Lemma Plíživá
Vlnky líně šplouchaly, vál příjemný vánek a slunce svítilo právě tak akorát. Aida nehnutě seděla a poslouchala Fionino vyprávění.
„Nemůžeš mě znát, protože naše dvě rodiny se nikdy nestýkaly – a ani neměly, Abbis to tak chtěl. Samozřejmě je to i můj dědeček, ale díky tomu, že si jeho dcera po svatbě s mým otcem změnila jméno, nikdo nemohl tušit, že jsme příbuzní.“
Aida se hořce usmála. „Ani nevíš, jaké máš štěstí.“
Ale její společnice zavrtěla hlavou. „Také jsem měla problémů dost. Táhnou se s naším rodem už po staletí.
Ale teď k tomu, co se stalo v podzemí. Potkala jsi oběť jednoho z tvorů, pro které nemáme jméno a říkáme jim prostě Oni. Jsou to nehmotné energetické bytosti, které napadají lidskou mysl, požírají ji a podrobené tělo pak použijí pro přesun k dalším obětem. Rozlézají se jako nákaza.
Napadají hlavně lidi, inteligentní mozek je pro ně pochoutka. A ještě víc je lákají kouzelníci. Raději je lepší si nepředstavovat, co by se stalo, kdyby jeden z nich pronikl skrze štít až do školy.“
Navzdory teplému počasí Aidě přeběhl mráz po zádech. „Všechny by nás... sežrali...“
„Přesně tak. Proto jsou za vstup do Zakázaných chodeb tak vysoké tresty. Projít štítem znamená vystavit se naplno Jejich vlivu.“
„Ale já jsem přece štítem neprošla? Ani nevím jak bych to udělala!“ protestovala Aida.
„Ale ano, vybrala sis zrovna jednu Zakázanou chodbu, kde je štít už velice slabý. Díky své rychlosti jsi byla zřejmě schopná proběhnout na druhou stranu, aniž bys to zaregistrovala.“ Vzdychla a rukou v černé rukavici si odhrnula vlasy z čela. „V poslední době je takových chodeb víc a víc. Dlouho už se neudržíme.“
„Co budeme dělat?“ zeptala se Aida s obavami v hlase.
„Nevím. O všem rozhoduje Abbis a já netuším, co má v plánu. Nebo jestli vůbec nějaký plán má.
Každopádně už nikdy nechoď do Zakázané chodby, za žádných okolností!“ Její hlas zněl náhle hrozivě. „A raději se k nim ani nepřibližuj. Kdybys viděla v prostorách školy někoho cizího, kdo se mátožně pohybuje, je smrtelně bledý a má nepřítomný výraz v očích, okamžitě zavolej někoho z profesorů nebo mě. A v žádném případě,“ chytla ji Fiona za ruku, „se té osoby nedotýkej! Nejlepší je utéct a varovat všechny okolo. Sama sis zkusila, co dovede jeden z Nich.“
Aidě se při té vzpomínce zježily vlasy na hlavě a znovu se jí zatočila hlava, když si vzpomněla na to neodolatelné vábení.
„Všimla jsem si, že máš nějaké problémy se spolužáky,“ změnila Fiona téma, když viděla, že se Aidě opět dělá mdlo.
Aida přikývla. „To všechno kvůli mému jménu. Kvůli tomu, že můj dědeček je ředitelem,“ postěžovala si.
„A není to takhle náhodou kvůli tomu, že jsi jedna z nejlepších ve třídě?“ zeptala se Fiona a v očích se jí zablýsklo. „Není to náhodou proto, že nemusíš dělat domácí úkoly, protože ti jde všechno v hodině samo?“
Aida se na ni překvapeně podívala. „Jak tohle všechno víš?“
Její sestřenice se přátelsky usmála. „Protože, moje milá, se mi stalo v prvním ročníku to samé...“
„Jenže tys nebyla vnučkou ředitele! Tedy vlastně byla, ale nikdo to nevěděl!“ hájila se Aida.
„To je jen zástupný důvod. Oni ti prostě závidí, že jsi lepší. Hledají si výmluvy, proč oni nejsou tak schopní. Dej jim pár dní a uvidíš, že se to srovná.“
„Ale copak se teď můžu vrátit do naší ložnice?“ zoufala si mladší dívka.
Fiona jí chlácholivě pohladila rameno. „To víš, že ano. Když si jich nebudeš všímat, nebudou si všímat ani oni tebe. A já ti dám něco, čím se na tu chvíli samoty zabavíš.“
Vstala a pomohla na nohy i Aidě. Společně sešly ke vchodu do podzemí a Aida si teď konečně mohla pořádně prohlédnout Jižní výstup. Byla to asi dva metry vysoká brána, zvenčí zarostlá mechem a travou, takže když se její křídla zavřela, nikdo nemohl tušit, co se za ní skrývá. Uvnitř byl portál bohatě vyzdoben, kamenné sloupy a hlavice znázorňovaly stojící postavy dvou dryád a jejich stromů, chodbu hlídali dva kamenní lvi.
Prošly neustále klesající chodbou až ke spirálovitému schodišti, po kterém sestoupily až do místnosti kousek od Velké Síně. Cestou potkaly jen pár studentů, kteří spěchali za svými přáteli ven a věnovali jim jen jeden zvědavý pohled.
Prošly krbem do mrzimorské kolejní místnosti, která byla v tuhle dobu úplně opuštěná a zamířily vzhůru k dívčím ložnicím. Fiona jí nakázala zůstat na místě a vešla do ložnice sedmého ročníku. Za chvilku vyšla a něco držela v ruce. Obezřetně se rozhlédla, a když se ujistila, že nikdo není v dohledu, přešla k tapisérii a vložila předmět – byla to malá dřevěná kulička – do tlamy vyšitého jezevce. Jezevec ožil, zavřel ústa, chvíli chroupal a pak zalezl do své nory. Aida v úžasu spatřila, že místo tmavě vyšité díry v zemi je v tapisérii opravdová tmavá nora, vedoucí do stěny za ní. Fiona tam sáhla a vytáhla staře vyhlížející knihu v silných kožených deskách. Schovala si ji pod hábit a druhou rukou zaťukala na kořen vedle jezevčí nory. Tapisérie se zase zploštila do dvou rozměrů, vylezl jezevec, vyplivl kuličku do nastavené Fioniny ruky a zaujal stejnou pozici jako předtím. Tapisérie vypadala navlas stejně, jako kdyby se zhola nic nezměnilo.
Dívky vešly do ložnice prvňáků, kde samozřejmě také nikdo nebyl. Sedly si na Aidinu postel a Fiona vytáhla zpod hábitu záhadnou knihu. Na jejím přebalu bylo velkými zdobnými písmeny vyveden nápis: Sociologie skřetí společnosti od Ernesta Ervína Marše. Aida protáhla obličej. Fiona se však jen zasmála, vytáhla hůlku, dotkla se její špičkou knihy a vyslovila: „Innuendo!“
Rázem se písmena na obálce přeskupily a název se změnil. Teď říkal: Úplné a nezkrácené dějiny založení kouzelnické školy Hogwarts. Fiona ji vložila Aidě do rukou a ta zvědavě otočila první stránku. Na ní stálo menšími písmeny: Napsala Irma Hufflepuff, přeložila a přepsala Idun Hufflepuff.
„Tohle je velice vzácný svazek, jen jeden jediný dochovaný v celé střední Evropě. Dávej na něj veliký pozor a vždy, když dočteš, jej nezapomeň stejným zaklínadle změnit zpátky na Skřety. Zkus si to!“ pobídla ji Fiona.
Aida si vzala z nočního stolku vlastní hůlku a na podobila svou sestřenici. „Innuendo!“ A na obálce se zase skvěl původní nápis. Když Aida knihu namátkou otevřela, zjistila, že i její obsah se změnil.
... V roce 1789, v době velkého skřetího povstání v Magdeburgu, se struktura vládnoucí třídy skřetů poněkud změnila. Díky vlivům ze spodních vrstev byli jedinci u moci nuceni postoupit některá svá práva nejstarším mudrcům. Jednalo se zejména o právo soudit zločince, o čtvrtý řádek třetího odstavce úmluvy o sběru majetku ... a tak podobně.
„Doufám, že se ti bude líbit. Až ji dočteš, vrať mi ji na postel do mé ložnice, já už ji znovu schovám,“ pravila Fiona a vstala. „Mám ještě nějakou práci. Kdybys něco potřebovala, stačí vždycky zaklepat na dveře naší ložnice.“ Rozloučily se a Aida osaměla. Protože neměla nic jiného na práci a protože byla zvědavá, pohodlně si lehla na postel a začala číst.
Začetla se dokonce tolik, že zapomněla sejít na večeři a četla ještě dlouho poté, co se její spolužačky bez jediného slova uložily ke spánku.
Nebyla jsem příliš nadšená z toho, co se stalo. Ale Abbis měl asi pravdu v tom, že Aida bude potřebovat někoho, kdo by jí vedl, až se u ní projeví její schopnosti. Očekáváme to brzy. Myslím, že Abbis v skrytu duše doufá, že ona by mohla být řešením našeho problému. Je to sice možné, ale spíše nepravděpodobné.
Dnes v noci byla svolána tajná porada. Nebyla jsem tam, ale Abbis mi předával všechno důležité. Informoval profesory o aktuálním nebezpečí a vyzval je k opatrnosti a bdělosti. Zároveň určil hlídky, které budou v pravidelných intervalech obcházet Zakázané chodby a kontrolovat je.
Chvíli se hádali, jestli to všechno oznámit studentům, ale většina byla proti. Nesouhlasím s tím, ale chápu je. Kdyby se dostalo ven, že škola má takovéhle problémy, rodiče by okamžitě odvezli své děti domů a celý ústav by se musel zavřít. Mimoto všichni pevně věřili, že to nějak zvládnou. Závidím jim jejich optimismus.
Zajímavá byla diskuse o Jejich vlastnostech. Jedině Zbigniewski a Noctus něco o těchto bytostech slyšeli. Oba se shodli na tom, že jakékoliv zaklínadlo, seslané na Jejich oběť je absorbováno a přeměněno na energii, která je živí. Tudíž je nemožné zabít je kouzly. Také byli zajedno ve faktu, že Oni nemají inteligenci a jsou to jen odlesky Zla do naší dimenze. Duše lidí jsou jejich potravou, nezabíjejí z přesvědčení, ale z hladu.
Abbis nabádal každého z nich a hlavně Knihovníka, ať hledají v knihách jakékoliv zmínky o Nich a informace, které by nám pomohly Je porazit.
Když se profesoři rozešli, navštívila jsem ještě Abbise v jeho pracovně. Byla jsem zvědavá, proč jim neřekl o mně jako o možné zbrani. Vzal mě za ruku a prohlásil, že nemůže použít svou vnučku jako prostředek k zabíjení. Za prvé je to neetické a za druhé příliš nebezpečné. Kdo ví, co by se stalo, kdybych Jejich energie absorbovala příliš mnoho? Mohlo by mě to i zabít.
Byla jsem rozčílená, ale s jeho skálopevnými argumenty jsem nic nenadělala. Prý mám přestat s prohledáváním chodeb, k žádnému z Nich se nemám přibližovat a jedinou mojí povinností teď bude starat se o malou Aidu.
Protože jsem nakonec se vším souhlasila, mám za to, že na mě musel vyvinout nějaký psychický nátlak, u něj člověk nikdy neví.
Každopádně jsem šla spát s pocitem absolutní bezmoci.
Příště: 14. kapitola - Klid před bouří
Čtenářská tipovací soutěž:
12. tipovací otázka: Co to je Jezevčí nora? (Celkem anonymně hlasovalo 8 čtenářů, správně tipovali tři z nich.)
a) pracovna Abbise Valemínka s maskovaným vchodem 2 (25%)
b) tajný úkryt záhadné knihy, schovaný v tapisérii s jezevci 3 (37%)
c) tajná klubovna spikleneckých mrzimorských studentů 2 (25%)
d) doupě zmutovaných mluvících jezevců 1 (12%)
1.-2. Lucy Koralka a Lili Smeaglová (celkem 9 b), 3. Christina von Luna (celkem 1 b), 4. Vicky Charmant (0 b)
Bailla Peerlessová jakožto vypařená již v soutěži nefiguruje.
13. tipovací otázka:
V příští kapitole s názvem Klid před bouří se Aida z tajné knihy dozví, jak zemřel mrzimorský duch, zvaný Tlustý mnich.
a) při obraně školy, v bitvě proti černokněžníkům
b) nešťastnou náhodou pukl při zasažení nadouvacím kouzlem
c) utopil se v jezeře
d) byl otráven jedem baziliška
