ prosivě zažadonilo dítě. „Krysu?“ odvětila matka. „V přijímacím dopise z Hogwarts bylo napsáno, že si můžu vzít sovu, žábu nebo krysu. Mami, prosím!“ K Fouskovu čumáčku se přiblížil jakýsi obličej mladé dámy. „Nevypadá moc zdravě. A tatínek ti už koupil sovu.
Odlož tu krysu a pojď, musíme zajet do Příčné ulice, vybrat ti novou hůlku!“ Dítě se podívalo ještě jednou na Fouska, a pak ho odložilo zase na zem. „Doufám, že v mé hůlce bude žíně z jednorožce.“ Dítě i s maminkou mizelo v dálce. Hogwarts? To je přesně místo, kde najdu ty, kteří pomůžou mé rodině. Ale jak se tam dostanu? V momentě se Fousek rozeběhl za dámou a holčičkou, která ho držela. Pořád viděl jejich záda. Nesmí zmizet! To by byl konec.
A jak si myslíte, že to dopadlo? Ano, spousta z vás to jistě už ví, nebo aspoň si to myslí. Fousek se dostal až do vysněných Hogwarts. Jen je poprvé uviděl, tak věděl, že tohle je přesně místo, které hledal. Teď už jen požádat někoho, kdo by mi pomohl. Vešel do Velké síně. Tolik kouzelníků. Který by ale mohl být ten pravý? Ta malá, nebo ten s tmavými vlasy? Fousek začal probíhat mezi kolejními stoly a doufal, že brzy narazí na někoho, kdo by mu podal pomocnou ruku. Prošel kolem stolu Nebelvíru a byl si jist, že by mu rádi pomohli, ale pokračoval dál. Jeho další zastávka byla u Zmijozelských. Možná bych se měl porozhlídnout dál. Havraspárští jsou moc příjemní, ale pořád si nebyl dostatečně jist, až došel ke stolu Mrzimoru. Chvíli je poslouchal a hned poznal, že to jsou oni. Kouzelníci, kteří můžou zachránit jeho rodinu. Nakonec se dostal k nim do kolejní místnosti, a jak mu bylo vysvětleno, tak jeho drápek poslouží lepší věci. Všichni se o něj krásně starají, ale Fousek na svou rodinu nezapomněl. Až udělá vše, co bude v jeho silách, tak poprosí o pomoc.
A co se stane s ním a se záchranou jeho rodiny? Pomůže mu někdo? To už nechte na Mrzimoru, ti si vždy poradí a Fouska určitě v nouzi nenechají. Vždyť je to vlastně člen jedné velké rodiny!
Natalie Davis, 1. ročník, Mrzimor
1 komentář:
To je krásny príbeh...
Už sa teším na pokračovanie ;-)
Okomentovat