Půlnoční

Půlnoční... aneb co někoho napadne těsně před půlnocí, když unaveně sleduje své spolužáky ve Velké síni. Ano, někdy je to na zabití, ale co... kouzelníci přece musí být blázniví, ne? :)

Nevím co, tak se jen tak loudám po hradě. Projdu Prasinky, zkusím se zabít na Letové ploše a koukám na trolly, zda je zase nenapadlo unést nám Fleutýnku, i když je na to popravdě ještě brzo. Když se vrátím i z liduprázdné Příčné ulice, zamířím do Velké síně. Usadím se na své místečko pod stůl a poslouchám. Dobře, jsem unavená, a tak se mi do mysli vnořují pouze útržky jednotlivých hovorů. Přemýšlím, proč ještě nejsem v posteli... jo, už vím, je to moc daleko... a za tuhle myšlenku by mě někdo z jiné koleje určitě roztrhl vejpůl, já vím.

Na chvíli usnu, když mě probudí několik slov... kýbl kávy... počkat... já kávu nepiju. Sakra, vždyť je to ta soutěž! Z hrůzou si uvědomuji, že i přesto, že končí už dvacátého pátého, já do ní nemám ani řádku. V mžiku jsem zase vzhůru. Tedy částečně, protože můj mozek přestává souvisle přemýšlet a na citát kouká jak zjara. Což v jeho případě znamená míchání všeho dohromady... od nacistů v dějepisu u mudlů přes šílené cvaly na oblíbené klisně až po takové ty výbuchy šílenství alá Sedmiboj... ne, tohle fakt nedám...

K mému zděšení můj mozek otevírá vrátka s nápisem: "Až budu chtít vyhubit lidstvo" a pouští se do básnění.

V tmavé noci září hvězdy,
po vodě si hrají odlesky.
Studenti už skoro usínají,
v kýbl kávy furt doufají.

Ten si síní jen blaze běží,

míří do svých tmavých věží.
Všichni jen mrtvě koukají
a do postelí se loudají.

 Možná má i ta moje hlava pravdu a bude lepší jít spát... tak dobrou. ;)

Elizabeth Gibsonová