Lemma Plíživá
První, co Aida spatřila, když otevřela oči, bylo jasné žlutobílé světlo. Postupně na něj zaostřovala, až rozeznala podlouhlá těla svíček na houpajícím se lustru.
Z paměti se jí vynořovaly vzpomínky a také její tělo se postupně začalo hlásit o pozornost. Zjistila, že ji bolí všechny svaly. Když pohnula rukama, ucítila na nich měkkou pokrývku.
Ignorovala bolest ve spáncích a nadzvedla se na loktech, aby si prohlédla okolí. Musela být na ošetřovně. Řady bílých, čistě ustlaných postelí, skříňky s roztodivnými flakónky, pilulkami, ampulemi, nástroji a lahvičkami se nedaly s ničím splést.
Ozval se šelest sukní a do Aidina zorného pole vstoupila malá buclatá dáma v bílém plášti a podivným čepečkem na hlavě.
„Vítejte zpět ve světě živých, slečinko!“ zašvitořila. „Ředitel bude rád, že se zotavujete. Jen si lehněte, no tak. A vypijte tohle!“ Lékařka – kdo jiný to mohl být – jí podala jakousi odporně červenou kapalinu na lžíci. Chutnala hořkosladce a Aida měla co dělat, aby ji nevyplivla. Dostala sklenici vody na zapití a musela si znovu lehnout do nadýchaných polštářů.
„A co Fiona...?“ vypravila ze sebe po chvilce snažení.
„Slečna Troy bude v pořádku! Už jsme ji tu měli několikrát. Vždycky se jen potřebuje pořádně a v klidu vyspat.“ Lékařka ukázala na opačný konec místnosti, kde mezi přikrývkami svítila Fionina bílá kštice. Její sestřenka vypadala pořád bledě, ale už daleko lépe, než si Aida pamatovala z jejich neobvyklé výpravy.
To jí něco připomnělo. „Promiňte, ale jak dlouho už tady jsme?“ osmělila se.
„Jen od včerejšího večera, děvenko. Celou noc a celé dnešní dopoledne jste prospaly. Pana ředitele jsem už propustila, ale musel mi slíbit, že příští týden bude spát nejméně dvanáct hodin denně.“ Lékařka se vesele usmála a odcházela za svou prací. Ještě než definitivně zmizela za dveřmi, řekla Aidě: „A ty si tady taky ještě nějakou chvíli poležíš. Koukej hodně spát a málo se hýbat!“ Žertem jí zahrozila. „A mimochodem, myslím, že teď už k tobě můžu pustit návštěvy – ale buďte potichu, mládeži,“ promluvila k někomu za dveřmi. „Ne abyste mi tu vzbudili všechny pacienty!“
Do místnosti se nahrnul houf mrzimorských prvňáků. Každý Aidě přinesl nějakou sladkost a všichni byli opravdu rádi, že ji opět vidí.
„Mělas vidět ten poprask, když včera ředitel vešel do Velké Síně,“ spustila Laura. „Měl kruhy pod očima a byl strašně bledý. A za ním Asmundová, ta měla roztržený rukáv, ze kterého kapala krev!“
Linda se k ní přidala: „A Vlček měl v ruce zkrvavený meč!“
„Zbigniewski měl spálenou polovinu obličeje!“ doplnila je Eva.
„A co vám řekli, že se stalo?“ zajímala se Aida, když její kamarádky na chvíli přestaly štěbetat.
Slova se chopil Mikuláš: „Ředitel prohlásil, že do školy pronikly nepřátelské bytosti. Umíš si jistě představit, jak jsme se všichni vylekali. On nás ale uklidnil, prý už jsou všichni mrtví. Řekl nám, ať se vrátíme do svých kolejních místností, že všechno už je v pořádku. Ale že jsme bohužel přišli o dva výtečné profesory. Noctus a Galén prý položili za tuto školu život...“ Mrzimorští se po sobě nejistě podívali.
„No, aspoň už nás nebude otravovat s esejema,“ rýpla si Eva. Odměnou jí bylo několik káravých pohledů. Eva sklopila oči a začervenala se.
Mikuláš mezitím pokračoval: „Když jsme odcházeli, Valemínek si k sobě zavolal všechny čtyři primuse a něco jim řekl. Byli jsme docela napjatí, co se stalo, ale nevšimli jsme si, že nám scházíte...“ Mikuláš se trochu omluvně usmál.
„Bylo tam přece jen hodně lidí...“ dodal Ignác. Ostatní přikyvovali.
Aida se jen usmála a vybídla je, ať pokračují.
„No a potom, ve společenské místnosti nám Erik prozradil, že v tom boji jste byly vy dvě a že jste teď na ošetřovně. Zakázal nám jít se na vás podívat, prý až dnes odpoledne. No tak jsme tady!“ rozhodil rukama Mikuláš.
„A doufáme, že nám řekneš víc o tom všem, co se dělo!“ dožadovala se Linda.
„Ano, a jak jste se vlastně dostaly z Velké Síně!“ přidal se Robert.
„Co to bylo vlastně za nepřátele?“ „Jak se sem dostali?“ začali zavalovat Aidu otázkami.
Jenže hluk přilákal lékařku, která je všechny okamžitě vyhodila. „Holoto nezbedná, takhle mi tu plašit pacienty! Jestli půjde všechno dobře, uvidíte ji dneska při večeři!“ slíbila.
Aida zamávala svým spolužákům na rozloučenou a neschopná udržet víčka otevřená se znovu ponořila do hlubokého spánku.
Probudil ji chladný dotek na tváři. Lekla se a otevřela oči dokořán. Nad ní se skláněl její dědeček, na tváři starostlivý úsměv.
„Jak ti je?“ tázal se tichým hlasem.
Aida zkusila pohnout všemi končetinami a pak prohlásila: „Už mnohem líp. Myslím, že už mě nic nebolí.“
„To je dobře,“ přikývl Valemínek. „Doufám, že tedy neodmítneš pozvání na večeři.“ Aida s radostí přijala. Podívala se na svého dědečka. Už to nebyl jen ředitel. Byl to také člověk, hodný člověk, který jim všem nejspíš zachránil život.
„Jak je Fioně?“ optala se.
„Snad už je také v pořádku. Zase spí, ale souhlasila, že se také zúčastní večeře. Bude to smuteční večeře, za profesora Nocta a Galéna. Ale také slavnostní – na oslavu vítězství. Každá mince má dvě strany,“ prohlásil filosoficky.
Otázka, která vířila v Aidině mysli a nechtěla se nechat chytit, najednou vyskočila přímo před jejíma očima.
„Dědečku,“ troufla si na familiární oslovení, „Fiona říkala něco o tom, že jsme všichni... jako celá naše rodina...“
„...potomky Helgy Hufflepuff?“ dokončil Valemínek. Aida přikývla. „Je to pravda?“
„Ano, je. Všechno, co ti tvá sestřenka řekla, byla čistá pravda. Tvá hůlka, změna jména, děděné schopnosti.“
Aida si najednou uvědomila, co Fiona říkala o něm a cítila, jak se jí červeň hrne do tváří, když jí došlo, že její dědeček umí číst myšlenky.
„Ale no tak, Aido,“ chlácholil ji. „Já nelezu jen tak lidem okolo sebe do myšlenek, víš?“
Aida zčervenala ještě víc.
Abbis si toho ale nevšímal. „Jsi součástí vznešeného rodu, milá Aido. Buď na to patřičně hrdá a nikdy se nezpronevěř jeho ctnostem. Mrzimorská kolej má v tobě velkou posilu. Cti svůj původ a nezneužívej svých schopností,“ pravil s vážností v hlase.
Pak ji pohladil po vlasech a nahnul se k ní blíž. „Musím tě ale o něco požádat. Naše schopnosti musí zůstat utajeny. Vědí o nich jen někteří profesoři. Ani svým přátelům, ani svým rodičům o tom nic neříkej. Na světě jsou stále lidé prahnoucí po moci a schopní zneužít vše, o čem se doslechnou. Slíbíš mi to?“
„Ano, dědečku. Slibuju,“ řekla Aida s vážnou tváří.
„Hodná holka. Ale teď už se začni oblékat, za chvíli musíme jít. Ať na nás nečekají.“ Znovu se na ni usmál a odešel.
Fiona se začala na své posteli neklidně vrtět. Aida vstala a popošla k ní. Když její sestřenice otevřela oči, Aida jí zamávala. Starší dívka to gesto unaveně opětovala.
„Jsem tak ospalá...“ postěžovala si.
„Jdeme na večeři!“ řekla jí Aida.
„Já vím,“ mávla rukou bělovlasá studentka. „Měly bychom se obléknout, co říkáš...“
Aida se rozhýbávala poměrně rychle. Zprvu měla problém se ohnout, aby si navlékla ponožky, pokaždé se jí zatočila hlava. Nakonec se jí to ale podařilo a přešla k malému zrcadlu, aby se učesala.
Užasla nad obličejem, který se na ni díval. Byl... nějak divný. Jiný. Jako kdyby se dívala na někoho, kdo jí je k nerozeznání podobný, ale přece jen to není ona. Zavrtěla hlavou na obě strany a pokoušela se ten pocit uchopit.
„Máš jiné oči,“ ozval se jí za zády tichý hlas její sestřenice. „Změnily se, jsou tmavší.“
Aida jí musela dát za pravdu. Pokud se dobře pamatovala, mívala oříškově hnědé oči. Teď viděla spíš černé, s několika světlejšími žilkami.
„Jak je to možné?“ zeptala se.
„Nevím. Mně se taky změnily, když jsem objevila svou schopnost. Až na to, že můj zážitek by se dal těžko označit za příjemný.“
„Co se stalo?“ chtěla vědět Aida.
„Byla to moje první láska. Tady ve škole. Procházeli jsme se spolu podél jezera a on mě chtěl políbit... Asi si dovedeš představit, co se stalo... Ještě, že nás našel Abbis a zabránil nejhoršímu.“ Fiona se otřásla a zadívala se ven z okna. „Od té doby se vyhýbám lidem. Nechci nikomu znovu ublížit.“ Stiskla rty, až jí zbělely. Aida se proklela za tu neuváženou otázku.
Aby to sestřenici nějak vynahradila, vzala ji za ruku, pevně vězící v kožené rukavici a objala ji. Fiona ji ale po chvilce jemně odstrčila.
„Pojď, sestřenko, musíme na tu večeři,“ usmála se na ni.
Příště: 18. kapitola - Hostina
pondělí 17. srpna 2009
Čtenářská tipovací soutěž:
17. tipovací otázka: Co se stane Aidě po skončeném boji?
(Celkem anonymně hlasovalo 16 čtenářů, správně tipovala tentokrát jen čtvrtina z nich.)
a) zbělejí jí vlasy 6 (37%)
b) zčernají jí oči 4 (25%)
c) na tváři jí zůstane bílá jizva 2 (12%)
d) na čele jí zůstane černé znamení ve tvaru krystalu 4 (25%)
Soví poštou poslalo své odpovědi 5 čtenářek - Vicky Charmant, Alanise Olien Harlin a Lucy Koralka si myslí, že správně je b) zčernají jí oči, Christina von Luna tipuje d) na čele jí zůstane černé znamení ve tvaru krystalu a Lili Smeaglová je pro a) zbělejí jí vlasy. Bod tentokrát získávají Vicky, Alanise a Lucy:) – Aida při pohledu do zrcadla skutečně zjistila, že její dosud oříškově hnědé oči se změnily v černé.
Zvláštní úkol k 16. kapitole (zadáno 28.7., odevzdání do 3.8.) - Soutěžní povídky: která autorka vás nejvíce zaujala?
Celkem do 15.8. hlasovalo 26 čtenářů a rozhodli takto:
1. místo Lucy Koralka -15 hlasů (57%), 2. místo Lili Smeaglová - 9 hlasů (34%), 3. místo Vicky Charmant - 2 hlasy (7%). Lucy získává 3 body, Lili 2 body a Vicky 1 bod.
Zvláštní úkol k 17. kapitole (zadáno 4.8., odevzdání do 15.8.): Nakreslete jakoukoli ilustraci k Aidě Valemínce. Jako jediná nám do redakce poslala své kresby Lili Smeaglová a tak bez hlasování získává 1 bod do soutěže.
Takže stav po 17. tipovací odpovědi a dvou zvláštních úkolech: 1. Lucy Koralka (celkem 17 b), 2.Lili Smeaglová (celkem 14 b), 3. Vicky Charmant (celkem 3 b), 4.-5. Christina von Luna a Alanise Olien Harlin (1 b) a 6. Kathlin Rownson (0 b)
18. tipovací otázka: Jaké vyznamenání dostane Aida Valemínka?
Příští 18. kapitola je už poslední. Jmenuje se Hostina a Aida s Fionou obdrží školní vyznamenání. Tipněte si jaké:
a) Řád Jezevce (zlatý tepaný osmihran s jezevcem)
b) Řád Helgy Hufflepuff (zlatý ovál s portrétem Helgy)
c) Řád Jezevčího chlupu (zlatý jezevec na kožešinové podložce)
Zvláštní úkol: Nakreslete obrázek, jak si takové vyznamenání představujete. Hodnocení bude jako minule formou čtenářského hlasování a nezáleží na tom, zda uhádnete podobu řádu v románu Aida Valemínka, ale jak se váš obrázek bude líbit ostatním.
Odpovědi a obrázky posílejte do 23:59 neděle 23. srpna.
(Celkem anonymně hlasovalo 16 čtenářů, správně tipovala tentokrát jen čtvrtina z nich.)
a) zbělejí jí vlasy 6 (37%)
b) zčernají jí oči 4 (25%)
c) na tváři jí zůstane bílá jizva 2 (12%)
d) na čele jí zůstane černé znamení ve tvaru krystalu 4 (25%)
Soví poštou poslalo své odpovědi 5 čtenářek - Vicky Charmant, Alanise Olien Harlin a Lucy Koralka si myslí, že správně je b) zčernají jí oči, Christina von Luna tipuje d) na čele jí zůstane černé znamení ve tvaru krystalu a Lili Smeaglová je pro a) zbělejí jí vlasy. Bod tentokrát získávají Vicky, Alanise a Lucy:) – Aida při pohledu do zrcadla skutečně zjistila, že její dosud oříškově hnědé oči se změnily v černé.
Zvláštní úkol k 16. kapitole (zadáno 28.7., odevzdání do 3.8.) - Soutěžní povídky: která autorka vás nejvíce zaujala?
Celkem do 15.8. hlasovalo 26 čtenářů a rozhodli takto:
1. místo Lucy Koralka -15 hlasů (57%), 2. místo Lili Smeaglová - 9 hlasů (34%), 3. místo Vicky Charmant - 2 hlasy (7%). Lucy získává 3 body, Lili 2 body a Vicky 1 bod.
Zvláštní úkol k 17. kapitole (zadáno 4.8., odevzdání do 15.8.): Nakreslete jakoukoli ilustraci k Aidě Valemínce. Jako jediná nám do redakce poslala své kresby Lili Smeaglová a tak bez hlasování získává 1 bod do soutěže.
Takže stav po 17. tipovací odpovědi a dvou zvláštních úkolech: 1. Lucy Koralka (celkem 17 b), 2.Lili Smeaglová (celkem 14 b), 3. Vicky Charmant (celkem 3 b), 4.-5. Christina von Luna a Alanise Olien Harlin (1 b) a 6. Kathlin Rownson (0 b)
18. tipovací otázka: Jaké vyznamenání dostane Aida Valemínka?
Příští 18. kapitola je už poslední. Jmenuje se Hostina a Aida s Fionou obdrží školní vyznamenání. Tipněte si jaké:
a) Řád Jezevce (zlatý tepaný osmihran s jezevcem)
b) Řád Helgy Hufflepuff (zlatý ovál s portrétem Helgy)
c) Řád Jezevčího chlupu (zlatý jezevec na kožešinové podložce)
Zvláštní úkol: Nakreslete obrázek, jak si takové vyznamenání představujete. Hodnocení bude jako minule formou čtenářského hlasování a nezáleží na tom, zda uhádnete podobu řádu v románu Aida Valemínka, ale jak se váš obrázek bude líbit ostatním.
Odpovědi a obrázky posílejte do 23:59 neděle 23. srpna.
pondělí 10. srpna 2009
Pokračování Bota & Pantofel
Alanise Olien HarlinTéměř hned po otisknutí mého článku a zároveň stížnosti na Botu & Pantofel mi zazvonil telefon. (Ano, je to sice divné, ale mám mudlovský telefon!). Prý se mám co nejdříve dostavit do obchodu. Moc se mi nechtělo, ale byla jsem zvědavá, co mi budou chtít.
Na dané místo jsem dorazila téměř za hodinu. Ve dveřích mě čekal usměvavý pán. Až moc usměvavý. Vypadal divně, ale jak jsem si domyslela, asi to bude vedoucí Boty & Pantofle a něco mi bude chtít ohledně rozpadlých bot.
„Dobrý den, slečno.“ S ještě větším úsměvem mě pozdravil.
„Dobrý….“ Slušně jsem odpověděla, ale pořád jsem necítila k pánovi moc velkou důvěru. Asi hodinu se mi omlouval za nekvalitu bot a vlastně jsem se dozvěděla jenom to, že to musel být asi nějaký divně ušitý kus, protože na ostatní boty žádné stížnosti nebyly. K mému velkému překvapení mi vtiskl do ruky balík a po otevření jsem zjistila, že v něm jsou ty samé boty, akorát nové.
„Použil jsem na ně speciální opravovací formulku, je dobře, že jste se o ni nepokoušela sama, mohlo by se vám něco stát,“ mrkl na mě a s úsměvem odešel.
Byla jsem ráda, že se to tak dobře vyřešilo a že si nebudu muset pořizovat boty nové za mé vlastní peníze. I přes to je ale možné, že nám kotlíky padající na nohy budou ničit boty…
sobota 8. srpna 2009
Upadá kvalita bot společnosti Bota & Pantofel?
Alanise Olien HarlinJednoho dne, když jsem vstala a chtěla jít na obvyklou snídani, zjistila jsem strašnou věc. Moje Společenská obuv z dračí kůže se mi hned po nazutí na nohu rozpadla! (Ilustrační foto: Alanise je po rozpadu společenské obuvi nucena chodit v teniskách, pozn. red.)
Strašně mě to naštvalo, tak jsem místo snídaně utíkala na 
Příčnou ulici do Boty & Pantofle a hned si odchytila jednoho prodavače.
„Podívejte se na to, podívejte se!“ rozhořčeně jsem mu ukazovala svou rozpadlou botu. Jen šíleně zblednul a nic neříkal.
„Jak je možné, že se tohle stalo? Vždyť jsou nerozpadnutelné!“ pokračovala jsem v terorizaci a okazovala jsem lístek od nákupu.
„Tak já dám skoro dvě a půl géčka za nějaké boty, které se mi za necelý měsíc chození rozpadnou? Jak si to vůbec dovolujete, myslela jsem, že jste prestižní firma.“ Teprve teď se prodavač odvážil promluvit.
„Měla byste být vůbec ráda, slečno, že ještě ty boty vyrábíme! Přece byste si nechtěla kupovat
obuv u Malkinové, vždyť to by se vám rozpadlo do tří dnů. A navíc, velice by mne zajímalo, jak je možné, že se vám obuv rozpadla, no, copak jste s ní dělala?“ Vůbec nereagoval na cíl mých otázek, odváděl řeč od jejich firmy a shazoval špínu na madam Malkinovou.
Zapřemýšlela jsem. Měla jsem je chvilku v Zapovězeném lese, ne ale dlouho, ani ne 2 minuty. To určitě nemohlo být ono.
„No, co bych s nimi měla dělat? Normálně jsem v nich chodila.“ Naštvaně jsem odešla a na prodavači bylo zjevně vidět, jak si ulevil.
Tahle událost mě dovedla k zapřemýšlení. Může snad kvalita upadat kvůli tomu, že už výrobce nemá motivaci? Možná by potřebovali zvednout ceny… Může to i úzce souviset s vysokými příjmy kadeřnictví, i když v poslední době se to mírní. Kdo ví, jestli si velení Boty & Pantofle nevymůže nějakou novinku na hradě, která by nám ničila boty …
Příčnou ulici do Boty & Pantofle a hned si odchytila jednoho prodavače.„Podívejte se na to, podívejte se!“ rozhořčeně jsem mu ukazovala svou rozpadlou botu. Jen šíleně zblednul a nic neříkal.
„Jak je možné, že se tohle stalo? Vždyť jsou nerozpadnutelné!“ pokračovala jsem v terorizaci a okazovala jsem lístek od nákupu.
„Tak já dám skoro dvě a půl géčka za nějaké boty, které se mi za necelý měsíc chození rozpadnou? Jak si to vůbec dovolujete, myslela jsem, že jste prestižní firma.“ Teprve teď se prodavač odvážil promluvit.
„Měla byste být vůbec ráda, slečno, že ještě ty boty vyrábíme! Přece byste si nechtěla kupovat
obuv u Malkinové, vždyť to by se vám rozpadlo do tří dnů. A navíc, velice by mne zajímalo, jak je možné, že se vám obuv rozpadla, no, copak jste s ní dělala?“ Vůbec nereagoval na cíl mých otázek, odváděl řeč od jejich firmy a shazoval špínu na madam Malkinovou.Zapřemýšlela jsem. Měla jsem je chvilku v Zapovězeném lese, ne ale dlouho, ani ne 2 minuty. To určitě nemohlo být ono.
„No, co bych s nimi měla dělat? Normálně jsem v nich chodila.“ Naštvaně jsem odešla a na prodavači bylo zjevně vidět, jak si ulevil.
Tahle událost mě dovedla k zapřemýšlení. Může snad kvalita upadat kvůli tomu, že už výrobce nemá motivaci? Možná by potřebovali zvednout ceny… Může to i úzce souviset s vysokými příjmy kadeřnictví, i když v poslední době se to mírní. Kdo ví, jestli si velení Boty & Pantofle nevymůže nějakou novinku na hradě, která by nám ničila boty …
úterý 4. srpna 2009
Fotografická soutěž Žlutého Trimela - nezapomeňte!
Připomínáme, že do konce srpna můžete posílat fotografie do trimelesí soutěže o Nejžlutější foto. Podrobnosti najdete v tomto článku:
http://trimeles.blogspot.com/2009/07/velka-letni-fotograficka-soutez.html
Obrázky očekáváme na mailu redakce!
http://trimeles.blogspot.com/2009/07/velka-letni-fotograficka-soutez.html
Obrázky očekáváme na mailu redakce!
Čtenářská tipovací soutěž:
16. tipovací otázka: Co to je Zdroj Zla a jak působí? (Celkem anonymně hlasovalo 18 čtenářů, správně tipovala tentokrát celá polovina z nich.)
a) Černý pramen, z něhož prýští koncentrované Zlo 6 (33%)
b) Obrovský magnet, který přitahuje své oběti smrtící silou Zla 1 (5%)
c) Veliký zářící krystal, vysílající ničivou energii Zla 9 (50%)
d) Temný oheň, který spaluje své oběti a mění je v Zombie 2 (11%)
Soví poštou poslaly své tipy čtyři dívky: Alanise Olien Harlin volila d) Temný oheň, Vicky Charmant b) Obrovský magnet, Lili Smeaglová a Lucy Koralka si vybraly c) Veliký zářící krystal, vysílající ničivou energii Zla - a právě ony získaly za správný tip každá 1 bod.
Takže stav po 16. tipovací odpovědi: 1. Lucy Koralka (celkem 13 b), 2.Lili Smeaglová (celkem 11 b), 3.-4. Christina von Luna a Vicky Charmant (celkem 1 b), 5.-6. Alanise Olien Harlin a Kathlin Rownson (zatím 0 b)
Zvláštní úkol!
Připomínám zadání: Napište nejméně na 3 palce (maximálně 8 palců), jakým způsobem si myslíte, že obyvatelé Bradavické školy proti Zlu budou bojovat (vyjděte ze zvolené možnosti v tipovací otázce), jak jim pomohou zvláštní schopnosti Aidy a Fiony a jak to dopadne. Zahyne někdo při obraně školy?
Zvláštní úkol poslaly tři slečny: Vicky Charmant, Lili Smeaglová a Lucy Koralka. Jak jsem už psala minule, zajímavost jejich příspěvků budete hodnotit vy, naši čtenáři – v hlasování můžete dát svůj hlas té soutěžní povídce, která se vám nejvíc zalíbí. Připomínám, že zde není rozhodující, jestli autorka správně odhadla další děj románu Aida Valemínka! Rozhodnout by mělo to, která povídka je nejvíce napínavá a originální – podle vašeho názoru. Soutěžící s nejvyšším počtem hlasů dostane 3 body do Čtenářské soutěže, druhá dostane 2 body a třetí 1 bod. Hlasujte na obvyklém místě!
A ještě 17. tipovací otázka:
Když se po skončeném boji Aida probere, zjistí, že vypadá jinak, než dřív. Co se stane Aidě?
a) zbělejí jí vlasy
b) zčernají jí oči
c) na tváři jí zůstane bílá jizva
d) na čele jí zůstane černé znamení ve tvaru krystalu
A ještě přidám nový zvláštní úkol:
Nakreslete jakoukoli ilustraci k Aidě Valemínce. O pořadí a tedy také počtu bodů rozhodnou opět čtenáři (např. při počtu 10 účastníků by první dostal 10 bodů a desátý jeden bod!). Tipujte v anketě a posílejte odpovědi soví poštou, obrázky e-sovou na adresu sophia.glis(zavináč)gmail.com. A protože i šéfredaktorka má právo na zaslouženou dovolenou, máte tentokrát termín až do půlnoci 15. srpna!
a) Černý pramen, z něhož prýští koncentrované Zlo 6 (33%)
b) Obrovský magnet, který přitahuje své oběti smrtící silou Zla 1 (5%)
c) Veliký zářící krystal, vysílající ničivou energii Zla 9 (50%)
d) Temný oheň, který spaluje své oběti a mění je v Zombie 2 (11%)
Soví poštou poslaly své tipy čtyři dívky: Alanise Olien Harlin volila d) Temný oheň, Vicky Charmant b) Obrovský magnet, Lili Smeaglová a Lucy Koralka si vybraly c) Veliký zářící krystal, vysílající ničivou energii Zla - a právě ony získaly za správný tip každá 1 bod.
Takže stav po 16. tipovací odpovědi: 1. Lucy Koralka (celkem 13 b), 2.Lili Smeaglová (celkem 11 b), 3.-4. Christina von Luna a Vicky Charmant (celkem 1 b), 5.-6. Alanise Olien Harlin a Kathlin Rownson (zatím 0 b)
Zvláštní úkol!
Připomínám zadání: Napište nejméně na 3 palce (maximálně 8 palců), jakým způsobem si myslíte, že obyvatelé Bradavické školy proti Zlu budou bojovat (vyjděte ze zvolené možnosti v tipovací otázce), jak jim pomohou zvláštní schopnosti Aidy a Fiony a jak to dopadne. Zahyne někdo při obraně školy?
Zvláštní úkol poslaly tři slečny: Vicky Charmant, Lili Smeaglová a Lucy Koralka. Jak jsem už psala minule, zajímavost jejich příspěvků budete hodnotit vy, naši čtenáři – v hlasování můžete dát svůj hlas té soutěžní povídce, která se vám nejvíc zalíbí. Připomínám, že zde není rozhodující, jestli autorka správně odhadla další děj románu Aida Valemínka! Rozhodnout by mělo to, která povídka je nejvíce napínavá a originální – podle vašeho názoru. Soutěžící s nejvyšším počtem hlasů dostane 3 body do Čtenářské soutěže, druhá dostane 2 body a třetí 1 bod. Hlasujte na obvyklém místě!
A ještě 17. tipovací otázka:
Když se po skončeném boji Aida probere, zjistí, že vypadá jinak, než dřív. Co se stane Aidě?
a) zbělejí jí vlasy
b) zčernají jí oči
c) na tváři jí zůstane bílá jizva
d) na čele jí zůstane černé znamení ve tvaru krystalu
A ještě přidám nový zvláštní úkol:
Nakreslete jakoukoli ilustraci k Aidě Valemínce. O pořadí a tedy také počtu bodů rozhodnou opět čtenáři (např. při počtu 10 účastníků by první dostal 10 bodů a desátý jeden bod!). Tipujte v anketě a posílejte odpovědi soví poštou, obrázky e-sovou na adresu sophia.glis(zavináč)gmail.com. A protože i šéfredaktorka má právo na zaslouženou dovolenou, máte tentokrát termín až do půlnoci 15. srpna!
Soutěžní povídky
Hlasujte v anketě pro tu, která je podle vašeho názoru nejlepší.
Vicky Charmant
To, co se odehraje v Zakázené chodbě, nakonec dobře dopadne. Fiona Aidu v poslední chvíli zachrání a ze Zakázané chodby se jim podaří utéci do Abbisovy pracovny, kde se koná ještě za přítomnosti několika do tajemství zasvěcených profesorů schůze. Na ní se má rozhodnout, co se bude dít dál.
Po dvou hodinách nekonečného hašteření Abbis přistoupí s těžkým srdcem na návrh své starší vnučky – Fiony. Ta navrhla, že půjde společně s Aidou a s ním (která jí, když bude potřeba, otevře díky své schopnosti utajené prostory do zakázaných chode)b a pokusí se je dotykem zlikvidovat. Podle jejího plánu jí bude Abbis díky čtení myšlenek říkat, kam ty divné osoby jdou. Takhle se je pokusí všechny dopadnout.
Abbis neměl vůbec tušení (zrovna tak jako všichni ostatní), kolik JICH vůbec může být, a to ani odhadem. Vůbec si nebyl jistý, jestli je všechny zvládnou, ale lepší plán se bohužel nenaskýtal. Jeho jediným cílem, kterého chtěl právě v tomto okamžiku dosáhnout, bylo to, aby ve škole nehrozilo žádné nebezpečí. Oběma svým vnučkám plně důvěřoval…
Vše se odehrálo velmi rychle. Bylo JICH desítky, ba co víc, možná i dvě stovky. Všechno se také dařilo podle plánu, po jednom dotyku Fiony byl každý z NICH mrtvý. Bez Abbisovy schopnosti by to jistě ale všechno tak neklapalo. Jenže pak se stalo něco neočekávaného…
Z jedné chodby, kterou dosud považovali za jednu z těch bezpečných, kde by se nemělo přihodit nic zlého, se z ničeho nic vyřítilo asi 100 z NICH. A to už si mysleli, že mají vyhráno…
Abbis, ač nerad, se musel od vnuček odtrhnout. Jinou možnost neměl. Nadechl se, připravil hůlku a vyřkl jakousi kletbu. Nad jeho hlavou se po usilovném soustředění objevil obrovský magnet, mohl mít několik set palců na šířku, tak byl obrovský. Hned na to začali vzduchem létat LIDÉ. Každý z nich se nalepil na magnet.
Aida díky své schopnosti našla ještě poslední zamčenou chodbu, ze které vylétly poslední desítky z nich. Teď je měli všechny na magnetu. Fiona se jich všech dotkla… Aida upadla do bezvědomí.
Lili Smeaglová
Jakmile byla postava skoro u ní, Aida uslyšela, jak na ni sestřenice volá : „Néé, Aido, néé, vrať se!“ a utíkala po její stopě, než stačila Fiona doběhnout, druhá oběť spadla na zem a natáhla se jak široká, tak dlouhá. Aida nechtěla ani pomyslet, kdo se to před ní sesunul k zemi,jen doufala, že to není její dědeček (ředitel školy), ani nahlas nic neřekla, beze slova šla za Fionou, a takto se dostaly až na bezpečné místo, kde se pomocí Aidiny schopnosti podívaly ven, co se děje, tam probíhal boj. „Co budeme dělat?“ zeptala se Aida s hrůzou v hlase. Fiona chvíli přemýšlela a pak se rozhodla: „Chtělo by to jim jít pomoct… Je JICH přesila.“ „Asi máš pravdu“, řekla Aida, ale v duchu se bála, ne o sebe, ale o všechny, když si jen představila, že by se mohlo stát něco jejím bezbranným v postatě nic netušícím spolužákům, br, na to nesmí ani pomyslet. Najednou se rozhodla, aniž by něco řekla, vyšla ven, v ruce hůlku, najednou ale ucítila něco na rameni, pomalu se otočila…na rameni jí ležela ruka v rukavici, Aida čekala na smrt… Když se nedostavovala, pohlédla do obličeje, patřícího k ruce…
Naštěstí to byla jen Fiona. „Ještě ne,“ sykla šeptem bledá v obličeji. „Proč ne?“ rozhněvala se na ni Aida. „Ostatní tam umírají, a já tu mám beze slova vše sledovat?!“ pomalu její hněv v hlase vyprchal, pak si všimla křídového obličeje Fiony. „Co se stalo?“ zeptala se opět Fiony, tentokrát ovšem obezřetně. „Máme se okamžitě vrátit do Velké síně, boj se prý blíží až do školy.“ Aida zalapala po dechu, už je to tady, pomyslela si v duchu. Rychle utíkaly, když zabloudily, tak Aida prostě jen otevřela zeď, a už byly ve velké Síni, která byla plná studentů. Fiona přišla k primusům, a pověděla jim, co se děje. Ti ji se zájmem poslouchali, najednou někdo zabouchal na dveře. Nastalo hrobové ticho. „Heslo!“ zaznělo z místnosti, všichni napjatě poslouchali, jakmile zazněla správná odpověď – do Velké Síně se ale vřítil jeden z NICH, než však stačil vykřiknout smrtící kletbu, už ležel
sám na zemi a za ním stála s obnaženou rukou Fiona. Pak Aida otevřela jednu se stěn a zavelela: „Rychle, všichni si sem vlezte, tedy, jestli se chcete dožít zítřka!“ To samozřejmě všichni chtěli, a tak se každý za velení primusů a prefektů dostal za stěnu. Zde se schovávali, dokud boj neskončil.
Mezitím profesoři rozmístili okolo školy krystaly s ničivou mocí, a začarovali je tak, aby pod jejich silou umírali jen ONI. Jakmile byli krystaly rozmístěny, už se k nim blížil jeden z NICH. Jakmile byl tak blízko, že mohl začít křišťál působit, prořízly náhlé ticho bolestivé výkřiky, potom byl zase klid, ale ON už tam nebyl, byl pryč, byl navždycky pryč, ani tělo po něm nezůstalo. Jakmile to ostatní ONI uzřeli, byli v šoku, tato krátká chvíle napomohla vítězství Bradavické školy.
Lucy Koralka
Klop..klop..tichý zvuk sa odrážal od kamennej podlahy. Aida s búšiacim srdcom utekala po chodbách hradu. Jediná vec, ktorú počula, bol tlkot jej srdca. Od chvíle, čo sa s Fionou rozdelili, sa cítila tak zraniteľná. Cítila ich prítomnosť všade, vedela že pár tých Bytostí ju prenasleduje. Aide prebehli zimomriavky po tele a na chvíľku zastala. Musela si zoceliť myšlienky a nechcela myslieť na to, že sa niečo stalo Fione. Zúfalo Aida buchla päsťou do steny a vykríkla: „Čo je ten zdroj zla, čo mám robiť?“
Zrazu sa Aide pre jej slziacimi očami objavil obraz jej dedka. So špinavým rukávom si utrela uslzenú tvár a vedela, čo musí urobiť. Pár Bytostí sa vynorilo v chodbe, kde bola Aida. Aida sa rýchlo otočila a snažila sa čím skôr dostať preč od Nich. Začala rýchlo utekať po chodbách, potkýnajúc myslieť nato, že musí prísť do riaditeľne včas. Metre chodby sa rýchlo míňali, keď zrazu slepá chodba! Aida od zlosti si prehrýzla jazyk. Z úst jej vystriekol cícerok krvi. Vedela, že jej jediná šanca je otvoriť stenu. Plná pocitov sa snažila koncentrovať a prejsť cez stenu. Cítila, ako jej krv steká po tvári, prešla cez stenu. Dostať sa do riaditeľne nebol už problém. Aida tam vbehla plná obáv. Fiona, jej dedko aj celý profesorský zbor boli tam. Rýchlo k nej prišiel jej dedko a chytil ju za rameno: „Aida, musíš byť odvážna, za chvíľku to skončí, musíme zničiť Zdroj Zla. Teraz pôjdeme do Ich priestoru a raz a navždy to skončíme.“ Aida chabo prikývla a pozrela sa smerom k Fione. Celá sa triasla a slabo dýchala.
Aida, Fiona, Abbis a profesori rýchlo vyšli z riaditeľne. Začali sa pomaly pohybovať smerom do Ich priestranstva. Profesori mali vytiahnuté paličky a Fiona už nemala na rukách rukavice. Aidin dedko Abbis sa k Aide naklonil a utrel jej krvavú čiaru na jej tvári. „Aida, dobre ma počúvaj, teraz okolo nás je bariéra, ktorá nás chráni pred zlom. Ako si už iste pochopila, to Zlo vychádza z kryštálu a ty mu musíš zatvoriť dvere!“ Aida sa celá rozklepala a pozrela na dedka. „Ty mi zveríš osud celej školy? Ja to asi nedokážem!“ Po chodbe, na ktorej sa nachádzali, sa zrazu objavili Bytosti. Fiona rýchlo pribehla k jednému a vysala z neho život. Ostatní profesori zoslali na zvyšných kúzla. Abbis znova pozrel na Aidu: „Áno, ja ti verím, a ty to dokážeš, nesmieš sa Ich báť.“ Aida nervózne pozerala na zápasiacich profesorov, keď zrazu zacítili podivný tlak, silu. Vyľakane sa pozrela na dedka a on prikývol: „Sme tu.“ Stáli uprostred obrovskej haly, kde sa nachádzal veľký, zlovestný čierny kryštál. Svetlo v ňom divne pulzovalo. Aida mala pocit, ako keby žil. Fiona celá zakrvavená dobehla k Aide: „Drž sa, musíš zatvoriť tie dvere, cez ktoré sem prúdi zlo!“ Aida sa sústredila na dvere v kryštáli. Zrazu jej myseľ obohnala cudzia. Bola obrovská, nekonečná ako vesmír, chladná, plná nenávisti a zlosti. Aida si začala potichu spievať pesničku, ktorú ju naučili jej rodičia, keď bola ešte veľmi malá. Myšlienky sa jej ustálili, cudzia myseľ zmizla a ona pocítila prítomnosť dvier. Z celej svojej sily poslala všetku svoju energiu na zatvorenie dvier. Začali jej od námahy stekať slzy po tvári. "Zatvor sa! Zatvor sa!“ A zrazu nič. Aida pocítila neskutočnú úľavu, všetko, čo ju tu držalo, bolo preč. Padala v temnote. „Aida! Aida! Preber sa!“ Aida sa celá dolámaná prebrala na posteli v koleji. Fiona bola vedľa nej a len potichu povedala: „Podarilo sa, zatvorila si ich.“ Aide vytiekla slza z oka a bola celá šťastná.
(Poznámka redakce: Lucyina povídka se v mnoha věcech překvapivě shoduje s původním románem; buď je Lucy jasnovidka, anebo že by někde v antikvariátu sehnala první vydání Aidy Valemínky?)
Vicky Charmant
To, co se odehraje v Zakázené chodbě, nakonec dobře dopadne. Fiona Aidu v poslední chvíli zachrání a ze Zakázané chodby se jim podaří utéci do Abbisovy pracovny, kde se koná ještě za přítomnosti několika do tajemství zasvěcených profesorů schůze. Na ní se má rozhodnout, co se bude dít dál.
Po dvou hodinách nekonečného hašteření Abbis přistoupí s těžkým srdcem na návrh své starší vnučky – Fiony. Ta navrhla, že půjde společně s Aidou a s ním (která jí, když bude potřeba, otevře díky své schopnosti utajené prostory do zakázaných chode)b a pokusí se je dotykem zlikvidovat. Podle jejího plánu jí bude Abbis díky čtení myšlenek říkat, kam ty divné osoby jdou. Takhle se je pokusí všechny dopadnout.
Abbis neměl vůbec tušení (zrovna tak jako všichni ostatní), kolik JICH vůbec může být, a to ani odhadem. Vůbec si nebyl jistý, jestli je všechny zvládnou, ale lepší plán se bohužel nenaskýtal. Jeho jediným cílem, kterého chtěl právě v tomto okamžiku dosáhnout, bylo to, aby ve škole nehrozilo žádné nebezpečí. Oběma svým vnučkám plně důvěřoval…
Vše se odehrálo velmi rychle. Bylo JICH desítky, ba co víc, možná i dvě stovky. Všechno se také dařilo podle plánu, po jednom dotyku Fiony byl každý z NICH mrtvý. Bez Abbisovy schopnosti by to jistě ale všechno tak neklapalo. Jenže pak se stalo něco neočekávaného…
Z jedné chodby, kterou dosud považovali za jednu z těch bezpečných, kde by se nemělo přihodit nic zlého, se z ničeho nic vyřítilo asi 100 z NICH. A to už si mysleli, že mají vyhráno…
Abbis, ač nerad, se musel od vnuček odtrhnout. Jinou možnost neměl. Nadechl se, připravil hůlku a vyřkl jakousi kletbu. Nad jeho hlavou se po usilovném soustředění objevil obrovský magnet, mohl mít několik set palců na šířku, tak byl obrovský. Hned na to začali vzduchem létat LIDÉ. Každý z nich se nalepil na magnet.
Aida díky své schopnosti našla ještě poslední zamčenou chodbu, ze které vylétly poslední desítky z nich. Teď je měli všechny na magnetu. Fiona se jich všech dotkla… Aida upadla do bezvědomí.
Lili Smeaglová
Jakmile byla postava skoro u ní, Aida uslyšela, jak na ni sestřenice volá : „Néé, Aido, néé, vrať se!“ a utíkala po její stopě, než stačila Fiona doběhnout, druhá oběť spadla na zem a natáhla se jak široká, tak dlouhá. Aida nechtěla ani pomyslet, kdo se to před ní sesunul k zemi,jen doufala, že to není její dědeček (ředitel školy), ani nahlas nic neřekla, beze slova šla za Fionou, a takto se dostaly až na bezpečné místo, kde se pomocí Aidiny schopnosti podívaly ven, co se děje, tam probíhal boj. „Co budeme dělat?“ zeptala se Aida s hrůzou v hlase. Fiona chvíli přemýšlela a pak se rozhodla: „Chtělo by to jim jít pomoct… Je JICH přesila.“ „Asi máš pravdu“, řekla Aida, ale v duchu se bála, ne o sebe, ale o všechny, když si jen představila, že by se mohlo stát něco jejím bezbranným v postatě nic netušícím spolužákům, br, na to nesmí ani pomyslet. Najednou se rozhodla, aniž by něco řekla, vyšla ven, v ruce hůlku, najednou ale ucítila něco na rameni, pomalu se otočila…na rameni jí ležela ruka v rukavici, Aida čekala na smrt… Když se nedostavovala, pohlédla do obličeje, patřícího k ruce…
Naštěstí to byla jen Fiona. „Ještě ne,“ sykla šeptem bledá v obličeji. „Proč ne?“ rozhněvala se na ni Aida. „Ostatní tam umírají, a já tu mám beze slova vše sledovat?!“ pomalu její hněv v hlase vyprchal, pak si všimla křídového obličeje Fiony. „Co se stalo?“ zeptala se opět Fiony, tentokrát ovšem obezřetně. „Máme se okamžitě vrátit do Velké síně, boj se prý blíží až do školy.“ Aida zalapala po dechu, už je to tady, pomyslela si v duchu. Rychle utíkaly, když zabloudily, tak Aida prostě jen otevřela zeď, a už byly ve velké Síni, která byla plná studentů. Fiona přišla k primusům, a pověděla jim, co se děje. Ti ji se zájmem poslouchali, najednou někdo zabouchal na dveře. Nastalo hrobové ticho. „Heslo!“ zaznělo z místnosti, všichni napjatě poslouchali, jakmile zazněla správná odpověď – do Velké Síně se ale vřítil jeden z NICH, než však stačil vykřiknout smrtící kletbu, už ležel
sám na zemi a za ním stála s obnaženou rukou Fiona. Pak Aida otevřela jednu se stěn a zavelela: „Rychle, všichni si sem vlezte, tedy, jestli se chcete dožít zítřka!“ To samozřejmě všichni chtěli, a tak se každý za velení primusů a prefektů dostal za stěnu. Zde se schovávali, dokud boj neskončil.Mezitím profesoři rozmístili okolo školy krystaly s ničivou mocí, a začarovali je tak, aby pod jejich silou umírali jen ONI. Jakmile byli krystaly rozmístěny, už se k nim blížil jeden z NICH. Jakmile byl tak blízko, že mohl začít křišťál působit, prořízly náhlé ticho bolestivé výkřiky, potom byl zase klid, ale ON už tam nebyl, byl pryč, byl navždycky pryč, ani tělo po něm nezůstalo. Jakmile to ostatní ONI uzřeli, byli v šoku, tato krátká chvíle napomohla vítězství Bradavické školy.
Lucy Koralka
Klop..klop..tichý zvuk sa odrážal od kamennej podlahy. Aida s búšiacim srdcom utekala po chodbách hradu. Jediná vec, ktorú počula, bol tlkot jej srdca. Od chvíle, čo sa s Fionou rozdelili, sa cítila tak zraniteľná. Cítila ich prítomnosť všade, vedela že pár tých Bytostí ju prenasleduje. Aide prebehli zimomriavky po tele a na chvíľku zastala. Musela si zoceliť myšlienky a nechcela myslieť na to, že sa niečo stalo Fione. Zúfalo Aida buchla päsťou do steny a vykríkla: „Čo je ten zdroj zla, čo mám robiť?“
Zrazu sa Aide pre jej slziacimi očami objavil obraz jej dedka. So špinavým rukávom si utrela uslzenú tvár a vedela, čo musí urobiť. Pár Bytostí sa vynorilo v chodbe, kde bola Aida. Aida sa rýchlo otočila a snažila sa čím skôr dostať preč od Nich. Začala rýchlo utekať po chodbách, potkýnajúc myslieť nato, že musí prísť do riaditeľne včas. Metre chodby sa rýchlo míňali, keď zrazu slepá chodba! Aida od zlosti si prehrýzla jazyk. Z úst jej vystriekol cícerok krvi. Vedela, že jej jediná šanca je otvoriť stenu. Plná pocitov sa snažila koncentrovať a prejsť cez stenu. Cítila, ako jej krv steká po tvári, prešla cez stenu. Dostať sa do riaditeľne nebol už problém. Aida tam vbehla plná obáv. Fiona, jej dedko aj celý profesorský zbor boli tam. Rýchlo k nej prišiel jej dedko a chytil ju za rameno: „Aida, musíš byť odvážna, za chvíľku to skončí, musíme zničiť Zdroj Zla. Teraz pôjdeme do Ich priestoru a raz a navždy to skončíme.“ Aida chabo prikývla a pozrela sa smerom k Fione. Celá sa triasla a slabo dýchala.
Aida, Fiona, Abbis a profesori rýchlo vyšli z riaditeľne. Začali sa pomaly pohybovať smerom do Ich priestranstva. Profesori mali vytiahnuté paličky a Fiona už nemala na rukách rukavice. Aidin dedko Abbis sa k Aide naklonil a utrel jej krvavú čiaru na jej tvári. „Aida, dobre ma počúvaj, teraz okolo nás je bariéra, ktorá nás chráni pred zlom. Ako si už iste pochopila, to Zlo vychádza z kryštálu a ty mu musíš zatvoriť dvere!“ Aida sa celá rozklepala a pozrela na dedka. „Ty mi zveríš osud celej školy? Ja to asi nedokážem!“ Po chodbe, na ktorej sa nachádzali, sa zrazu objavili Bytosti. Fiona rýchlo pribehla k jednému a vysala z neho život. Ostatní profesori zoslali na zvyšných kúzla. Abbis znova pozrel na Aidu: „Áno, ja ti verím, a ty to dokážeš, nesmieš sa Ich báť.“ Aida nervózne pozerala na zápasiacich profesorov, keď zrazu zacítili podivný tlak, silu. Vyľakane sa pozrela na dedka a on prikývol: „Sme tu.“ Stáli uprostred obrovskej haly, kde sa nachádzal veľký, zlovestný čierny kryštál. Svetlo v ňom divne pulzovalo. Aida mala pocit, ako keby žil. Fiona celá zakrvavená dobehla k Aide: „Drž sa, musíš zatvoriť tie dvere, cez ktoré sem prúdi zlo!“ Aida sa sústredila na dvere v kryštáli. Zrazu jej myseľ obohnala cudzia. Bola obrovská, nekonečná ako vesmír, chladná, plná nenávisti a zlosti. Aida si začala potichu spievať pesničku, ktorú ju naučili jej rodičia, keď bola ešte veľmi malá. Myšlienky sa jej ustálili, cudzia myseľ zmizla a ona pocítila prítomnosť dvier. Z celej svojej sily poslala všetku svoju energiu na zatvorenie dvier. Začali jej od námahy stekať slzy po tvári. "Zatvor sa! Zatvor sa!“ A zrazu nič. Aida pocítila neskutočnú úľavu, všetko, čo ju tu držalo, bolo preč. Padala v temnote. „Aida! Aida! Preber sa!“ Aida sa celá dolámaná prebrala na posteli v koleji. Fiona bola vedľa nej a len potichu povedala: „Podarilo sa, zatvorila si ich.“ Aide vytiekla slza z oka a bola celá šťastná.
(Poznámka redakce: Lucyina povídka se v mnoha věcech překvapivě shoduje s původním románem; buď je Lucy jasnovidka, anebo že by někde v antikvariátu sehnala první vydání Aidy Valemínky?)
Aida Valemínka: 16. kapitola - Zdroj Zla
Lemma Plíživá
Aidě se znovu v mozku rozeznělo lákavé volání. Co nejrazantněji ho potlačila a rozběhla se pryč. Doufala, že narazí na nějakou křižovatku, kde by se stvůře ztratila. Stal se však přesný opak. Chodba najednou končila pevnou kamennou zdí. Byla slepá!
Aida zpanikařila a začala bušit do stěn. V zoufalém šílení si ale vzpomněla na svou novou schopnost. Napjala všechno své soustředění a pokusila se myslet jen na to, že tu chce dveře, které by vedly k jejímu dědečkovi. Teď hned!
Zezadu byly slyšet kroky a Aida si stále bolestivěji uvědomovala, že neunikne.
Slaboučká linka se konečně začala formovat na zdi proti ní. Aida se do vzniklé brány bezhlavě vrhla. Zatočila se jí hlava, tentokrát to nebylo tak neškodné jako pár centimetrů zdi z Velké Síně. Připadalo jí, že cestuje několik minut, přitom to ale nemohlo být víc než vteřina. Dveře ji vyplivly přímo k nohám překvapeného Abbise Valemínka.
„Aido, no tak, zvedni se! Jsi v bezpečí,“ pomáhal jí její dědeček na nohy. Okolo stály ještě další osoby – profesorka Asmundová, Vlček, Zbigniewski a jeden profesor, kterého Aida neznala. Všichni měli hůlky připravené k útoku a nespouštěli oči z okolních chodeb.
„Fiona... pan profesor Noctus...“ sípala Aida zoufale.
„Neboj se, tvoje sestřenka je v pořádku. Za chvíli tu s námi bude,“ uklidňoval ji Valemínek. „A o Hibernovi víme...“ stiskl rty.
„Nemyslíš, že by se ty dvě studentky měly vrátit do Velké Síně, Abbisi?“ řekla profesorka Asmundová rozhodným hlasem.
„Obávám se, Gerdo, že tyhle dvě dívky jsou naší jedinou možností, jak zničit Zdroj,“ smutně konstatoval ředitel. „Tady Aida mi právě dokázala, že je skvělá Otvíračka a slečna Troy, jak víte, je nesmírně schopnou Zlodějkou duší. Musíme to alespoň zkusit. Čím déle budeme otálet, tím horší následky to bude mít. Všichni můžeme skončit jako starý Hibernus.“
Aida si vzpomněla na mrtvého profesora v chodbě a zatoužila být zpátky ve své posteli.
Jenže z druhé chodby přiběhla Fiona a celá skupinka se vydala na pochod. Aida se chtěla své sestřenice chytnout za ruku, tak se ale s varovným pohledem odtáhla. Neměla už rukavice.
Aida si teprve teď uvědomila, jak obrovské břemeno to musí být – vždyť ona nikdy nepoznala lidský dotek! Jejím životním společníkem bylo zahalující oblečení a neustálý strach o osoby v její blízkosti. Nikdy si nesáhne na jiného člověka, nepozná krásu pohlazení nebo polibku! Začalo jí být její přítelkyně nesmírně líto.
Všichni profesoři v čele s ředitelem neustále sesílali obranné bariéry na všechny chodby, které míjeli. Podle rychlých poznámek, které si mezi sebou dospělí vyměňovali, Aida pochopila, že zbývající profesoři se snaží zabezpečit celý prostor školy alespoň provizorně, než se jejich skupinka vypořádá se Zdrojem. Nevěděla sice, co to je, ani jak to vypadá, ale předpokládala, že to je místo, odkud vyvěrá Jejich Zlo, o kterém Fiona jednou mluvila. Také neměla vůbec žádnou představu o tom, co se stane, až k němu dorazí a k čemu vlastně budou potřebovat ji.
Chodba se neustále rozšiřovala a objevovala se i malá prostranství. Na jednom z nich narazili na skupinku tří Jimi ovládaných stvůr. Fiona se vrhla na nejbližšího z nich a omotala mu ruce kolem krku. Se zachroptěním se skácel k zemi. Zbylé dva drželi v šachu Asmundová se Zbigniewskim ohnivými koulemi, které jim zabraňovaly přijít blíž. Vlček a druhý profesor je kryli dlouhými meči, které vylovili ze svého hábitu.
Když se první bytost přestala hýbat, Fiona se přikradla k druhému. Ten ani nestihl vydat žádný zvuk a bez dechu se zhroutil.
Vlčkovi se podařilo probodnout třetího mečem. Aida odvrátila zrak a z tratoliště krve se jí udělalo zle. Abbis ji uchopil za ramena a podíval se jí do očí.
„Nemysli na to. Jen se soustřeď na svůj úkol. Sbírej síly. Všechno bude v pořádku...“ Aidě připadalo, že se v jeho upřeném pohledu utopí. Když od ní konečně odtrhl zrak, připadala si náhle klidnější, soustředěnější a skoro jako by všechno pozorovala cizíma očima.
Postupovali stále dál a probíjeli se hlouběji do Jejich teritoria. Fiona byla stále bledší a když se zastavili na chvilku odpočinku, sesunula se na zem a přerývaně dýchala. Abbis se nad ní starostlivě sklonil.
„Jak to, že tě to tak vyčerpává?“
Fiona potřásla hlavou. „Nemám tušení. Mělo by mě to posilovat. Nerozumím tomu. Jejich energie je zvláštní... Dělá se mi z ní trochu nevolno, ale už jsem si zvykla.“
„Zvládneš to ještě?“
Fiona kývla. Abbis jí dal napít z láhve, kterou odkudsi vyčaroval a nechal je všechny na chvíli si vydechnout.
„Jaký je tvůj plán, Abbisi?“ zajímalo profesora Vlčka. „Prostě tam jen tak vlítnem a všechny je zabijem?“ zasmál se, ale nebyla v tom ani trocha veselí.
„To by se nám nikdy nepodařilo. Musíme zničit Zdroj.“ Abbis vypadal v tu chvíli nesmírně autoritativně. Vléval do nich tolik potřebnou naději.
Vydali se znovu na krušnou cestu podzemím. Už měli vypracovanou taktiku – zatímco Fiona likvidovala nejnebezpečnější jedince, Vlček a jeho společník se oháněli meči a ostatní svými kouzly udržovali zbylé stvůry v bezpečné vzdálenosti. Aida už nad ničím nepřemýšlela a prostě postupovala s ostatními dál a dál. Připadalo jí, že její tělo je loutka a ona jen tahá za provázky.
Před nimi se začalo vynořovat jakési světlo.
„Už jsme blízko!“ snažil se Valemínek přehlušit výkřiky a hluk boje. Dokonce i profesorka Asmundová si do druhé ruky vzala dýku, kterou odháněla dotěrné nepřátele.
Aidu napadlo, jak to, že nikdo z nich neslyší Jejich vábení. Ale pak si všimla, že Abbis celou dobu nebojuje, jen drží hůlku ve výši očí. Zřejmě je nějakým štítovým kouzlem chránil proti ničivému působení podzemních Sirén.
Probojovali se do velkého sálu, který byl plný smrtelně bledých a potácejících se bytostí, které k nim vztahovaly ruce a neartikulovanými zvuky na rtech se draly k nim. Celé místnosti dominoval veliký zářící krystal. Aida téměř cítila, jak z něj proudí podivná energie a byla si jistá, že jen ředitelova ochrana je brání před ničivými účinky této síly.
Ucítila, jak jí její dědeček stisknul rameno.
„Je čas. Zavři oči, soustřeď se,“ řekl důrazně. Aida ho poslechla. Přestala vnímat svět okolo, Fionu umdlévající pod náporem dalšího nepřítele, Vlčka a Asmundovou sekající okolo sebe zbraněmi, Zbigniewského, sesílajícího ohnivé koule na ječící monstra ani kaluže krve, useknuté údy, ve smrtelné křeči se škubající těla a smrtelný výkřik neznámého profesora, který si zapomněl krýt záda a jeho tělo bylo obsazováno tou všudypřítomnou nehmotnou substancí. Neviděla ani ránu z milosti, kterou Vlček zasadil umírajícímu kolegovi. Její zorné pole vyplňoval jen jiskřící krystal. Jako z obrovské dálky slyšela Abbisův hlas.
„Zruším teď tvou ochranu. Nesmíš se bát, jsi silnější. Budu ti pomáhat. Umíš otvírat. Napni své schopnosti a tyhle otevřené dveře zavři.“
V Aidině hlavě najednou vybuchl ohňostroj primitivních, ale silných emocí. Strach, hrůza, nenávist, touha, silný instinkt a hlavně hlad, obrovský a nedozírný oceán hladu.
Nenech se tím unést! Nepoddávej se tomu. Nahlédni za tyhle vnější projevy, dostaň se hloub! zněl Aidě v hlavě dědečkův hlas. Nešlo neposlechnout. Cizí vjemy začaly slábnout a průhlednět. A za nimi bylo skutečně to, co celou dobu cítila – otvor. Zející propast do jiného prostoru. Otevřené dveře.
Zavři je, zavři je! neustával hlas v její mysli. Aida vztáhla jakousi mentální ruku a snažila se dosáhnout na rozevřený chřtán, vrhající do prostoru oblaka energie.
A pak ji zasáhla taková vlna Zla, že ji to na chvilku ochromilo. Měla mysl jako v kleštích. Nenávist, zášť, nepřátelství, zloba, hněv, vztek, zuřivost, to všechno jí vířilo v mysli a hrozilo ji úplně rozdrtit.
Vydrž, Aido. Postarám se o to. Ty jen dokonči, co musíš!
Ucítila, jak Abbisova přítomnost z jejího vědomí mizí a zároveň mizí i sevření negativní energií. Vzchopila se a znovu se natáhla k zejícímu otvoru. Jsou to jen dveře, říkala si. Jen obyčejné dveře a já je musím zavřít. Zavřít. ZAVŘÍT!
Cítila obrovský odpor, jako kdyby se snažila tlačit dveře proti nepředstavitelnému průvanu. Všude okolo se ozývalo vysoké kvílení, ale žádná další vlna už nepřišla. To jí dodalo odvahy. Všechny své zbývající síly sebrala k jednomu jedinému cíli.
ZAVŘÍT!!!
Buch.
Dveře zaklaply. Průvan ustal.
Všude se rozhostilo ticho, narušené jen tupými nárazy těl na tvrdou zem.
Aidu zaplavila úleva, prázdnota a podivný klid. Tělo ani mysl ji už neposlouchaly. Poddala se milosrdnému zapomnění.
Příště: 17. kapitola - Potomci vznešeného rodu
Aidě se znovu v mozku rozeznělo lákavé volání. Co nejrazantněji ho potlačila a rozběhla se pryč. Doufala, že narazí na nějakou křižovatku, kde by se stvůře ztratila. Stal se však přesný opak. Chodba najednou končila pevnou kamennou zdí. Byla slepá!
Aida zpanikařila a začala bušit do stěn. V zoufalém šílení si ale vzpomněla na svou novou schopnost. Napjala všechno své soustředění a pokusila se myslet jen na to, že tu chce dveře, které by vedly k jejímu dědečkovi. Teď hned!
Zezadu byly slyšet kroky a Aida si stále bolestivěji uvědomovala, že neunikne.
Slaboučká linka se konečně začala formovat na zdi proti ní. Aida se do vzniklé brány bezhlavě vrhla. Zatočila se jí hlava, tentokrát to nebylo tak neškodné jako pár centimetrů zdi z Velké Síně. Připadalo jí, že cestuje několik minut, přitom to ale nemohlo být víc než vteřina. Dveře ji vyplivly přímo k nohám překvapeného Abbise Valemínka.
„Aido, no tak, zvedni se! Jsi v bezpečí,“ pomáhal jí její dědeček na nohy. Okolo stály ještě další osoby – profesorka Asmundová, Vlček, Zbigniewski a jeden profesor, kterého Aida neznala. Všichni měli hůlky připravené k útoku a nespouštěli oči z okolních chodeb.
„Fiona... pan profesor Noctus...“ sípala Aida zoufale.
„Neboj se, tvoje sestřenka je v pořádku. Za chvíli tu s námi bude,“ uklidňoval ji Valemínek. „A o Hibernovi víme...“ stiskl rty.
„Nemyslíš, že by se ty dvě studentky měly vrátit do Velké Síně, Abbisi?“ řekla profesorka Asmundová rozhodným hlasem.
„Obávám se, Gerdo, že tyhle dvě dívky jsou naší jedinou možností, jak zničit Zdroj,“ smutně konstatoval ředitel. „Tady Aida mi právě dokázala, že je skvělá Otvíračka a slečna Troy, jak víte, je nesmírně schopnou Zlodějkou duší. Musíme to alespoň zkusit. Čím déle budeme otálet, tím horší následky to bude mít. Všichni můžeme skončit jako starý Hibernus.“
Aida si vzpomněla na mrtvého profesora v chodbě a zatoužila být zpátky ve své posteli.
Jenže z druhé chodby přiběhla Fiona a celá skupinka se vydala na pochod. Aida se chtěla své sestřenice chytnout za ruku, tak se ale s varovným pohledem odtáhla. Neměla už rukavice.
Aida si teprve teď uvědomila, jak obrovské břemeno to musí být – vždyť ona nikdy nepoznala lidský dotek! Jejím životním společníkem bylo zahalující oblečení a neustálý strach o osoby v její blízkosti. Nikdy si nesáhne na jiného člověka, nepozná krásu pohlazení nebo polibku! Začalo jí být její přítelkyně nesmírně líto.
Všichni profesoři v čele s ředitelem neustále sesílali obranné bariéry na všechny chodby, které míjeli. Podle rychlých poznámek, které si mezi sebou dospělí vyměňovali, Aida pochopila, že zbývající profesoři se snaží zabezpečit celý prostor školy alespoň provizorně, než se jejich skupinka vypořádá se Zdrojem. Nevěděla sice, co to je, ani jak to vypadá, ale předpokládala, že to je místo, odkud vyvěrá Jejich Zlo, o kterém Fiona jednou mluvila. Také neměla vůbec žádnou představu o tom, co se stane, až k němu dorazí a k čemu vlastně budou potřebovat ji.
Chodba se neustále rozšiřovala a objevovala se i malá prostranství. Na jednom z nich narazili na skupinku tří Jimi ovládaných stvůr. Fiona se vrhla na nejbližšího z nich a omotala mu ruce kolem krku. Se zachroptěním se skácel k zemi. Zbylé dva drželi v šachu Asmundová se Zbigniewskim ohnivými koulemi, které jim zabraňovaly přijít blíž. Vlček a druhý profesor je kryli dlouhými meči, které vylovili ze svého hábitu.
Když se první bytost přestala hýbat, Fiona se přikradla k druhému. Ten ani nestihl vydat žádný zvuk a bez dechu se zhroutil.
Vlčkovi se podařilo probodnout třetího mečem. Aida odvrátila zrak a z tratoliště krve se jí udělalo zle. Abbis ji uchopil za ramena a podíval se jí do očí.
„Nemysli na to. Jen se soustřeď na svůj úkol. Sbírej síly. Všechno bude v pořádku...“ Aidě připadalo, že se v jeho upřeném pohledu utopí. Když od ní konečně odtrhl zrak, připadala si náhle klidnější, soustředěnější a skoro jako by všechno pozorovala cizíma očima.
Postupovali stále dál a probíjeli se hlouběji do Jejich teritoria. Fiona byla stále bledší a když se zastavili na chvilku odpočinku, sesunula se na zem a přerývaně dýchala. Abbis se nad ní starostlivě sklonil.
„Jak to, že tě to tak vyčerpává?“
Fiona potřásla hlavou. „Nemám tušení. Mělo by mě to posilovat. Nerozumím tomu. Jejich energie je zvláštní... Dělá se mi z ní trochu nevolno, ale už jsem si zvykla.“
„Zvládneš to ještě?“
Fiona kývla. Abbis jí dal napít z láhve, kterou odkudsi vyčaroval a nechal je všechny na chvíli si vydechnout.
„Jaký je tvůj plán, Abbisi?“ zajímalo profesora Vlčka. „Prostě tam jen tak vlítnem a všechny je zabijem?“ zasmál se, ale nebyla v tom ani trocha veselí.
„To by se nám nikdy nepodařilo. Musíme zničit Zdroj.“ Abbis vypadal v tu chvíli nesmírně autoritativně. Vléval do nich tolik potřebnou naději.
Vydali se znovu na krušnou cestu podzemím. Už měli vypracovanou taktiku – zatímco Fiona likvidovala nejnebezpečnější jedince, Vlček a jeho společník se oháněli meči a ostatní svými kouzly udržovali zbylé stvůry v bezpečné vzdálenosti. Aida už nad ničím nepřemýšlela a prostě postupovala s ostatními dál a dál. Připadalo jí, že její tělo je loutka a ona jen tahá za provázky.
Před nimi se začalo vynořovat jakési světlo.
„Už jsme blízko!“ snažil se Valemínek přehlušit výkřiky a hluk boje. Dokonce i profesorka Asmundová si do druhé ruky vzala dýku, kterou odháněla dotěrné nepřátele.
Aidu napadlo, jak to, že nikdo z nich neslyší Jejich vábení. Ale pak si všimla, že Abbis celou dobu nebojuje, jen drží hůlku ve výši očí. Zřejmě je nějakým štítovým kouzlem chránil proti ničivému působení podzemních Sirén.
Probojovali se do velkého sálu, který byl plný smrtelně bledých a potácejících se bytostí, které k nim vztahovaly ruce a neartikulovanými zvuky na rtech se draly k nim. Celé místnosti dominoval veliký zářící krystal. Aida téměř cítila, jak z něj proudí podivná energie a byla si jistá, že jen ředitelova ochrana je brání před ničivými účinky této síly.
Ucítila, jak jí její dědeček stisknul rameno.
„Je čas. Zavři oči, soustřeď se,“ řekl důrazně. Aida ho poslechla. Přestala vnímat svět okolo, Fionu umdlévající pod náporem dalšího nepřítele, Vlčka a Asmundovou sekající okolo sebe zbraněmi, Zbigniewského, sesílajícího ohnivé koule na ječící monstra ani kaluže krve, useknuté údy, ve smrtelné křeči se škubající těla a smrtelný výkřik neznámého profesora, který si zapomněl krýt záda a jeho tělo bylo obsazováno tou všudypřítomnou nehmotnou substancí. Neviděla ani ránu z milosti, kterou Vlček zasadil umírajícímu kolegovi. Její zorné pole vyplňoval jen jiskřící krystal. Jako z obrovské dálky slyšela Abbisův hlas.
„Zruším teď tvou ochranu. Nesmíš se bát, jsi silnější. Budu ti pomáhat. Umíš otvírat. Napni své schopnosti a tyhle otevřené dveře zavři.“
V Aidině hlavě najednou vybuchl ohňostroj primitivních, ale silných emocí. Strach, hrůza, nenávist, touha, silný instinkt a hlavně hlad, obrovský a nedozírný oceán hladu.
Nenech se tím unést! Nepoddávej se tomu. Nahlédni za tyhle vnější projevy, dostaň se hloub! zněl Aidě v hlavě dědečkův hlas. Nešlo neposlechnout. Cizí vjemy začaly slábnout a průhlednět. A za nimi bylo skutečně to, co celou dobu cítila – otvor. Zející propast do jiného prostoru. Otevřené dveře.
Zavři je, zavři je! neustával hlas v její mysli. Aida vztáhla jakousi mentální ruku a snažila se dosáhnout na rozevřený chřtán, vrhající do prostoru oblaka energie.
A pak ji zasáhla taková vlna Zla, že ji to na chvilku ochromilo. Měla mysl jako v kleštích. Nenávist, zášť, nepřátelství, zloba, hněv, vztek, zuřivost, to všechno jí vířilo v mysli a hrozilo ji úplně rozdrtit.
Vydrž, Aido. Postarám se o to. Ty jen dokonči, co musíš!
Ucítila, jak Abbisova přítomnost z jejího vědomí mizí a zároveň mizí i sevření negativní energií. Vzchopila se a znovu se natáhla k zejícímu otvoru. Jsou to jen dveře, říkala si. Jen obyčejné dveře a já je musím zavřít. Zavřít. ZAVŘÍT!
Cítila obrovský odpor, jako kdyby se snažila tlačit dveře proti nepředstavitelnému průvanu. Všude okolo se ozývalo vysoké kvílení, ale žádná další vlna už nepřišla. To jí dodalo odvahy. Všechny své zbývající síly sebrala k jednomu jedinému cíli.
ZAVŘÍT!!!
Buch.
Dveře zaklaply. Průvan ustal.
Všude se rozhostilo ticho, narušené jen tupými nárazy těl na tvrdou zem.
Aidu zaplavila úleva, prázdnota a podivný klid. Tělo ani mysl ji už neposlouchaly. Poddala se milosrdnému zapomnění.
Příště: 17. kapitola - Potomci vznešeného rodu
pondělí 3. srpna 2009
K čemu je užitečná jedovatá houba?
Vicky Charmant to pro nás zjistila! 
Entoloma sinuatum – tajemná bylinka prapodivného tvaru, která spíše než bylinu připomíná houbu. Při troše štěstí se dá objevit v Ďáblově jámě, ale jen málokdo tuší, na co se vlastně používá…
Tohle a ještě mnohem víc mi ochotně vysvětlila madam Letitia te Tiba, když jsem ji navštívala na ošetřovně. Udělala si na mě čas, i když zrovna léčila popálené nebo poskytovala rady při vaření lektvarů. Co jsem se od ní dozvěděla, si nyní můžete přečíst v následujícím rozhovoru. ;)
Madam Leti, nejdříve bych chtěla vědět, na co se vlastně Entoloma používá :)
p.p. Letitia: Entoloma sinuatum, alebo Hodvábnica veľká či česky Závojenka olovová je dôležitý prípravok na liečenie tak trochu exotickej choroby - syndróm štebotavého kuraťa.
Vo svojej praxi ošetrovateľky som sa s touto chorobou stretla asi len raz, alebo dvakrát. Ale videla som zopár pacientov ešte ako mladá profesorka bez ošetrovateľskej praxe.
p.p. Letitia: Entoloma sinuatum, alebo Hodvábnica veľká či česky Závojenka olovová je dôležitý prípravok na liečenie tak trochu exotickej choroby - syndróm štebotavého kuraťa.
Vo svojej praxi ošetrovateľky som sa s touto chorobou stretla asi len raz, alebo dvakrát. Ale videla som zopár pacientov ešte ako mladá profesorka bez ošetrovateľskej praxe.Je tato choroba přenosná z jednoho studenta na druhého? Kde se dá tato nemoc chytit?
p.p. Letitia: Áno, je veľmi nákazlivá. Preto sú postihnutí hneď umiestnení tu v ošetrovni, kde je ovzdušie tak očarované, aby nikto nemohol dostať chorobu od iného.
No a kde sa dá syndróm štebotavého kuraťa chytiť... určite pre stretnutí s chorým, ak by nebol izolovaný na ošetrovni.
Myslím, že kedysi študenti priniesli toto ochorenie z lesa. Žil tam vtedy kŕdlik infikovaných prepeličiek (pravděpodobně hejno infikovaných křepelek, pozn. red), ale už to dali lesníci do poriadku.
p.p. Letitia: Áno, je veľmi nákazlivá. Preto sú postihnutí hneď umiestnení tu v ošetrovni, kde je ovzdušie tak očarované, aby nikto nemohol dostať chorobu od iného.
No a kde sa dá syndróm štebotavého kuraťa chytiť... určite pre stretnutí s chorým, ak by nebol izolovaný na ošetrovni.
Myslím, že kedysi študenti priniesli toto ochorenie z lesa. Žil tam vtedy kŕdlik infikovaných prepeličiek (pravděpodobně hejno infikovaných křepelek, pozn. red), ale už to dali lesníci do poriadku.
Kdyby vypukla epidemie, jsou na hradě velké zásoby Entolomy? Nebo se máme bát? ;)
p.p. Letitia: Skrátka, choroba prichádza nečakane. Často človek ani nevie, kde sa s nákazou stretol...
Ale hlavne - dávajte si pozor na vtákozobcov. V jednom zapadlejšom zákutí zakázaného lesa ich zopár majú... ale študnetov k nim z pochopiteľných dôvodov nevodia.
Zásoby máme tak akurát na pár prípadov... zatiaľ bohato stačia. Epidémii treba predchádzať.
Preto sú všetci chorí hneď izolovaní na ošetrovni, ako som povedala.
Ale verím, že ak by prišlo k hromadnejšej nákaze, požaidame ministerstvo o pomoc. Hádam pošlú pomoc ... v konečnom čase. - trošku sa zaspomína –
p.p. Letitia: Skrátka, choroba prichádza nečakane. Často človek ani nevie, kde sa s nákazou stretol...
Ale hlavne - dávajte si pozor na vtákozobcov. V jednom zapadlejšom zákutí zakázaného lesa ich zopár majú... ale študnetov k nim z pochopiteľných dôvodov nevodia.
Zásoby máme tak akurát na pár prípadov... zatiaľ bohato stačia. Epidémii treba predchádzať.
Preto sú všetci chorí hneď izolovaní na ošetrovni, ako som povedala.
Ale verím, že ak by prišlo k hromadnejšej nákaze, požaidame ministerstvo o pomoc. Hádam pošlú pomoc ... v konečnom čase. - trošku sa zaspomína –
Tímto bych moc chtěla madam Leti poděkovat za cenné informace.
Na závěr bych ještě ráda upozornila všechny hledače pokladů v jámě, že v případě nalezení jakékoli bylinky je možné ji věnovat přímo madam Leti, která pro ni určitě najde v brzké době využití. ;)
Na závěr bych ještě ráda upozornila všechny hledače pokladů v jámě, že v případě nalezení jakékoli bylinky je možné ji věnovat přímo madam Leti, která pro ni určitě najde v brzké době využití. ;)
neděle 2. srpna 2009
Noví plyšáci sú tu!
Pán profesor John spravil veľkú radosť všetkým študentom na hog, keď na PU uviedol novú plyšovú kolekciu.
"Byla mi svěřena Příčná ulice. Zachyběla mi práce na kolekcích, tak jsem si dovolil dát na pulty nové plyšové hračky v rámci tzv. Plyšové kolekce. Nyní tedy vezměte své váčky s galeony a doufám, že se bezmála deset nových plyšáků stane oblíbenou součástí vašich postelí."
Na Hrade nastal doslova chaos, každý sa tlačil k obchodu, aby si stihol uchmatnúť toho svojho plyšáčika :] Musím povedať, že výber plyšákov je dosť veľký a každý si príde na svoje :]
Väčšinou v obchode ponúkajú plyšákov na zem a to až 10. Do ruky si môžete kúpiť len jedného plyšáčika. Cenovo sa plyšáky pohybujú od 5 srpcov až po 1 galeon a 3 srpce.
Keď som tam celá udychčaná vošla, ľutovala som, že tam nie sú kabínky a ja ich poriadne nemôžem vidieť. Rýchlo som išla do VS hľadať niekoho, kto má lupu, aby som ich uvidela lepšie. Podarilo sa! Väčšina študentov však lupu nemá a preto im poskytneme pohľad na plyšákov, ako vyzerajú v skutočnosti, aby si mohli ľahšie vybrať toho svojho plyšáčika :]
"Byla mi svěřena Příčná ulice. Zachyběla mi práce na kolekcích, tak jsem si dovolil dát na pulty nové plyšové hračky v rámci tzv. Plyšové kolekce. Nyní tedy vezměte své váčky s galeony a doufám, že se bezmála deset nových plyšáků stane oblíbenou součástí vašich postelí."
Na Hrade nastal doslova chaos, každý sa tlačil k obchodu, aby si stihol uchmatnúť toho svojho plyšáčika :] Musím povedať, že výber plyšákov je dosť veľký a každý si príde na svoje :]
Väčšinou v obchode ponúkajú plyšákov na zem a to až 10. Do ruky si môžete kúpiť len jedného plyšáčika. Cenovo sa plyšáky pohybujú od 5 srpcov až po 1 galeon a 3 srpce.
Keď som tam celá udychčaná vošla, ľutovala som, že tam nie sú kabínky a ja ich poriadne nemôžem vidieť. Rýchlo som išla do VS hľadať niekoho, kto má lupu, aby som ich uvidela lepšie. Podarilo sa! Väčšina študentov však lupu nemá a preto im poskytneme pohľad na plyšákov, ako vyzerajú v skutočnosti, aby si mohli ľahšie vybrať toho svojho plyšáčika :]
Plyšový medvěd s mašlí
Modrá plyšová kulička
Mlsný plyšový medvídek
Plyšový králíček s ohnutým ouškem
Sluneční plyšový zajíček
Oplácaný plyšový méďa
Nafoukaný plyšový méďula
Polární plyšový medvídek
Bílý plyšový zajíček
Na záver dúfam, že Pu znova nepostihne plyšacia choroba, ako sa už raz stalo, a naše nové plyšaky nezmiznu :]
"I kouzelné hračky trpí nemocemi, ano. A Příčnou prolétl vir tak nebezpečný, že se mu povedlo vyhubit všechny plyšové draky a žabí sošky. I to se stává. Nebyli jsme proti tomu pojištění (Gringottovi s tím opravdu nepočítali), takže se omlouváme, ale náhradu škody nemůže dostat ani majitel hračkářství, ani ti nešťastníci, kteří si ony hračky koupili." (22. 4. 2008)
Ten deň bol naozaj smutný, ale ja verím, že sa už viac nikdy nezopakuje :]
Prosím čitateľov, aby v komentároch napísali svoj názor, ktorý z plyšákov je najkrajší :○]
Z Příčné ulice Lucy Koralka
Prosím čitateľov, aby v komentároch napísali svoj názor, ktorý z plyšákov je najkrajší :○]
Z Příčné ulice Lucy Koralka
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)